Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

9.Kapitola-2.část

27. prosince 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří

Po pár minutách jsem se opřela o strom, naprosto vyčerpaná a skoro neschopná dýchat. Neměla jsem pocit, že bych se přibližovala k domu, spíš naopak. Porost kolem mě začínal pomalu řídnout. Už pár minut jsem toho tvora nezaregistrovala nikde za sebou, ale to neznamenalo, že mě nechal utéct. Spíš jsem měla pocit, že se rozhodl, že nemá cenu mě honit, když stejně nemám šanci na útěk. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Během chvilky jsem uslyšela na kousek ode mě praskající větve. Přitiskla jsem se ke stromu a modlila se, ať mě to nezahlédne. Za chvilku se ozval hlas.
"No tak, maličká, vylez. Stejně se přede mnou nemáš kam schovat." Ten hlas se ke zjevu toho tvora naprosto nehodil. Byl dokonale lidský, dokonce jsem měla pocit, jako bych ho už někde slyšela, ale nedokázala jsem si k němu přiřadit obličej. Zadržela jsem dech a ještě více se natiskla na kmen stromu. Kůra se mi zaryla do ran na zádech, až jsem měla co dělat, abych nevykřikla. Slyšela jsem křupání větviček pod nohama toho tvora. Dělal to naschvál. Věděl, že mě tím bude jenom víc děsit. Ozývalo se to stále blíž k místu, kde jsem stála. Bála jsem se pohnout, abych na sebe neupoutala pozornost. Ale i přes to jsem měla pocit, že to přesně ví, kde jsem. Přímo přede mnou jsem slyšela, jak se někdo rychle prodírá větvemi. Můj první instinkt mi velel utéct. Co když jsou to další?! Ale kam? Pokud jsem tomu tvorovy nechtěla vpadnout přímo do cesty musela jsem dál stát a doufat, že to, co se sem žene, není další nepřítel. Zvuk se ozýval stále blíž a přidal se k němu další. Tvor se přestal přibližovat, možná naslouchal, nebo se stále přibližoval, ale já jsem o tom nevěděla. Z křoví vyběhla žena se zbraní v ruce. Zastavila se, koutkem oka se na mě podívala, ale nedala najevo, že by si mě všimla. Místo toho se plně soustředila na toho tvora za mnou. Vyděsilo mě, že se dívá mnohem blíž, než jsem si myslela, že měl ten tvor šanci se dostat.
"Tentokrát už jsi to přehnal. Tohle už ti neprojde."
"Ale projde, tak jako všechno předtím. Tebe se totiž nikdo na názor ptát nebude." Skoro jsem nadskočila pře zvuku toho hlasu. Byl sotva dva metry ode mě. Také mi došlo, že další kroky utichly.
"Ale na můj ano. Pořád jsi pod mím vedením, na to nezapomínej, Kamile." z lesa se neslyšně vynořil další člověk. Tohohle jsem znala. Byl to Daniel majitel tohoto místa. Nejednou jsem neměla tak silný pocit, že jsou moje záchrana. Pokud spolupracovali s tím tvorem, jak jsem mohla mít jistotu, že mě prostě neprozradí.
"Máte pravdu, pane. Na vás dva si jeden hned tak nepřijde, to se musí uznat." Něco mě popadlo za vlasy a trhlo mnou dozadu.
"Na vás se prostě musí jinak. A tady slečinka mi určitě ráda pomůže." Poslední slovy byla pronesená spíše ke mně. Stála jsem přímo před tím tvorem. Držel mě za vlasy a jeden z drápů měl položený na mém krku.
"Být vámi bych teď rozhodně nestřílel."
 

9.Kapitola-1.část

23. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Ať už jsem čekala cokoliv, tak tohle rozhodně ne. Nevypadalo to jako žádné ze zvířat, jaké jsem kdy viděla. Dokonce to nevypadalo ani jako zvíře. Spíš jako nějaký šílený pokus ještě šílenějšího vědce. Měřilo to asi dva metry na výšku a tělesnou stavbou to bylo stejné, jako člověk, ale tím veškerá podobnost končila. Ze zad tomu trčela velká křídla, porostlá jasně modrým peřím. Kůže byla bílá, celá pokrytá čímsi, co vypadalo jako tetování. Prsty na nohou a rukou to mělo zakončené sice krátkými, ale zato velice ostře vypadajícími drápy. Obličej byl stejný, jako lidský s nepřirozeně zářícíma modrýma očima. Doskočilo to potichu, jako kočka a dokonce se to i trochu pohybovalo, jako nějaká šelma na lovu, ale když jste si odmysleli křídla, mohlo to klidně vypadat jako nějaký šílenec, co se zmaloval a producíruje se po lese jenom v kalhotách. Do chvíle, než se to usmálo. Usměv nebyl ten nejsprávnější popis, spíš to vycenilo zuby. I z dálky bylo vidět, že to má stejné zuby, jako upíři z hororových filmů. Udělalo to krok ke mně. I kdybych nebyla zraněná, pravděpodobně bych se moc nepohnula. Ten tvor mě nějakým způsobem fascinoval. Ne, jako by fascinoval nějakého zapáleného biologa, nebo vědce. Prostě na něm bylo něco co, mě donutilo tam sedět a jen tupě zírat, jak se to ke mně postupně přibližuje. Někde v zadu v mozku byl hlásek, který na mě křičel, ať uteču, jak nejrychleji umím, ale já jsem ho neposlouchala. Všechno na tom tvorovy bylo fascinující. Způsob, jakým se pohyboval, tiše jako kočka. Obrovská křídla porostlá jasně modrým peřím. Při téhle poslední myšlence se mi před očima mihnul obraz Fiony, ležící s rozervaným hrdlem a v ruce svírající chomáč jasně modrého peří. Něco v mé hlavě, jako by se až teď přepnulo na správnou frekvenci a konečně jsem si začala uvědomovat hrozící nebezpečí. To stvoření se ke mně pomalu blížilo. Na tváři pořád něco na způsob úsměvu. Rozhodně to nespěchalo. Skoro jako by nepředpokládal, že se mu jeho kořist pokusí utéct. Měla jsem pocit, že moje srdce musí být slyšet na míle daleko. Nikdy jsem neměla takový strach. To stvoření bylo už jenom dva kroky ode mě. Měla jsem pocit, že bych se aspoň měla pokusit utéct, Nebo se prostě pokusit o něco. Hlásek kdesi vzadu v mé hlavě mi našeptával, že ještě není všechno ztracené. Tenhle hlas se ještě nikdy předtím neozval. Zároveň s ním, jako by se ve mně probudila jiná osoba, která začala přemýšlet, jak by se okolí dalo využít v můj prospěch. Asi půl metru ode mě ležel na zemi tlustý klacek. Žádná pořádná zbraň to sice nebyla, ale mohla jsem se aspoň pokusit bránit. Popadla jsem klacek, napřáhla se a hodila to po tom. Hned vzápětí jsem toho zalitovala. Skoro jsem zapomněla na rány na zádech, které se při nápřahu bolestivě ozvaly. Sněžila jsem se na ně nebrát ohled a co nejrychleji se zvednout. Štěstí bylo na mé straně. Podařilo se mi to překvapit. Trefila jsem se přímo do středu obličeje. Tvor cuknul hlavou dozadu a uslyšela jsem křupnutí kosti. Nečekala jsem, abych zjistila, jak moc jsem mu uškodila, místo toho jsem se rychle rozběhla směrem do lesa a modlila se, ať je to správným směrem.

3.Kapitola-1.Část

21. prosince 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2

3. Kapitola
Ann
Když nás tenkrát chytili, zdálo se mi na celém tom jejich chování něco hodně divného.
"Proč měl Ael pocit, že když mi bude držet nůž pod krkem, nějak tě tím omezí?" Přes tvář mu přebleskl dost křečovitý úsměv.
"Myslíš, že vím, co se honí hlavou toho krvežrouta? Proč se nezeptáš jeho, co tím sledoval." Mluvil jako by ho to vůbec nezajímalo, ale už jsem poznala, že lže. Popošla jsem kousek blíž.
"Ne, že bych se nezeptala, když jsem s tebou včera nemohla mluvit, ale… Řekněme, že jsem se toho moc nedozvěděla. Stejně s ním není kloudná řeč. Pořád se jenom stará o to, aby někdo hledal jeho sestru. Řekl, že na tohle se musím zeptat tebe, tak se ptám."
"Zkus se ho zeptat ještě jednou."
"Ty se snažíš vykroutit. To mě jenom utvrzuje v tom, že něco víš. Tentokrát to z tebe dostanu. Nemáš mi kam utéct." Usmál se.
"Který z nás dvou myslíš, že je lepší běžec?"
"Vzhledem k situaci ve které se teď nacházíš, si troufám tvrdit, že neutečeš a laskavě neuhýbej of tématu."
"Tak dobře. Jakže zněla ta otázka?" Začínala jsem pomalu, ale jistě rudnout vzteky. Tohle mi snad dělá naschvál.
"Nedělej ze sebe debila a…" Přerušilo mě otevření dveří a příchod Aela.
"Ne, že bych tě chtěl rušit, obzvlášť když mu nadáváš, ale přišel ti dopis." Podávala mi stočenou ruličku papíru. Skoro jsem mu ji vytrhla z ruky, jak jsem byla nedočkavá, abych si ho mohla přečíst.
Milá Ann,
konečně mi dovolili ti napsat, takže je toho hodně co říci. Především se chci zeptat, jak na tom jste vy. Doufám, že už jste aspoň dorazili k cíly své cesty a nic se vám nestalo. My jsme se zasekli na mrtvém bodě. Sára a Morner jsou ve vězení a Katrina zmizela. Mohla by ses zeptat Simona, jestli nezná vlkodlaka, který má jasně modré oči a dlouhé černé vlasy? Vím, že ten popis není nic moc, ale nic lepšího poskytnout nemůžu. Nejen, že jsme nedorazili k cíli, ale troufám si tvrdit, že ani hned tak nedorazíme. Ocitli jsme se u elfů a podařilo se nám tu tak trochu způsobit vládní převrat. Vím, že bys tu nejspíš ráda byla se mnou, ale o nic nepřicházíš. Představa elfů, jak je nafilmovali v pánovi prstenů je celkem správná, snad jen jejich chování je mírně odlišné. Víc toho zatím nevím, protože mi nikdo nechce nic říct. Mám tě pozdravovat od Daniela a hlavně buďte opatrní.
Doufám, že brzo napíšeš.
Alex
Rozhodně se mi oddechlo, že jsou oba v pořádku, ale ostatní informace se mi až tak nelíbily.
"Jak dlouho už jsme na cestě?" vyhrkla jsem na Simona.
"Touhle dobou už by měli být v hlavním městě asi dva dny. To jenom my jsme tu zatím moc nepostoupili."
"Obávám, se, že oproti nim jsem pořád aspoň dorazili na místo." Pronesla jsem to potichu, ale moje slova měla okamžitý účinek. Rychle se postavil a přešel tak blízko, jak mu to řetěz kolem jeho krku dovoloval. V obličeji mu svítily žluté oči.
"Jak to myslíš! Co se stalo?"
"Nějaký zádrhel po cestě, ale jsou všichni v pořádku. U elfů." nezdálo se, že by ho moje odpověď nějak uklidnila. Koukla jsem zpět do dopisu.
"A mám se tě zeptat, jestli neznáš… Moment, hned to najdu…Vlkodlaka s modrýma očima a dlouhými černými vlasy?" Moje otázka ho trochu zarazila. Byl už tak dost vyděšen, takže jsem se rozhodla pomlčet o tom, že Katrina zmizela. zakroutil hlavou. Natáhl ruku pro dopis. Zakroutila jsem hlavou.
"Nic víc už tam není." Podíval se na mě tak tvrdě, až jsem málem couvla.
"Něco mi tajíš." Zíral na mě žlutýma očima, které se začínaly zlověstně lesknout. Rozhodla jsem se pro strategický ústup. Bez jediného slova jsem se otočila a vyrazila ze dveří. Za sebou jsem slyšela, jak zlostně volá moje jméno.
 


8. Kapitola-2.Část

14. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Obě jsme se na chvilku zarazily. Trinity během vteřiny vyrazila za zvukem a dřív, než jsem se odhodlala k reakci se už prodírala lesním podrostem. Vzpamatovala jsem se a rychle za ní vyběhla. Srdce mi zběsile bušilo do žeber a neměla jsem ponětí, jestli proto, že se tak bojím, nebo z běhu. Docela rychle jsem ji doběhla, protože musela zpomalit kvůli hustému podrostu. Kousek před námi se ozývalo hlasité dýchání. Viděla jsem, jak se Trinity nadechuje, že něco řekne, ale pak se ozval jiný zvuk. Něco mezi dušením se a topením se. Pokud jsem se doteď jenom bála, teď jsem byla hrůzou bez sebe. zvuk utichnul stejně rychle, jako začal. Trinity se na mě podívala. Bylo na ní vidět, že teď už tolik odvahy nemá. Ohlédla jsem se za sebe. Přes hustý porost nebylo vidět dál než pár metrů a na louku pozemku už vůbec ne. Nadechla se a prošla posledním houštím. Následovala jsem ji a vešla na malou mýtinku přesně ve chvíli, kdy zalapala po dechu. Nepotřebovala jsem se dlouho rozhlížet, abych pochopila proč. Asi tři metry od nás ležela na zemi Fiona. Poznala jsem ji podle jejích dlouhých blond vlasů, které byly rozhozené na lesní půdě. Jejich konečky se pomalu barvily krví, která tekla z jejích krku. Měla ho skoro ,jako by jí ho rozervalo nějaké zvíře. Ruce a nohy měla rozhozené v nepřirozeném úhlu a v levé něco měla. Z dálky to vypadalo, jako chomáč modře zbarveného peří. Ale to nebylo to, nad čím jsem přemýšlela. Měla jsem pocit, ještě silnější, než předtím, že nás někdo sleduje. Spíš něco. Skoro jsem si dokázala představit, jak to někde kousek od nás v křoví sedí přikrčené a čeká na svou další oběť.
"Trinity." Zašeptala jsem potichu. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli ze sebe vůbec dostala hlásku. Nereagovala.
"Trinity." zopakovala jsem tentokrát hlasitěji. Otočila na mě hlavu s doširoka otevřenýma vyděšenýma očima.
"Musíme pryč." Nevypadala, jako by mi rozuměla. Strnule na mě zírala a nic nedělala. Natáhla jsem k ní ruku.
"Musíme pryč, co kdyby se to rozhodlo vrátit." Snažila jsem se dál a v duchu jsem si představovala neurčitého tvora, jak se krčí v křoví a připravuje se na další útok. Na jednu z nás. Sípavě se nadechla, aby mi odpověděla, ale pak se to stalo. Z křoví se neslyšně cosi vyřítilo přímo na nás. Nezaregistrovala jsem, co to bylo. Rychle jsem ji popadla za ruku a vyběhla směrem, kudy jsem doufala, že jsme přišli. Chvilku po tom to stvoření dopadlo na místo, kde jsem předtím stála. Cítila jsem, jak tu rukou rozvířilo vzduch kousek od mého krku. Běžela jsem, seč mi síly stačili, ale pořád se to nezdálo dost rychle. Pokud jsme získali chvilku tím, že mu trvalo, než se zorientoval, kam jsme se rozeběhli, teď jsme ji ztratili naším pomalým postupem lesem.
"Každá zvlášť poběžíme rychleji." Pustila jsem Trinitinu ruku a kousek od ní odběhla, aby měla víc prostoru. Viděla jsem, jak na mě kývla a po chvilce mě předběhla. Byla mnohem lepší běžec, než já. Přišlo mi, že běžíme už příliš dlouho a můj orientační smysl nikdy nefungoval správně. Nejspíš jsem vyrazila špatným směrem. Mohli jsme doufat, že tomu chvilku zabere vybrat si cíl, když jsme se rozdělili, ale vypadalo to, jako by to mělo jasně stanovený cíl už od začátku. Mě. Ucítila jsem prudký náraz do zad. Zakopla jsem o spadlý kmen a padala dopředu. Proti své vůli jsem vykřikla. Náraz o zem mi málem vyrazil dech. Dostala jsem silnější ránu do zad, než jsem myslela. Doufala jsem, že pokud Trinity můj výkřik slyšela, nevydala se za mnou. Cítila jsem, jak mi po zádech něco teče. Posadila jsem se a rukou sáhla dozadu. Když jsem se na ni podívala, byla na ní krev. Podívala jsem se směrem, odkud jsem přišla. Právě se to prodralo posledními větvemi. Naprázdno jsem polkla.

8. Kapitola-1.Část

30. listopadu 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Zírala jsem na ni neschopná slova. Možná mi to ještě taky úplně nedocházelo. Matně jsem si vybavila rozhovor z dnešního rána, když jsem ji ujišťovala, že se nám tu nic stát nemůže. Nicméně tohle ticho mě začínalo ubíjet.
"A kde přesně se to stalo?" Skousla si ret, jak se snažila přemýšlet.
"Nevím přesně, ale řekla bych tak možná kilometr, kilometr a půl." Pokývala hlavou.
"Jo, tak nějak to bude. Už jsme se skoro vraceli. Když to zjistili, hned mě poslali sem. Ale skoro nikdo z nich nevypadal moc vyděšeně, spíš…Já nevím, měla jsem z toho takový pocit, skoro jako by to čekali. Taky se mi zdálo, že na ně moc nedávali pozor. Myslím jejich instruktory. Celé mi to přijde strašně divné. Předtím se někdo taky čas od času oddělil, ale vždycky jsme ho našli v pořádku, když jsme se vrátili. Mám z toho strašně divný pocit, Darknes." Mlčela jsem. Měla jsem ji nějak uklidnit, ale nevěděla jsem, jak. Jak bych jí asi tak vysvětlovala, že jsem z tohohle všeho měla divný pocit už od začátku. Že jsem sem vůbec nechtěla. Možná jsem prostě měla zůstat doma. Ano, Willovy, který pro mě měl zajet bych tím asi způsobila problémy, ale určitě by se to brzy vyřešilo. Teď jsem z toho tady rozhodně neměla dobrý pocit. Skoro, jako by mě někdo, nebo něco sledovalo a čekalo, co udělám. Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že ten pocit byla hloupost. Byly jsme na relativně volném prostranství a nikde kolem nebylo kde se schovat. Nejbližší místo byl les za otevřenou bránou, ale to bylo pro každého případného pozorovatele moc daleko.
"Možná bychom…" Chtěla jsem navrhnout odejít odsud. Najednou jsem si připadala jako příliš snadný terč. Když jsem to zvážila podruhé, uvědomila jsem si, že pro kohokoliv s puškou by to nemusela být až taková vzdálenost. A i pro to divoké zvíře, které by se sem teď dostalo otevřenou bránou bychom byli snadnou kořistí. Ale Trinity mě nevnímala a upřeně sledovala oblohu nad lesem. Zatřepala jsem hlavou. Už z toho začínám blbnout. Dřív by mě nic takového nenapadlo.
"Podívej. Někdo se k nám blíží."
"Nebo něco. Trinity, podle mě bychom tu teď neměli být…" I když jsem se snažila, jak nejvíc jsem mohla, měla jsem pocit, že mě vůbec nevnímá.
"A nebo by to mohla být jedna z těch dvou. Třeba se jenom ztratily." Poslední věta vyzněla, jako, že se s ní spíš snaží uklidnit, než že by tomu opravdu věřila. Dřív, než jsem ji stihla zastavit rozešla se směrem k lesu. Pár vteřin jsem zaváhala, ale nakonec jsem uznala, že i když jsem hodně velký srab, nenechám ji v tom. I když jsem ji dlouho neznala, měla jsem pocit, že by to mohla být docela dobrá kamarádka. Když jsem se pozorně zadívala nad les, skutečně bylo vidět skupinky vyděšených ptáků, které postupně vylétaly z lesa po dráze, která vedla k nám. Bylo to jenom několik metrů od cesty, což nedávalo smysl.
"Nemyslíš, že kdyby se vraceli, tak by už dávno sešli na cestu, kterou z té vzdálenosti určitě musí vidět?" Zakroutila hlavou a pokračovala.
"Ta cesta z lesa vůbec vidět není. Je dokola obrostlá hustým křovím se spoustou šípků. Bylo by mnohem jednodušší snažit se jí jenom držet, než se pokusit dostat na ni." Pokračovala a zdálo se mi, že přidala do kroku. Já osobně jsem neměla tolik odvahy, abych s ní držela krok. Byla jsem čím dál tím víc za ní, ale pořád jsem ji viděla, když v tom se ozval z lesa kousek od nás vyděšený lidský výkřik.

7.kapitola-Část 3

9. listopadu 2013 v 15:01 | Hejly |  Stopy peří

Vypravěč:
Daniel nervózně přecházel před stolem ve své pracovně. Ještě před dvěma roky to byla pracovna jeho otce. Tohle místo mu připadalo velice skličující a vlastně tu ani nechtěl trávit moc času. To on mu říkal, že by měl, že je to koneckonců jeho právo. Ale Kamil tu teď nebyl a Daniel měl pocit, jako by se na něj měly stěny každou chvilku zřítit. Když tu nebyl, přestával si Daniel být jistý i tím, jestli ještě dělá věci správně. Když se na to zpětně díval, měl pocit, že když je s Kamilem chová se naprosto jinak, než by chtěl. Než by měl. Ale ať už nad tím přemýšlel jakkoliv faktem bylo, že tahle myšlenka se vždycky s příchodem jmenovaného vytratila a vrátily se mu ještě silnější pochybnosti o jeho lidech. Otočil se, aby se mohl vydat na druhou stranu místnosti, právě když do ní vběhla zrzavovlasá žena. Vypadala duchem nepřítomná, a když si uvědomila, kam vběhla spěšně se chtěla vytratit.
"Počkej, Nino." Daniel stál. Když za ním nestál Kamil, měl obrovské nutkání se té ženě omluvit.
"Ano, pane?" pronesla s jistou nejistotou v hlase. To oslovení ho skoro zabolelo. Ta žena před ním byla kdysi jeho chůva. Vychovávala ho, když na něj otec neměl čas. Nikdy z něho neměla strach. A teď před ním stála, skoro jako by čekala na ránu.
"Omlouvám se." pronesl potichu, tak že to skoro nebylo slyšet. Ale žena to zaslechla a zalapala po dechu. Očekávala cokoliv, ale tohle ne.
"Pro…Prosím, Pane?" nebyla si jistá, že slyšela správně. Daniel se otočil k oknu.
"Řekl jsem, že se omlouvám."
"Ale, není nic, za…" Přerušil ji v půlce věty.
"Ale je! Není nic, co bych za poslední dva roky nezpackal. Nemůžu uvěřit, že jsem opravdu takový idiot, abych udělal tolik strašných chyb!" vypadal bezradně. Ženě sebrala odvahu a přešla až k němu. Položila mu ruku na rameno.
"My všichni víme, že za to nemůžete vy, pane. Kdyby za vámi nestál a neustále vám něco nenašeptával, nikdy byste neudělal to, co jste udělal."
"Proč jste mi něco neřekli, nebo… já nevím, prostě něco nenaznačili?"
"Je na něm něco špatného pane, všichni to vidíme. Otravuje mysl panovníkům už spoustu let. A to je právě ten důvod, proč se ho všichni bojíme. Je na něm něco divného. Něco zlého. Je schopen udělat cokoliv, aby dosáhl svého. Váš otec…" odmlčela se.
"Můj otec o něm něco zjistil, že?"
"Ano, ale než to stihl komukoliv říct, zbavil se ho. A říkat něco vám v tu chvíli nemělo cenu. I kdybychom se o něco pokusili, měl vás v tu chvíli omotaného kolem prstu a zbavil by se mě během chvilky. Je tu spousta, co schvaluje jeho metody."Mlčky přikývnul.
"Kam jsi před chvilkou tolik spěchala?"
"Do své kanceláře. Já… měla jsem nějakou práci v knihovně. Snažím se kontrolovat vaši sestru jak jen to je možné. Mám o ni hrozný strach. Obzvlášť dneska. Sice je tu teprve druhý den, ale…"
"Blbý pocit, je zkrátka blbý pocit, že?" hořce se usmál.
"Pane, vy něco víte, že?" Zadíval se k lesu.
"Ať už vím, nebo ne, za chvilku to bude stejně jedno."
"Jak to…" Žena kroutila hlavou. Nedokázala, nebo spíš nechtěla pochopit, co tím mladík myslí. Podíval se na ni.
"Šli na lov, Nino. A nemyslím, zvěře." Nina vykulila oči.
"Ale jak jste…Přece jste nemohl…"
"Neptali se mě o dovolení. Vlastně jsem to ani neměl vědět. Náhodou jsem je zaslechl, jak se o tom baví."
"Ale, jak to můžete říkat tak smířeně? Je to přece vaše sestra." Daniel se díval na dívky u lesa. Chvilku spolu mluvily. Potom se ozval lidský výkřik z lesa. Na vteřinku se zarazily, ale potom vyběhly k lesu. Jeho sestra měla zpoždění.
"Právě si nad sebou vynesly vlastní ortel. Pokud vběhnou do toho lesa, už nemají velkou naději."
"Ale vy byste…"
"Co bych proti nim asi tak zmohl. Víš, z Kamila mám už pár dní takový pocit, že se mě stejně plánuje co nejdříve zbavit. Už mě nepotřebuje. Pomohl jsem mu s tím, s čím potřeboval." Žena se na něj dívala a najednou jí očima projel záblesk vzteku.
"A to si řeknete jenom tak? Můžete udělat hodně. Pořád jste jejich král. Nepůjdou proti vám. Takhle jsem vás nevychovala, pane." otočila se a rychle seběhla o patro níž. Za necelou minutu už vybíhala z budovy. Daniel se za ní ještě chvilku díval, ale už se rozhodnul. Udělal dva opatrné kroky ke dveřím, skoro jako by se bál. Přidala do kroku. Když opustil dům už běžel. Možná to všechno bylo k ničemu, ale měl pocit, že se o něco musí aspoň pokusit.

1. Kapitola-2. Část

26. října 2013 v 15:00 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Ann
Už chvíli po tom, co jsme dorazili jsem začínala chápat Blood. Vypadalo to tu jako z hororového filmu, dokonce jsem tu našla i pár pavučin na stěnách. A celkový dojem moc nedoplňovaly ani stráže na každém druhém kroku. V duchu jsem se modlila, aby Alex ten dopis dostala co nejdřív a něco s tím udělala. Už teď jsem odsud chtěla pryč a to jsem tu byla jenom pár dní. A představa, že tu někdo musí žít celý život mě pokaždé donutila se otřást. Zrovna teď jsem mířila za Simonem. I když jsem se jim několikrát pokoušela vysvětlit, že není žádná hrozba, byl pod zámkem dole ve sklepeních. Což byl taky další důvod, proč jsem tu nechtěla dál být. Příčilo se mi dívat se na něj, jak tam sedí, jako největší trestanec, zatím co já si tu můžu chodit, jak chci a všem je to jedno. Aspoň, že jsem měla povoleno ho navštěvovat tak často, jak jsem chtěla. Tedy skoro. Včera mě za ním nechtěli pustit. Docela dlouho mi trvalo, než mi docvaknul pravý důvod. Včera byl totiž úplněk. Doufala jsem, že mě za ním pustí aspoň dneska. Jeho cela měla dvě části. V půlce byla rozdělená stříbrnou mříží. Bylo divné si s ním povídat přes mříž, jako s trestancem. Před jeho celou držel pokaždé službu stejný strážný. Byl to upír, který mohl vypadat, tak na třicet. Byl docela milí a určitě by mi byl ještě milejší, kdyby tu nedržel Simona jako hledaného trestance.
"Dobrý. Dneska už můžu dovnitř?" Usmál se. V jeho podání to působilo trochu děsivě, protože se mu přes obličej táhly tři ošklivé jizvy. Od vlkodlaka.
"Dobrej, slečno. Už ano, ale buďte opatrná." Chtěla jsem mu říct, že jeho obavy jsou zbytečné. Že by mi přece Simon nic neudělal, ale nějak jsem se k tomu nemohla přemluvit. Když jsem k němu včera nemohla, začala jsem trochu víc přemýšlet nad tím, co se s ním děje za úplňku. Když jsem tu byla jako malá, tak nás vždy s rodiči někam uklidili, abychom to nemohli vidět. Začala jsem mít pocit, že bych se měla bát. Opatrně jsem vešla dovnitř. Simon seděl na druhé straně cely, co nejdál ode mě a měl zavřené oči. Všimla jsem si, že kolem krku měl obojek, od kterého se táhl řetěz až ke stěně. Oboje bylo viditelně stříbrné. Vyděsila jsem se natolik, že jsem porušila svoje předsevzetí být opatrná a spěšně se k němu rozešla. V půlce cesty mě ale zarazil jeho tichý hlas.
"Nechoď blíž?" I když na mě mluvil oči nechával pořád zavřené.
"Ale to stříbro…"
"Je jenom dobře, že ho mám." I z dálky jsem viděla, že obojek byl hodně tlustý. Skoro jako límec na krk, co se dává lidem po úrazu krku, třeba když se špatně pohnou. A články řetězu byly udělané z drátu zhruba o tloušťce mého palce. Mříže, které celu rozdělovaly oproti tomu byly jenom obyčejné drátky. Seděl natlačený v rohu a zhluboka dýchal, skoro jako by ho něco hodně bolelo. Vlastně jsem si byla jistá, že ho něco hodně bolelo. Tolik stříbra.
"Není to už dneska zbytečné? Úplněk už přece byl." Viděla jsem, jak se ztrhaně usmál.
"Rozhodně to není zbytečné. I teď mám co děla, abych se ovládl. Proč jsi sem přišla?" Ušklíbla jsem se.
"No, proč asi? Za prvé, mám o tebe strach. Drží tě tu ve vězení, jako největšího vraha a odmítají mě za tebou pustit. A za druhé, kdo si myslíš, že si tu se mnout popovídá, hm?" Další strhaný úsměv.
"Jsem jenom rád, že tě sem včera nepustili. O čem si tedy chceš povídat?" Je mistr v přecházení na jiná témata. Ale tentokrát se nevyhne tomu, o čem chci mluvit.

1. Kapitola-1. Část

12. října 2013 v 21:20 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Alex
Seděla jsem ve svém pokuji a pomalu, ale jistě propadala depresi. Elfové mají na všechno tolik času, že se ani neobtěžují s nějakým spěchem. Už to byly skoro tři dny od toho zasedání, ale já jsem pořád ještě nevěděla nic. Touhle dobou jsme měli podle plánu být dávno v hlavním městě. Oni se vlastně od té doby ještě nesešli. Na jenu stranu jsem je ale chápala. Proč by měli chtít jít do války, jenom protože to po nich požaduju já? Kdo pro ně jsem? Nikdo. Čím víc jsem se těmito otázkami zabývala, tím hůř jsem se cítila. Poslední den jsem už ani nevycházela ze svého pokoje. Jenom jsem seděla na posteli a zaobírala se myšlenkami sama o sobě. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nereagovala jsem. Přesně jsem věděla, kdo tam je, ale neměl jsem na jeho řeči náladu. Poslední dobou se sice můj vztah s Danielem zlepšil, ale pořád jsem čekala, že se to na něčem zlomí a vrátí se zpátky do starých kolejí neustálých hádek a mračení se na sebe navzájem.
"Alex? Vím, že tam jsi. Otevři." Jo, tohle už tu taky bylo. A taky to nezabralo. Proč nedokáže pochopit, že s ním nechci mluvit? Chci tu jen tak sedět a nechat se deptat vlastními úvahami. Jeho názor k tomu znát nepotřebuju.
"To hle tvoje trucování mě vážně nebaví. Mohla by ses laskavě přestat chovat jako malá holka a otevřít?" A už je to tady. Chovám se jako malá holka. Měla jsem pocit, že jsem celé ty tři dny čekala, až z něj něco takovéhohle vypadne.
"Podívej, já jdu dovnitř, ať se ti to líbí, nebo ne." Zmáčknul kliku a otevřel dveře. Na tuhle možnost jsem nějak nebyla připravená, takže mě nenapadlo zamknout. A on nejspíš předpokládal, že mě to nenapadne. Zůstal stát ve dveřích a koukal na mě.
"Vážně tě tohleto baví?"
"Co konkrétně myslíš? Sedět na posteli a zírat do zdi, nebo sedět na posteli a zírat na tebe?" Protočil oči.
"Je vidět, že humor tě ještě neopustil, což se divím. Tyhle prázdné stěny moc dobří společníci nejsou. Mám s tím osobní zkušenost." Přešel k posteli a sednul si vedle mě.
"Náhodou by ses divil. Nemůžu si ztěžovat. Kupříkladu támhle ten strom ve stěně je docela zábavný společník. Sice si s ním nepopovídám, ale ani mi nic nevytkne. Jen tam tak stojí a nezajímá se."
" Pokud ti to tolik vadí, půjdu. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku, když jsem už tři dny nevyšla z pokoje. A nebyl jsem sám, kdo o tebe měl starost." Na tom, co řekl mě zaujaly hned dvě věci.
"A kdo byl ten další?"
"No, kdo asi. Sněhurka a sedm trpaslíků. Pochopitelně, že Sára a Morner." Bleskově jsem k němu otočila hlavu.
"Tys s nimi mluvil? Pustili tě k nim?"
"Ano. Moc se jim nelíbilo, že jsi neustále zavřená v pokoji a odmítáš komunikovat se světem. Koneckonců, kdyby ses tu neschovávala, věděla bys to už aspoň dva dny."
"Kdybys mi to řekl, otevřela bych už dávno."
"Promiň, ale odmítám mluvit s dveřmi. Aspoň už příště budeš vědět, že pokud chceš něco vědět, musíš otevírat dveře." Usmál se.
"No, to je jedno, totiž omlouvám se. Jak se mají?"
"Řekl bych, že pojem být ve vězení tu rozhodně neznamená to, co si pod tím pojmem nejspíš představíš. Není to tu až tak hrozné. Vypadali, jako že jim nic nechybí."
"To je dobře." neskutečně se mi po tom zjištění ulevilo. Měla jsem strach, co se s nimi celou tu dobu děje. Daniel naklonil hlavu na stranu.
"Co je?"
"Víš, že ti to moc sluší, když se usmíváš?" tak tímhle mě kompletně zaskočil. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Cítila jsem, jak začínám rudnout. Musela jsem tenhle rozhovor honem převést někam jinam.
"A co přesně říkali?" usmál se, jako by přesně věděl, o co mi v tu chvíli jde, ale přistoupil na to.
"Spoustu věcí. Vlastně většinou mluvili oni. Skoro jsem se nedostal ke slovu. Pokaždé, když jsem jim na něco odpověděl mě Sára zahrnula spoustou dalších otázek a výčitek a vůbec ji nezajímalo, že mi nedává žádný čas na odpověď. Jediné, na čem jim záleželo, bylo, jestli jsi v pořádku."
"Neříkali, že mi třeba máš předat nějaký vzkaz, nebo něco?"
"Vysvětlil jsem jim, že nereaguješ, když s tebou chce kdokoliv mluvit. Ale vlastně jsem do nich dostal úkol." Rukou jsem ho pobídla, aby pokračoval. Nemohlo to být nic těžkého, ale i tak vypadal, jako by v hlavě vytvářel nejmíň teorii relativity.
"Co tě trápí, Alex?"

Prolog-2.Část

8. října 2013 v 12:59 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2


Slyšela jsem, jak někdo opatrně slézá z kopce dolů. Nebyla jsem zrovna opatrná ve svém sestupu a od té chvíle, co jsem zakopla jsem po sobě zanechávala koleje, zřetelně viditelné i z té výšky, kde stáli. Ti vojáci si to nejspíš nedovedli představit, protože mě vždy viděli jenom v drahých šatech, ale pro únik z té kamenné klece, kterou se pro mě stal hrad, jsem byla schopná udělat cokoliv. Ale i přesto, čeho všeho jsem byla schopná se moje šance zdáli v tuto chvíli nulové, ne-li ještě menší. Začala jsem zvažovat, jestli bude lepší se alespoň pokusit o útěk, i když vím, že mám pramalou šanci, nebo se tu prostě jenom krčit a počkat, až mě najdou. První možnost se zdála jako lepší. Začala jsem pomalu zvedat ruce, abych se vysvobodila, ale ten, kdo mě držel to zaregistroval velice rychle. Jednou rukou mi pořád zabraňoval mluvit a tou druhou mi chytil obě ruce. Měl skoro dvakrát tak velkou ruku, jako já, takže mu to nedělalo žádný problém. Ano, jsem malá, ale nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc, obzvlášť vůči některým lidem.
"Pořád máš ještě šanci, že tě nenajdou, tak buď zticha!" Jeho hlas zněl rozzlobeně. Nejspíš si musí myslet, že jsem nějaká pouliční zlodějka, která se prostě bojí výprasku. Muselo se mu to zdát hloupé, obzvlášť pokud věděl, jak mírné tu máme tresty za něco takového. A možná je to tak i lepší. Ať už je kdokoliv nepotřebuje vědět, kdo jsem. Kroky se přiblížili. Ten někdo už byl skoro u výčnělku. Stejně nás objeví. Pak se skoro, jako zázrakem rozběhly na druhou stranu. Nedokázala jsem uvěřit, jaké mám štěstí. Zdálo se ho až moc. Ještě chvilku jsem se neodvažovala pohnout a napjatě poslouchala, jestli se třeba ještě nevrátí. Probudilo mě až, když se ruka, která mi držela ruce pohnula.
"Pustím ti ruce, pokud slíbíš, že nebudeš dělat žádný hluk. Odešli, ale nejsou daleko. Mohli by tu být během pár vteřin." Pokusila jsem se přikývnout, i když to moc nešlo. Možná nebude tak úplně na škodu, když se mu pokusím věřit. Jeho druhá ruka se stáhla z mého obličeje. Pomalu jsem se posadila. Chvíli jsem doufala, že mě záda bolí jen z té nepřirozené pozice, ve které jsem byla nucena nějakou chvíli být, ale když to ani po chvilce nepřešlo, usoudila jsem, že to musí být z toho pádu. pravděpodobně tam budu mít pořádnou modřinu. Podívala jsem se na svého "Zachránce". Ve stísněném prostoru výběžku z něj nebylo vidět téměř nic, kromě pomněnkově modrých očí a úzkého pruhu kůže kolem nich.
"Myslím, že jsou pryč, takže pokud bys mohla…" ukázal rukou ven. Snažila jsem se dostat ven co nejrychleji, takže sejm trochu zapomněla, že se nacházíme uprostřed svahu. V zopakování stejného akrobatického kousku, jako předtím mi zabránily jeho ruce kolem mého pasu.
"Evidentně nepatříš, zrovna mezi nejobratnější, co?" V hlase měl stopu pobavení. Hned, jak se mi podařilo najít jakous takous rovnováhu, rozzlobeně jsem od něj odstoupila.

Prolog-1.Část

1. října 2013 v 21:02 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Docela dlouhou dobu jsem nic nepřidala, ale konečně jsem si trochu zvykla na školní režim, tak by se to mělo zlepšit. Snad...:-)

Blood
Hned, jak jsem uviděla bratra, jsem věděla, že musím utéct. Pokud se mi to nepovede teď, tak už nikdy. Nedokážu se vrátit zpátky do té klece a čekat na něco, co se nejspíš nikdy nestane. Běžela jsem co mi síly stačily, ale pořád mě doháněli. Ve chvíli, kdy mě uvidí už mě nespustí z dohledu, a proto jsem se snažila kličkovat, jak nejvíc to bylo možné. Musím začít myslet! Pomalu mi začaly docházet síly a klidně jsem mohla vběhnout na území dalšího hrobaře. Byli to sice samotáři, ale jejich území na sebe velice úzce navazují. Pokud bych uvízla podruhé, už bych takové štěstí , jako předtím mít nemusela. Vyběhla jsem z lesa a tak tak se zastavila. Stála jsem na upatí prudkého srázu porostlém nízkými keříčky borůvek. Dolů vedla jen cestička, která se klikatě vinula kolem celého kopce. Kromě pár skalních výběžků nebylo na celém svahu kam se schovat. Stála jsem tam nahoře a pokoušela se popadnout dech. Prostě nejsem běžec na dlouhé tratě. Na to jsem až příliš zhýčkaná. Za sebou jsem uslyšela, jak se několik osob prodírá křovím. Nechávala jsem za sebou dost viditelnou stopu, ale nebyl čas ji jakkoliv maskovat. Natáhla jsem, do svých stále nespolupracujících plic, co nejvíce vzduchu a postila se dolů. nebrala jsem ohled na cestu a snažila se pomocí sklouzávání a pomalého běhu dostat za nejbližší výběžek dřív, než skupina dorazí na vrchol svahu. Byla jsem do něj už jenom pár metrů, když mi noha uklouzly po kameni obaleném mechem a já se začala kutálet ze svahu dolů. Místo, abych výběžek obešla a skryla se pod něj jsem mířila přímo na něj. Pokusila jsem se chytil, ale prsty mi na kluzké, mechem porostlé skále podklouzly, přičemž se ještě odřely o malý, ostrý výstupek a já jsem přepadla. Nebylo to nijak vysoko, ale dopad byl hodně tvrdý. Praštila jsem se hlavou o kámen, až se mi zatmělo před očima a vyrazila si dech. Jen, co jsem znovu popadla dech, chtěla jsem se začít zvedat, ale někdo, kdo byl až do té doby skrytý pod výčnělkem mi zacpal rukou pusu a vtáhnul mě dovnitř. Leknutím jsem málem zapomněla, jak je důležité být potichu a přidušeně jsem vypískla.
"Pokud nechceš, aby tě tu objevili, tak budeš mlčet." Ozval se chladný, ale překvapivě mladý hlas těsně u mého ucha. Měl pravdu. Když jsem se pořádně zaposlouchala, tak jsem, přes zrychlený a dost hlasitý tlukot mého srdce, mohla slyšet, jak se moji pronásledovatelé prodrali posledními větvemi, tlumené nadávky, když je překvapil svah a zvuk pádu, doprovázený ťukáním kamínků o skálu.
"Nikde tu není."
"A kde jinde by byla. Slyšeli jsme ji doběhnout až sem. Není blbá. Bude tu někde schovaná. Heldejte!" Tohle byl hlas bratrova prvního důstojníka Alexandra. Byl to jeden z mála mích přátel a věděl přesně, jak uvažuju.
"Pane, není tu kde se schovat a tam dolů to přece nemohla stihnout." Toho vojáka jsem už teď obdivovala, i když jsem neměla tušení, kdo to je. I já jsem se bála Alexovi v něčem odporovat, natož v takovéhle situaci a jako jeho podřízený. Bratr mu určitě řekl, že se beze mě nemá vracet.

Kam dál