Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Listopad 2011

oznámení 1

30. listopadu 2011 v 15:17 | Hejlynka |  ostatní
lidičky dostala jsem zaracha na počítač a do pátku sem pravděpodobně nepůjdu, tak nečekejte, že do té doby bude kapitola.pokosím se jí sem dát co nejdřívePlačící

3.Kapitola-část2

25. listopadu 2011 v 21:01 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Moc se omluvám, ale nevím, kdy bude další kapitola.Snad zítra, snad za týden.nápady bych měla,ale čas není.
3.kapitola-2 část
"Tak co líbí?" zeptala se s nadějí v hlase mamka po asi minutě, kdy jsme jen mlčky zíraly na náš dům. Když zjistila, že se od ostatních odpověď asi nedozví, otočila se na mě. Proč si všichni myslí, že když jsem nejstarší vím úplně všechno?
"No, ehm, no vypadá to tu zajímavě, ale jistě víte, že v tak starém dome už bydlelo hodně lidí, no a víte jistě, že tu nikdo z nich neumřel, nebo tak něco? Né že bych věřila na duchy, ale i tak by to bylo děsivé. A určitě bude potřebovat rekonstrukci, tedy né že by na to vypadal, ale víte jistě, že nám nemůže spadnout na hlavu?" zeptala jsem se.
"Rekonstrukcí prošel loni, a kdyby ne určitě by nám nemohl spadnout na hlavu, to je prostě nesmysl. Podle toho, co vím tu bylo pár předchozích majitelů, kterým se tu tak líbilo, že tu i umřeli, Ale není se, čeho dát duchové přece neexistují." prohlásila mamka s úsměvem. Až pozdě si uvědomila, že Victoria patří k těm druhům lidí, kteří se bojí v noci spát, když jim řeknete, že v domě, kde budou bydlet někdo umřel. No a kluci zase patří k tomu druhu lidí, kteří si z toho druhého druhu velice rádi utahují, a ještě jim to přijde vtipné. Jako první se vzpamatoval Will.
"Takže, tady straší? Tedy tady někdo umřel??"zeptal se a zlomyslné jiskřičky v jeho očích nešlo přehlédnout. Naštěstí si jich táta všimnul.
"Opovaž se strašit sestry!"napomenul ho a Will se zklamaně podíval do země.
"Vždyť já jsem na to ani nemyslel. Jsem přece jejich bratr a jako takový bych je měl chránit a ne děsit."prohlásil.
"Tak si běžte vybrat pokoje, ať na vás nezbude ten, ve kterém někdo umřel."prohlásila mamka vesele, ale to už v autě nabyli.
"Hm, a pak kdo se tu bojí, že by mu mohlo strašit v pokoji." zamumlala jsem a následovala jejich příkladu.
Po schodech se vystoupalo do prostorné vstupní haly, ze které se rozbíhaly doprava i doleva dlouhé chodby. Naproti dveřím byla dvě schodiště, která vzájemně tvořila takový kruh. V prostoru mezi schodišti se nacházely dveře, které vedly do obýváku. Na proti dvéřím bylo 5 oken s těžkými černými závěsy. Na ostatních stěnách byla vestavěna obrovská knihovna. Ve středu pak byly tři křesla tři pohovka, které stály na koberci kole stolku. Všechno bylo černé. Na proti jedné z pohovek byla do knihovny zabudovaná televize a u protější stěny stáli dva stoly a na každém byl počítač. Dvě věci byly jasné. Za prvé-tenhle pokoj zařizoval velký pesimista, který miloval černou barvu. A za druhé-ten někdo (ať už to byl kdokoliv) byl z dnešní moderní doby (díky bohu zato, protože nevím, co bych dělala, až bude pršet). Otočila jsem se a vyšla z té ponuré tmavé místnosti připomínající hrobku zpět do haly. Začala jsem stoupat po schodech nahoru. Další znak, že to tu zařizoval pesimista byl ten, že na schodech byl černý koberec. Ach jo. Tohle bude zajímavé. Z poschodí vykoukala Willova hlava
"Je nám líto ségra, ale když jsi dlouho nešla, tak jsme byli nuceni vybrat za tebe, ale neboj, vybrali jsme ti moc hezký pokojíček. Určitě tam někdo umřel, protože ještě nestihli sundat smuteční výzdobu, ale jestli ti to vadí, můžeš se vyspat u mě na podlaze, aby ses náhodou nebála." prohlásil.
"Hahaha. No to je směšné. Už se smíchy za břicho popadám. To jste ale gentlemani, když necháte dámu spát samotnou v tak děsivém pokoji to se musí uznat." řekla jsem kousavě.
"Hm, dalo by se to tak nazvat, ale problém je v tom, že ty nejsi dáma.Tudíš jednáme velmi gentlemansky." Objevila se vedle Willovy hlavy ta Railyho.
"Hahahaha."tak tohle vážně nebylo vtipné. Vystoupala jsem těch posledních pět schodů.
"Jsou to dveře na konci chodby." Poradil mi Raily a sám odpochodoval do svého pokoje. Nutno podotknout, že ten pohled se mnou vážně mále seknul. Tak tohle je už i na mě moc. Ještě by mohli naši sousedé prohlásit, že jsou upíři a byli bychom v hororovém filmu. Celí pokoj, od koberce, přes nábytek až po postel byl černý. A dojem nezlepšila ani postel s nebesy. Stejná okna a stejné závěsy jako v přízemí. Stejně černo černé. Jestli jsem si do teď myslela, že to bude dobry, tak jsem se hodně škaredě pletla. Bude to děs.

Oznámení

24. listopadu 2011 v 21:07 | Hejlynka |  ostatní
Všechny, kteří sem chodí prosím za odpuštění, ale kapitola bude asi až o výkendu.Měla jsem hodně učení a ještě byly rodičovské zchůzky, takže jsem prostě nestíhala :-)

3.Kapitola-část1

15. listopadu 2011 v 17:55 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
3. Kapitola-Cesta, dům a koně.
"Už tam budem?"zeptal se po čtyř hodinové jízdě autem Will
"Ne "odpověděla mamka
O pět minut později
"Už tam budem?"zase Will
"Ne"
O pět minut později
"Už tam budem?" tentokrát Raily
"Ne a neptejte se pořád. Až tam budem, tak tam budem."odpověděla podrážděně mamka
O hodinu později
"Už tam budem?" zeptali jsme se jednohlasně.
"Ano."odpověděla mamka
"To jako fakt. Kdy?"začala chrlit otázky Victoria
"Za pět minut"odpověděl taťka. Právě jsme projížděli městečkem se jménem Rookwood. Hodně divné jméno. Jelikož jsem měla po ruce notebook stihla jsem si o ní ledacos zjistit, ale nic zajímavého tam nebylo. Rookwood bylo malé městečko s 4 978 obyvateli, školou, školkou a střední, které leželo uprostřed hor, lesů a byla tu spousta jezer. Podle fotografických snímků vypadal docela hezky. Právě jsme projížděli kolem střední školy.
"Sem budete chodit."prohlásila mamka.
"No víš mami ona jiná škola v okolí 20 km ani není, takže by nás určitě nenapadlo, že sem budeme chodit." Prohlásil kousavě Will po tom, co se mi podíval přes rameno. Škola vypadala a kupodivu před ní ještě stále postávali bavící se studenti. Také bylo vidět, že tu budeme velká atrakce, soudě podle pohledů, kterými naše auto častovali snad všichni studenti před školou. No, sem přijde někdo nový asi tak jednou za uherský rok. Dokonce i někteří učitelé začali vykukovat z otevřených okem. Budeme tu opravdu velká novinka, když se tu všichni znají už od mala, tak to tu má každý nový přistěhovalec těžké.
"Mami? Kolik lidí ví, že máme přijet?" zeptal se Will a začal se rozhlížet po stále zírajících studentech.
"Jen našim budoucím sousedům, ale tady se všechno rozkřikne strašně rychle. Na to si budete muset zvyknout."
"Jo možná tak za sto let."odpověděl kousavě Will.
"Tak dlouho tu ani nebudeme."poučila ho Victoria
"Ale no ták!"prohlásil táta.
"Třeba to nebude tak hrozné,"snažila se situaci zachránit Vicky. "Třeba si konečně najdeme nějaké kamarády."
"A já jsem jako imaginární?!"zeptal se kousavě Lukáš.
"Ne, ne, ne, to ne, tak jsem to namyslela, ale ty už teď nejsi jenom kamarád. Ty už patříš do rodiny."snažila se zachránit situaci.
"Už jsme skoro tady."prohlásil táta. No, rozhodně to tak nevypadalo. Kolem nás byl jenom les a les a les a les. Jen kdesi ve předu se sem tam něco mihlo, ale to mohlo klidně být nějaké zvíře. Když jsme přijeli blíž bylo jasně vidět, že to cosi je na zvíře moc velké, ale na normální dům taky. Za pár minut les před námi najednou končil. Končil, nebylo to správné slovo, spíše nerozestupoval v obrovskou mýtinu, na jejíž konec nabylo možné dohlédnout. Nejblíže k nám se rozkládal dům, tedy spíše vila. Už zvenčí bylo vidět, že má hodně prostoru. Podle internetu to byla stavba z Barokní doby, která sloužila jako zázemí pro zámeček na jezeře, které je na konci mýtiny. Jezero? Zámeček? Baroko? Dějepis mě nikdy moc nezajímal a to teď mám bydlet v tomhle? No nazdar!!!

2.Kapitola

12. listopadu 2011 v 19:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
2. Kapitola-Nečekané překvapení pro nás, nebo i pro rodiče?
15:30
16:30
16:45
17:05
Tak kde ti rodiče jsou?! Ne že by mě nebavilo sledovat mé bratry se skalími tvářemi, kteří čekají velkou pohromu a taky vztek rodičů, ale už mi jich přijde skoro líto. Ale jen skoro.
"No tak, taťka s mamkou vás neukamenují. Jen vám vynadají, dají domácí vězení a najdou doučování. Tak zlé to není."chlácholila jsem je
"Jo? A jak tyto můžeš vědět Alex? Máš 1 a 2. Ještě nikdy jsi žádnou 3 nedostala, tak prosímtě mlč." Odbil mě Will. Jenže během jeho proslovu se konečně dostavili taťka s mamkou a tak si vyslechli Willovy známky hned z první ruky. Nutno podotknout, že se tvářili opravdu překvapeně a to je co říct, protože po tom co mamce oznámili, že čekají čtyřčata si mysleli, že je už nic nemůže překvapit, ale tohle je evidentně dostalo. Ani jeden z kluků si jich nevšiml do doby, než si taťka odkašlal a upozornil tak n jejich přítomnost. Jen přes značné úsilí jsme se s Vicky ubránili smíchu, a že kluci opravdu vypadali komicky. Jelikož rodiče stáli za nimi, tak při taťkově odkašlání nadskočili, jako by je píchla vosa a pokud to bylo možně, tak zbledli ještě víc.
"No tak nám ukažte, co jste donesly za vysvědčení."prohlásil táta a usadil se do křesla. S Vicky jsme vstaly a šli mu ukázat naše výsledky.
"No holky tohle jsou moc hezké výsledky. Jestlipak dostali i chlapci něco podobného? Co kluci? Vy nám neukážete svoje vysvědčení?" zeptal se a vyčkávavě na ně hleděl. Kluci se tedy se značnou neochotou zvedli a podali mu svoje vysvědčení.
"Hm, no to je tedy hezké,"prohlásil po chvilkovém zamyšlení táta.
"takže, počítejte s tím, že ž budete chodit do školy si najdete doučování a to myslím vážně a během léta své rozhodnutí taky nezměním, to jen aby vás nenapadlo mě zkoušet přesvědčovat, abych od svého rozhodnutí ustoupil."dokončil a klukům při představě doučování poklesla ramena.
"Když už jsme u těch překvapení, my pro vás taky jedno máme,"prohlásila mamka a odstoupila ode dveří, u kterých celou dobu stála. Až teď nám došlo, že tam nestála jen tak náhodou, ale proto, aby někoho schovala. A ten někdo byl …Lukáš?! Jen jsme bezmocně zírali, zatím co mamka vysvětlovala. Lukáš se po celou dobu culil, jako sluníčko.
" Protože jsme viděli, jak vám na Lukášovi záleží a, protože budeme mít v novém domě dost místa, tak jsme se rozhodli Lukáše adoptovat. Tak, co na to říkáte?"vysvětlila a převedla to do otázky.
"Že jste nám to mohli říct." Odpověděla jsem za všechny, kteří se stále ještě nevzpamatovali, a proto mi jen přitakali.
"No to mohli, ale pak by to už nebylo překvapení a měli bychom vyrazit, jestli chceme do nového domu dorazit ještě dnes." Prohlásil táta a tak jsme si pobrali věci a vyrazili jsme.

1.Kapitola část2

11. listopadu 2011 v 17:07 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Téhož dne-7:50- škola
! Mládeži, nebavte se. To, že je poslední den školy neznamená, že tu nemusí být klid. Berte prosím ohledy na to, že jsme ve třídě a ne na pastvě."tak toto pronesl náš třídní učitel jako řeč na povzbuzení. Neměl by nám spíš říkat takové ty žvásty o tom, že se před námi otevírá nová cesta a že bychom měli dát pozor, abychom po ní vykročili pravou nohou? Určitě je rád, že se nás zbaví, když pochybuji o tom, že dostane lepší třídu. Po tom co přežil tu naši mu budou dávat jen ty těžší, protože budou vědět, že ji zvládne.
"Máme tu den, na který jste se všichni určitě těšili už od první třídy. Konec školní docházky. Mojí povinností je vás obeznámit s riziky, která se mohou o prázdninách vyskytnout. Takže, neskákejte po hlavě do vody, nelezte po skalách…….."brblal si učitel spíš pro sebe než pro nás.
"Nyní přistupme k důvodu, proč jsme všichni tady a to je vysvědčení. Rodiče některých z vás budou hodně překvapení, co že to jejich dětičky donesl za otřesné známky. Já jsem vám připomínal, že známky, které letos dostanete, budou hlavní kritéria posuzování, až půjdete na střední školu a podle nich si na vás udělají obraz. Nicméně i já jsem měl našlápnuto na infarkt po zhlédnutí vašich známek. Jeden by řekl, že když jste n počítači pořád tak z IVT musíte mít všichni samé jedničky, ale nelepší známka je 2 a někteří málem propadli. Z češtiny bych to po vašich loňských výkonech čekal, ale tohle mi vzalo dech. Ale co uklízečky jsou potřeba všude a rozhodně bude zajímavé vidět některé chlapce, jak chodí uklízet třeba na toalety. Tak začněme: Bednářová, Blecha…" začal vyvolávat jména a dotyční si chodili pro vysvědčení. Když vyvolal to moje jméno poslušně jsem si šla pro to svoje a připravovala se na to, co řeknu doma rodičům, jestli dostanu 3 z IVT.
" Gratuluji, Alexandro a přeji hodně štěstí na střední škole." Řekl a podal mi vysvědčení. Raději jsem mu napřed dala bonboniéru a až potom jsem se na ně podívala a v šoku dosedla na svoji židli. Moje vysvědčení vy padalo přibližně takhle:
Matematika
1
Český jazyk
2
Anglický jazyk
2
Francouzský jazyk
2
Anglická konverzace
2
Fyzika
2
Biologie
1
Dějepis
1
Zeměpis
2
Chemie
1
Tělesná výchova
1
Výtvarná výchova
1
Hudební výchova
1
Dramatická výchova
1
Výpočetní technika
2
Občanská výchova
1
"Je možné, že by mi dal 2?" vydechla jsem překvapeně.
"Výš, ty se hrozně podceňuješ. Samozřejmě, že mohla. Jsi chytrá a komunikativní. Na všechny písemky máš 2, nebo3, ale na ústní zkoušení a projekty máš vždycky 1. I učitelka nad tím kroutí hlavou." Odpoví mi na moji otázku Lukáš.
"Ty se máš. Já dostal z IVT 3, a to jsem se tak snažil." Povzdechl si Raily
"Jasně. Tvrdit, že LCD je velikost procesoru, to je snaha a je na ní krásně vidě, jak moc ses na to díval. Hm, nech mě hádat. Z letícího letedla? Hm, ano to by odpovídalo tvým výsledkům."popíchl ho Will
"Jsem zvědavý, co dostaneš ty." Prohlásil naštvaně Raily.
"To se hned uvidí. Jsi na ředě Wille."popostrčila jsem ho k učiteli. Poslušně vstal a vydal se k učiteli. Po tom co jeho výraz ztuhl a následně se stáhl do kyselého výrazu se Raily vedle mě usmál. Něco mi ale na tom Willově výrazu nesedělo. Byl moc ztuhlý, spíše hraný a Will je zatraceně dobrý herec. Moje podezření se potvrdilo po tom, co se po usazení do lavice usmál.
"Za 2!" prohlásil a rozesmál se Railyho výrazu. Raily vypadá, jako by mu někdo do pusy vymačkal citrón.
"Tvůj výraz je k nezaplacení, bráško." Pochechtává se Will.
"No ta t vypadá, že jelikož budeme mít IVT i na střední budeš si muset sehnat doučování." Popichuje dál Will a nedojde mu, že si právě nadběhl. Raily to ale postřehne a natáhne se po jeho vysvědčení. Po chvíli se usměje.
"To ty taky, ale na matiku." Zazubí se, ale než stačí Will něco namítnout pozornost si získá zpět učitel.
"Tak mládeži, přeji vám hodně štěstí a úspěchu do příštích let a. Zabalte si svých pět švestek a můžete jít domů." Prohlásil na rozloučenou a odloudal se do kabinetu. Místo, abychom se jako všichni ostatní tlačily na chodbu, sedět a vyhnuli se tak chaosu na chodbách.
"Už se chodby vylidnily, takže pojďte." Prohlásila Victoria. Vstaly jsme a vyšli ze třídy. Chodby zely prázdnotou. Po tom, co jsme si zvykli na každodenní ruch to působilo až nepřirozeně. Pře školou jsme se zastavili, abychom se rozloučili s Lukášem.
"Tak se měj. Doufám, že se brzy uvidíme."rozloučila jsem se sním za všechny.
"Možná dřív, než si myslíte, ale mějte se moc hezky a nezapomeňte mi psát!"prohlásil, zasmál se, otočil se a odcházel.
"Já toho kluk vážně nechápu!"kroutí hlavou Will.
"Vy dva si radši nachystejte, co řeknete doma rodičům k vašim vysvědčením."připomenu jim a zasměji se při pohledu na jejich najednou zmučené tváře.

1.Kapitola+Prolog

11. listopadu 2011 v 17:06 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Prolog
Před obrazem stála dívka. Při prvním pohledu na ni byste jí neodhadovali více, jak osmnáct. Bylo jí ovšem mnohem více. Nebyla člověk a to proto se dožívala tak vysokého věku. Teď právě stísněně přešlapovala před velkým obrazem. Na obraze byla namalována podivná žena. Byla velice vysoká a útlé postavy. Měla dlouhé vlnité černé vlasy a pichlavé modré oči. Přímo před obrazem stála nádoba s na první pohled obyčejnou vodou. Na hladině vody, kde by každý čekal odraz dívky stojící před ním, byla však úplně jiná dívka. Byla člověk a nepocházela dokonce ani z tohoto světa. Byla ze světa lidí. Bylo to celkem obyčejné děvče. Delší tmavohnědé vlasy, jasně modré oči, menší postava a nepřístupný výraz na tváři. Dívka se na ni dívala, skoro jako by ji hodnotila. Pak jakoby pro sebe prohlásila.
"Takže tohle je ona." všechny ostatní by další událost překvapila, ale ona si jí ani nevšimla. Žena na obraze promluvila.
"Ano, to je ona. Za posledních deset minut jsi to zopakovala už po desáté. Já vím, že zrovna nevypadá nijak neobyčejně, ale je to ona."
"Naše záchrana."
"To je jenom na ní a nikdo ji k tomu nemůže nutit." dívka si pro sebe zakývala hlavou a zavolala do chodby.
"Simone, mám pro tebe úkol…

1. Kapitola-Stěhování a konec školy

Stěhování?
Proč zase stěhování?
Vždycky, když se někde usadíme a najdeme si kamarády, tak se musíme stěhovat!
"No tak, Alexandro, tohle je poslední stěhování přísahám. V práci mi slíbili, že dokud neodmaturujete, nebudou mě nikam překládat. A to je přece čtyři roky a to je dost ne? Snažte se to brát trochu optimisticky. Někteří lidé by dali nevím co za to, aby se mohli seznámit s někým novým, nebo změnit bydliště. To jenom vy se tváříte, jako bych vás vedla na popravu." Pokoušela se nám mamka zvadnout náladu.
"Jo máš pravdu mami, troch života do toho umírání ségra. My se taky strašně těšíme!" prohlásil sarkasticky Raily.
" Jo, už skáču radostí dva dvacet." Přitakal mu Will a Victoria jen přikyvovala.
" Berte to trochu s nadhledem,"prohlásil táta "najdete si nové přátele a možná i lepší, než byli tihle. A změna prostředí nikomu neublíží." Pokračoval.
Skvěle už vidím holky, jak se budou tvářit, až jim ti řeknu. Mám je ráda, i když nejsme nejlepší kamarádky a těžko se mi s nimi bude loučit. Ale co s tím nadělám? Nic, tak proč si to ztěžovat. A třeba si konečně najdu nejlepší kamarádku. Stěhování má jen tu výhodu, že můžu začínat znova s čistým štítem.
Asi by bylo dobré mě a mou " kočovnou" rodinu představit. Moje jméno je Alexandra Dewrilowá, je mi 15 let a právě jsem dokončila základní vzdělání, které jsem absolvovala na 7 různých základních školách. Ptáte se, jak je to možné? Jednoduše, mějte matku podnikatelku, kterou její šéf pořád někam stěhuje, a můžete začít balit. Mám dva otravné bratry, Railyho a Willa. Raily je o 3 vteřiny mladší než já a Will o 1 hodinu mladší. Abych dokončila představování školou povinných členů mé rodiny máme tu ještě mou sestru Victorii. Victoria je o 2 hodiny mladší než já. Jsme čtyřčata a řeknu vám je to děs, běs a ještě ke všemu si nejsme vůbec podobní. Hrůza. Dalším členem mojí povedené rodinky je moje mamka Lenka. Je to duše naší rodiny, která by bez ní snad ani nemohla existovat. Pracuje jako podnikatelka pro jednu velkou firmu a jako spolehlivého zaměstnance ji velice často přemisťují, aby vedla pobočky této firmy, a to znamená stěhování. Toto neustále "přemisťování" má za následek všechny naše hádky. Poslední člen naší rodiny je náš taťka Diego. Oko hurikánu uprostřed chaosu naší různorodé rodinky. Dokáže zachovat vždy klidnou hlava, tedy kromě hokeje a fotbalu. Tohle byla lidská část mojí rodinky a teď ta zvířecí, kterou tvoří čtyři zvířátka. Dva retrývři Lisa a Dark a dvě kočky Merci a Monkei Mafie.
Druhý den -30.6 škola 7:15
"To nemyslíš vážně! Nemůžete se zase stěhovat! Jestli je to vtip, tak není dobrej, ale zatraceně blbej! Řekni, že to není pravda." Tohle byl komentář mojí kamarádky Lucie, po tom co jsem jí oznámila, že se budeme stěhovat.
"Bohužel já a nic s tím nenadělám. Už máme zabaleno a po škole odjíždíme."prohlásila jsem smutně.
" A kam? Bude to hodně daleko? Napíšeš mi?"typická Lucie. Neschopná položit jen jednu otázku.
"Ne nevím kam. Kdyby to bylo blízko nemusíme se stěhovat. A to výš, že ti budu psát, třeba každý den."to poslední byla lež. Lucie pravděpodobně už zítra zapomene, že jsem tu byla a vrátí se ke své nejlepší kamarádce Kláře. Lucie je strašně přelétavá a se mnou kamarádila jen proto, že jsem tu byla nová a populární. Jediný můj opravdový kamarád, který není jen můj, ale i mích sourozenců je Lukáš. Lukáš je z dětského domova a po něm jediném se mi bude stýskat, protože ho považuji skoro za svého dalšího bratra. Proto pro nás bylo překvapením, že když jsme mu to oznámili, nezkazilo mu to vůbec náladu.
"Já vím."prohlásil s úsměvem, který říkal"vím něco co vy ne" a to něco mu evidentně zlepšovalo náladu.
"Půjdete, nebo přijdeme pozdě i poslední den školy a to přece nechcete. Nebo vy jo?"popoháněl nás s úsměvem a sám se vydal napřed
"no chápete ho? Já teda ani náhodou . !" nechápavě pokroutil hlavou Raily.
"Já jsem z toho jelen!"prohlásil Will a Victoria jen zakroutila hlavou a vydal se za ním. My ostatní jsme se obratem vydali ke škole.
"Jeden by řekl, že když mu jeho nejlepší kamarádí, řeknou, že se stěhují bůhví kam a že se pravděpodobně dlouho neuvidí, bude smutný, ale on se culí jako sluníčko!" brblal si rozčileně Raily.
"Špatné přirovnání bráško, protože to vypadá, že bude pršet."poučila ho Victoria a jen co to dořekla, začaly se z nebe snášet první kapky deště.