close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Prosinec 2011

5.Kapitola- část 1

20. prosince 2011 v 21:10 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
přidávám další kapitolu a doufám, že se bude líbytMrkající
5. Kapitola-Škola, úhlavní nepřítel a nejlepší kamarádky
Crrrrrrrrrrrrrr!
Kdo propána Jána vymyslel budík?! Horší vynález snad neexistuje. No uznejte. V klidu si spíte a možná se vám jednou za uherský rok zdá i nějaký ten sen, ale hned vás z něj vytrhne nějaký otravný zvuk. Budík by se vypnul a spalo by se dál, ale to by tu nesměla být moje mamka.
"Vstávat. Přece nechceš přijít hned první den pozdě do školy! Kristián se Sirínou už jsou nachystaní a snídají, zatím co vy si ještě klidně spíte. Honem!" s těmito slovy vypochodovala z pokoje. Nesnáším první září! Proč se musí do školy vstávat takhle brzo? S chmurnými myšlenkami a spoustou nadávek jsem se převlékla a vydala se na snídani. Překvapivě už všichni seděli u stolu. Překvapivě proto, že obvykle vstává nejpozději Will. Ten dnes už ale seděl u stolu a snídal. Po zhlédnutí mého nakvašeného výrazu si všichni odpustili poznámky o tom, že vstávám poslední. Všichni, až na jednoho.
"Sestřičko, ty ale dnes vypadáš naštvaně." prohlásil s úsměvem.
"Snad ses špatně nevyspinkala? Vždyť jsi spala nejdéle ze všech." provokoval dál.
"Uhodls. A víš proč?" zeptala jsem se.
"Protože jsi měla špatné sny?"zeptal se.
"Ne. To protože celou noc chrápeš, jako motorová pila." nafoukl se.
"No dovol!" ohradil se dotčeně.
"No to teda nedovolím, protože je to pravda." Otočil se zpět ke svému talíři a dál to jestli chrápe, nebo ne nerozebíral. Říkala jsem pravdu, tedy skoro pravdu. Probudil mě sen, ve kterém jsem byla ve tmě, a kolem mě se motalo asi dvanáct párů různých očí a něco mumlali, nicméně hned jek jsem se probudila jsem uslyšela jeho chrápání, takže to vyjde skoro na stejno.
"Jak se těšíte do školy?" tak takovouhle otázku můžou položit jen rodiče.
"Ne!"zaznělo sedmi hlasně. Mamka odešla od stolu a pod imaginární fousy si brblala něco o "měly by být vděční" a " dříve to tak nebylo".
"Mládeži měly byste vyrazit, nebo vážně přijdete pozdě."prohlásil taťka. Jestli mi tuhle větu dneska ještě někdo řekne, tak se nedožije zítřka, a to proto, že ho zabiju.(a tentokrát to myslím vážně!)Ale, kdybyste žili s mím otcem, tak byste se naučili, že rodičům se neodmlouvá a tak nám bývalo zabrblat jen "samozřejmě", nebo "máš pravdu tati", nasednout do auta a vyrazit ke škole. Něco co jsem vám ještě nařekla a z čeho se bude bavit celá škola je to, že musíme mít řidiče, který nás odveze autem přímo před školu. Všichni ostatní školáci buď chodí pěšky, nebo jezdí autobusem, ale poblíž našeho domu není žádná zastávka a tak nám nezbývá nic jiného. No budiž, auto by se dalo vydržet, ale jenom jedno, ne dvě. To už bych radši chodila pěšky. Tento problém byl strůjcem dvouhodinové hádky mezi mnou Railym a rodiči. My dva jsme argumentovali tím, že jestli to udělá, tak rozhodně nehrozí, že si najdeme přátele, nebo že aspoň zapadneme. Rodiče argumentovali tím, že další možnost by byla leda chodit pěšky a vstávat v 4:45. Radši budu před celou školou za nafoukanou princezničku, než vstávat v takovouhle nekřesťanskou dobu. Usmlouvali jsme to aspoň na to, že domů můžeme po škole chodit samy. Díky bohu! Jo tak to jsem si mohla myslet, do té doby, než mamka oznámila, že já a Raily pojedeme autem s Kristiánem a zbytek se Sirínou. Proč zrovna já? Na to jsem se v duchu ptala celou dvaceti minutovou cestu do školy. Jediný, kdo se asi cítil hůř, než já byl Raily potom jen samotný Kristián. Raily a Kristián se doslova nenáviděli. Ne, ti dva nemohli ani být společně v jedné místnosti a teď mají jet dokonce v jednom autě? Naštěstí s námi jel i táta, jinak si myslím, že by se do sebe klidně pustili. Upřímně doufám, že až se nudu učit řídit budu dodržovat pravidla silničního provozu a nebudu jako táta, který povolenou rychlost musel překročit a o dost. Díky tomu nám patnácti minutová cesta trvala jen pět minut. Což znamená, že na ostatní budeme muset počkat tzn. že dáme novým spolužákům více času na okukování, což se mé osobě vůbec, ale vůbec nelíbí. Jenže námitky mé osoby jsou všem jedno. Před školou nás taťka vysadil a jel do práce. No, stejně dostane od mamky vynadáno, protože jel tak rychle. S mamkou se celkem sranda, ale když jde o dodržování předpisů na silnici nedá se s ní mluvit. Upřímně, nechápu lidi, co mají rádi pozornost. Hned se na nás otočili snad všichni studenti místní střední.

oznámeníčko

18. prosince 2011 v 19:15 | Hejlynka |  Pro radost
Lidičkové, měla jsem náročný týden a proto kapitolu přidám až v týdnu, ale pokusím se vám do vánoc přidat pohled osoby, která se objeví v páté kapitole. Jinak vám přeji krásný poslední týden před vánocemi a ať vás ve škole moc nehoní.Na konec přidávám něco na pobavení. Takhle to vypadá, když kočička uzná, že vaše vlasy vypadají hrozně.

4.Kapitola- bonus-2.část

14. prosince 2011 v 21:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Snažil jsem se od kuchyně dostat co nejdále, ale když jsem odbočil do třetí chodby uslyšel jsem hlasy.
"My se tu vážně ztratili."
"Já jsem vám říkala, že máme zavolat našim, aby si pro nás radši přišli."
"Kušuj ségra." zaznělo dvojhlasně. Tak tohle bylo i na mě moc. Dvě stejné náhody v jeden den.
"Snad jste se taky neztratili."pronesl jsem otráveně. Na proti mně stáli dva kluci a jedna holka. Všichni tři byli tmavovlasí a ti dva kluci měli hnědočerné oči, ale ta holka měla oči jedovatě modré. Ta barva byla hodně nepřirozená.
"Ehm… Ahoj?" to si ze mě snad děláte srandu.
"Hm, nazdar."
"No, ehm já se jmenuji Alexandra, a tohle jsou mí dva sourozenci, Raily a Lukáš."
"A jek se jmenuješ ty?"
"Víš, my bychom se potřebovali dostat do kuchyně, nemohl bys nám pomoct?"jakou čeká odpověď na tuhle hloupou otázku?
"Takže jsem řekl správně, když jsem řekl, že jste se ztratili, co?"co mi na to asi řekne.
"No, to úplně ne, ale…" ale ano.
"No, tak to zas až tak moji pomoc nepotřebujete, že?"
"Potřebujeme, ale…"
"Takže jste se ztratili, protože jinak byste moji pomoc nepotřebovali."
"Ne, neztra…"
"Ale ztratili." Na očích jsem ií viděl, že teď už je hodně dopálená.
"NECH MĚ LASKAVĚ DOMLUVIT TY NEZDVOŘÁKU!" kdyby se naučila rozbíjet hlasem skleničku, bylo by to působivější.
"Já tě tady slušně pro…."
"Právě jsi na mě ječela. To není slušná prosba." No co, Mám pravdu.
"TY JEDEN NEZDVOŘILEJ PITOMČE…." Co je moc, to je moc.
"Slušná výška. No, tak se tady měj, Siréno." Přerušil jsem její jekot a vydal se chodbou pryč.

4.Kapitola- bonus-1.část

14. prosince 2011 v 21:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Dávám slibovaný bonu.Není to nic moc, protže z pohledu kluka psát neumím a ani si to nedokážu představit, ale snad to za něco stojí.
4. Kapitola (bonus)-Kristián
"Zlatíčko? Kdepak jsi, Kristiáne?!" ach jo. A je po klidu. Mám svoji mamku moc rád, ale zlatíčko mi fakt říkat nemusí. Dokud mi bylo 6, tak jsem to toleroval, ale teď už je to víc, než trapný. Když mi takhle říká, působí to, jako by volala na malého kluka, a ne na někoho, komu je už 16.
"No tak Kristiáne. Za půl hodiny jsou tady a ty mi musíš pomoct. A koukej se troch upravit, ať nevypadáš, jako vagabund." Takhle dokáže komandovat jen ženská.
"Už jde mami!"
"No to je dost, že ses uráčil přijít."lituju všechny lidi, co mají mladší sestru. Přesněji řečeno mladší, zatraceně otravnou zvídavou sestru.
"Na co se prosímtě maluješ?" uznávám, že to není zrovna chytré prohlášení, ale co jiného z vás vypadne, když vám všichni popohání, že je moc práce a vaše mladší dvojče sedí v kuchyni u stolu se zrcátkem a maluje si oči.
"No a co na tom, že chci být hezká. Mají čtyři děti. Přece aspoň jeden musí být kluk." Ach jo, holka.
"Dětí mají pět a kluci jsou z nich tři, ale to malování je úplně zbytečné. Hezká jsi i bez ničeho a jen si jimi kazíš pleť." V tomhle musím s mamkou souhlasit, ale z toho důvodu, že se z těch malovánek strašně práší. Sice nejsem alergik, ale kvůli tomuhle se ním asi stanu.
O hodinu později
"Nevíte, jestli se už někdy stalo, aby se někdo ztratil ve vlastním domě?" Zrovna jsem procházel chodbou vedoucí ke kuchyni, když jsem zaslechl tuto otázku. Přede mnou na chodbě stáli kluk a holka přibližně v mém věku. Holka měla kudrnaté zrzavohnědé vlasy po lopatky a měřila jen něco málo přes 150 cm. Stála ke mně zády, takže jsem nemohl posoudit, jaké má oči, ale musela být hodně naštvaná. Ruce podél těla měla zatnuté do pěstiček a byla otočená směrem k chlapci, který se před jejím pohledem mírně přikrčil, když měřil o hlavu více, než ona. Kluk měřil něco kolem metru osmdesát a kole obličeje měl střapaté světle hnědé vlasy. Teď se krčil před svojí, o hlavu menší sestrou krčil, jako by mohl za to, že se tu ocitli.
"Ehm, ehm." No co? Nějak jsem na sebe upozornit musel.
"Kampak máte namířeno?" při zvuku mého hlasu oba nadskočili.
"No, víš momentálně nikam, protože jsme se tu ztratili a nevíme kudy dál." Vyhrkla bez okolků zrzka.
"No, na zas tak úpl…" začal kluk, ale ona ho přerušila.
"Má pravdu. Ve skutečnosti se tu totiž ztratil on a ne já. Nemohl bys nás zavést do kuchyně? Mimochodem, jmenuju se Victoria." setřela ho bez okolků.
"A tohle je můj bratr Will." představila mladíka, který se k tomu zřejmě neměl. Ani jsem se mu nedivil. Kdyby mě takhle ztrapnila moje sestra, asi bych se hanbou propadl. Konec konců kluci mají mnohem lepší orientační smysl a spoléhá se na ně. Tedy alespoň v tomto ohledu. Jak se ukázalo Victoria byla velice milá osůbka, která nevydržela být chvíli zticha Asi mě bude bolet hlava ještě dlouho po tom, co se dostanu z dosahu jejího hlasu. Nakonec se mi to však povedlo za relativně krátkou dobu, za což jsem byl vděčný.

kapča

13. prosince 2011 v 20:35 | Hejlynka |  ostatní
kapitola bude zítra, protože mám strašně otravného malého bratraMrkající

4.Kapitola

13. prosince 2011 v 17:38 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Možná dnes přidám ještě jednu kapitolu, ale jenom možná.... Mám teď trochu více psací náladyMrkající
4. Kapitola-Letem světem přes prázdniny a další události
Ten kluk se tu zjevil jako duch a ještě se tváří, jako bychom mu tu překáželi.
"Ehm… Ahoj?"zeptala jsem se váhavě.
"Hm, nazdar." odpověděl podrážděně.
"No, ehm já se jmenuji Alexandra, a tohle jsou mí dva sourozenci, Raily a Lukáš." No tak ten si nechtěl popovídat. Tvářil se stejně otráveně, jako před dvěma vteřinami a díval se na mě pohledem "to snad nemyslíš vážně, že ne?".
"A jek se jmenuješ ty?" zkusila jsem. Hm, tak zase nic. Mluvit umí, takže je asi jen hodně nezdvořilý, nebo hodně naštvaný. Chvíle napětí…hm, b je správně.
"Víš, my bychom se potřebovali dostat do kuchyně, nemohl bys nám pomoct?" další chvíle napětí…Rozmyslí si to, nebo ne a dál bude mlčet, jako ryba?
"Takže jsem řekl správně, když jsem řekl, že jste se ztratili, co?" nezdvořák.
"No, to úplně ne, ale…"
"No, tak to zas až tak moji pomoc nepotřebujete, že?" ten kluk je buď blbej, nebo ještě blbější a já bych řekla, že druhá možnost je dobře.
"Potřebujeme, ale…" on mě snad nenechá domluvit!
"Takže jste se ztratili, protože jinak byste moji pomoc nepotřebovali."nafoukanec. To jako vážně musím přiznat, že jsem se ztratila. Ano já jsem se ztratila, a jsem schopná to přiznat, alejestli to řeknu, budou kluci rozzlobení, protože tím prakticky řeknu, že mě tam nedokázali dovést, což je mimochodem pravda, ale i tak jestli si mám vybrat mezi svými sourozenci a tímhle nezdvořákem vyberu kluky.
"Ne, neztra…"
"Ale ztratili." Co je moc, to je moc.
"NECH MĚ LASKAVĚ DOMLUVIT TY NEZDVOŘÁKU!" zaječela jsem na něj. Bez úspěchu. Zatím co kluci radši couvli on se jen pobaveně culil.
"Já tě tady slušně pro…."já ho zabiju!
"Právě jsi na mě ječela. To není slušná prosba."
"TY JEDEN NEZDVOŘILEJ PITOMČE…."
"Slušná výška. No, tak se tady měj, Siréno."prohlásil a odpochodoval.
Nutno podotknout, že cestu do kuchyně nám nakonec ukázal až Will, který si poslechl konec mého výstupu a prohlásil, že teď může konečně být hrdý, za to že jsem jeho sestra. V jídelně jsme se dozvěděli, že pan Nezdvořák se jmenuje Kristián. Jeho rodiče tu pracovali pro staré majitele a budou pracovat i pro nás. Bohužel to obnáší i to, že tu Kristián a jeho sestra Sirína bydlí spolu s námi. S e Sirí nemám problémy a skvěle si spolu rozumíme, ale s Kristiánem jsem zatím prohodila jen pár slov, a to jen když jsem nutně musela. Bohužel rodiče napadlo poslat nás dva několikrát společně do města. Buď jsem celou cestu mlčela, nebo jsem na něj ječela. Asi jsem si od něj přezdívku Siréna zasloužila, ale jakmile mi tak řekl, byla jsem nepříčetná vzteky a ječela jsem na něj ještě mnohem více a s větší razancí. S ním to však ani nehlo a jen se zarputile culil, jako naprostý dement. Prázdniny utekli jako voda a škol byla už skoro za dveřmi. Jako naprostou třešničku na dortu jsme se dozvěděli, že pan Dement s námi bude chodit do školy. Horor číslo dvě začíná.

Otázečka

7. prosince 2011 v 18:00 | Hejlynka |  ostatní
Ahojky, další kapitolu přidám pravděpodobně, až o výkendu a v 5. kapitole by se konečně mohlo začít něco dítMrkajícíAle teď jsem se vás chtěla na něco zeptat. Sledujete někdo nějaké kreslené pohádky???Ráda bych totiž věděla, jestli jsem blázen, nebo je sledují i jiní.

3. Kapitola-3 část

6. prosince 2011 v 18:43 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Omlouvám se, že jsem tuhle kapitolu tk rozkouskovala, ale vymýšlela jsem ji na víckrát. Další se pokusím přidat co nejdříve.
3.Kapitola-3.část
Do pokoje nakoukla Lukášova střapatá hlava.
"Promiň, kdyby mě nechali promluvit rozmluvil bych jim to, ale oni mě nenechali."
"To je v pohodě. Jen to tu bude chtít vymalovat nějakou veselou barvou, třeba červenou. Ne, tou ne, to už by to tu vypadalo opravdu jako upíří doupě. Spíš světle hnědou, nebo jedovatě zelenou."odpověděla jsem mu.
"Upíří doupě. Tak to mě opravdu nenapadlo."kroutil hlavou.
"Víš ty jsi ještě neprošel zbytek domu, ale ten kdo to zařizoval, musel být buď psychopat, nebo někdo posedlí černou barvou a to je prakticky totéž."
"Ono je tu takových místností víc?"valil oči
"Jo třeba obývák."
"Tak to bude zajímavé."kroutil v neuvěření hlavou.
"Jo to bude, ale má to jednu světlou stránku. Victoria nebude chtít chodit do obýváku."řekla jsem a oba jsme se zasmáli.
"Jo, málem bych zapomněl, že mamka říkala, že máme za půl hodiny přijít do kuchyně." Rozpomenul se na svůj úkol.
"Hm, aha a ty jako víš, kde je v tomhle obr domě kuchyň?"
"No to nám jaksi neřekli, ale…" nedopověděl, protože v tu chvíli někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vešel dovnitř. Ten někdo bys samozřejmě Raily.
"Pardon, že ruším, ale měl bych čistě technický dotaz. Nevíte, kde je kuchyň?"zeptal se rovnou.
"Ne, ale snad to najdeme."
"To se tu jeden z vás snad vyzná?" chytrá otázka to se musí uznat
"Víte, ne že bych vám nevěřil, ale já bych opravdu nechtěl, aby byl v zítřejších novinách titulek, Ztratili se ve vlastním domě, nebo vy ano?"pokračoval honem
"No tak teď jsi mě rozhodně urazil." prohlásil Lukáš.
"Ty si myslíš, že mám orientační smysl jako holka. Ne že bych tě chtěl urazit Alex."vyhrkl honem, když zjistil jak se tvářím. Orientační smysl jako holka?? Větší blbost jsem neslyšela od letošního IVT. Holky mají náhodou docela velký orientační smysl. Já jim dám.
"Fajn. Takže když máte lepší orientační smysl než já. Tak mě tam určitě bez problémů zavedete, že ano?"kluci se po sobě podívali.
"Já totiž, jak jste tu před chvílí podotknuli, nemám žádný orientační smysl, a proto bych se tu určitě ztratila a vy taky, kdybyste šli podle mě." Pohodlně jsem se opřela o postel a čekala. Ti dva na mě jen vyjeveně zíraly, neschopni slova. Uplynula minuta. Dvě. Tři.
"Haló! Nemáme na to celý den." tak tímhle jsem je zřejmě probudila. Otočili se a začali se dohadovat. Přešla jsem blíž. Abych slyšela, co si povídají.
"Ne, první půjdeš ty."
"A proč já, proč ne ty?"
"Je to tvoje sestra, ne moje."
"Omyl. Tvoje už taky."
"Ale ty na ni máš mnohem větší vliv než já."
"Blbost. Ségra mě neposlechne, ani kdyby jí šlo o život."
"Ehm, ehm."upozornila jsem na svoji přítomnost.
"Jestli si nevíte rady já klidně můžu jít první, ale…"
"Ne!"
"Ne!" vyhrkli sborově
"Takže už se přestanete dohadovat a konečně vyrazíme?" zeptala jsem se jich.
"No…tak jo." prohlásil nakonec Lukáš, ale pořád stály uprostřed pokoje.
"Když tu budete stát, tak ta kuchyň za vámi nepřijde." Prohlásila jsem po další minutě.
O pět minut později
"My se tu vážně ztratili." prohlásil nešťastně Raily. No tak na to by už přišli i větší myslitelé, než je on, ale za to, že jsme se ztratili, nemůžeme. Všechny chodby vypadají stejně a obrazů tu moc není.
"Já jsem vám říkala, že máme zavolat našim, aby si pro nás radši přišli."
"Kušuj ségra." zaznělo dvojhlasně.
"Snad jste se taky neztratili." pronesl za námi chlapecký hlas. V tomhle domě opravdu nehrozí, že bych se někdy přestala divit.