Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Leden 2012

10. kapitola

31. ledna 2012 v 20:15 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám další, troch zvratovou kapitolu. Víc vám nepovím a už se těším an koměntáře...Mrkající
10. Kapitola-Ven z lesa, Vánoce a noční můra
Alexandra
Kde proboha Ann je? Asi jsem jí měla říct, ať jde pomaleji, ale on se hnala jako splašený kůň. Nevím, co jí vadí, ale kdykoliv jsem doposud nakousla téma Simon, dělala, že má něco důležitého na práci. No, upřímně ji nechápu. Ten kluk je docela fajn. Psala jsem si s ním na chatu a byla s ním docela legrace. Ann jsem to samozřejmě neřekla, protože by mě asi roztrhla a pak se mnou nemluvila. Doufám, že se právě jmenovaná brzy najde, protože mám každou chvíli větší nutkání jít domů a poprosit někoho o pomoc. To by pravděpodobně skončilo velkým kázáním, ale aspoň bych měla jistotu, že je v pořádku. Poslední dobou z lesů zmizelo docela hodně turistů a já bych nebyla ráda, kdyby měla Ann být další.
"Ann?!" zakřičela jsem. Nic. Ani hlásku, ani živáčka. Tohle snad není možné!
"Anno!" zakřičela jsem silněji do stále rychleji tmavnoucího lesa. Dravci většinou loví až po tmě. Pomyslela jsem si. Ano nevím, jestli mě tahle myšlenka měla uklidnit, nebo mě ještě víc vystresovat. Na stromě nade mnou zahoukala sova, kterou jsem hlukem doprovázejícím moje prodírání se podrostem vylekala. Vedle mě v roští křupla větvička. To už jsem se lekla.
"Fajn, hlavně zachovej klid. Je to nejspíš jen nějaký neškodný králíček, který se dneska rozhodl pokoušet osud a jít se navečeřet až po tmě. Áááááááááááááá!" zaječela jsem. Za stromů ke mně přistupoval stín.
"Neječ!" zazněl ze tmy popuzeně Danielův hlas. Docela hlasitě jsem si oddychla.
"Co tady děláš zrovna ty?" zeptala jsem se ještě trochu vyděšeně.
"No, vy jste si toho možná ještě nevšimli, ale je půl desáté večer a dokonce docela tma a vy dvě ještě nejste doma, a proto jsem pro vás šel." prohlásil důležitě.
"Tak to můžeš rovnou začít hledat svoji ztracenou sestru, protože se vydala na vlastní pěst na průzkum lesa." odsekla jsem uštěpačně, ale ve skutečnosti jsem byla ráda, že si aspoň někdo všimnul, že chybíme, protože jsem už začínala být zoufalá. Bezmocně se chytil za hlavu.
"Ach jo, takhle to dopadne, když pustíte dvě holky samotné do lesa." povzdychl si.
"Já se tu na rozdíl od tvojí sestry vyznám! A kde jsou moji sourozenci? Víš, Jendy tě mohly hlídat, aby ses nebál." tak teď jsem se už naštvala. My dva se prostě nedokážeme normálně bavit déle, než 2 minuty. Už kvůli jeho zvyku podceňovat holky už z principu a nedat jim šanci se obhájit. Pro něj by byl asi nejhezčí svět takový, ve kterém by vládli chlapy, a ženy byly jen na uklízení a na ozdobu čily by se velice rád vrátil do středověku. Podle toho, jak se na mě zadíval jsem uhodla, že se mezi námi dvěma už zase schyluje k hádce. Musím ho utnout, jinak se tu budeme hádat do rána o nesmrtelnosti brouka a Ann už v životě nenajdeme. Nadechoval se, aby mi mohl odseknout, alel stopla jsem ho.
"Až najdeme tvoji sestru, můžeme se hádat třeba až do Vánoc, ale do té doby se snaž mlčet, pokud nebudeš chtít říct něco důležitého." vysvětlovala jsem, otočila se k němu zády a vydala se do lesa, směrem, kterým Ann šla. Slyšela jsem, jak se nadechuje, aby něco řekl, ale já mu to nehodlala dovolit.
"To, že si myslíš, že se dělám moc chytrou, není dů… aaaa!" už jsem říkala, že nesnáším kořeny? No, doufám, že ten, o který jsem právě zakopla, byl aspoň bludný, aby se mohl přidat na seznam pohrom, které mně postihly dnešní den. Před přistáním nosem na některém z jeho soukmenovců mi zabránily Danielovy ruce, které se mi obmotaly kolem pasu a chytily mně. Jejich rozhořčený majitel mě držel, dokud jsem nebyla schopná se postavit sama a až pak se ke mně otočil a začal na mě rozčíleně mluvit.
"Tak zaprvé: říkal jsem, že nemáš ječet!, zadruhé: předtím jsem těchto upozornit na ten kořen, ale to bys mě musela nechat promluvit, a zatřetí: se musíme domluvit, kudy půjdeme, protože, když vyrazíme za TEBOU směrem, který určila tvoje, no… ne zrovna moc chytrá hlava, tak Ann nikdy nenajdeme. Z čehož vyplývá, že první půjdu…" co si o sobě proboha myslí? Tak to teda ne! Tvoje ne zrovna moc chytrá hlava? Tak to přehnal! Já mu ukážu!
"Tak a teď já. Takže zaprvé: budu ječet, kdy chci a kde chci a ne podle něčího nařízení ani rozkazu, zadruhé: jsem ten kořen viděla…"
"Jasně, ještě tu o Sněhurce a sedmi trpaslících."
"TEN KOŘEN JSEM VIDĚLA, a zatřetí: tudy jsem ji viděla jít naposledy, a proto se dávám tímhle směrem a pokud vím, tak se tady vyznám mnohem líp, než ty a proto je snad jasná, že nás poved…" rozčilovala jsem se a při každém slovu jsem mu zapíchla prst do hrudi. Já jsem to o té hádce říkala. Ale ten kluk si prostě nedal říct. Chytil můj prst a přerušil mě.
"Povedu nás já, protože mám od přírody lepší orientační smy…" tuhle kravinu jsem už slyšela tolikrát.
"Větší blbost jsem ještě neslyš…"
"Smysl, a proto se se mnou přestaneš hádat a dáš mi za prav…"
"To ani za nic!" naši zdánlivě nekonečnou hádku přerušil až příchod Ann.
"Kdybyste mě měli hledat vy dva, tak zůstanu ztracená asi navždycky." podotkla jedovatě. Oby jsme se na ni otočili. Vypadala, jako po srážce s náklaďákem. Byla pomlácená, celá od bláta a z ruky jí tekla krev. Oblečení měla potrhané a zapatlané blátem a smůlou. Hlavně, že jsem jí říkala, že se mě má držet. Byla nakloněná na pravou stranu a levou nohu táhla za sebou a vůbec na ni nedošlapovala. Doufám, že ji nemá zlomenou. No, bohužel to vypadá, že asi jo. Stála opřená o nejbližší strom a bylo poznat, že se sotva drží na nohou.
"Já vím, že asi nevypadám nejlíp, ale pomohlo by mi, kdybyste mi pomohli a přestali na mě koukat." hned, jak pronesla první slovo byl Daniel na cestě u ní. Nutno podotknout, že jí za tu krátkou vzdálenost stihl i pořádně vynadat.
"Kde si myslíš, že jsi byla?! Až příště půjdeš do lesa, tak se aspoň koukej držet blízko u Alex! Jdeš na procházku do lesa, kde to neznáš a klidně si vyrazíš sama na průzkum oko…" tohle se prostě nedalo vydržet. Vyběhla jsem k nim.
"Radši jí koukej pomoct. Vyhubovat jí můžeš doma, až jí nebude hrozit otrava krve, protože má ty rány plné bláta a bůh ví čeho dalšího." utla jsem ho a podepřela Ann. Vděčně se na mě zavěsila a já mírně zakolísala. Na mě byla trochu těžká. Její povedený bratříček si toho ale všimnul a převzal si ji ode mě. Cestou nám vysvětlil, proč se po nás shání jen on a ne třeba moji rodiče, kteří spolu s mými sourozenci odjeli na návštěvu k jedněm máminým kolegům. Do domu jsme dorazili celkem brzo,a jelikož nebyl skoro nikdo doma mohla jsem Ann ošetřit v kuchyni, kde byla také lékárnička. Když si sundala to zkrvavené a špinavé oblečení a umyla se to nevypadalo zas až tak hrozně. Na levé ruce měla kousanec, u kterého my odmítla říct, co ji pokousalo. Neřekla to dokonce, když jsem jí pohrozila, že to zvíře má s největší pravděpodobností vzteklinu, protože jinak by se neodvážilo přijít blíže k lidem. Po tomto oznámení zbledla a zatvářila se, jakože si vzpomněla na něco velmi důležitého, a to něco ji hodně znepokojovalo. Přestala jsem se tím kousancem zabývat, protože jsem zase řešila můj odpolední problém. Byla jsem si jistá, že Ann nic neřekla, ale přesto jsem zase něco slyšela a zase začala uvažovat o mém zdravém rozumu. Slyšela jsem totiž asi tohle: Panebože, na tohle jsem vůbec nepomyslela! Co, kdy ze mě teď bude vlkodlak?! Ne, ještě jsem se nepomátla a Ano slyšela jsem přesně tohle. Začala jsem se zabývat její nohou, ale i tak jsem zahlédla Danielův zděšený pohled na ten kousanec. Zase se tu děje něco, o čem nic nevím. Pomyslela jsem si naštvaně. Noha nevpadala zas až tak zle, ale já nejsem doktor a ani nikdy nebudu. Už teď jsem měla problém rozumě uvažovat a nemohly za to podivné hlasy uvnitř mé hlavy, ale to, že když jsem viděla krev měla jsem závratě a tady té krve bylo celkem dost. Upřímně jsem měla co dělat, abych sebou nesekla. Na tu nohu by se jí měl podívat doktor, ale když jsem jí tohle řekla, tak mě odbyla s tím, že to zlomené určitě není a na to, aby to poznala žádného doktora nepotřebuje. Přestala jsem se s ní hádat a odvadla ji do pokoje a sama si šla lehnout. Měla jsem toho už dneska dost a byla jsem utahaná jako kotě. Naštěstí naznám žádnou únavu, kterou by osm hodin klidného spánku nepřemohlo. Osla jsem a děkovala bohu, že se mi dneska nic nezdálo…
24.12.2012-8:15
"Vstávat! Snídaně!" probudil mě křik mamky ze zdola. Pomalu jsem se odloudala do koupelny a umyla se. Hlava mě bolela jako střep a nohy jsem měla od včerejšího chození celé bolavé. Celkově jsem si připadala, jako by mě přejel parní válec. Celý den proběhl v duchu dobré nálady (u všech ostatních) a ospalé netečnosti (z mé strany). V klidu jsme se navečeřeli, rozdali si dárečky a podívaly se na Popelku. Z dárků jsem měla obrovskou radost a asi poprvé za celý den jsem byla v dobré náladě. Hned po pohádce jsem si šla lehnout, protože jsem nechtěla vypadat takhle i zítra. Na schodech mě málem porazila Ann s tím, že jí napsala jejich sestra Kasandra, která je u jejich babičky v Londýně. Byla to pro ni skvělá zpráva, ale já jsem nedokázala projevit správnou dávku nadšení. 5ekla jsem ji, že to je super a potom popřála dobrou noc a šla se umýt. Zapadla jsem do postele a doufala, že se mi ani dnes nebude nic zdát. Bohužel jsem se mýlila…

Stála jsem v zelených šatech uprostřed podivně zeleného lesa. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala, jen jsem věděla, že nejsem na zemi a, že musí utíkat. Musím utíkat, protože mě něco honí. Ale co? Tak to jsem taky nevěděla. Doběhla jsem na mýtinu a uprostřed se zastavila. Najednou se lesem prohnal ohlušující zvuk. Musela jsem si zacpat uši. Bylo to vysoké kovové skřípění, které mi stále rezonovalo v uších. Přikrčila jsem se a zvuk najednou přestal. Odvážila jsem se narovnat a v tom kolem mě začaly kroužit hlasy a oči. Hlasy se dohadovali. To něco se týkalo mě.
"Je to ona."
"Ale není."
"Ale je jen se na ni pořádně podívej."
"To by nebylo možné."
"Člověk."
"Silný člověk a odvážný."
"ne, to prostě nemůže být ona."
"Je to ona!"
"Vyvolená!"
"Vyvolená!"
"Vyvolená!"…
Hlasy kolem mně přerušilo zašustění v keři. Hlasy a oči zmizely stejně náhle, jako se před tím objevili. Od lesa ke mně kráčel muž. Na sobě měl kožené kalhoty a černý kabát s kapucí staženou do čela. Nevnímala jsem jak tan muž vypadá, ale spíše tomu, co měl v ruce. Stříbrnou dýku zdobenou smaragdy. Byla krásná, to samozřejmě, ale měl ji, aby mě zabil. Věděla jsem to, stejně jako jsem znala toho muže. Nedokázala jsem se pohnout, nebo utíkat, jen jsem klidně čekala, až mě přijde zabít. Přiblížil se ke mně a namířil dýku proti mému srdci. Rozmáchl se rukou a bodnul…

"Ááááááááááááááááááááááááááá." rozléhal se pokojem můj křik. Byla jsem natolik bdělá, že jsem dokázala postřehnout postavu vyskakující z mého okna. Snažila jsem se uklidnit svoje zběsile bijící srdce. Já jsem věděla, jak se jmenoval ten muž, co mě chtěl zabít, a byla jsem si jistá, že ta dýka, kterou to chtěl udělat mi ještě před chvílí držela nad mím srdcem ruka zabijáka. Ten muž ze snu se jmenoval Xarx. Ano, a chce mě zabít…

Alexandřiny šaty ze snu
Snový les

OZN2

31. ledna 2012 v 19:08 | Hejlynka |  ostatní
Kapitolka bude asi zítra, protože nevím, jestli ji dneska sihnu dopsat.Mrkající

OZN1

29. ledna 2012 v 18:40 | Hejlynka |  ostatní
Omluvám se, ale teprve teď jsem se vrátila z návštěvy a nestihla jsem nic napsat a proto bude kapitolka až během týdne.

Výslovnost

25. ledna 2012 v 15:02 | Hejlynka |  Cesta někam jinam-věštba
Jelikož tu bylo pár verzí, jak by se mohlo vyslovovat jméno SIMON, rozhodla jsem se to uvést na pravou míru...
Čte se to tak, jak se to píše!!!!!!!!!!!!
Ted... /Simon/ !
( nečekaně).

9. kapitola

22. ledna 2012 v 19:30 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám 9. kapitolu, doufám, že se bude líbit
9. Kapitola-Velká nehoda
Anna
Ani po tom, co mi holky slíbily, že se se Simonem nebudou bavit jsem nebyla úplně klidná. On je ten tip člověka, který vám přemluví i k tomu, že skočit z mostu je vlastně dobrá věc. Pořád jsem se bála, že je přesvědčí, aby se s ním bavily. Největší strach jsem měla o Alex, protože z nějakého důvodu si někdo pro naplnění věštby vybral právě ji. Pořád jsem to nedokázala pochopit. Proč ona?
Alexandra
Pořád jsem nechápala, proč se podle Seki máme držet od Simona dál. Mě osobně připadal velice milý a příjemný. To jak Ann tvrdila, že je horší, než nájemný vrah byla už tuplem hloupost. A navíc jsem to pronesla jen tak ze srandy, ale Seki to zdá se brala naprosto vážně. Celou cestu k nám domů vypadala duchem nepřítomná, když jsem na ni promluvila dokonce se mě i lekla. Dnes nás domů vezl táta a ten nám hned při nasedání do auta oznámil, že Simonovi rodiče jsou noví spolupracovníci mamky a 25.12 k nám přijdou na večeři i se Simonem. Seki při tomhle prohlášení ještě více zbledla a začala se věnovat přírodě ubíhající za oknem. Měla jsem veliký pocit, že jí tahle zpráva zkazila celé prázdniny už dopředu. Do auta jsme se vešli jen proto, že kluci končili později a museli uklízet lavice z tělocvičny a vynášet zbývající Vánoční stromky. Domů je doveze máma, která se vrací z práce taky později. Jedna kladná věc byla ta, že na tu večeři 25. přijde i Katrina se svými rodiči. Tan den u nás bude opravdu velké shromáždění. Tím, ale nebylo nutné se teď zatěžovat. Doma si Seki dala věci do pokoje pro hosty a potom jsme se šli projít do lesa. Potřebovala jsem s ní hodně naléhavě mluvit a to se v přeplněném domě opravdu nedalo. Vydaly jsme se k nedalekému jezeru, na kterém byl zámeček, který jsme se rozhodly v létě prozkoumat. Vypadal velmi zajímavě. I přes svůj věk na něm nebylo vidět žádné chátrání a přito,m nám na matrice tvrdili, že se o něj nikdo od první poloviny jedenáctého století nikdo nestaral. No, je to více věcí, které jsou divné. Předešla jsem Seki a tím ji zastavila.
"Proč, chceš, abych nemluvila je Simonem? Mě přijde celkem milý." zeptala jsem se jí na otázku, která mě tížila.
"Věř mi není to dobrý člověk." odvětila pouze a obešla mě. Doběhla jsem ji.
"Ale, co ti udělal, nebo proč podle tebe není dobrý člověk."
"Vždyť jsem ti už říkala, že jsme se už viděli a já vím, že není tak dobrý, jak si myslíš." A člověk taky ne. Hm, ten poslední dodatek se mi musel asi jen zdát, protože Seki nic neřekla, ale ona mluvila pořád, když vůbec nepohybovala pusou.
No, když by se dalo prakticky říct, že napůl je člověk, ale to je sporné…
"Ty jsi něco říkala?" zeptala jsem se hloupě. Jen se na mě nechápavě podívala a pokračovala v cestě.
Jak to myslí, jestli jsem něco říkala…
"Kromě toho, že moc dobrý není nic. Proč, ty jsi snad slyšela, že bych řekla něco jiného?" upřeně se na mě zadívala. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, to se mi asi jen něco zdálo." asi jsem se z tohohle domu fakt zbláznila! Já jsem si ten zvuk totiž rozhodně nevymyslela, a kdyby, tak by neměl Sekijin hlas. No, jenom doufám, že moje úvaha není správná. Nechala jsem to plavat a v neuvěření jsem zjistila, e se mi moje kamarádka tratila.Doprčic!
Anna
Ta holka se asi necítí dobře. Jestli jsem něco říkala? Ne, leda, že by slyšela moje myšlenky, ale to by musel nějak způsobovat ten přívěsek. Při slově přívěsek jsem se podívala na svůj vlastní. Strašně ráda bych věděla, kdo mi ho dal. Brácha ne, to jsem si byla jistá a Alex s Katrinou knížku, ale nikdo jiný mě rozhodně nenapadal. Když už jsme u těch kamarádů…Kde je Alex?! Propána Jána, já jsem se asi ztratila. To ne! Já se tu vůbec nevyznám! Začínala jsem panikařit. Kudy jsem asi přišla?! Zepředu, zezadu, vpravo vlevo… a jsem v háji. A myslím to doslova. Jsme ztracená v lese a klidně se vsadím, o co chcete, že tu nežijí jen srnci a zajíčci. Podle posledních zpráv tu bylo viděno něco jako vlk a z lesa se ztrácejí turisté…Já nechci skončit na jídelníčku nějakého masožravce! Alex! Já se bojím! Kousek ode mě praskla větvička, pod váhou něčeho hodně těžkého. Když jsem se pořádně zaposlouchala zaslechla jsem kromě mého zběsile bušícího srdce slyšet i oddechování, které zcela jistě nepatřilo králíkovy, nebo srnce. Vyděsilo mě, že to něco bylo naprosto potichu. To pro mě vypadá špatně! Vlk, který vije by se mi pravděpodobně vyhnul, ale když jsou zticha jsou na lovu. Já nechci skončit v něčím žaludku! Další zapraskání. Pomoc! Kolem mě se v pravidelném kruhu ozývala praskání, jak to něco přecházelo kolem mě. Zběsile jsem se za těmi zvuky otáčela, když jsem věděla, že tím dělám nevětší chybu. Kdybych bývala zůstala stát, měla jsem malou šanci na záchranu, ale teď už ne! Praskání se ozývalo stále blíže a utahovalo tak kruh, který kolem mě vlk tvořil. Byla jsem v pasti. Najednou zvuky utichly. V šeru se něco pohnulo. A pak se na mě vyřítil obrovský černý vlk. Během vteřiny jsem si uvědomila, že tohle je na obyčejného vlka moc velké. Vlkodlak! Můj poslední zoufalý pokus o útěk ke stromu, kde bych možná našla bezpečí, a pak už jen pálivá bolest v ruce, když se mi do ní zaryli ostré zuby vlkodlaka a tma. Nebyla jsem se schopná pohnout, ani udělat cokoliv jiného. Všude byla jenom tma. Nic, něž černo, chlad a beznaděj. Bez jediného kousíčku světla, nebo něčeho jiného, než tmy… Nedokázala jsem posoudit, jak dlouho jsem tam byla, ale asi jen chvilku, protože do Temnoty začaly pomalu vnikat zvuky zuřivé rvačky doprovázené hlasitým vrčením. Pomalu jsem zase přicházela ke vědomí. Za chvíli jsem dokázala pohnout prsty na rukou a nohou a za další neměřitelný okamžik i otevřít oči. Neudělala jsem to, jen jsem ležela a čekala. Ani nevím na co, prostě jsem jen čekala. Nevím, za jek dlouho dobu to bylo, ale do mého stavu nevědomí začala pomalu pronikat bolest. Bolest, která se pomaličku šířila a vystřelovala z jediného bodu až do mozku. Na nic jiného jsem se nedokázala soustředit, jen na to, jak to bolelo. Moje vnímání mi potvrdilo, že bolest vychází z ruky. Můj odhad byl, že na mé ruce je otisk vlčích zubů. To mě vyděsilo. Stanu se snad jedním z nich?! Krvelačnou zrůdou, která chce jen zabíjet?! Pomyslela jsem si, že jsem neuvěřitelně hloupá. Tam venku před mýma zavřenýma očima se odehrával boj o to, jestli přežiju, nebo budu sežrána a já se tu zabývala tím, jestli se za mě stane, nebo nestane vlkodlak. Konečně jsem se přinutila otevřít oči, když jen velmi pomalu a ztěžka. Přede mnou už nebyl jen jeden vlkodlak, ale dva. Ta černá bestie, co mě napadla, byla napadána obrovským bílým vlkodlakem. No, obrovský asi připadal jen mě, ale ve skutečnosti byl jen o kousek větší, než ten černý. Proboha! Mela bych vzít rozum do hrsti a utéct dokud můžu. Ti dva se tu pravděpodobně perou o to, kdo mě nakonec sežere a já tu přemýšlí, o tom, který z nich je vyšší. Boj se chýlil ke konci a já měla poslední šanci na útěk. Vyhrával ten bílý, ale to mě moc nezajímalo. Hned po prvním pokusu jsem zjistila, že se rozhodně nepostavím. Kromě bolesti ruky jsem začala cítit i bolest nohy a nezbylo mi, než doufat, že jsem si ji nezlomila. Začala jsem se pomalu plazit k nejbližšímu stromu a doufala, že se na něj nějak dokážu vytáhnout. Až, když jsem se dostala skoro ke stromu jsem si všimla, že boj ustal a na louce jsem zůstala sama. Přesně ve chvíli, kdy jsem si oddechla se z keřů naproti mně vyřítila postava. Simon. Uvědomila jsem si opožděně. Existovalo asi tak dalších 300 000 lidí, které bych teď viděla radši, ale s ním mi aspoň nehrozí, že mě zase něco napadne. Pokud mě tedy nenapadl on. Uvědomila jsem si s návalem paniky. Když šel ke mně bylo na něm poznat, že přemáhá zlost, jen jsem nevěděla proč. Přede mnou se naštvaně zastavil.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu děláš?!" zeptal se rozzuřeně a bylo na něm vidět, že velice pečlivě volí slova.
"Jsem tu na procházce, jen se mi ztratila Alex." sledovala jsem, jak se jeho obličej mění z naštvané grimasy na zděšenou a pak ne zoufalou.
"A copak takové dvě dobrané malé holky pohledávají v lese, když se tu toulá zlý vlk?" zeptal se s ironií v hlase, ale nenechal mě ani odpovědět a pokračoval.
"Nepamatuješ si, kde se ti tvoje kamarádka ztratila?" zeptal se se stopou starostí v hlase.
"To ona se tu vyzná! Já ne." odsekla jsem uraženě. Nevím, kde se to ve mně vzalo,ale byla jsem naštvaná, že si o Alex dělá starosti. To mě napadl vlkodlak! Hned pak jsem si uvědomila, co jsem si myslela a zděsila se. Já si tu v klidu konverzuju a Alex může být ve smrtelném nebezpečí! Začala jsem se zvedat, ale nějak mi to nešlo. Logicky. Nemohla jsem se opřít o zraněnou ruku a ani došlápnout na levou nohu. Nějak jsem se vyškrábala na nohy, ale hned jsem zase letěla dolů. A taky bych doletěla, kdyby mě Simon nechytil.
"Zkoušíš lítat?" zeptal se pobaveně.
"Ne, musím najít Alex." rozzuřila jsem se.
"Kdybys na mě nezačala křičet a pokoušet se o sebemrzačení, tak jsem ti řekl to stejné už před minutou." podotknul jedovatě, a pokračoval.
"Ten vlkodlak, co tě napadl, jde po ní." prohlásil naprosto vážně a mě se zastavilo srdce.



Pán1

21. ledna 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Obrázky z filmů

Pán prstenů

20. ledna 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Obrázky z filmů

Harry Potter2

19. ledna 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Obrázky z filmů

Harry Potter1

18. ledna 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Obrázky z filmů

Oznámeníčko3

17. ledna 2012 v 18:26 | Hejlynka |  ostatní
Lidičkové,
do konce ledna už asi přibyde max. jedna kapitola, Protože-1)musím se učit
2)moje sebedůvěra klesla bod nulu a to znamená, že nemám náladu nic psát
Omlouvám se mím věrným čtenářům, ale do konce ledna přibydou jen obrázky.