close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

10. kapitola

31. ledna 2012 v 20:15 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám další, troch zvratovou kapitolu. Víc vám nepovím a už se těším an koměntáře...Mrkající
10. Kapitola-Ven z lesa, Vánoce a noční můra
Alexandra
Kde proboha Ann je? Asi jsem jí měla říct, ať jde pomaleji, ale on se hnala jako splašený kůň. Nevím, co jí vadí, ale kdykoliv jsem doposud nakousla téma Simon, dělala, že má něco důležitého na práci. No, upřímně ji nechápu. Ten kluk je docela fajn. Psala jsem si s ním na chatu a byla s ním docela legrace. Ann jsem to samozřejmě neřekla, protože by mě asi roztrhla a pak se mnou nemluvila. Doufám, že se právě jmenovaná brzy najde, protože mám každou chvíli větší nutkání jít domů a poprosit někoho o pomoc. To by pravděpodobně skončilo velkým kázáním, ale aspoň bych měla jistotu, že je v pořádku. Poslední dobou z lesů zmizelo docela hodně turistů a já bych nebyla ráda, kdyby měla Ann být další.
"Ann?!" zakřičela jsem. Nic. Ani hlásku, ani živáčka. Tohle snad není možné!
"Anno!" zakřičela jsem silněji do stále rychleji tmavnoucího lesa. Dravci většinou loví až po tmě. Pomyslela jsem si. Ano nevím, jestli mě tahle myšlenka měla uklidnit, nebo mě ještě víc vystresovat. Na stromě nade mnou zahoukala sova, kterou jsem hlukem doprovázejícím moje prodírání se podrostem vylekala. Vedle mě v roští křupla větvička. To už jsem se lekla.
"Fajn, hlavně zachovej klid. Je to nejspíš jen nějaký neškodný králíček, který se dneska rozhodl pokoušet osud a jít se navečeřet až po tmě. Áááááááááááááá!" zaječela jsem. Za stromů ke mně přistupoval stín.
"Neječ!" zazněl ze tmy popuzeně Danielův hlas. Docela hlasitě jsem si oddychla.
"Co tady děláš zrovna ty?" zeptala jsem se ještě trochu vyděšeně.
"No, vy jste si toho možná ještě nevšimli, ale je půl desáté večer a dokonce docela tma a vy dvě ještě nejste doma, a proto jsem pro vás šel." prohlásil důležitě.
"Tak to můžeš rovnou začít hledat svoji ztracenou sestru, protože se vydala na vlastní pěst na průzkum lesa." odsekla jsem uštěpačně, ale ve skutečnosti jsem byla ráda, že si aspoň někdo všimnul, že chybíme, protože jsem už začínala být zoufalá. Bezmocně se chytil za hlavu.
"Ach jo, takhle to dopadne, když pustíte dvě holky samotné do lesa." povzdychl si.
"Já se tu na rozdíl od tvojí sestry vyznám! A kde jsou moji sourozenci? Víš, Jendy tě mohly hlídat, aby ses nebál." tak teď jsem se už naštvala. My dva se prostě nedokážeme normálně bavit déle, než 2 minuty. Už kvůli jeho zvyku podceňovat holky už z principu a nedat jim šanci se obhájit. Pro něj by byl asi nejhezčí svět takový, ve kterém by vládli chlapy, a ženy byly jen na uklízení a na ozdobu čily by se velice rád vrátil do středověku. Podle toho, jak se na mě zadíval jsem uhodla, že se mezi námi dvěma už zase schyluje k hádce. Musím ho utnout, jinak se tu budeme hádat do rána o nesmrtelnosti brouka a Ann už v životě nenajdeme. Nadechoval se, aby mi mohl odseknout, alel stopla jsem ho.
"Až najdeme tvoji sestru, můžeme se hádat třeba až do Vánoc, ale do té doby se snaž mlčet, pokud nebudeš chtít říct něco důležitého." vysvětlovala jsem, otočila se k němu zády a vydala se do lesa, směrem, kterým Ann šla. Slyšela jsem, jak se nadechuje, aby něco řekl, ale já mu to nehodlala dovolit.
"To, že si myslíš, že se dělám moc chytrou, není dů… aaaa!" už jsem říkala, že nesnáším kořeny? No, doufám, že ten, o který jsem právě zakopla, byl aspoň bludný, aby se mohl přidat na seznam pohrom, které mně postihly dnešní den. Před přistáním nosem na některém z jeho soukmenovců mi zabránily Danielovy ruce, které se mi obmotaly kolem pasu a chytily mně. Jejich rozhořčený majitel mě držel, dokud jsem nebyla schopná se postavit sama a až pak se ke mně otočil a začal na mě rozčíleně mluvit.
"Tak zaprvé: říkal jsem, že nemáš ječet!, zadruhé: předtím jsem těchto upozornit na ten kořen, ale to bys mě musela nechat promluvit, a zatřetí: se musíme domluvit, kudy půjdeme, protože, když vyrazíme za TEBOU směrem, který určila tvoje, no… ne zrovna moc chytrá hlava, tak Ann nikdy nenajdeme. Z čehož vyplývá, že první půjdu…" co si o sobě proboha myslí? Tak to teda ne! Tvoje ne zrovna moc chytrá hlava? Tak to přehnal! Já mu ukážu!
"Tak a teď já. Takže zaprvé: budu ječet, kdy chci a kde chci a ne podle něčího nařízení ani rozkazu, zadruhé: jsem ten kořen viděla…"
"Jasně, ještě tu o Sněhurce a sedmi trpaslících."
"TEN KOŘEN JSEM VIDĚLA, a zatřetí: tudy jsem ji viděla jít naposledy, a proto se dávám tímhle směrem a pokud vím, tak se tady vyznám mnohem líp, než ty a proto je snad jasná, že nás poved…" rozčilovala jsem se a při každém slovu jsem mu zapíchla prst do hrudi. Já jsem to o té hádce říkala. Ale ten kluk si prostě nedal říct. Chytil můj prst a přerušil mě.
"Povedu nás já, protože mám od přírody lepší orientační smy…" tuhle kravinu jsem už slyšela tolikrát.
"Větší blbost jsem ještě neslyš…"
"Smysl, a proto se se mnou přestaneš hádat a dáš mi za prav…"
"To ani za nic!" naši zdánlivě nekonečnou hádku přerušil až příchod Ann.
"Kdybyste mě měli hledat vy dva, tak zůstanu ztracená asi navždycky." podotkla jedovatě. Oby jsme se na ni otočili. Vypadala, jako po srážce s náklaďákem. Byla pomlácená, celá od bláta a z ruky jí tekla krev. Oblečení měla potrhané a zapatlané blátem a smůlou. Hlavně, že jsem jí říkala, že se mě má držet. Byla nakloněná na pravou stranu a levou nohu táhla za sebou a vůbec na ni nedošlapovala. Doufám, že ji nemá zlomenou. No, bohužel to vypadá, že asi jo. Stála opřená o nejbližší strom a bylo poznat, že se sotva drží na nohou.
"Já vím, že asi nevypadám nejlíp, ale pomohlo by mi, kdybyste mi pomohli a přestali na mě koukat." hned, jak pronesla první slovo byl Daniel na cestě u ní. Nutno podotknout, že jí za tu krátkou vzdálenost stihl i pořádně vynadat.
"Kde si myslíš, že jsi byla?! Až příště půjdeš do lesa, tak se aspoň koukej držet blízko u Alex! Jdeš na procházku do lesa, kde to neznáš a klidně si vyrazíš sama na průzkum oko…" tohle se prostě nedalo vydržet. Vyběhla jsem k nim.
"Radši jí koukej pomoct. Vyhubovat jí můžeš doma, až jí nebude hrozit otrava krve, protože má ty rány plné bláta a bůh ví čeho dalšího." utla jsem ho a podepřela Ann. Vděčně se na mě zavěsila a já mírně zakolísala. Na mě byla trochu těžká. Její povedený bratříček si toho ale všimnul a převzal si ji ode mě. Cestou nám vysvětlil, proč se po nás shání jen on a ne třeba moji rodiče, kteří spolu s mými sourozenci odjeli na návštěvu k jedněm máminým kolegům. Do domu jsme dorazili celkem brzo,a jelikož nebyl skoro nikdo doma mohla jsem Ann ošetřit v kuchyni, kde byla také lékárnička. Když si sundala to zkrvavené a špinavé oblečení a umyla se to nevypadalo zas až tak hrozně. Na levé ruce měla kousanec, u kterého my odmítla říct, co ji pokousalo. Neřekla to dokonce, když jsem jí pohrozila, že to zvíře má s největší pravděpodobností vzteklinu, protože jinak by se neodvážilo přijít blíže k lidem. Po tomto oznámení zbledla a zatvářila se, jakože si vzpomněla na něco velmi důležitého, a to něco ji hodně znepokojovalo. Přestala jsem se tím kousancem zabývat, protože jsem zase řešila můj odpolední problém. Byla jsem si jistá, že Ann nic neřekla, ale přesto jsem zase něco slyšela a zase začala uvažovat o mém zdravém rozumu. Slyšela jsem totiž asi tohle: Panebože, na tohle jsem vůbec nepomyslela! Co, kdy ze mě teď bude vlkodlak?! Ne, ještě jsem se nepomátla a Ano slyšela jsem přesně tohle. Začala jsem se zabývat její nohou, ale i tak jsem zahlédla Danielův zděšený pohled na ten kousanec. Zase se tu děje něco, o čem nic nevím. Pomyslela jsem si naštvaně. Noha nevpadala zas až tak zle, ale já nejsem doktor a ani nikdy nebudu. Už teď jsem měla problém rozumě uvažovat a nemohly za to podivné hlasy uvnitř mé hlavy, ale to, že když jsem viděla krev měla jsem závratě a tady té krve bylo celkem dost. Upřímně jsem měla co dělat, abych sebou nesekla. Na tu nohu by se jí měl podívat doktor, ale když jsem jí tohle řekla, tak mě odbyla s tím, že to zlomené určitě není a na to, aby to poznala žádného doktora nepotřebuje. Přestala jsem se s ní hádat a odvadla ji do pokoje a sama si šla lehnout. Měla jsem toho už dneska dost a byla jsem utahaná jako kotě. Naštěstí naznám žádnou únavu, kterou by osm hodin klidného spánku nepřemohlo. Osla jsem a děkovala bohu, že se mi dneska nic nezdálo…
24.12.2012-8:15
"Vstávat! Snídaně!" probudil mě křik mamky ze zdola. Pomalu jsem se odloudala do koupelny a umyla se. Hlava mě bolela jako střep a nohy jsem měla od včerejšího chození celé bolavé. Celkově jsem si připadala, jako by mě přejel parní válec. Celý den proběhl v duchu dobré nálady (u všech ostatních) a ospalé netečnosti (z mé strany). V klidu jsme se navečeřeli, rozdali si dárečky a podívaly se na Popelku. Z dárků jsem měla obrovskou radost a asi poprvé za celý den jsem byla v dobré náladě. Hned po pohádce jsem si šla lehnout, protože jsem nechtěla vypadat takhle i zítra. Na schodech mě málem porazila Ann s tím, že jí napsala jejich sestra Kasandra, která je u jejich babičky v Londýně. Byla to pro ni skvělá zpráva, ale já jsem nedokázala projevit správnou dávku nadšení. 5ekla jsem ji, že to je super a potom popřála dobrou noc a šla se umýt. Zapadla jsem do postele a doufala, že se mi ani dnes nebude nic zdát. Bohužel jsem se mýlila…

Stála jsem v zelených šatech uprostřed podivně zeleného lesa. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala, jen jsem věděla, že nejsem na zemi a, že musí utíkat. Musím utíkat, protože mě něco honí. Ale co? Tak to jsem taky nevěděla. Doběhla jsem na mýtinu a uprostřed se zastavila. Najednou se lesem prohnal ohlušující zvuk. Musela jsem si zacpat uši. Bylo to vysoké kovové skřípění, které mi stále rezonovalo v uších. Přikrčila jsem se a zvuk najednou přestal. Odvážila jsem se narovnat a v tom kolem mě začaly kroužit hlasy a oči. Hlasy se dohadovali. To něco se týkalo mě.
"Je to ona."
"Ale není."
"Ale je jen se na ni pořádně podívej."
"To by nebylo možné."
"Člověk."
"Silný člověk a odvážný."
"ne, to prostě nemůže být ona."
"Je to ona!"
"Vyvolená!"
"Vyvolená!"
"Vyvolená!"…
Hlasy kolem mně přerušilo zašustění v keři. Hlasy a oči zmizely stejně náhle, jako se před tím objevili. Od lesa ke mně kráčel muž. Na sobě měl kožené kalhoty a černý kabát s kapucí staženou do čela. Nevnímala jsem jak tan muž vypadá, ale spíše tomu, co měl v ruce. Stříbrnou dýku zdobenou smaragdy. Byla krásná, to samozřejmě, ale měl ji, aby mě zabil. Věděla jsem to, stejně jako jsem znala toho muže. Nedokázala jsem se pohnout, nebo utíkat, jen jsem klidně čekala, až mě přijde zabít. Přiblížil se ke mně a namířil dýku proti mému srdci. Rozmáchl se rukou a bodnul…

"Ááááááááááááááááááááááááááá." rozléhal se pokojem můj křik. Byla jsem natolik bdělá, že jsem dokázala postřehnout postavu vyskakující z mého okna. Snažila jsem se uklidnit svoje zběsile bijící srdce. Já jsem věděla, jak se jmenoval ten muž, co mě chtěl zabít, a byla jsem si jistá, že ta dýka, kterou to chtěl udělat mi ještě před chvílí držela nad mím srdcem ruka zabijáka. Ten muž ze snu se jmenoval Xarx. Ano, a chce mě zabít…

Alexandřiny šaty ze snu
Snový les
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronique Veronique | Web | 1. února 2012 v 15:26 | Reagovat

hm..trošku nechápu jednu věc - co dělaly o půl desáté v lese??? :)) nevím ,jestli jsem to třeba jen někde nepřeskočila, jinak no nevím co dodat :D

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 1. února 2012 v 16:17 | Reagovat

Aj majster tesár sa niekedy utne. A kým je to len pár hodín naviac, je to vpohode :D Tak sme sa záhadne preniesli z obeda do budúcnosti :D Newa :D
Inak perfektná kapitola. Tá ich hádka nemala chybu, a Danielova hláška zo Snehulienou ma dostala do kolien :D PECKOVÉ jednoducho xD
A máme to tu (skoro) isté : ten biely vlkodlak bol Simon, ten zlý Xarx. Pre záporáka perfektné meno... Ale najradšej by som ho pretiahla tĺčikom po hlave. Takto chcieť zabiť vyvolenú... A musím pochváliť šaty. ;) Na zelenú som zaťažená a tieto sú proste... Dokonalé =D
Kedy bude pokračovanie? =)

3 Hejlynka Hejlynka | 1. února 2012 v 16:46 | Reagovat

no,s tím časem jsem se trochu utla, ale betre to, jako to, že Alexandře trvalo hodně dlouho, než přišla na to, že Ann není s ní.[1]:

4 Veronique Veronique | Web | 1. února 2012 v 17:43 | Reagovat

jasně, už rozumím :D díky za vysvětlení

5 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 18. února 2012 v 11:17 | Reagovat

to je super! :D prej: cítila sem se, jako kdyby mě přejel parní válec :D
Ten Xarx mě pěkně štve! :/ Jinak ty šaty jsou krásné ( i ten les :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama