close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

8. Kapitola

14. ledna 2012 v 20:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
8. Kapitola-Nevítaný host-Anna
Vánoce byly úplně super! Konečně jsem je trávila s opravdovými kamarádkami a to bylo něco, v co jsem už nedoufala. Jediné, co mě mrzalo byly velmi časté spory s bratrem. Bavit jsme se spolu dokázali, ale jakmile jsem začala na téma "moje kamarádky" bylo zle. Bratr se dokázal tvářit normálně, když jsem mluvila o Katrině, ale když jsem začala mluvit o Alex byl protivný a nakonec to vždy skončilo hádkou. Ti dva se prostě nesnášeli už od prvního pohledu. Tedy spíš poslechu. Zkrátka se nesnášeli od té doby, co Alex Daniela seřvala. Jinak se to prostě říct nedá. Pravda je, že ještě nikdo (dokonce ani já) bráchu takhle neseřval. Ale Alex taky nabyla žádný andílek. Kdykoliv mohla bráchu ztrapnit, tak to udělala a s úsměvem. Nejvtipnější bylo asi to jak mu v jídelně nastavila nohu a on upadl a hlavu zabořil do svého oběda a jelikož jsme měli buchtičky se šodó a naše kuchařka má asi ráda růžovou, měl potom celý obličej od růžového krému. Tomuhle pohledu se prostě nedalo nezasmát a já se směju, i když si na to jen vzpomenu. Zatím se mi dařilo vyhýbat se doučování a Railym, Protože jsme si nějak nesedli. Alex tvrdí, že je fajn a Katrina vždycky náhle zpozorní, když o něm někdo začne mluvit (Alex si myslí, že je do něj zamilovaná a já si to upřímně myslím taky), ale já se s ním prostě nejsem schopná shodnout. Kdyby aspoň neustále nevymýšlel nějaké vtípky na mou osobu, tak bych ho snad mohla začít snášet, ale do té doby ne. Na vánoční prázdniny jedou Rodiče na služební cestu a proto budeme u Alex doma. Bohužel oba. Jediná útěcha je to, že brácha tam bude mít Krysaříka (ta přezdívka se mi líbí čím dál víc), ale ten zas bude otravovat mě. Já jsem se ho už naučila ignorovat (skoro), tady až na výjimečné případy (poslední dobou mám pocit, že mi to jde čím dál tím míň a jen se děsím jedné věci). Alex si za mě pořád utahuje, že jsem do něj určitě zamilovaná (toho se děsím nejvíc), ale mě se daří z tohohle tématu vždycky hravě přehodit na opačnou kolej. Alex si většinou nechtěně nadběhne, když řekne "Co se škádlívá, rádo se mívá" protože já pak mohu říct, že to by se s mím bratrem museli v budoucnu asi přímo sežrat láskou (spíš mám strach, že se navzájem pozabíjí a nebudou k tomu potřebovat tu lásku). Je pak na mě naštvaná (asi celých 45 vteřin) a snaží se nemluvit se mnou (to jí vydrží ještě méně, obvykle tak 10 sekund). Vánoc se děsím i z jiného důvodu, než že ztratím bratra (né, že by mi to moc vadilo), ale spíše proto, že budu muset jít doučovat Railyho, když už budeme u nich a jestli pronese jeden vtip na moji osobu asi ho už vážně zabiju. Alex mi za to možná poděkuje, ale Katrina asi ne (jsem si naprosto jistá, že do něj je zamilovaná). Momentálně sedíme ve třídě a čekáme, než nám učitel začne vykládat na vánoční prázdniny (stejně je to na nic) a pak nám dovolí rozdat si dárky. Těším se, když vím co dostanu. Tedy skoro. Nevím, kdo mi má dávat dárek, protože si mě vylosoval. No, doufám, že to bude něco normálního. Alex jsem celé ráno skoro nevnímala, protože mluvila o Railym. Poslouchala jsem ji, ale šlo to jedním uchem tam a druhým ven. Všechno, co se týče Railyho mě vůbec, ale vůbec nezajímá. Konečně učitel domluvil svůj proslov a mohly se rozdávat dárky. Dostala jsem dvě knížky (Alex a Katrina) a ještě jeden mnohem menší a v něm na mě čekalo překvapení. Byl to přívěsek dráčka na stříbrném řetízku. Byl prostě dokonalý, jen by mě zajímalo, kdo mi ho mohl dát. Přestala jsem to řešit a radši se podívala, co dostala Alex. Kromě dvou knížek (ode mě a Katriny) tam byly dva přívěsky. Jeden s bílou tlapkou a černém kruhu druhý byl keltský vzor. Ten druhý mi připadal hodně povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho už viděla. Až, když jsem uviděl bratrův rozzuřený výraz vzpomněla jsem si. Viděla jsem ho v knize vlkodlačích legend a najednou jsem si byla naprosto jistá, že je to ten stejný. Moji rodič e a my (byli jsme hodně malí) jsme se kdysi dostali do divného světa tam se seznámili s nadpřirozenými bytostmi (pomohly jsme jim), se kterými jsme se stali přáteli (rodiče ano, ale mi dva ne). Tenhle přívěsek měla podle legendy nosit úplně první vlkodlačí královna. O pár let později, než legenda vznikla byla zabita, přívěsek ztracen a říše rozvrácena. Při naší výpravě Někam Jinam se nám jej podařilo najít. Legenda říká, že jej bude nosit sjednotitel vlkodlačí říše. A právě tenhle přívěšek teď ležel na stole přímo před Alex. Abyste mi rozuměli, vlkodlaci si mohly sami vybrat, komu ten přívěšek dají a na koho tak přenesou 800 000 let starou legendu. Ale, proč právě Alex?! Ona je nevinný člověk, který s jejich světem nemá vůbec co dělat! Proč si nemohli vybrat nějakého člověka z jejich světa, který by aspoň věděl jek to s tou legendou vlastně je a jak přesně zní, ale ona o ní nikdy ani neslyšela! Všechno se jí bude muset vysvětlovat a kdoví, jestli se pak prostě nevyděsí, nevezme nohy na ramena a nebude s námi už chtít nic mít? Anebo se toho naopak ujmě a pak je tu velké riziko, že ji můžou zabýt! Ano, slyšíte správně, ZABÝT! Stačilo se mi podívat pořádně z okna za Danielem a uviděla jsem viníka. Na stromě rostoucím vedle školy jsem uviděla se mihnout bílé vlasy. Simon.
Vymluvila jsem se holkám, že na oběd nepůjdu a vydala se na parkoviště. U laviček stál můj bratr a za ním viník mého vzteku a celé téhle situace. Bělovlasý, modrooký vlkodlak. Jmenoval se Simon a byl to rádce současné královny vlkodlaků, která se ukrývala v azylu. Právě on nás tenkrát dostal do jejich světa a tím nás prakticky donutil jim pomoct. Vypadal jako někdo, komu není víc, než mě, ale ve skutečnosti mu bylo 574 let! Zrovna se s bratrem o něčem dohadoval. Když mě uviděl přicházet usmál se.
"Zdravím Anno, stalo se z tebe velice krásné a půvabné děvče." promluvil svým klidným a vyrovnaným hlasem.
"JAK JSI TO MOHL UDĚLAT?! ONA JE ČLOVĚK! SLYŠÍŠ ČLOVĚK! NEPATŘÍ DO VAŠEHO SVĚTA!" začala jsem na něj hystericky křičet. On si mého křiku vůbec nevšímal a jen pobaveně kroutil hlavou.
"Ty a tvůj bratr jste si tolik podobní. On na mě začal křičet úplně to samé. Na tom děvčeti vám evidentně hodně záleží." uculoval se.
"Drž……se…….od……ní……..dál!" hláskovala jsem rozčíleně. Neměla bych být tak odvážná, zvláště když jsem ho už viděla zuřit (vypadá opravdu děsivě), ale tady šlo o moji kamarádku! O si tam jen tak stál a culil se.
"Obávám se, že to už nepůjde." prohlásil najednou vážně.
"Od nového roku s vámi budu chodit do školy, abych zajistil její bezpečí a také to, že se dostane Někam Jinam v pořádku a bude mít průvodce a VY dva s tím nic nenaděláte. Nezbývá vám, než se s tím smířit. A udělejte to prosím rychle, protože vaši kamarádi sem právě jdou." prohlásil a podíval se nám přes rameno. Skutečně. Od školy přicházeli Alex a Katrina a v závěsu za nimi šel Kristián. Alex si viditelně oddechla, když mě tam uviděla. No, asi jsem byla pryč trochu dlouho. Pomalím krokem došli k nám a zadívaly se na nově příchozího. Simon se tvářil jako nevinnost sama a hned se začal představovat. Prosím, ať se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo!
Alexandra
Seki se nám vymluvila, že na oběd nepůjde a mě osobně připadala nějaká zelená. Asi je jí špatně. Ale, když se neukázala ani po 20-ti minutách a věci už v šatně neměla, začala jsem mít starost. Šly jsme ji s Katrinou hledat, ale nikde jsme ji namohly najít. Až pře školu. Stála k nám zády a spolu se vím bratrem se s někým dohadovaly. Šly jsme blíž a já osobně jsem byla zvědavá, a kým se to tam baví. Když jsem přišla skoro k nim padl mi pohled na mile se tvářícího kluka asi našeho věku. Byl hodně vysoký a měl neobvykle bílé dlouhé vlasy. Oči barvy jasného nebe se usmívaly na všechno kolem. Když jsem přišla až k nim promluvil.
"Ahoj, ta musíš být Alexandra, viď? Anna a Daniel o tobě často mluvili. Já jsem Simon a moji rodiče jsou přáteli jejich rodičů. Právě jsme se přistěhovaly a já ti budu po prázdninách chodit do školy." prohlásil milým a klidným hlasem a podával mi ruku. Nemohla jsme si pomoct a usmála se na něj.
"Ráda tě poznávám, Simone. Tohle je moje kamarádka Katrina." řekla jsem a přijala jeho ruku.
"Velice rád tě poznávám, Katrino." řekl a podal jí ruku. S trochu rozpačitý úsměvem ji přijala a chtěla mu odpovědět, ale Seki nás obě popadla za ruku a doslova odtáhla pryč. Zastavila se až v šatně, kde jsem se na ni jen nechápavě podívala.
"Co, se stalo?" zeptala jsem se.
"Není…nechci, abyste se s ním stýkali. Není to dobrý člověk a mohl by vám ublížit." prohlásila zdráhavě.
"Ale prosímtě. Rozhodně nevypadá jako masový vrah." žertovala jsem.
"Nevypadá, protože je něco mnohem horšího. Prosím, slibte mi, že se mu budete vyhýbat." prohlásila zoufale.
"Jestli pak budeš mít klidnější spaní, tak ano." prohlásili jsem s Katrinou zároveň a Seki se usmála. A mohlo se vyrazit na prázdniny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronique Veronique | 15. ledna 2012 v 14:34 | Reagovat

Ha, konečně se něco děje....:D :D kdy bude pokračování??

2 Veronique Veronique | 17. ledna 2012 v 17:42 | Reagovat

hahaaaaaaaaaa přehlasovali jsme si tě Seki...a na tohle existují už jen dvě slova sééééééééééééééééééééééš zláááááááááááááááááááááááááááá :D :D :D :D

3 Small Muse♥ Small Muse♥ | Web | 18. února 2012 v 10:55 | Reagovat

Tak abych doplnila komentáře: Je to supéér! :) Moc pěkně se to čte, rychle, prostě jako knížka z knihovny :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama