Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Únor 2012

14. kapitola-3. část

28. února 2012 v 20:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Fajn, tak se mi to podařilo ukecat,a už zase můžu na PC normálně, ale musím se snažit...hlavně v AJ...Přidávám konec čtrnácté kapitoly...Doufám, že se bude líbit...


Rozhodla jsem se, že s nimi už dneska nepromluvím ani slovo. Jen jsem seděla a naštvaně koukala do ohně. Simon se díval stejným směrem, jako já, ale ti dva mě pořád pozorovali a usmívali se u toho. Asi po dvaceti minutách jsem to už nevydržela.
"Co, je na mě tak vtipného?!"
"Nic!" prohlásili všichni tři s úsměvem.
"Tak jinam. Co vám tady přijde směšné?!"
"Nic."
"Docela mě štvete." už jsem byla docela rozzlobená. Odpovědí mi byl jenom smích. Snažila jsem se na ně nedívat, ale ono to nejde, když vás pořád pozorují! Mou záchranou byl příchod Ann. Trochu rozespale se přišourala k ohni. Na rozdíl ode mě se tolik neprotahovala.
"Ehm, ehm." ozvala se.
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Deynor.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?" odpověděl kysele.
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy." ta holka se chce s někým hádat.
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." prohlásila Azir.
"Prosil se vás někdo?!" vyhrkla Ann.
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" Simon vypadal po celou dobu jejich rozhovoru docela klidně, ale teď byl naprosto nepříčetný. Chytil Ann za ruku a docela surově ji odtáhl kousek od nás, tak abychom je neslyšeli. No, hádám, že pro jeho dva vlkodlačí přátele to nebude zas tak velký problém. Asi za pět minut byl zase zpět, ale sám. Ann stála na místě a vypadala hodně sklesle.
"Co, jsi jí řekl?!"
"Nic, co by nebyla pravda."
"Tím myslíš co?"
"Jenom to, že je rozmazlený spratek, kterému na ostatních vůbec nezáleží!" vyhrkl rozzlobeně.
"Víš o tom, že jsi někdy fakt nemožný?" zvedla jsem se a rozběhla se k ní. Mezitím se sesunula k zemi a jenom tiše brečela. Vzala jsem ji kolem ramen a odvedla kousek do lesa. Když jsem si byla jistá, že nás už ani ti tři neuslyší, zastavila jsem. Podívala se na mě uslzenýma očima.
"Laskavě přestaň bulet! Tím, že tady budeš brečet ho nepřesvědčíš, že nejsi ufňukaná maminčina princeznička! Koukej se sebrat!" koukala na mě doširoka otevřenýma očima.
"C…co?"
"Když se ti líbí vlkodlak, tak si ho slzičkami nezískáš!" zaťukala jsem jí na čelo.
"A…Ale jak jsi na to prosímtě přišla! J…Já, on…To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela!" takhle se z toho nevymluvíš.
"No, z toho se už nevykecáš! Už si toho začali všímat i kluci, ale Jenom vy dva jste si toho zatím nevšimli…Tedy, ty si to jenom odmítáš přiznat, protože se všechny snažíš přesvědčit, že ho nemáš ráda a on je citlivý asi jako pařez."
"To, ale vůbec není pravda."
"Však ono ti to časem dojde." prohlásila jsem s úsměvem.
"Měly bychom se vrátit, nebo nás budou hledat." dodala jsem a jako první jsem se pomalu vydala zpátky. Chvilku to sice trvalo, ale připojila s ke mně.

14. kapitola-2. část

25. února 2012 v 23:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Alexandra
Probudila jsem se až v táboře. Nepodařilo se mi zjistit, jak jsem se sem dostala, ani kdo mě sem dopravil, protože další možnost by byla už jen náměsíčnost a já nejsem náměsíčná! Nevím, kdy přišli, ale když jsem se probudila měli jsme společnost. Všichni ostatní lidé už spali, jen u ohniště (nevím, kde se tu vzalo) seděly 3 postavy. Jeden z nich byl samozřejmě Simon, ale ty druhé dva jsem naznala. Rozhlédla jsem se po "tábořišti", abych se ujistila, že se mi to třeba jenom nezdálo. Pochopitelně jsem měla na mysli to, že se mi ztratil bratr a…no, né tak docela kamarád. Když už jsem byla u těch kamarádů, vzpomněla jsem si na Ann. V klidu si podřimovala kousek ode mě a vůbec nevypadal, že by se jí snad spalo špatně. Já jsem se naopak nevyspala skoro vůbec. Celou dobu jsem ležela na kamínku, který budu už asi nadosmrti mít obtisknutý na zádech, nehledě na to, že mě celou t dobu rušily zvuky přírody, jako bylo například cvrlikání ptáčků, nebo cvrkání cvrčků (obzvláště teď večer), které se mi vždycky líbilo, ale po dnešku ho už mám opravdu po krk. Když se moje myšlenky dostaly k času, trochu se zamotaly. Když jsme se "přenesly", tak byla tma a nebylo vidět skoro ani na krok. Tady bylo celkem přijatelné šero, ve kterém by se asi už číst nedalo, ale pořád jste viděli. No, moje "kamarádka" to už asi musela být zvyklá. Kdo ví, kolikrát tu vlastně byla. Ano, jet o pořád moje kamarádka, ale hned tak jí neodpustím. Vždycky o mě říkaly, že jsem měkota a že se na nikoho nedokážu zlobit déle, než 10 vteřin, ale tenhle rekord už jsem překonala, když jsem byla naštvaná na Daniela. Na toho jsem dokázala být naštvaná celé dny a někdy i více. Až teď mě napadlo, že on to určitě taky musel vědět. Ne, že bych si myslela, že by mi to řekl, ale třeba Kristiánovy to mohl říct… Jenže to je teď stejně jedno. Já jsem, kdo ví, kde, Kristián je kdo ví, kde a co se mnou tady chtějí dělat je ve hvězdách. Takže nevíme absolutně nic… S povzdechem jsem se postavila a přešla k ohni.
"Dobré…" začal Simon, ale utnula jsem ho.
"Co se mnou chcete dělat?"
"Nic" ozvalo se trojhlasně.
"Fajn, tak jinak. Kdo je tahle tvoje návštěva?" zkusíme to z jiné strany.
"To jsou moji přátelé…"
"No, tak to bych fakt neuhodla…." ale slova se ujal jeden z cizinců.
"Omluv prosím Simona, že nás nepředstavil, ale bylo docela zajímavé čekat na tvoji reakci. Víš, většina obyvatel téhle země reaguje na cizince docela špatně, což jenom dokazuje, že nemůžeš být zdejší, na čemž bys měla do budoucny trochu zapracovat. Mimochodem jmenuji se Deynor a tohle je moje dlouholetá přítelkyně Azir. Neptej se prosím, jak jsme přišli ke svím jménům. Jméno patří mezi pár věcí, které si prostě vybírat nemůžeš." fajn, první dojmy? Ukecaný, rozhodně né milý, přistupuje k věcem moc logicky…No, je toho celkem dost.
"No, těší mě já se jmenuji…"
"Alexandra Dewrilowá a je ti 15. Máš tři vlastní a jednoho nevlastního sourozence, o kterém ani nevíš, co je zač. To my víme." pronesla cizinka…Azir. Proč mám pocit, že se o mě ví všude snad ještě víc, než vím já sama o sobě?

14. kapitola-1. část

24. února 2012 v 19:24 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Jelikož jsem se dneska dostala na počítač na delší chvilku, tak přidávám polovinu další kapitolky...tu druhou asi nečekejte moc brzo, protože nevím, kd se sem znovu dostanu a dneska ji už asi napsat nestihnu.
14. Kapitola- Fajn, snad si časem zvyknu…
Ann
Probudila jsem se za zvuku praskání ohně. Obvykle jsem byla zvyklá vstávat ráno a ne v noci a proto jsem byla mírně dezorientovaná. Bolely mě záda v krku jsem měla úplně sucho. No, postel to není, ale snad si časem zvyknu i na tvrdou zem. Začala jsem se rozkoukávat. Ležela jsem od ohně tak daleko, abych se nespálila, kdybych se náhodou překulila, ale zároveň dost blízko, aby mi nebyla zima. Většina mých kamarádů spala. Jediný, kdo byl vzhůru byla Alex, která se vytrvale přes oheň mračila na skupinku vlkodlaků, kteří si ji se zájmem prohlíželi. Podle jejího výrazu byla dost, ale dost naštvaná. Nikdy neměla ráda, když ji někdo okukoval a většina lidí, když si všimli, s jakým pohledem je sleduje, tak radši honem dělali, že se na ni nikdy ani nepodívali. Tady to bylo právě naopak. Ona seděla na jedné straně ohně a mračila se na ně jako deset čertů, oni tři naproti tomu v klidu debatovali a přitom na ni neustále civěli. Občas se jí na něco zeptali, ale ona jim odmítala odpovídat. Docela by mě zajímalo, jak se sem dostala. No, asi pro ni někdo zašel. Mohla bych zkusit, jestli je na mě pořád naštvaná, ale radši nebudu riskovat…Nejsem sebevrah. Postavila jsem se a přešla k ohni. Jedním z nich byl pochopitelně Simon. I ty další dva jsem znala ze svého posledního pobytu tady. Byli to Azir a Deynor. Oba stejně náladový, protivní a nerudní. Docela jsem chápala, proč je s sebou nevzali do našeho světa. Působili oba moc…no, jako lidé se ani nechovali, a ani tak nevypadali. Tihle dva mě přivedli na myšlenku, co se asi děje doma. Ví, že jsme zmizeli? Pátrají po nás? Co dělá zbytek smečky na Zemi? Byly to velice palčivé otázky, ale jako spoustu dalších jsem se je rozhodla přesunout na pozdější dobu.
"Ehm, ehm."
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Dey. Nesnášel, když jsem jeho jméno zkracovala, ale jinak prostě působilo opravdu hodně divně…Rodiče ho asi neměli rádi.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila jsem s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?"
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy."
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." procitla ze svojí letargie Azir.
"Prosil se vás někdo?!"
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" vykřikl Simon a nešetrně mě za ruku odtáhl stranou. Asi tam budu mít modřinu. Podrážděně jsem si třela rukou bolestivé místo.
"Já nemůžu za to, že je to zrovna Alex. Já jsem ji nevybral! Měla to předurčené už do narození a zrovna ty s tím nic nenaděláš. Upřímně tě mám už v tuhle chvíli pokrk. Když jsi tu byla naposledy, byla jsem malá usměvavá holčička, ale teď se ukazuje tvoje pravá povaha. Ukazuje se například to, že jsi jako všichni nejmladší rodiči rozmazlována a poslední dobou jsi i hodně protivná. Prskáš na všechny kolem sebe a nedíváš se na následky. Možná si myslíš, že za to, že tu jsme, můžu já, ale to se setsakra pleteš. Za to, že tady jsme, můžeš jedině ty. Kdybys sis tenkrát nepotřebovala tak nutně promluvit, tak by se nás Alex nevydala hledat, z čehož vyplívá, že by ji ani nenapadl ten vlkodlak a byli byste teď v klidu doma a debatovali o Silvestru, nebo jací kluci se vám líbí, ale nejste doma! Tady se musíš naučit bránit a vycházet s ostatními, ne se do nich pořád navážet! Až si to uvědomíš, tak možná už bude pozdě, takže bych být tebou na tomhle zapracoval, protože jinak tady nebudou jenom obyčejná zranění, protože tvoje chování nás polovinu pozabíjí!" s tím se otočil a odkráčel zpátky. Sesunula jsem se na zem a v očích jsem měla slzy.

končím...jen na chvilku

21. února 2012 v 18:46 | Hejlynka |  ostatní
bohužel mě skalamala moje znalost jazyku Anglického a prot až do odvolání( aspoň 2x1 z Aj )nesmím na PC...snad to nějak přežijete, ale až sem budu moct, tak vám toho přidám víc naráz...

13.kapitola-2. část

18. února 2012 v 22:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přídávám druhou část.Mrkající


Já tedy upřímně doufám, že už žádná. Možná jsem Ann tenkrát soudila moc příkře, když jsem říkala, že je docela fajn. Ona mi pořád říkala…Moment! Ona to celou tu dobu věděla! Věděla a neřekla mi to! Ale vždyť jsem její nejlepší kamarádka! Musela jsem se o tom ujistit.
"Ty jsi to věděla, viď?" zatvářila se nešťastně.
"Ano, ale…"
"A nic jsi mi neřekla?!"
"Já jsem nemohl…"
"Jo, tak ty jsi nemohla. Nemohla jsi svojí nejlepší kamarádce říct něco tak podstatného. Tedy promiň, protože my dvě asi nejlepší kamarádky nejsme, protože ty před sebou žádná tajemství nemají!" s trpícím pohledem pohlédly na Simona. Vykročil ke mně. Začala jsem s panikou couvat.
"Nepřibližuj se ke mně!" zastavil se.
"Nic ti neudělám." prohlásil potichu.
"Jak ti můžu věřit, když jsi nám celou tu dobu lhal!" vypadal, že na chvilku neví, co říct.
"Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že budeš reagovat přesně takhle." všimla jsem si, že záměrně použil výraz TY, místo VY. Nikdo jiný takhle podrážděně nereagoval. Já bych obvykle taky reagovala klidněji, ale dneska toho na mě bylo prostě moc. Se slzami v očích jsem se podívala na Ann a rozběhla se pryč. Nevěděla jsem kam, ale prostě pryč. Daleko od všech těch zrádců, kteří se tvářili, jako mí přátelé. Slyšela jsem, jak na mě někdo z nich volá, ale nereagovala jsem, jen jsem utíkala dál.
Anna
"No, ono se to docela špatně vysvětluje, ale jsem…Vlkodlak."
Bylo na ní vidět, že jí tahle jednoduchá odpověď vyrazila dech. Chvilku přemýšlela, když si asi něco uvědomila. Podívala se přímo na mě a já jsem věděla, že teď to dopadne špatně. Možná jsem jí to přece jen měla říct.
"Ty jsi to věděla, viď?" zatvářila jsem se nešťastně.
"Ano, ale…" nenechala mě domluvit.
"A nic jsi mi neřekla?!"
"Já jsem nemohl…"
"Jo, tak ty jsi nemohla. Nemohla jsi svojí nejlepší kamarádce říct něco tak podstatného. Tedy promiň, protože my dvě asi nejlepší kamarádky nejsme, protože ty před sebou žádná tajemství nemají!" s trpitelským výrazem jsem se otočila na viníka tohohle všeho. Simon se vydal k Alex, Která před ním začala v panice couvat.
"Nepřibližuj se ke mně!" zapištěla poněkud hystericky. Zastavil se.
"Nic ti neudělám." prohlásil potichu.
"Jak ti můžu věřit, když jsi nám celou tu dobu lhal!" vypadal, že na chvilku neví, co říct.
"Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že budeš reagovat přesně takhle." všimla jsem si, že použil jenom výraz ty a uvědomila jsem si, že ostatní se netváří tolik vyděšeně. Samozřejmě si drželi odstup, ale ne tak okatě, jako Alex. Ona by to za normálních okolností asi taky byla schopná brát celkem normálně, ale dneska toho už na ni bylo asi moc. Ztratí se jí bratr, kamarád, dostane se někam do jiné dimenze, pokusí se jí zabít vlkodlak, a ten druhý se jí zase pokouší vysvětlit, že se jí snaží chránit. Tohle by bylo moc i na mě, a to už jsem něco z toho zažila. Podívala se na mě jako na největšího zrádce na světě a já jsem viděla, že má v očích slzy. Otočila se a utekla pryč. S pláčem jsem se zhroutila do náruče, ani nevím koho. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechnu tu křivdu. Já jsem jen držela slovo. Slovo, že o tomhle tajemném světě nadpřirozena nikdy nikomu neřeknu. Proč se všechno dobré vždycky obrátí proti nám?
Alexandra
Běžela jsem. Nevěděla jsem kam, ani jestli se nepohybuju pořád v jednom kruhu. Klidně to bylo možné. Najednou jsem zakopla o nějaký kořen a upadla. Přes slzy jsem neviděla absolutně nic. Všechno pro mě bylo rozmazané a všechny barvy ztratily svou krásu. Slyšela jsem, že za mnou někdo jde. Neřešila jsem, kdo to je, ani jestli mi chce ještě víc ublížit nebo pomoct. Byla jsem na dně. Moje otupená mysl zaznamenala, že si vedle mě někdo kleknul a začal mě utěšovat. Zabořila jsem té osobě obličej do ramen a stále brečela. Nedokázala jsem přestat. Všechno na mě dolehlo. Nejspíš jsem usnula vyčerpáním, protože kromě mého pláče a tichých, utěšujících slov už si dál nic nepamatuju. Dokonce jsem ani neřešila, jestli to není náhodou trapné, což jsem obvykle řešila vždycky. Upadla jsem do neklidného spánku plného rozmazaných snů.


Oznámeníčko6

18. února 2012 v 17:57 | Hejlynka |  ostatní
Jsem vá všem strašně vděčná za vaši podporu, protože jinak bych už psaní asi dávno vzdala...v odpověď na otázku týkajících se run na dýce...Dám je sem, ale nejdřív je musím najít :D...Dneska budu přidávat novou povýdku...původně to byla jen taková jednorázovka, ale pak jsem se nějak rozepsala a dopadlo to tak, jak to dopadlo...Bude mít max. 6 Kapitol, ale budu ji asi přidávat pomaleji...doufám, že se bude líbit...

obrázky

17. února 2012 v 20:30 | Hejlynka |  Cesta někam jinam-věštba
Pár mích obrázků k cestě někam jinam
PS: bude se to pomalu načítat, ale kdybych to zmenšila, tak by něco nemuselo být čitelné
Mapa někde jinde

Dýka ze snu

13.kapitola-1. část

17. února 2012 v 20:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Dneska přidávám jen půl kapitoly, protože nemám moc nápadů k téhle povídce, ale snad se to brzo změní...
13. Kapitola- Otázky a odpovědi
Alexandra
Tohle bylo na mě prostě moc. Bezmocně jsem se opřela o toho, kdo mě podpíral. Jsem bůh ví kde a s mými dvěma přáteli se stalo bůh ví co. Snesu ledacos, ale tohle je na mě prostě moc. Moc mi nepomohl ani fakt, že na mě všichni na louce zírali. A dost! Nejsem zvíře v Zoo. A s něčí (neřešila jsem čí) pomocí jsem se postavila a rozhlédla se po všech okolo, ve snaze najít viníka. Pohled mi padl na Ann a Simona, kteří stáli na kraji paseky. To oni za to mohli! Kvůli nim jsme se vydali do lesa a teď jsme někde v Prčicích! Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem měla obrovský vztek. Měla jsem borovskou chuť do něčeho praštit. A malým pocitem zděšení (který však nedokázal přebýt můj vztek) jsem si uvědomila, že tu byl vždycky. Shromažďoval se po celou dobu v Rookwoodu a čekal na svoji příležitost. Po krátkém přemýšlení jsem dokázala analyzovat původce většiny z toho vzteku. Byl to samozřejmě Daniel, který se snažil mi ztrpčit život už od mého příjezdu. Ale bylo to ještě něco jiného. Něco v mé hlavě, a pak ještě něco mimo ni. To v ní byly rozzuřené hlasy mích přátel, ale to, co bylo, mimo ni jsem neznala. Byl to jakýsi zlý hlásek, který mi našeptával samé odporné věci. Snažil se mě donutit k tomu, abych jim teď hned všem pořádně vynadala, otočila se a odešla. Ale proč? S obrovským úsilím jsem ten protivný zlý hlásek vytlačila z mé mysli. Nevím, co to bylo, ale znovu už to zažít nechci. Uvědomila jsem si, že ten vztek nepatřil mně, ale nevěděla jsem, čí tedy byl a rozhodla jsem se tím zabývat, až budu vědět, kde jsem. Zadívala jsem se na Simona.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se kupodivu klidně. Nechápala jsem proč, ale ve chvíli, kdy jsem pronesla tuhle jednoduchou otázku, Simon zblednul. Za sebou jsem uslyšela uchechtnutí.
"Bude ti muset stačit, když ti řeknu, že nejsme na Zemi, protože vysvětlit ti to ba trvalo příliš dlouho." odpověděl nakonec, ale takovým váhavým hlasem, jakoby sám nevěřil, že mi to opravdu stačit bude. To se tedy trefil, že nebude! Jestli nejsme na Zemi, tak kde jsme?!
"Já chci vědět, kde jsme a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat." se mnou se dohadovat nebude. Když nic, tak chci aspoň vědět, kde jsem. Povzdechl si.
"Fajn. Jsi Někde Jinde." tak to vím taky!
"No, neříkej. Na to bych fakt bez pomoci nepřišla." prohlásila jsem sarkasticky a za mnou se ozvalo další uchechtnutí. Někdo má moc dobrou náladu. Otočila jsem se a viděla Daniela, který měl pořád mírně zvednuté koutky. Teď mě rozhodí úplně všechno.
"Ty chceš snad říct, že víš, kde jsme? Víš, já jen, že máš tak dobrou náladu!" vyjela jsem na něj.
"Nevím, kde jsme o nic víc, než ty, jen se bavím, nad tím, jak si neví rady. To se jen tak nevidí, protože on ví vždycky všechno." odpověděl zaraženě. On ví něco, co já ne a to mě štve! Otočila jsem se zpátky k Simonovi, který tam jen stál s výrazem "já ti to říkal".
"Fajn, evidentně to bude složitější, takže začni vysvětlovat." pobídla jsem ho.
"Víš, co? Já vás potřebuju někam dostat, takže se vydáme na cestu a já se ti to po cestě pokusím vysvětlit, bereš?" navrhnul.
"Fajn, ale než vyrazíme, tak… Víš, kam se poděli Lukáš a Kristián?!" celkem logická otázka. O Lukiho jsem měla strach skoro pořád a taky to byl můj bratr, ale teď už jsem měla strach i o toho pitomce Kristiána a to už bylo něco. Bezmocně rozhodil rukama.
"To je právě to, co nevím. Dostali jsme se sem pomocí takového přenosu, a je nemožné, pokud do něj šli s námi, aby se dostali někam jinam než my, a proto to znamená, že buď zůstaly na Zemi, nebo se k nám připojili pozdě a v tom případě můžou být kdekoliv, ale já s tím nic nenadělám!" dodal, když viděl, jak se tvářím. To znamená, že buď jsou oba v bezpečí doma, nebo bůh ví, kdesi v tomhle divném světě? Obávám se, že dneska mě už nic nemůže překvapit. Bohužel jsem se mília. V tu chvíli mě totiž napadla další jednoduchá otázka.
"Co jsi vlastně zač?" zatvářil se, jako bych mu právě položila tu nejtěžší otázku ze všech. Po chvíli se nadechnul a odpověděl.
"No, ono se to docela špatně vysvětluje, ale jsem…Vlkodlak."
Kolik věcí mi dneska ještě vyrazí dech?


Valentín

14. února 2012 v 18:33 | Hejlynka |  ostatní
Dneska většina zamilovaných lidí slaví svátek Valentýn. Já tento svátek, řeším tak, že popřeju a tím to pro mě končí, ale přidám vám sem aspoň pár obrázků...
PS: na kapitole se pracuje, ale zjišťuji, že mám pořád víc a víc práce a míň a Míň času, takže si ještě musíte počkat...Mrkající

Oznámeníčko5

11. února 2012 v 20:45 | Hejlynka |  ostatní
Kapitolka dneska nebude.... Došli mi kreativní myšlenky a proto bude až v týdnu, možná zitra, ale musím se učit, takže vážně nevím...v Týdnu to bude určitě.