DOufám, že dokážete nějka rozluštit ty zprávy chatu...Alexandřin rozhovor s lukášem je kurzívou...Alexandra
Posadila jsem se na posteli a snažila se uklidnit své zběsile bušící srdce. Někdo tu byl. Tím jsem si byla naprosto jistá. Jednak jsem ho viděla a zadruhé: bych nikdy v zimě nenechala otevřené okno. Moje okno bylo teď rozvalené dokořán a v zimním větru vlály dlouhé zelené závěsy. Spustila jsem nohy z postele a šla zavřít okno. U okna jsem narazila na další podivnou věc. Byla jsem si jistá, že ještě večer byl termostat na topení nastavený na 25o C, ale teď byl na nule. Fajn, když se jim nepodařilo mě zabít, tak mě tu nechají zmrznout? Vydala jsem se zpátky k posteli a říkala si, že asi budu muset vytáhnout nějaký svetr, protože jinak tu vážně zmrznu. Padl mi pohled na budík u postele. Skvěle 00:05. Jestli už neusnu, takto někdo odnese. Zhodnotila jsem, že moje tenká peřina mě v tuto chvíli moc nezahřeje a proto jsem se vydala ke skříni pro svetr. Když jsem znovu ležela v posteli, začala jsem přemýšlet nad mím snem. Takovéhle sny se mi nikdy nezdály. Ale hlavně se mi nikdy nestalo, aby byl někdo v mém pokoji. Jak se sem dostal? Moje okno je b druhém patře a, jelikož jsou tu vysoké stropy, tak je to ještě výš, než obvykle. Přesto někomu nedělalo problémy dostat se sem a zase ven bez toho, aby se nějak vážně zranil. Neklidně jsem se převalila na posteli. Fajn, tak dneska si klidný spánek asi neužiju. Pořád musím myslet na, to že tu někdo byl. Co když se sem dostane znovu? A, co když se tentokrát neprobudím? Co se mnou chce udělat? Při každé z těhle otázek jsem se převalila na posteli. Ne, nesmím být pesimista. Pravděpodobně se mi to jenom zdálo. Ale, to okno.
"Dneska už asi neusnu." pronesla jsem do ticha pokoje. Vstala jsem z postele a šla zapnout notebook. Procházela jsem obrázky a různé stránky. Ani jsem pořádně nevnímala, co zadávám do vyhledávače, protože jsem pořád byla duchem někde mimo. Asi po pěti minutách jsme se konečně soustředila na to, co píšu do vyhledávače. Zrovna jsem tam měla vyhledávání obrázků na téma "vlkodlak". Procházela jsem jeden obrázek za druhým a v duchu jsem žasla nad tím, jak dokáže být počítačová grafika takhle dobrá. Po chvíli jsem se rozhodla, že se půjdu podívat na Facebook. Šance, že ba tam někdo byl, je sice mizivá, ale když nic jiného, tak si aspoň můžu zahrát nějakou hru. Bylo pro mě celkem velké překvapení, když jsem zjistila, že na chatu jsou dokonce dva lidé. No, tak nejsem jediný šílenec. Tak, kdopak to asi je? Simon a…Lukáš?! Tak v tomhle domě asi nejsem jediná, kdo nemá tak úplně klidný spánek. No, ale na druhou stranu si mám aspoň s kým psát.
Já: Ahoj Simone.
Já: Ty taky nemůžeš spát Luky?
Simon: Nazdárek, Alex. Jak to, že nespíš?
Lukáš: Ne. Proč nemůžeš spát ty?
Já: Má špatné sny. A ty?
Já: Špatné sny. A ty?
Simon: Nemůžu usnout. O čem ty sny byly?
Lukáš: Musím pořád přemýšlet nad něčím, co se dneska stalo a pak nad jedním mím divným pocitem.
Já: O něčem nepodstatném.
Já: Nad čím musíš přemýšlet?
Simon: Když tohle řekneš, tak je to hodně podstatné…Ale, když mi to nechceš říct, tak neříkej…Stejně to s tebe nakonec dostanu J
Lukáš: Když jsme byli večer verstě, tak jsme potkali jednoho mamčina kolegu. Jmenuje se Reinald. Je na něm divných hned několik věcí. Jeho jméno, je jako jméno někoho, komu je 90, ale jemu nemůže být víc, jak 20, teda podle mého tipu a v tipování nejsem zrovna nejlepší. To je ta druhá věc. A pak, přijde mi nějaký divný. Prostě z něj mám hodně divný pocit…
Já: No, tak s tím rozhodně nepočítej. Tohle ze mě nikdo nedostane…Proč tě Ann nemá ráda?
Já: To je rozhodně zajímavé…A co ten tvůj divný pocit…To je on?
Simon: Právě na tohle jsem se tě teď chtěl zeptat…Ty to nevýš?
Lukáš: Ne, to není on.
Já: Ne, to teda rozhodně nevím, ale ty bys to měl vědět.
Já: Tak co to je?
Simon: Lámu si s tím hlavu už hezkou dobu, ale vážně nevím… No, asi půjdu zkusit usnout…Tak se měj a zkus ještě usnout, nebo budeš zítra…Tady dneska jak vyoraná myš…Dobrou:
Lukáš:Nic
Já: Jo, tak dobrou a Zít…Dneska J
Já: Stejně to z tebe dostanu, ať už po dobrém, nebo po zlém, tak mi to řekni…Prosím.
Lukáš: Jsi strašná vyděračka, víš o tom? Ale mě nepřemluvíš! :-)
Já: Ale to víš, že přemluvím. A nenuť mě, ať jdu k tobě do pokoje a dostanu to z tebe násilím!
Lukáš: To bys neudělala!
Já: Ale udělala.
Lukáš: Tak, to chci vidět! :-D
Já: No, jak myslíš!
S tímhle jsem vypnula chat a vyrazila po špičkách do jeho pokoje. Kdyby mě tu načapali rodiče, tak dostanu pořádně vynadáno, ale na tohle jsem teď kašlala. Já musím vědět, co mého brášku trápí. Neobtěžovala jsem se klepáním a rovnou vešla dovnitř. Lukáš seděl na posteli a tvářil se jako hromádka neštěstí. Tak tohle bude zlé. Přešla jsem k němu a sedla si vedle něj na postele do tureckého sedu. Položil mi hlavu do klína a sledoval strop.
"Tak, co se děje?" zeptala jsem se ho.
"Nic." odpověděl, ale do očí se mi nepodíval. To znamená, že mi neříká pravdu.
" Nic, jako odpověď neberu. Nenuť, mě, abych použila násilí. Nemůžeš spát a potom tady sedíš jako hromádka neštěstí. Tak, co se děje?" Tentokrát si povzdech a asi uznal, že proti mně nemá šanci, protože pomalu začal vysvětlovat. Lezlo to z něj sice jak z chlupaté deky a často se zastavoval, ale nakonec jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala vědět.
"Mám prostě jen pocit, že vás ztrácím. Ty máš Ann, kluci Daniela a Kristiána a já nikoho. Daniel a Kristián mě moc v oblibě nemají a ty se poslední dobou taky radši bavíš s holkami. Prostě se jen cítím trochu sám, ale to nic není." zůstala jsem v šoku. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Poslední dobou jsme se mu moc nevěnovali. Byli jsme příliš zabraní našimi novými kamarády. Takhle to nemůže zůstat.
"Promiň…" nevěděla jsem, co dál říct.
"To je v pořádku, měl bych už být zvyklí. V domově se mi každý vyhýbal." pronesl se stopou hořkosti v hlase.
"To, tedy rozhodně není pravda. Jsi můj bratr, ale pořád i nejlepší kamarád. Pořád se ti můžu svěřit s věcmi, které bych třeba Ann neřekla."
"Například?" zeptal se s mírným úsměvem, který nedokázal tak úplně skrýt.
"Například mám docela velký pocit, že se Ann líbí Simon, a to že se Katrině libí Raily je už na sto procent jisté."
"Hm, a proč máš pocit, že se Ann líbí zrovna Simon, proč netřeba Kristián?" Tak tohle bude ještě zajímavý rozhovor.
"No, protože o něm pořád mluví." Já, jsem to prostě věděla, ale nedokážu vysvětlit proč. Ale asi jsem si znovu nadběhla, protože se Lukáš začal culit.
"No, v tom případě bys i ty musela být zamilovaná, ale do Daniela, protože o něm pořád mluvíš. Sice jsou to většinou proslovy, kde se vyskytuje, je jenom: Ten mizerný…. A spousta sprostých slov, ale tany o něm pořád mluvíš." zhodnotil s úsměvem. Jo, nadběhla jsem si a pořádně.
"To je, ale úplná blbost. Nemáš horečku?" zeptala jsem se a položila mu dlaň na čelo. Zakroutil očima.
"Taky se říkává, že co se škádlívá, se rádo mívá, a musíš uznat, že vy dva se škádlíte pořád. A dokonce hodně nahlas." pochechtával se. Rozhlídla jsem se po předmětech, které byly nejblíže, a které bych po něm mohla hodit. Pohled mi padl na postel, na které jsme seděli a která byla doslova zasypána polštáři. No, co. Každý máme nějakou sbírku. Já mám postel zarovnanou plyšáky a Lukáš zase polštáři. Na tom není nic divného. Tedy, skoro se tu nedá spát, ale jemu to zřejmě nevadí, tak co. Popadla jsem první polštář, na který jsem dosáhla a přetáhla ho s ním po hlavě. Tohle nečekal a chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval, ale za chvilku jsme vedli polštářovou bitvu a já se jen děsila toho, až někoho vzbudíme a dostaneme vynadáno. Nakonec nikdo nepřišel. Mlátili jsme se tam polštáři hlava nehlava asi do 1 do rána a pak (rozesmátí na celé kolo) jsme si povídali. Nepamatuji si, co jsme zrovna probíraly, ale nakonec jsme usnuli. Ráno nás vzbudilo nehorázné vtrhnutí do pokoje. Nemohl to být nikdo jiný, než Raily.
"Alexandra se ztrati… Už jsem ji našel!" houkla na někoho do chodby. Rozhlédl se po pokoji a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Co jste tu proboha dělali?" vyvalil oči. Oba jsme se rozesmáli. Celý den proběhl s veselou náladou, kterou zdá se nedokázalo nic zkazit. Rodiče nad námi nevěřícně kroutily hlavami, ale nic neříkaly. Radši. Jak se blížil večer, bylo pár členů domácnosti čím dál napjatějších. Pochopitelně mezi nimi byla Ann a pak moji rodiče, kteří měli strach, aby se to všechno povedlo. V 18:00 bylo všechno nachystané. Slyšela jsem mamku, jak si potichu opakuje, co všechno už máme hotové. Stůl prostřený, uvařeno, děti hezky oblečené… Měla hodně starostí, ale všichni jsme se jí snažili pomáhat, jak to jen šlo. Za půl hodiny dorazili první hosté. Byla to Katrina, její sestra a jejich matka. Jako další dorazil ten mamčin "podivný" kolega z práce. Jmenoval se Reinald Daniels. Tedy tvrdil, že se tak jmenuje. Já jsem měla hodně velký pocit, že se tak ve skutečnosti nejmenuje. Byl to vysoký, svalnatý mladý muž, kterému podle vzhledu nemohlo být víc jak 20. Měl černé vlasy rozházené do všech stran a podivné oči. Určitě to byly čočky, ale nedokázala jsem určit, jestli má modré oči a červené čočky, nebo naopak. Měla jsem pocit, že ze mě celý večer nespustil oči a příjemný pocit to rozhodně nebyl. Jako další dorazili Simon a jeho rodina. Jeho rodiče byli zvláštní. Oba vypadali tak staří jako on a jeho bratr, kterého jsem poznala až dnes. Simonův bratr se jmenoval Morner. Postavově byl skoro stejný jako bratr, ale vlasy měl černo červené a oči černé. Stejně jako Simon byl, ale velice milý a hezky se sním, povídalo. Ann byla zase proti, abych si s ním povídala. Nějak tu rodinu neměla ráda. Simonova matka Sára byla velice milá a kultivovaná osoba a Simon měl určitě podobu po ní. Měla stejně jako on dlouhé bílé vlasy, jen měla jasně červené oči. Nepokoušela se to nijak zamaskovat, ale u ní to působily zvláštním Skoro exotickým dojmem. Naproti tomu Simonův otec Iris byl její úplný opak. S jasně rudými vlasy po lopatky a milýma Hnědýma očima a ještě přátelštější povahou působil spíše jako puberťák. Večeře proběhla ve velice přátelském duch. Snad by mi přišla i příjemná, ale to by mě nesměl Reinald pořád pozorovat. Celý večer ze mě nespustil oči, jen když s někým mluvil, tak se na něj podíval. Mezi ním a celou Simonovou rodinou panovalo jisté napětí, ale dne jsem to nehodlala řešit. Po večeři jsem si začala povídat s Mornerem. Zeptala jsem se ho na jeho zvláštní jméno, ale on jen pokrčil rameny, a řekl, že v dospělých se asi nikdo nevyzná a že nemá tušení, proč ho tak pojmenovali. Byla s ním taková legrace, že jsem si toho, že Ann chybí, všimla až skoro po půl hodině. Morner se mě pokoušel přesvědčit, že jí nic nehrozí, protože je se Simonem, ale já jsem potřebovala mít jistotu. Nakonec hlavně díky mému přemlouvání jsme se je, po hodině, vydali Spolu a mými Sourozenci, Kristiánem Katrinou hledat. Ale trochu se mi to nelíbilo, protože jsem pořád měla pocit, že nás něco sleduje. Nedokázala jsem se soustředit, takže jsem se málem lekla, když se před námi objevili Ann A Simon. Šla jsem první a až teď jsem si uvědomila, jak hluboko jsem ostatní zavedla. V mysli se mi vybavilo to, jak skončila Ann minule, když zašla takhle daleko a měla jsem nepříjemný pocit, že něco takového může v budoucnu potkat i mě. Mojí úlevou v této chvíli mohlo být jen to, že jsme byli v docela velkém počtu. Simon si vzal svého bratra stranou a něco si velice rozhořčeně, ale přesto velmi potichu vyjasnívali. M2la jsem nepříjemný pocit, že se to týká mě. Poodešla jsem s Ann kousek stranou, abych si s ní mohla promluvit.
"Jak si to představuješ?" zeptala jsem se jí.
"Ale co?" zeptala se nechápavě. Já z té holky asi vyrostu.
"Pamatuješ, co se stalo, když jsi byla v lese naposledy? Napadlo tě Bůh ví c…" Můj proslov na téma její nezodpovědnost přerušilo obrovské zvíře, které vyskočilo z větví, u kterých jsme stály. Byl to obrovský černý vlk a jasně rudýma očima A sápal se po mně. Pak mě někdo chytil za ruku, následoval záblesk světla a já ztratila půdu pod nohama. Nevím, jako dlouho jsem padla, ale dopadl jsem do trávy a upadla do bezvědomí…
chrrrr přeču zítra...chrrrrr...............to už je půl jedný??......CHRRRRRRRRRRRR
ne mě už hrabe ají uprostřed noci....