Dneska přidávám jen půl kapitoly, protože nemám moc nápadů k téhle povídce, ale snad se to brzo změní...
13. Kapitola- Otázky a odpovědi
Alexandra
Tohle bylo na mě prostě moc. Bezmocně jsem se opřela o toho, kdo mě podpíral. Jsem bůh ví kde a s mými dvěma přáteli se stalo bůh ví co. Snesu ledacos, ale tohle je na mě prostě moc. Moc mi nepomohl ani fakt, že na mě všichni na louce zírali. A dost! Nejsem zvíře v Zoo. A s něčí (neřešila jsem čí) pomocí jsem se postavila a rozhlédla se po všech okolo, ve snaze najít viníka. Pohled mi padl na Ann a Simona, kteří stáli na kraji paseky. To oni za to mohli! Kvůli nim jsme se vydali do lesa a teď jsme někde v Prčicích! Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem měla obrovský vztek. Měla jsem borovskou chuť do něčeho praštit. A malým pocitem zděšení (který však nedokázal přebýt můj vztek) jsem si uvědomila, že tu byl vždycky. Shromažďoval se po celou dobu v Rookwoodu a čekal na svoji příležitost. Po krátkém přemýšlení jsem dokázala analyzovat původce většiny z toho vzteku. Byl to samozřejmě Daniel, který se snažil mi ztrpčit život už od mého příjezdu. Ale bylo to ještě něco jiného. Něco v mé hlavě, a pak ještě něco mimo ni. To v ní byly rozzuřené hlasy mích přátel, ale to, co bylo, mimo ni jsem neznala. Byl to jakýsi zlý hlásek, který mi našeptával samé odporné věci. Snažil se mě donutit k tomu, abych jim teď hned všem pořádně vynadala, otočila se a odešla. Ale proč? S obrovským úsilím jsem ten protivný zlý hlásek vytlačila z mé mysli. Nevím, co to bylo, ale znovu už to zažít nechci. Uvědomila jsem si, že ten vztek nepatřil mně, ale nevěděla jsem, čí tedy byl a rozhodla jsem se tím zabývat, až budu vědět, kde jsem. Zadívala jsem se na Simona.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se kupodivu klidně. Nechápala jsem proč, ale ve chvíli, kdy jsem pronesla tuhle jednoduchou otázku, Simon zblednul. Za sebou jsem uslyšela uchechtnutí.
"Bude ti muset stačit, když ti řeknu, že nejsme na Zemi, protože vysvětlit ti to ba trvalo příliš dlouho." odpověděl nakonec, ale takovým váhavým hlasem, jakoby sám nevěřil, že mi to opravdu stačit bude. To se tedy trefil, že nebude! Jestli nejsme na Zemi, tak kde jsme?!
"Já chci vědět, kde jsme a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat." se mnou se dohadovat nebude. Když nic, tak chci aspoň vědět, kde jsem. Povzdechl si.
"Fajn. Jsi Někde Jinde." tak to vím taky!
"No, neříkej. Na to bych fakt bez pomoci nepřišla." prohlásila jsem sarkasticky a za mnou se ozvalo další uchechtnutí. Někdo má moc dobrou náladu. Otočila jsem se a viděla Daniela, který měl pořád mírně zvednuté koutky. Teď mě rozhodí úplně všechno.
"Ty chceš snad říct, že víš, kde jsme? Víš, já jen, že máš tak dobrou náladu!" vyjela jsem na něj.
"Nevím, kde jsme o nic víc, než ty, jen se bavím, nad tím, jak si neví rady. To se jen tak nevidí, protože on ví vždycky všechno." odpověděl zaraženě. On ví něco, co já ne a to mě štve! Otočila jsem se zpátky k Simonovi, který tam jen stál s výrazem "já ti to říkal".
"Fajn, evidentně to bude složitější, takže začni vysvětlovat." pobídla jsem ho.
"Víš, co? Já vás potřebuju někam dostat, takže se vydáme na cestu a já se ti to po cestě pokusím vysvětlit, bereš?" navrhnul.
"Fajn, ale než vyrazíme, tak… Víš, kam se poděli Lukáš a Kristián?!" celkem logická otázka. O Lukiho jsem měla strach skoro pořád a taky to byl můj bratr, ale teď už jsem měla strach i o toho pitomce Kristiána a to už bylo něco. Bezmocně rozhodil rukama.
"To je právě to, co nevím. Dostali jsme se sem pomocí takového přenosu, a je nemožné, pokud do něj šli s námi, aby se dostali někam jinam než my, a proto to znamená, že buď zůstaly na Zemi, nebo se k nám připojili pozdě a v tom případě můžou být kdekoliv, ale já s tím nic nenadělám!" dodal, když viděl, jak se tvářím. To znamená, že buď jsou oba v bezpečí doma, nebo bůh ví, kdesi v tomhle divném světě? Obávám se, že dneska mě už nic nemůže překvapit. Bohužel jsem se mília. V tu chvíli mě totiž napadla další jednoduchá otázka.
"Co jsi vlastně zač?" zatvářil se, jako bych mu právě položila tu nejtěžší otázku ze všech. Po chvíli se nadechnul a odpověděl.
"No, ono se to docela špatně vysvětluje, ale jsem…Vlkodlak."
Kolik věcí mi dneska ještě vyrazí dech?
13. Kapitola- Otázky a odpovědi
Alexandra
Tohle bylo na mě prostě moc. Bezmocně jsem se opřela o toho, kdo mě podpíral. Jsem bůh ví kde a s mými dvěma přáteli se stalo bůh ví co. Snesu ledacos, ale tohle je na mě prostě moc. Moc mi nepomohl ani fakt, že na mě všichni na louce zírali. A dost! Nejsem zvíře v Zoo. A s něčí (neřešila jsem čí) pomocí jsem se postavila a rozhlédla se po všech okolo, ve snaze najít viníka. Pohled mi padl na Ann a Simona, kteří stáli na kraji paseky. To oni za to mohli! Kvůli nim jsme se vydali do lesa a teď jsme někde v Prčicích! Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem měla obrovský vztek. Měla jsem borovskou chuť do něčeho praštit. A malým pocitem zděšení (který však nedokázal přebýt můj vztek) jsem si uvědomila, že tu byl vždycky. Shromažďoval se po celou dobu v Rookwoodu a čekal na svoji příležitost. Po krátkém přemýšlení jsem dokázala analyzovat původce většiny z toho vzteku. Byl to samozřejmě Daniel, který se snažil mi ztrpčit život už od mého příjezdu. Ale bylo to ještě něco jiného. Něco v mé hlavě, a pak ještě něco mimo ni. To v ní byly rozzuřené hlasy mích přátel, ale to, co bylo, mimo ni jsem neznala. Byl to jakýsi zlý hlásek, který mi našeptával samé odporné věci. Snažil se mě donutit k tomu, abych jim teď hned všem pořádně vynadala, otočila se a odešla. Ale proč? S obrovským úsilím jsem ten protivný zlý hlásek vytlačila z mé mysli. Nevím, co to bylo, ale znovu už to zažít nechci. Uvědomila jsem si, že ten vztek nepatřil mně, ale nevěděla jsem, čí tedy byl a rozhodla jsem se tím zabývat, až budu vědět, kde jsem. Zadívala jsem se na Simona.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se kupodivu klidně. Nechápala jsem proč, ale ve chvíli, kdy jsem pronesla tuhle jednoduchou otázku, Simon zblednul. Za sebou jsem uslyšela uchechtnutí.
"Bude ti muset stačit, když ti řeknu, že nejsme na Zemi, protože vysvětlit ti to ba trvalo příliš dlouho." odpověděl nakonec, ale takovým váhavým hlasem, jakoby sám nevěřil, že mi to opravdu stačit bude. To se tedy trefil, že nebude! Jestli nejsme na Zemi, tak kde jsme?!
"Já chci vědět, kde jsme a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat." se mnou se dohadovat nebude. Když nic, tak chci aspoň vědět, kde jsem. Povzdechl si.
"Fajn. Jsi Někde Jinde." tak to vím taky!
"No, neříkej. Na to bych fakt bez pomoci nepřišla." prohlásila jsem sarkasticky a za mnou se ozvalo další uchechtnutí. Někdo má moc dobrou náladu. Otočila jsem se a viděla Daniela, který měl pořád mírně zvednuté koutky. Teď mě rozhodí úplně všechno.
"Ty chceš snad říct, že víš, kde jsme? Víš, já jen, že máš tak dobrou náladu!" vyjela jsem na něj.
"Nevím, kde jsme o nic víc, než ty, jen se bavím, nad tím, jak si neví rady. To se jen tak nevidí, protože on ví vždycky všechno." odpověděl zaraženě. On ví něco, co já ne a to mě štve! Otočila jsem se zpátky k Simonovi, který tam jen stál s výrazem "já ti to říkal".
"Fajn, evidentně to bude složitější, takže začni vysvětlovat." pobídla jsem ho.
"Víš, co? Já vás potřebuju někam dostat, takže se vydáme na cestu a já se ti to po cestě pokusím vysvětlit, bereš?" navrhnul.
"Fajn, ale než vyrazíme, tak… Víš, kam se poděli Lukáš a Kristián?!" celkem logická otázka. O Lukiho jsem měla strach skoro pořád a taky to byl můj bratr, ale teď už jsem měla strach i o toho pitomce Kristiána a to už bylo něco. Bezmocně rozhodil rukama.
"To je právě to, co nevím. Dostali jsme se sem pomocí takového přenosu, a je nemožné, pokud do něj šli s námi, aby se dostali někam jinam než my, a proto to znamená, že buď zůstaly na Zemi, nebo se k nám připojili pozdě a v tom případě můžou být kdekoliv, ale já s tím nic nenadělám!" dodal, když viděl, jak se tvářím. To znamená, že buď jsou oba v bezpečí doma, nebo bůh ví, kdesi v tomhle divném světě? Obávám se, že dneska mě už nic nemůže překvapit. Bohužel jsem se mília. V tu chvíli mě totiž napadla další jednoduchá otázka.
"Co jsi vlastně zač?" zatvářil se, jako bych mu právě položila tu nejtěžší otázku ze všech. Po chvíli se nadechnul a odpověděl.
"No, ono se to docela špatně vysvětluje, ale jsem…Vlkodlak."
Kolik věcí mi dneska ještě vyrazí dech?
jinak díky, že děláš kapitolky kratší, jak jsem tě o to prosila (nevím jestli to je kvůli mě, ale i tak..
) jde se na čtení!