Jelikož jsem se dneska dostala na počítač na delší chvilku, tak přidávám polovinu další kapitolky...tu druhou asi nečekejte moc brzo, protože nevím, kd se sem znovu dostanu a dneska ji už asi napsat nestihnu.
14. Kapitola- Fajn, snad si časem zvyknu…
Ann
Probudila jsem se za zvuku praskání ohně. Obvykle jsem byla zvyklá vstávat ráno a ne v noci a proto jsem byla mírně dezorientovaná. Bolely mě záda v krku jsem měla úplně sucho. No, postel to není, ale snad si časem zvyknu i na tvrdou zem. Začala jsem se rozkoukávat. Ležela jsem od ohně tak daleko, abych se nespálila, kdybych se náhodou překulila, ale zároveň dost blízko, aby mi nebyla zima. Většina mých kamarádů spala. Jediný, kdo byl vzhůru byla Alex, která se vytrvale přes oheň mračila na skupinku vlkodlaků, kteří si ji se zájmem prohlíželi. Podle jejího výrazu byla dost, ale dost naštvaná. Nikdy neměla ráda, když ji někdo okukoval a většina lidí, když si všimli, s jakým pohledem je sleduje, tak radši honem dělali, že se na ni nikdy ani nepodívali. Tady to bylo právě naopak. Ona seděla na jedné straně ohně a mračila se na ně jako deset čertů, oni tři naproti tomu v klidu debatovali a přitom na ni neustále civěli. Občas se jí na něco zeptali, ale ona jim odmítala odpovídat. Docela by mě zajímalo, jak se sem dostala. No, asi pro ni někdo zašel. Mohla bych zkusit, jestli je na mě pořád naštvaná, ale radši nebudu riskovat…Nejsem sebevrah. Postavila jsem se a přešla k ohni. Jedním z nich byl pochopitelně Simon. I ty další dva jsem znala ze svého posledního pobytu tady. Byli to Azir a Deynor. Oba stejně náladový, protivní a nerudní. Docela jsem chápala, proč je s sebou nevzali do našeho světa. Působili oba moc…no, jako lidé se ani nechovali, a ani tak nevypadali. Tihle dva mě přivedli na myšlenku, co se asi děje doma. Ví, že jsme zmizeli? Pátrají po nás? Co dělá zbytek smečky na Zemi? Byly to velice palčivé otázky, ale jako spoustu dalších jsem se je rozhodla přesunout na pozdější dobu.
"Ehm, ehm."
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Dey. Nesnášel, když jsem jeho jméno zkracovala, ale jinak prostě působilo opravdu hodně divně…Rodiče ho asi neměli rádi.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila jsem s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?"
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy."
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." procitla ze svojí letargie Azir.
"Prosil se vás někdo?!"
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" vykřikl Simon a nešetrně mě za ruku odtáhl stranou. Asi tam budu mít modřinu. Podrážděně jsem si třela rukou bolestivé místo.
"Já nemůžu za to, že je to zrovna Alex. Já jsem ji nevybral! Měla to předurčené už do narození a zrovna ty s tím nic nenaděláš. Upřímně tě mám už v tuhle chvíli pokrk. Když jsi tu byla naposledy, byla jsem malá usměvavá holčička, ale teď se ukazuje tvoje pravá povaha. Ukazuje se například to, že jsi jako všichni nejmladší rodiči rozmazlována a poslední dobou jsi i hodně protivná. Prskáš na všechny kolem sebe a nedíváš se na následky. Možná si myslíš, že za to, že tu jsme, můžu já, ale to se setsakra pleteš. Za to, že tady jsme, můžeš jedině ty. Kdybys sis tenkrát nepotřebovala tak nutně promluvit, tak by se nás Alex nevydala hledat, z čehož vyplívá, že by ji ani nenapadl ten vlkodlak a byli byste teď v klidu doma a debatovali o Silvestru, nebo jací kluci se vám líbí, ale nejste doma! Tady se musíš naučit bránit a vycházet s ostatními, ne se do nich pořád navážet! Až si to uvědomíš, tak možná už bude pozdě, takže bych být tebou na tomhle zapracoval, protože jinak tady nebudou jenom obyčejná zranění, protože tvoje chování nás polovinu pozabíjí!" s tím se otočil a odkráčel zpátky. Sesunula jsem se na zem a v očích jsem měla slzy.
14. Kapitola- Fajn, snad si časem zvyknu…
Ann
Probudila jsem se za zvuku praskání ohně. Obvykle jsem byla zvyklá vstávat ráno a ne v noci a proto jsem byla mírně dezorientovaná. Bolely mě záda v krku jsem měla úplně sucho. No, postel to není, ale snad si časem zvyknu i na tvrdou zem. Začala jsem se rozkoukávat. Ležela jsem od ohně tak daleko, abych se nespálila, kdybych se náhodou překulila, ale zároveň dost blízko, aby mi nebyla zima. Většina mých kamarádů spala. Jediný, kdo byl vzhůru byla Alex, která se vytrvale přes oheň mračila na skupinku vlkodlaků, kteří si ji se zájmem prohlíželi. Podle jejího výrazu byla dost, ale dost naštvaná. Nikdy neměla ráda, když ji někdo okukoval a většina lidí, když si všimli, s jakým pohledem je sleduje, tak radši honem dělali, že se na ni nikdy ani nepodívali. Tady to bylo právě naopak. Ona seděla na jedné straně ohně a mračila se na ně jako deset čertů, oni tři naproti tomu v klidu debatovali a přitom na ni neustále civěli. Občas se jí na něco zeptali, ale ona jim odmítala odpovídat. Docela by mě zajímalo, jak se sem dostala. No, asi pro ni někdo zašel. Mohla bych zkusit, jestli je na mě pořád naštvaná, ale radši nebudu riskovat…Nejsem sebevrah. Postavila jsem se a přešla k ohni. Jedním z nich byl pochopitelně Simon. I ty další dva jsem znala ze svého posledního pobytu tady. Byli to Azir a Deynor. Oba stejně náladový, protivní a nerudní. Docela jsem chápala, proč je s sebou nevzali do našeho světa. Působili oba moc…no, jako lidé se ani nechovali, a ani tak nevypadali. Tihle dva mě přivedli na myšlenku, co se asi děje doma. Ví, že jsme zmizeli? Pátrají po nás? Co dělá zbytek smečky na Zemi? Byly to velice palčivé otázky, ale jako spoustu dalších jsem se je rozhodla přesunout na pozdější dobu.
"Ehm, ehm."
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Dey. Nesnášel, když jsem jeho jméno zkracovala, ale jinak prostě působilo opravdu hodně divně…Rodiče ho asi neměli rádi.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila jsem s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?"
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy."
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." procitla ze svojí letargie Azir.
"Prosil se vás někdo?!"
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" vykřikl Simon a nešetrně mě za ruku odtáhl stranou. Asi tam budu mít modřinu. Podrážděně jsem si třela rukou bolestivé místo.
"Já nemůžu za to, že je to zrovna Alex. Já jsem ji nevybral! Měla to předurčené už do narození a zrovna ty s tím nic nenaděláš. Upřímně tě mám už v tuhle chvíli pokrk. Když jsi tu byla naposledy, byla jsem malá usměvavá holčička, ale teď se ukazuje tvoje pravá povaha. Ukazuje se například to, že jsi jako všichni nejmladší rodiči rozmazlována a poslední dobou jsi i hodně protivná. Prskáš na všechny kolem sebe a nedíváš se na následky. Možná si myslíš, že za to, že tu jsme, můžu já, ale to se setsakra pleteš. Za to, že tady jsme, můžeš jedině ty. Kdybys sis tenkrát nepotřebovala tak nutně promluvit, tak by se nás Alex nevydala hledat, z čehož vyplívá, že by ji ani nenapadl ten vlkodlak a byli byste teď v klidu doma a debatovali o Silvestru, nebo jací kluci se vám líbí, ale nejste doma! Tady se musíš naučit bránit a vycházet s ostatními, ne se do nich pořád navážet! Až si to uvědomíš, tak možná už bude pozdě, takže bych být tebou na tomhle zapracoval, protože jinak tady nebudou jenom obyčejná zranění, protože tvoje chování nás polovinu pozabíjí!" s tím se otočil a odkráčel zpátky. Sesunula jsem se na zem a v očích jsem měla slzy.
ou... au. to bolo... drsné... ale zasa, mal pravdu. trošku zveličoval, ale mal pravdu nie? takže... ach, žiadne takže, nejdem polemizovať nad tým čo sa možno stane, ja si pekne počkám na pokračovanie ;)
a je mi jedno ako dlho. daj si kľudne načas, hlavne nech to je také skvelé, ako všetko doteraz ;)