Alexandra
Probudila jsem se až v táboře. Nepodařilo se mi zjistit, jak jsem se sem dostala, ani kdo mě sem dopravil, protože další možnost by byla už jen náměsíčnost a já nejsem náměsíčná! Nevím, kdy přišli, ale když jsem se probudila měli jsme společnost. Všichni ostatní lidé už spali, jen u ohniště (nevím, kde se tu vzalo) seděly 3 postavy. Jeden z nich byl samozřejmě Simon, ale ty druhé dva jsem naznala. Rozhlédla jsem se po "tábořišti", abych se ujistila, že se mi to třeba jenom nezdálo. Pochopitelně jsem měla na mysli to, že se mi ztratil bratr a…no, né tak docela kamarád. Když už jsem byla u těch kamarádů, vzpomněla jsem si na Ann. V klidu si podřimovala kousek ode mě a vůbec nevypadal, že by se jí snad spalo špatně. Já jsem se naopak nevyspala skoro vůbec. Celou dobu jsem ležela na kamínku, který budu už asi nadosmrti mít obtisknutý na zádech, nehledě na to, že mě celou t dobu rušily zvuky přírody, jako bylo například cvrlikání ptáčků, nebo cvrkání cvrčků (obzvláště teď večer), které se mi vždycky líbilo, ale po dnešku ho už mám opravdu po krk. Když se moje myšlenky dostaly k času, trochu se zamotaly. Když jsme se "přenesly", tak byla tma a nebylo vidět skoro ani na krok. Tady bylo celkem přijatelné šero, ve kterém by se asi už číst nedalo, ale pořád jste viděli. No, moje "kamarádka" to už asi musela být zvyklá. Kdo ví, kolikrát tu vlastně byla. Ano, jet o pořád moje kamarádka, ale hned tak jí neodpustím. Vždycky o mě říkaly, že jsem měkota a že se na nikoho nedokážu zlobit déle, než 10 vteřin, ale tenhle rekord už jsem překonala, když jsem byla naštvaná na Daniela. Na toho jsem dokázala být naštvaná celé dny a někdy i více. Až teď mě napadlo, že on to určitě taky musel vědět. Ne, že bych si myslela, že by mi to řekl, ale třeba Kristiánovy to mohl říct… Jenže to je teď stejně jedno. Já jsem, kdo ví, kde, Kristián je kdo ví, kde a co se mnou tady chtějí dělat je ve hvězdách. Takže nevíme absolutně nic… S povzdechem jsem se postavila a přešla k ohni.
"Dobré…" začal Simon, ale utnula jsem ho.
"Co se mnou chcete dělat?"
"Nic" ozvalo se trojhlasně.
"Fajn, tak jinak. Kdo je tahle tvoje návštěva?" zkusíme to z jiné strany.
"To jsou moji přátelé…"
"No, tak to bych fakt neuhodla…." ale slova se ujal jeden z cizinců.
"Omluv prosím Simona, že nás nepředstavil, ale bylo docela zajímavé čekat na tvoji reakci. Víš, většina obyvatel téhle země reaguje na cizince docela špatně, což jenom dokazuje, že nemůžeš být zdejší, na čemž bys měla do budoucny trochu zapracovat. Mimochodem jmenuji se Deynor a tohle je moje dlouholetá přítelkyně Azir. Neptej se prosím, jak jsme přišli ke svím jménům. Jméno patří mezi pár věcí, které si prostě vybírat nemůžeš." fajn, první dojmy? Ukecaný, rozhodně né milý, přistupuje k věcem moc logicky…No, je toho celkem dost.
"No, těší mě já se jmenuji…"
"Alexandra Dewrilowá a je ti 15. Máš tři vlastní a jednoho nevlastního sourozence, o kterém ani nevíš, co je zač. To my víme." pronesla cizinka…Azir. Proč mám pocit, že se o mě ví všude snad ještě víc, než vím já sama o sobě?
Probudila jsem se až v táboře. Nepodařilo se mi zjistit, jak jsem se sem dostala, ani kdo mě sem dopravil, protože další možnost by byla už jen náměsíčnost a já nejsem náměsíčná! Nevím, kdy přišli, ale když jsem se probudila měli jsme společnost. Všichni ostatní lidé už spali, jen u ohniště (nevím, kde se tu vzalo) seděly 3 postavy. Jeden z nich byl samozřejmě Simon, ale ty druhé dva jsem naznala. Rozhlédla jsem se po "tábořišti", abych se ujistila, že se mi to třeba jenom nezdálo. Pochopitelně jsem měla na mysli to, že se mi ztratil bratr a…no, né tak docela kamarád. Když už jsem byla u těch kamarádů, vzpomněla jsem si na Ann. V klidu si podřimovala kousek ode mě a vůbec nevypadal, že by se jí snad spalo špatně. Já jsem se naopak nevyspala skoro vůbec. Celou dobu jsem ležela na kamínku, který budu už asi nadosmrti mít obtisknutý na zádech, nehledě na to, že mě celou t dobu rušily zvuky přírody, jako bylo například cvrlikání ptáčků, nebo cvrkání cvrčků (obzvláště teď večer), které se mi vždycky líbilo, ale po dnešku ho už mám opravdu po krk. Když se moje myšlenky dostaly k času, trochu se zamotaly. Když jsme se "přenesly", tak byla tma a nebylo vidět skoro ani na krok. Tady bylo celkem přijatelné šero, ve kterém by se asi už číst nedalo, ale pořád jste viděli. No, moje "kamarádka" to už asi musela být zvyklá. Kdo ví, kolikrát tu vlastně byla. Ano, jet o pořád moje kamarádka, ale hned tak jí neodpustím. Vždycky o mě říkaly, že jsem měkota a že se na nikoho nedokážu zlobit déle, než 10 vteřin, ale tenhle rekord už jsem překonala, když jsem byla naštvaná na Daniela. Na toho jsem dokázala být naštvaná celé dny a někdy i více. Až teď mě napadlo, že on to určitě taky musel vědět. Ne, že bych si myslela, že by mi to řekl, ale třeba Kristiánovy to mohl říct… Jenže to je teď stejně jedno. Já jsem, kdo ví, kde, Kristián je kdo ví, kde a co se mnou tady chtějí dělat je ve hvězdách. Takže nevíme absolutně nic… S povzdechem jsem se postavila a přešla k ohni.
"Dobré…" začal Simon, ale utnula jsem ho.
"Co se mnou chcete dělat?"
"Nic" ozvalo se trojhlasně.
"Fajn, tak jinak. Kdo je tahle tvoje návštěva?" zkusíme to z jiné strany.
"To jsou moji přátelé…"
"No, tak to bych fakt neuhodla…." ale slova se ujal jeden z cizinců.
"Omluv prosím Simona, že nás nepředstavil, ale bylo docela zajímavé čekat na tvoji reakci. Víš, většina obyvatel téhle země reaguje na cizince docela špatně, což jenom dokazuje, že nemůžeš být zdejší, na čemž bys měla do budoucny trochu zapracovat. Mimochodem jmenuji se Deynor a tohle je moje dlouholetá přítelkyně Azir. Neptej se prosím, jak jsme přišli ke svím jménům. Jméno patří mezi pár věcí, které si prostě vybírat nemůžeš." fajn, první dojmy? Ukecaný, rozhodně né milý, přistupuje k věcem moc logicky…No, je toho celkem dost.
"No, těší mě já se jmenuji…"
"Alexandra Dewrilowá a je ti 15. Máš tři vlastní a jednoho nevlastního sourozence, o kterém ani nevíš, co je zač. To my víme." pronesla cizinka…Azir. Proč mám pocit, že se o mě ví všude snad ještě víc, než vím já sama o sobě?
Tahle část se mi moc líbí
prej ležela jsem na kameni, který budu mít na zádech otisknutý asi do konce života
Moc díky za pochvalu u mé povídky! :)