Fajn, tak se mi to podařilo ukecat,a už zase můžu na PC normálně, ale musím se snažit...hlavně v AJ...Přidávám konec čtrnácté kapitoly...Doufám, že se bude líbit...
Rozhodla jsem se, že s nimi už dneska nepromluvím ani slovo. Jen jsem seděla a naštvaně koukala do ohně. Simon se díval stejným směrem, jako já, ale ti dva mě pořád pozorovali a usmívali se u toho. Asi po dvaceti minutách jsem to už nevydržela.
"Co, je na mě tak vtipného?!"
"Nic!" prohlásili všichni tři s úsměvem.
"Tak jinam. Co vám tady přijde směšné?!"
"Nic."
"Docela mě štvete." už jsem byla docela rozzlobená. Odpovědí mi byl jenom smích. Snažila jsem se na ně nedívat, ale ono to nejde, když vás pořád pozorují! Mou záchranou byl příchod Ann. Trochu rozespale se přišourala k ohni. Na rozdíl ode mě se tolik neprotahovala.
"Ehm, ehm." ozvala se.
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Deynor.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?" odpověděl kysele.
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy." ta holka se chce s někým hádat.
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." prohlásila Azir.
"Prosil se vás někdo?!" vyhrkla Ann.
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" Simon vypadal po celou dobu jejich rozhovoru docela klidně, ale teď byl naprosto nepříčetný. Chytil Ann za ruku a docela surově ji odtáhl kousek od nás, tak abychom je neslyšeli. No, hádám, že pro jeho dva vlkodlačí přátele to nebude zas tak velký problém. Asi za pět minut byl zase zpět, ale sám. Ann stála na místě a vypadala hodně sklesle.
"Co, jsi jí řekl?!"
"Nic, co by nebyla pravda."
"Tím myslíš co?"
"Jenom to, že je rozmazlený spratek, kterému na ostatních vůbec nezáleží!" vyhrkl rozzlobeně.
"Víš o tom, že jsi někdy fakt nemožný?" zvedla jsem se a rozběhla se k ní. Mezitím se sesunula k zemi a jenom tiše brečela. Vzala jsem ji kolem ramen a odvedla kousek do lesa. Když jsem si byla jistá, že nás už ani ti tři neuslyší, zastavila jsem. Podívala se na mě uslzenýma očima.
"Laskavě přestaň bulet! Tím, že tady budeš brečet ho nepřesvědčíš, že nejsi ufňukaná maminčina princeznička! Koukej se sebrat!" koukala na mě doširoka otevřenýma očima.
"C…co?"
"Když se ti líbí vlkodlak, tak si ho slzičkami nezískáš!" zaťukala jsem jí na čelo.
"A…Ale jak jsi na to prosímtě přišla! J…Já, on…To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela!" takhle se z toho nevymluvíš.
"No, z toho se už nevykecáš! Už si toho začali všímat i kluci, ale Jenom vy dva jste si toho zatím nevšimli…Tedy, ty si to jenom odmítáš přiznat, protože se všechny snažíš přesvědčit, že ho nemáš ráda a on je citlivý asi jako pařez."
"To, ale vůbec není pravda."
"Však ono ti to časem dojde." prohlásila jsem s úsměvem.
"Měly bychom se vrátit, nebo nás budou hledat." dodala jsem a jako první jsem se pomalu vydala zpátky. Chvilku to sice trvalo, ale připojila s ke mně.
"Co, je na mě tak vtipného?!"
"Nic!" prohlásili všichni tři s úsměvem.
"Tak jinam. Co vám tady přijde směšné?!"
"Nic."
"Docela mě štvete." už jsem byla docela rozzlobená. Odpovědí mi byl jenom smích. Snažila jsem se na ně nedívat, ale ono to nejde, když vás pořád pozorují! Mou záchranou byl příchod Ann. Trochu rozespale se přišourala k ohni. Na rozdíl ode mě se tolik neprotahovala.
"Ehm, ehm." ozvala se.
"Á, šípková Růženka už se probrala?" Prohlásil kysele Deynor.
"Taky jsem ráda, že tě zase vidím Deyi." prohlásila s úsměvem.
"No, já tebe ne, ale na tom asi moc nezáleží. Není to náhodička, že se tu objevíte, zrovna když vás jdeme hledat? Mimochodem slyšeli jsme, že máš poslední dobou celkem talent na maléry, co nám k tomu řekneš?" odpověděl kysele.
"Nic, protože se mi smůla lepí na paty až od té doby, co jste mi ZASE vlezli do života, takže za to vlastně můžete vy." ta holka se chce s někým hádat.
"Nebuď taková. Přišli jsme vám pomoct." prohlásila Azir.
"Prosil se vás někdo?!" vyhrkla Ann.
"A mám toho dost Anno! Musíme si vážně promluvit!" Simon vypadal po celou dobu jejich rozhovoru docela klidně, ale teď byl naprosto nepříčetný. Chytil Ann za ruku a docela surově ji odtáhl kousek od nás, tak abychom je neslyšeli. No, hádám, že pro jeho dva vlkodlačí přátele to nebude zas tak velký problém. Asi za pět minut byl zase zpět, ale sám. Ann stála na místě a vypadala hodně sklesle.
"Co, jsi jí řekl?!"
"Nic, co by nebyla pravda."
"Tím myslíš co?"
"Jenom to, že je rozmazlený spratek, kterému na ostatních vůbec nezáleží!" vyhrkl rozzlobeně.
"Víš o tom, že jsi někdy fakt nemožný?" zvedla jsem se a rozběhla se k ní. Mezitím se sesunula k zemi a jenom tiše brečela. Vzala jsem ji kolem ramen a odvedla kousek do lesa. Když jsem si byla jistá, že nás už ani ti tři neuslyší, zastavila jsem. Podívala se na mě uslzenýma očima.
"Laskavě přestaň bulet! Tím, že tady budeš brečet ho nepřesvědčíš, že nejsi ufňukaná maminčina princeznička! Koukej se sebrat!" koukala na mě doširoka otevřenýma očima.
"C…co?"
"Když se ti líbí vlkodlak, tak si ho slzičkami nezískáš!" zaťukala jsem jí na čelo.
"A…Ale jak jsi na to prosímtě přišla! J…Já, on…To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela!" takhle se z toho nevymluvíš.
"No, z toho se už nevykecáš! Už si toho začali všímat i kluci, ale Jenom vy dva jste si toho zatím nevšimli…Tedy, ty si to jenom odmítáš přiznat, protože se všechny snažíš přesvědčit, že ho nemáš ráda a on je citlivý asi jako pařez."
"To, ale vůbec není pravda."
"Však ono ti to časem dojde." prohlásila jsem s úsměvem.
"Měly bychom se vrátit, nebo nás budou hledat." dodala jsem a jako první jsem se pomalu vydala zpátky. Chvilku to sice trvalo, ale připojila s ke mně.
chachá
už se těším jak to dopadne se Simonem a Anne!
Moc pěkný design - zelená je nejlepší!! :)