Přidávám další kapitolku, ale napřed si prosím přečtětě oznámení, které jsem napsala o chvilku dříve.
PS: Tahle kapitolka je věnovaná mojí věrné čtěnářce Verunce, která má dneska svátek. Tímto ti přeju všechno nejleppší Veri a honě zdraví a spoustu kreativních myšlenek, a Ať tě sestra neotravuje

12. Kapitola- Někde Jinde
Anna
Potřebovala jsem mluvit se Simonem. Od té doby, co Alex napadlo, že by to zvíře mohlo mít vzteklinu, tak musím pořád dumat nad tím, jestli se ze mě nakonec ještě nestane vlkodlak. Samozřejmě by to mělo i svá plus, jako třeba nesmrtelnost, ale já se nechci bát, že někomu ublížím, a kdyby se to náhodou stalo, tak si to do konce života neodpustím. A ještě se ho chci zeptat, proč je to zrovna Alex. Na světě existuje dalších několik miliard lidí, a to nemluvím i o tom jejich, ale nějaké proroctví si vybere zrovna ji? Tak to neberu. Já chci přesně slyšet proč. Už jsem se ho na to jednou zeptala, ale tenkrát nás přerušila Alex. Ta holka má snad nějaký talent objevit se vždycky, když to nejmíň potřebujete. No, aspoň se držela dál, když mě napadl ten vlkodlak. Dodnes nevím, kdo to byl. Simon to samozřejmě věděl, ale odmítl mi to říct. Mám podezření, že to byl někdo, koho zná. Vánoce byly naprosto super, jen Alex se mi zdála celou dobu nějak mimo. Když jsem se jí na to zeptala, tak řekla, že se špatně vyspala. Nejhezčí dárek byl asi ten, že mi napsala Kasandra. Kasandra je moje sestra, která je momentálně u babičky v Londýně. Rodiče říkali, že se za ní cestou zpátky staví. Probuzení na první svátek Vánoční už sice tak milé nebylo, protože proběhlo tím způsoben, že mi Raily vběhnul do pokoje a ptal se, jestli jsem neviděla Alex. Když jsem vyšla na chodbu zjistila jsem, že ten Kluk už vzbudil celý dům. No, alespoň jsem nebyla jediná, kterou vzbudil. Poslední, ke kterému měl namířeno byl Lukáš, poslední člen rodiny, ke kterému jsem si zatím nějak nenašla cestu. Vběhnul do pokoje a za chvilku z něj vyšel, tentokrát v doprovodu Alex. Která rozesmátá od ucha k uchu šla do svého pokoje. Nutno podotknout, že já už se smála taky, protože Railyho výraz byl k nezaplacení. Na rozdíl od včerejška se Alex celý den usmívala snad na všechno. Věnovala úsměv dokonce i mému bratrovi, kterého to docela vyvedlo z míry, a ptal se, jestli se cítí dobře. Tím si vysloužil nejen Alexandřin, ale i Lukášův smích a jelikož byl zrovna sehnuty nad dřezem, tak i pořádnou bouli na hlavě, protože když překvapeně trhnul hlavou, praštil se o skříňku nad sebou. Jak se blížil večer, byla jsem čím dál nervóznější. No, uznejte, jak byste začali s mými otázkami.
Ahoj, jen jsem se chtěla zeptat, že když mě kousnul vlkodlak, tak jestli se ze mě taky nestane? No, tak takhle asi ne. Dumala jsem nad tím asi hodně dlouho, protože jsem se vzpamatovala, až když poprvé zazvonil zvonek. Jako první přišla Katrina s matkou a se sestrou. Její matka byla její starší vydání, a proto by mě velice zajímalo, jak vypadá její otec, protože Katarina musí být určitě po něm. Jako další přišel nějaký kolegy paní Dewrilové. Měla jsem obrovský pocit, že jsem ho už někde viděla. První, co jsem si uvědomila, bylo to, že je to vlkodlak. Nevěděla jsem, jestli od přátelské, nebo nepřátelské strany tzn., jestli chce, nebo nechce Alex zabít, ale rozhodla jsem se to řešit později. Tady si nic nedovolí, ať už je kdokoliv. Další, kdo přišel, byla Simonova "rodina". Samozřejmě jsem je už všechny aspoň jednou viděla, ale i tak jsem byla zvědavá, kdo to bude. Takových, jako oni jsem už viděla opravdu hodně, ale že to bude královská smečka, tak to mě nenapadlo. Jediný, kdo chyběl, byly Deinor a Azir, ale to nebylo samo o sobě nijak překvapující. Jsou to takoví vlci samotáři. Jediný, z této "rodiny", kdo byl se Simonem nějak příbuzný byl Morner. Simonův mladší bratr a zároveň jeho pravý opak. Simon byl vždy zodpovědný a lidé se ho často ztranili. Naproti tomu jeho přátelský a milý bratr, který byl pro každou legraci a vtípek byl ten, kterého lidé velice často vyhledávali. Jeden by řekl, že díky těmto vlastnostem, bude jako vůdce Smečky špatný, hlavně díky své lehkovážnosti, ale opak byl pravdou. Lehkovážný byl jen tehdy, když nehrozilo žádné nebezpečí, ale v opačném případě se rychlostí blesku změnil na chladného vůdce. Jejich smečka se asi specializovala ne protiklady. Další na řadě byla Simonova "matka" Sára. Byla jednou ze dvou žen ve smečce. Byla věčně veselá, ale dokázala zachovat klid i v nejvyhrocenějších situacích. Jako Simonův "otec" se dnes představil vlkodlak s duší puberťáka Iris. Vždycky milý a zábavný. Pochopitelně mohly vybrat i někoho, kdo víc připomíná, otce, který už musí mít nějakou zodpovědnost, ale nadrbou stranu vypadali s Mornerem nejvíce jako příbuzní a jeho vždy milá nálada dokázala zachránit i tu největší společenskou krizi. Celý večer proběhl celkem v klidu, až na nepřátelské pohledy mezi smečkou a tím cizím vlkodlakem. Asi nebude mezi přáteli, ale dnes se o nic nepokusí. Už jsem si promyslela svoje otázky, ale potřebovala jsem si se Simonem promluvit v soukromí. Právě se bavil na vtipech, které povídal jeho bratr Alex. Poklepala jsem mu rukou na rameno.
"Mohla bych s tebou chvilku mluvit?" zeptala jsem se zdvořile.
"Samozřejmě, počkej u dveří." odpověděl a řekl něco svému bratrovi, tan jenom kývnul a potom jsme vyšli ven. Zamířil k lesu.
"Tak, co potřebuješ?"zeptal se po chvíli
" Zeptat se na moje otázky."
"Nečekaně. Můžeš si vybrat tři, na které ti dnes odpovím, a ty další musí počkat."
"Proč jenom tři?" zeptala jsem se podrážděně.
"Protože pak budu mít jistotu, že se mnou ještě někdy budeš mluvit a za druhé, na tvoje otázky se většinou nedá odpovědět jedním slovem, a tak bys tu pravděpodobně zmrzla, dřív, než bych ti na všechny odpověděl. Stačí? A tahle otázka se počítala jako první." odpověděl.
"Ale to se nemůže počítat!" vyhrkla jsem naštvaně.
"Smůla, počítá. Další otázka?"
"Když mě kousnul vlkodlak, tak vlkodlakem nebudu, že ne?"
"V tvém případě ne, protože nebyl úplněk. Další?"
"Proč zrovna Alex?"
"Protože proto?"
"Tuhle odpověď neberu." odsekla jsem podrážděně.
"Budeš muset, protože já ti jinou odpověď říct nesmím." prohlásil smutně
"Hm, fajn, ale nečekej, že se vzdám tak lehko." prohlásila jsem a otočila se k odchodu.
"Jako dlouho jsme byli pryč?" napadlo mě.
"Skoro hodinu. Alex už tě začala hledat." prohlásil s povzdechem. To je to už tak dlouho? No, aspoň mě tentokrát Alex hledá dřív. Jen, co jsem si to pomyslela jsme vešli na mýtinu, kam zrovna přišla i Alex s "pátrací skupinou". Vypadala hodně rozhořčeně. Já bych jí to vysvětlila, kdybych mohla. Myslím samozřejmě to, že když jdu na procházku s tímhle vlkodlakem, tak mi hrozí maximálně to, že se nastydnu. Simon si vzal svého bratra stranou a něco mu rozzlobeně říkal. Měla jsem pocit, že se to týkalo toho, že neměl dovolit, aby se nás Alex vydala hledat, ale když si ta holka něco usmyslí, tak se to stane, kdyby jí v cestě stály všechny zlé síly světa. Mnou právě zmiňovaná osoba si to zjevně myslela taky, ale asi se rozhodla to ignorovat. Místo toho si mě odvedla stranou. Ajaj. Čeká mě kázání, na téma jak moc jsem nezodpovědná.
"Jak si to představuješ?" zeptala se mě rozzuřeně.
"Ale co?" zeptala jsem se nechápavě. Vyvrátila oči a sbalila ruce do pěstí.
"Pamatuješ, co se stalo, když jsi byla v lese naposledy? Napadlo tě Bůh ví c…" tuhle část jsem už poslouchala jen na půl ucha, protože jsem zaslechla, jak v lese pod něčím těžkým praskla větvička. Přesně v téhle chvíli z keře u mýtiny vyskočil ten stejný vlkodlak, který mě napadl minule. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát skočil po Alex. A tentokrát jsem dokázala určit, kdo to je. Byl to ten kolega paní Dewrilové. Ten s kontaktními čočkami. Uvědomit si tohle mi trvalo asi 5 vteřin, během kterých mě někdo popadl za ruku, a ve světelném záblesku jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Během další vteřina jsem dopadla na záda do trávy a přitom si vyrazila dech. Namáhavě jsem lapala po vzduchu. Tenhle přenos jsem už jednou zažila, a taky jsem věděla, že na Zemi už nejsme. Rozhlédla jsem se po ostatních. Jediný, kdo tento nečekaný přenos ustál, kromě Simona a Mornera, byl můj bratr. Všichni ostatní leželi, nebo seděli na zemi. Jen Alex se při přenosu uhodila do hlavy a upadla do bezvědomí. Doufám, že nic vážnějšího se jí nestalo. Jak jsem se rozhlížela, postřehla jsem, že je tu něco divného, ale pořád jsem nemohla přijít na to co. Až po opětovném přepočítání našeho počtu mi to došlo. Bylo nás málo. Přelétla jsem očima všechny okolo a hledala, kdo chybí. Kristián a Lukáš. Nebylo možné, aby se prostě někde ztratili cestou. Museli se buď ztratit tady, nebo zůstali na zemi. Jak řekneme Alex, že se jí ztratil bratr? Jako v odpověď na mou otázku Alex zalapala po dechu a pomalu (podpíraná mím bratrem) se posadila.
Alexandra
Nevím, jako dlouho jsem padla, ale dopadla jsem do trávy a upadla do bezvědomí. Nebylo to klidné bezvědomí. Vlastně to byl spíše spánek, ale hodně divný. Zaprvé, jsem neměla hmotné tělo. Bylo to, jako bych letěla. Překonávala jsem kopce a lesy, ale neuvědomovala jsem si, že bych věděla, kde jsem. Nevěděla jsem to. Takto jsem se dostala nad jakousi lesní planinu. Všude byl les, ale jinak bylo místo pusté. Byla to lesní pustila. Byly to stromy, ale nic jiného. Pak jsem zahlédla člověka. Ne, nebyl to člověk. Byla to Elfka. Ale Elfové přece neexistují! Tak tahle rozhodně skutečná byla. A dokonce se o něčem dohadovala s malým drakem. Drakem?! Fajn, tak klid. Asi jsem se už doopravdy zbláznila. Najednou jsem jakoby změnila směr a letěla k moři. Dostala jsem se nad nějakou pevnost. Byl tam matčin kolega z práce Reinald a ten muž z mého snu Xarx, ale ten měl tentokrát dole kapuci, takže jsem mu viděla do obličeje. Tan obličej mi byl známí, dokonce tak, že to nemohlo být možné. A osoba, která vypadala úplně stejně, až na tu krutost v očích, vysela v okovech před nimi. Byl to Lukáš. Potlučený a z nosu mu tekla krev, ale díval se na ně se stejným vzdorem v očích, se kterým se díval na všechny, co mu chtěli něco přikazovat. Xarx se krutě usmál a vrazil mu facku. Chtěla jsem mu pomoct, ale zase jsem se vzdalovala. Letěla jsem nad pouští a pak nad jezerem. Nad vysokými horami, mnohem většími, než kterékoliv na Zemi. Nad jejich úpatím jsem se zastavila. Přímo uprostřed téhle nehostinné zmrzlé země, na jednom z mála rovných míst v celých horách seděl drak. Měl modrobílou barvu, stejně jako oheň před ním. U ohně seděl muž celý zahalený do hnědého pláště. Ale ten muž mě nezajímal. Zajímal mě mladík, který ležel na dece před ohněm. Kdybych ho takhle potkala před dvěma měsíci, brala bych nohy na ramena, ale dnes jsem spíše byla zděšená tím, co jsem viděla. Na té dece ležel Kristián. Na sobě měl v tom chladu jenom kalhoty, ale nevypadal, že by mu byla zima. Byl mrtvolně bledý a přes obličej a hrudník se mu táhla obrovské škrábance. Nekrvácely, ale jizvy mu po nich c tomhle počasí zůstanou navždy. A zase, jakoby nějaká neviditelná síla věděla, že bych mu ráda pomohla, jsem zase letěla jinam. Pokračovala jsem v cestě přes hory, až jsem se dostala na prostranství porostlé lesy. Nevyly to ty stejné lesy jako předtím. Ty Byly zelené a veselé, ale tyhle byly černé a ponuré, nebezpečné. Černý les vystřídala šedivé louky. V dálce se začaly rýsovat další hory a na jejich úpatí stál hrad, jako vystřižený z hororu a upírech. Moje současné já by od něj utíkalo pryč, ale já jsem naopak vplula zavřeným oknem dovnitř. Na stěně místnosti, do které jsem se dostala, byl veliký obraz. Byla na něm vyobrazena žena s dlouhými rudými vlasy a šedo-stříbrnýma očima. Před obrazem seděl starý muž. Ve skutečnosti vypadal tak na 30, ale jeho tvář byla stará, plná vrásek a naprosto ztrhaná, oči bez radosti ze života a černé vlasy mu zplihle vysely kolem obličeje. Vedle jeho židle stálo z jedné strany děvče asi v mém věku. Měla zelené oči a vlasy stejného odstínu, jako ta žena na obraze. Ustaraně se dívala na muž na židli. Z druhé strany stál mladík, jen o něco málo starší, než já. Měl krátké černé vlasy a ještě podivnější šedo-stříbrné oči, které mnohem více než u ženy na obraze připomínaly tvrdý kov. Moje snové já se najednou obrovskou rychlostí začalo vracet přímou cestou tam, kde se zřejmě právě teď nacházelo moje tělo. V poslední chvíli jsem zaznamenala moje přátele stojící na louce, kolem mého nehybného těla a z hrůzou zjistila, že ty dva obličeje, které jsem hledala tu nejsou. Vrátila jsem se do svého těla a zalapala po dechu. S něčí pomocí jsem se posadila a roztřeseně se rozhlížela kolem. Moje srdce vynechalo dva údery, když jsem si uvědomila děsivou pravdu. To, co jsem před chvílí viděla, bylo skutečné. Naprosto všechno…