close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Únor 2012

Oznámeníčko4

8. února 2012 v 19:28 | Hejlynka |  ostatní
AHojky...Další kapitolka bude až...asi NEjdřív v sobotu večer...Zítra totiž jedo k babičce a tam se na PC dostanu jen minymálně a o psaní nemůže být žádná řeč...Není jisté, jak dlouho tam budeme...možná se ještě zítra vrátíme domů, ale spíš bych to viděla, že se zdržíme...Max do soboty, protože tu musí být mamka doma...Dneska už kapitolu nestihnu napsat...Musíte si prostě počkatSmějící se...A teď budou kapitolky příbývat hlavně o výkendech, protože zase začne škola a já musím pilně studovat, abych zase na konci nedostala 3 z francouzštinyNevinný...O výkendu mám asi nejvíce času a proto budu psát jen tehdy...mějte se moc hezky a zatím pa...Smějící seÚžasný

12. kapitola

7. února 2012 v 20:08 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám další kapitolku, ale napřed si prosím přečtětě oznámení, které jsem napsala o chvilku dříve.
PS: Tahle kapitolka je věnovaná mojí věrné čtěnářce Verunce, která má dneska svátek. Tímto ti přeju všechno nejleppší Veri a honě zdraví a spoustu kreativních myšlenek, a Ať tě sestra neotravujeSmějící se
12. Kapitola- Někde Jinde
Anna
Potřebovala jsem mluvit se Simonem. Od té doby, co Alex napadlo, že by to zvíře mohlo mít vzteklinu, tak musím pořád dumat nad tím, jestli se ze mě nakonec ještě nestane vlkodlak. Samozřejmě by to mělo i svá plus, jako třeba nesmrtelnost, ale já se nechci bát, že někomu ublížím, a kdyby se to náhodou stalo, tak si to do konce života neodpustím. A ještě se ho chci zeptat, proč je to zrovna Alex. Na světě existuje dalších několik miliard lidí, a to nemluvím i o tom jejich, ale nějaké proroctví si vybere zrovna ji? Tak to neberu. Já chci přesně slyšet proč. Už jsem se ho na to jednou zeptala, ale tenkrát nás přerušila Alex. Ta holka má snad nějaký talent objevit se vždycky, když to nejmíň potřebujete. No, aspoň se držela dál, když mě napadl ten vlkodlak. Dodnes nevím, kdo to byl. Simon to samozřejmě věděl, ale odmítl mi to říct. Mám podezření, že to byl někdo, koho zná. Vánoce byly naprosto super, jen Alex se mi zdála celou dobu nějak mimo. Když jsem se jí na to zeptala, tak řekla, že se špatně vyspala. Nejhezčí dárek byl asi ten, že mi napsala Kasandra. Kasandra je moje sestra, která je momentálně u babičky v Londýně. Rodiče říkali, že se za ní cestou zpátky staví. Probuzení na první svátek Vánoční už sice tak milé nebylo, protože proběhlo tím způsoben, že mi Raily vběhnul do pokoje a ptal se, jestli jsem neviděla Alex. Když jsem vyšla na chodbu zjistila jsem, že ten Kluk už vzbudil celý dům. No, alespoň jsem nebyla jediná, kterou vzbudil. Poslední, ke kterému měl namířeno byl Lukáš, poslední člen rodiny, ke kterému jsem si zatím nějak nenašla cestu. Vběhnul do pokoje a za chvilku z něj vyšel, tentokrát v doprovodu Alex. Která rozesmátá od ucha k uchu šla do svého pokoje. Nutno podotknout, že já už se smála taky, protože Railyho výraz byl k nezaplacení. Na rozdíl od včerejška se Alex celý den usmívala snad na všechno. Věnovala úsměv dokonce i mému bratrovi, kterého to docela vyvedlo z míry, a ptal se, jestli se cítí dobře. Tím si vysloužil nejen Alexandřin, ale i Lukášův smích a jelikož byl zrovna sehnuty nad dřezem, tak i pořádnou bouli na hlavě, protože když překvapeně trhnul hlavou, praštil se o skříňku nad sebou. Jak se blížil večer, byla jsem čím dál nervóznější. No, uznejte, jak byste začali s mými otázkami. Ahoj, jen jsem se chtěla zeptat, že když mě kousnul vlkodlak, tak jestli se ze mě taky nestane? No, tak takhle asi ne. Dumala jsem nad tím asi hodně dlouho, protože jsem se vzpamatovala, až když poprvé zazvonil zvonek. Jako první přišla Katrina s matkou a se sestrou. Její matka byla její starší vydání, a proto by mě velice zajímalo, jak vypadá její otec, protože Katarina musí být určitě po něm. Jako další přišel nějaký kolegy paní Dewrilové. Měla jsem obrovský pocit, že jsem ho už někde viděla. První, co jsem si uvědomila, bylo to, že je to vlkodlak. Nevěděla jsem, jestli od přátelské, nebo nepřátelské strany tzn., jestli chce, nebo nechce Alex zabít, ale rozhodla jsem se to řešit později. Tady si nic nedovolí, ať už je kdokoliv. Další, kdo přišel, byla Simonova "rodina". Samozřejmě jsem je už všechny aspoň jednou viděla, ale i tak jsem byla zvědavá, kdo to bude. Takových, jako oni jsem už viděla opravdu hodně, ale že to bude královská smečka, tak to mě nenapadlo. Jediný, kdo chyběl, byly Deinor a Azir, ale to nebylo samo o sobě nijak překvapující. Jsou to takoví vlci samotáři. Jediný, z této "rodiny", kdo byl se Simonem nějak příbuzný byl Morner. Simonův mladší bratr a zároveň jeho pravý opak. Simon byl vždy zodpovědný a lidé se ho často ztranili. Naproti tomu jeho přátelský a milý bratr, který byl pro každou legraci a vtípek byl ten, kterého lidé velice často vyhledávali. Jeden by řekl, že díky těmto vlastnostem, bude jako vůdce Smečky špatný, hlavně díky své lehkovážnosti, ale opak byl pravdou. Lehkovážný byl jen tehdy, když nehrozilo žádné nebezpečí, ale v opačném případě se rychlostí blesku změnil na chladného vůdce. Jejich smečka se asi specializovala ne protiklady. Další na řadě byla Simonova "matka" Sára. Byla jednou ze dvou žen ve smečce. Byla věčně veselá, ale dokázala zachovat klid i v nejvyhrocenějších situacích. Jako Simonův "otec" se dnes představil vlkodlak s duší puberťáka Iris. Vždycky milý a zábavný. Pochopitelně mohly vybrat i někoho, kdo víc připomíná, otce, který už musí mít nějakou zodpovědnost, ale nadrbou stranu vypadali s Mornerem nejvíce jako příbuzní a jeho vždy milá nálada dokázala zachránit i tu největší společenskou krizi. Celý večer proběhl celkem v klidu, až na nepřátelské pohledy mezi smečkou a tím cizím vlkodlakem. Asi nebude mezi přáteli, ale dnes se o nic nepokusí. Už jsem si promyslela svoje otázky, ale potřebovala jsem si se Simonem promluvit v soukromí. Právě se bavil na vtipech, které povídal jeho bratr Alex. Poklepala jsem mu rukou na rameno.
"Mohla bych s tebou chvilku mluvit?" zeptala jsem se zdvořile.
"Samozřejmě, počkej u dveří." odpověděl a řekl něco svému bratrovi, tan jenom kývnul a potom jsme vyšli ven. Zamířil k lesu.
"Tak, co potřebuješ?"zeptal se po chvíli
" Zeptat se na moje otázky."
"Nečekaně. Můžeš si vybrat tři, na které ti dnes odpovím, a ty další musí počkat."
"Proč jenom tři?" zeptala jsem se podrážděně.
"Protože pak budu mít jistotu, že se mnou ještě někdy budeš mluvit a za druhé, na tvoje otázky se většinou nedá odpovědět jedním slovem, a tak bys tu pravděpodobně zmrzla, dřív, než bych ti na všechny odpověděl. Stačí? A tahle otázka se počítala jako první." odpověděl.
"Ale to se nemůže počítat!" vyhrkla jsem naštvaně.
"Smůla, počítá. Další otázka?"
"Když mě kousnul vlkodlak, tak vlkodlakem nebudu, že ne?"
"V tvém případě ne, protože nebyl úplněk. Další?"
"Proč zrovna Alex?"
"Protože proto?"
"Tuhle odpověď neberu." odsekla jsem podrážděně.
"Budeš muset, protože já ti jinou odpověď říct nesmím." prohlásil smutně
"Hm, fajn, ale nečekej, že se vzdám tak lehko." prohlásila jsem a otočila se k odchodu.
"Jako dlouho jsme byli pryč?" napadlo mě.
"Skoro hodinu. Alex už tě začala hledat." prohlásil s povzdechem. To je to už tak dlouho? No, aspoň mě tentokrát Alex hledá dřív. Jen, co jsem si to pomyslela jsme vešli na mýtinu, kam zrovna přišla i Alex s "pátrací skupinou". Vypadala hodně rozhořčeně. Já bych jí to vysvětlila, kdybych mohla. Myslím samozřejmě to, že když jdu na procházku s tímhle vlkodlakem, tak mi hrozí maximálně to, že se nastydnu. Simon si vzal svého bratra stranou a něco mu rozzlobeně říkal. Měla jsem pocit, že se to týkalo toho, že neměl dovolit, aby se nás Alex vydala hledat, ale když si ta holka něco usmyslí, tak se to stane, kdyby jí v cestě stály všechny zlé síly světa. Mnou právě zmiňovaná osoba si to zjevně myslela taky, ale asi se rozhodla to ignorovat. Místo toho si mě odvedla stranou. Ajaj. Čeká mě kázání, na téma jak moc jsem nezodpovědná.
"Jak si to představuješ?" zeptala se mě rozzuřeně.
"Ale co?" zeptala jsem se nechápavě. Vyvrátila oči a sbalila ruce do pěstí.
"Pamatuješ, co se stalo, když jsi byla v lese naposledy? Napadlo tě Bůh ví c…" tuhle část jsem už poslouchala jen na půl ucha, protože jsem zaslechla, jak v lese pod něčím těžkým praskla větvička. Přesně v téhle chvíli z keře u mýtiny vyskočil ten stejný vlkodlak, který mě napadl minule. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát skočil po Alex. A tentokrát jsem dokázala určit, kdo to je. Byl to ten kolega paní Dewrilové. Ten s kontaktními čočkami. Uvědomit si tohle mi trvalo asi 5 vteřin, během kterých mě někdo popadl za ruku, a ve světelném záblesku jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Během další vteřina jsem dopadla na záda do trávy a přitom si vyrazila dech. Namáhavě jsem lapala po vzduchu. Tenhle přenos jsem už jednou zažila, a taky jsem věděla, že na Zemi už nejsme. Rozhlédla jsem se po ostatních. Jediný, kdo tento nečekaný přenos ustál, kromě Simona a Mornera, byl můj bratr. Všichni ostatní leželi, nebo seděli na zemi. Jen Alex se při přenosu uhodila do hlavy a upadla do bezvědomí. Doufám, že nic vážnějšího se jí nestalo. Jak jsem se rozhlížela, postřehla jsem, že je tu něco divného, ale pořád jsem nemohla přijít na to co. Až po opětovném přepočítání našeho počtu mi to došlo. Bylo nás málo. Přelétla jsem očima všechny okolo a hledala, kdo chybí. Kristián a Lukáš. Nebylo možné, aby se prostě někde ztratili cestou. Museli se buď ztratit tady, nebo zůstali na zemi. Jak řekneme Alex, že se jí ztratil bratr? Jako v odpověď na mou otázku Alex zalapala po dechu a pomalu (podpíraná mím bratrem) se posadila.
Alexandra
Nevím, jako dlouho jsem padla, ale dopadla jsem do trávy a upadla do bezvědomí. Nebylo to klidné bezvědomí. Vlastně to byl spíše spánek, ale hodně divný. Zaprvé, jsem neměla hmotné tělo. Bylo to, jako bych letěla. Překonávala jsem kopce a lesy, ale neuvědomovala jsem si, že bych věděla, kde jsem. Nevěděla jsem to. Takto jsem se dostala nad jakousi lesní planinu. Všude byl les, ale jinak bylo místo pusté. Byla to lesní pustila. Byly to stromy, ale nic jiného. Pak jsem zahlédla člověka. Ne, nebyl to člověk. Byla to Elfka. Ale Elfové přece neexistují! Tak tahle rozhodně skutečná byla. A dokonce se o něčem dohadovala s malým drakem. Drakem?! Fajn, tak klid. Asi jsem se už doopravdy zbláznila. Najednou jsem jakoby změnila směr a letěla k moři. Dostala jsem se nad nějakou pevnost. Byl tam matčin kolega z práce Reinald a ten muž z mého snu Xarx, ale ten měl tentokrát dole kapuci, takže jsem mu viděla do obličeje. Tan obličej mi byl známí, dokonce tak, že to nemohlo být možné. A osoba, která vypadala úplně stejně, až na tu krutost v očích, vysela v okovech před nimi. Byl to Lukáš. Potlučený a z nosu mu tekla krev, ale díval se na ně se stejným vzdorem v očích, se kterým se díval na všechny, co mu chtěli něco přikazovat. Xarx se krutě usmál a vrazil mu facku. Chtěla jsem mu pomoct, ale zase jsem se vzdalovala. Letěla jsem nad pouští a pak nad jezerem. Nad vysokými horami, mnohem většími, než kterékoliv na Zemi. Nad jejich úpatím jsem se zastavila. Přímo uprostřed téhle nehostinné zmrzlé země, na jednom z mála rovných míst v celých horách seděl drak. Měl modrobílou barvu, stejně jako oheň před ním. U ohně seděl muž celý zahalený do hnědého pláště. Ale ten muž mě nezajímal. Zajímal mě mladík, který ležel na dece před ohněm. Kdybych ho takhle potkala před dvěma měsíci, brala bych nohy na ramena, ale dnes jsem spíše byla zděšená tím, co jsem viděla. Na té dece ležel Kristián. Na sobě měl v tom chladu jenom kalhoty, ale nevypadal, že by mu byla zima. Byl mrtvolně bledý a přes obličej a hrudník se mu táhla obrovské škrábance. Nekrvácely, ale jizvy mu po nich c tomhle počasí zůstanou navždy. A zase, jakoby nějaká neviditelná síla věděla, že bych mu ráda pomohla, jsem zase letěla jinam. Pokračovala jsem v cestě přes hory, až jsem se dostala na prostranství porostlé lesy. Nevyly to ty stejné lesy jako předtím. Ty Byly zelené a veselé, ale tyhle byly černé a ponuré, nebezpečné. Černý les vystřídala šedivé louky. V dálce se začaly rýsovat další hory a na jejich úpatí stál hrad, jako vystřižený z hororu a upírech. Moje současné já by od něj utíkalo pryč, ale já jsem naopak vplula zavřeným oknem dovnitř. Na stěně místnosti, do které jsem se dostala, byl veliký obraz. Byla na něm vyobrazena žena s dlouhými rudými vlasy a šedo-stříbrnýma očima. Před obrazem seděl starý muž. Ve skutečnosti vypadal tak na 30, ale jeho tvář byla stará, plná vrásek a naprosto ztrhaná, oči bez radosti ze života a černé vlasy mu zplihle vysely kolem obličeje. Vedle jeho židle stálo z jedné strany děvče asi v mém věku. Měla zelené oči a vlasy stejného odstínu, jako ta žena na obraze. Ustaraně se dívala na muž na židli. Z druhé strany stál mladík, jen o něco málo starší, než já. Měl krátké černé vlasy a ještě podivnější šedo-stříbrné oči, které mnohem více než u ženy na obraze připomínaly tvrdý kov. Moje snové já se najednou obrovskou rychlostí začalo vracet přímou cestou tam, kde se zřejmě právě teď nacházelo moje tělo. V poslední chvíli jsem zaznamenala moje přátele stojící na louce, kolem mého nehybného těla a z hrůzou zjistila, že ty dva obličeje, které jsem hledala tu nejsou. Vrátila jsem se do svého těla a zalapala po dechu. S něčí pomocí jsem se posadila a roztřeseně se rozhlížela kolem. Moje srdce vynechalo dva údery, když jsem si uvědomila děsivou pravdu. To, co jsem před chvílí viděla, bylo skutečné. Naprosto všechno…
Takhle si předatavuji toho draka v horách.Smějící se


Ozn11

7. února 2012 v 20:05 | Hejlynka |  ostatní
V odpověď na tvou otázku Veri- dneska. Jen jsem chtěla říct, že takhle jsem to neplánovala, ale jistá osoba (Ann ví o kom mluvím) nečekaně změnila moje plány a proto jsem to celé předělávala. Tahle povídka měla původně být něco na způsoub letopisů narnie, ale díky jisté osobě se z toho vyklubalo něco, co jsem já rozhodně ještě nikde nečetla. KAždopádně jsem ráda, že jsem se tou osobou nechla přemluvuit, protože jsem sama zvědavá, co z toho moje hlavinka udělá. Taď závazně říkám, že tahle povídky bude mít tři Série. V téhle kapitiole se nám ztratí dvě postavy, ale zase se v dalších sérijích objeví. Ale teď nebudeme předbíhat, pusťte se do čtení.Smějící se

11. kapitola

4. února 2012 v 22:05 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám další kapitolku...Možná se to ke konci bude zná troch přitažené za vlasy, ale nic lepšího jsem nedokázala vymyslet. Každopádně se nám tu konečně začíná něco dít...Doufám, že se bude líbitMrkajícíDOufám, že dokážete nějka rozluštit ty zprávy chatu...Alexandřin rozhovor s lukášem je kurzívou...

11. Kapitola- První svátek vánoční
V minulé kapitole:
Rozmáchl se rukou a bodnul…
"Ááááááááááááááááááááááááááá." rozléhal se pokojem můj křik. Byla jsem natolik bdělá, že jsem dokázala postřehnout postavu vyskakující z mého okna. Snažila jsem se uklidnit svoje zběsile bijící srdce. Já jsem věděla, jak se jmenoval ten muž, co mě chtěl zabít, a byla jsem si jistá, že ta dýka, kterou to chtěl udělat, mi ještě před chvílí držela nad mím srdcem ruka zabijáka. Ten muž ze snu se jmenoval Xarx. Ano, a chce mě zabít…

Alexandra
Posadila jsem se na posteli a snažila se uklidnit své zběsile bušící srdce. Někdo tu byl. Tím jsem si byla naprosto jistá. Jednak jsem ho viděla a zadruhé: bych nikdy v zimě nenechala otevřené okno. Moje okno bylo teď rozvalené dokořán a v zimním větru vlály dlouhé zelené závěsy. Spustila jsem nohy z postele a šla zavřít okno. U okna jsem narazila na další podivnou věc. Byla jsem si jistá, že ještě večer byl termostat na topení nastavený na 25o C, ale teď byl na nule. Fajn, když se jim nepodařilo mě zabít, tak mě tu nechají zmrznout? Vydala jsem se zpátky k posteli a říkala si, že asi budu muset vytáhnout nějaký svetr, protože jinak tu vážně zmrznu. Padl mi pohled na budík u postele. Skvěle 00:05. Jestli už neusnu, takto někdo odnese. Zhodnotila jsem, že moje tenká peřina mě v tuto chvíli moc nezahřeje a proto jsem se vydala ke skříni pro svetr. Když jsem znovu ležela v posteli, začala jsem přemýšlet nad mím snem. Takovéhle sny se mi nikdy nezdály. Ale hlavně se mi nikdy nestalo, aby byl někdo v mém pokoji. Jak se sem dostal? Moje okno je b druhém patře a, jelikož jsou tu vysoké stropy, tak je to ještě výš, než obvykle. Přesto někomu nedělalo problémy dostat se sem a zase ven bez toho, aby se nějak vážně zranil. Neklidně jsem se převalila na posteli. Fajn, tak dneska si klidný spánek asi neužiju. Pořád musím myslet na, to že tu někdo byl. Co když se sem dostane znovu? A, co když se tentokrát neprobudím? Co se mnou chce udělat? Při každé z těhle otázek jsem se převalila na posteli. Ne, nesmím být pesimista. Pravděpodobně se mi to jenom zdálo. Ale, to okno.
"Dneska už asi neusnu." pronesla jsem do ticha pokoje. Vstala jsem z postele a šla zapnout notebook. Procházela jsem obrázky a různé stránky. Ani jsem pořádně nevnímala, co zadávám do vyhledávače, protože jsem pořád byla duchem někde mimo. Asi po pěti minutách jsme se konečně soustředila na to, co píšu do vyhledávače. Zrovna jsem tam měla vyhledávání obrázků na téma "vlkodlak". Procházela jsem jeden obrázek za druhým a v duchu jsem žasla nad tím, jak dokáže být počítačová grafika takhle dobrá. Po chvíli jsem se rozhodla, že se půjdu podívat na Facebook. Šance, že ba tam někdo byl, je sice mizivá, ale když nic jiného, tak si aspoň můžu zahrát nějakou hru. Bylo pro mě celkem velké překvapení, když jsem zjistila, že na chatu jsou dokonce dva lidé. No, tak nejsem jediný šílenec. Tak, kdopak to asi je? Simon a…Lukáš?! Tak v tomhle domě asi nejsem jediná, kdo nemá tak úplně klidný spánek. No, ale na druhou stranu si mám aspoň s kým psát.
Já: Ahoj Simone.
Já: Ty taky nemůžeš spát Luky?
Simon: Nazdárek, Alex. Jak to, že nespíš?
Lukáš: Ne. Proč nemůžeš spát ty?
Já: Má špatné sny. A ty?
Já: Špatné sny. A ty?
Simon: Nemůžu usnout. O čem ty sny byly?
Lukáš: Musím pořád přemýšlet nad něčím, co se dneska stalo a pak nad jedním mím divným pocitem.
Já: O něčem nepodstatném.
Já: Nad čím musíš přemýšlet?
Simon: Když tohle řekneš, tak je to hodně podstatné…Ale, když mi to nechceš říct, tak neříkej…Stejně to s tebe nakonec dostanu J
Lukáš: Když jsme byli večer verstě, tak jsme potkali jednoho mamčina kolegu. Jmenuje se Reinald. Je na něm divných hned několik věcí. Jeho jméno, je jako jméno někoho, komu je 90, ale jemu nemůže být víc, jak 20, teda podle mého tipu a v tipování nejsem zrovna nejlepší. To je ta druhá věc. A pak, přijde mi nějaký divný. Prostě z něj mám hodně divný pocit…
Já: No, tak s tím rozhodně nepočítej. Tohle ze mě nikdo nedostane…Proč tě Ann nemá ráda?
Já: To je rozhodně zajímavé…A co ten tvůj divný pocit…To je on?
Simon: Právě na tohle jsem se tě teď chtěl zeptat…Ty to nevýš?
Lukáš: Ne, to není on.
Já: Ne, to teda rozhodně nevím, ale ty bys to měl vědět.
Já: Tak co to je?
Simon: Lámu si s tím hlavu už hezkou dobu, ale vážně nevím… No, asi půjdu zkusit usnout…Tak se měj a zkus ještě usnout, nebo budeš zítra…Tady dneska jak vyoraná myš…Dobrou:
Lukáš:Nic
Já: Jo, tak dobrou a Zít…Dneska J
Já: Stejně to z tebe dostanu, ať už po dobrém, nebo po zlém, tak mi to řekni…Prosím.
Lukáš: Jsi strašná vyděračka, víš o tom? Ale mě nepřemluvíš! :-)
Já: Ale to víš, že přemluvím. A nenuť mě, ať jdu k tobě do pokoje a dostanu to z tebe násilím!
Lukáš: To bys neudělala!
Já: Ale udělala.
Lukáš: Tak, to chci vidět! :-D
Já: No, jak myslíš!
S tímhle jsem vypnula chat a vyrazila po špičkách do jeho pokoje. Kdyby mě tu načapali rodiče, tak dostanu pořádně vynadáno, ale na tohle jsem teď kašlala. Já musím vědět, co mého brášku trápí. Neobtěžovala jsem se klepáním a rovnou vešla dovnitř. Lukáš seděl na posteli a tvářil se jako hromádka neštěstí. Tak tohle bude zlé. Přešla jsem k němu a sedla si vedle něj na postele do tureckého sedu. Položil mi hlavu do klína a sledoval strop.
"Tak, co se děje?" zeptala jsem se ho.
"Nic." odpověděl, ale do očí se mi nepodíval. To znamená, že mi neříká pravdu.
" Nic, jako odpověď neberu. Nenuť, mě, abych použila násilí. Nemůžeš spát a potom tady sedíš jako hromádka neštěstí. Tak, co se děje?" Tentokrát si povzdech a asi uznal, že proti mně nemá šanci, protože pomalu začal vysvětlovat. Lezlo to z něj sice jak z chlupaté deky a často se zastavoval, ale nakonec jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala vědět.
"Mám prostě jen pocit, že vás ztrácím. Ty máš Ann, kluci Daniela a Kristiána a já nikoho. Daniel a Kristián mě moc v oblibě nemají a ty se poslední dobou taky radši bavíš s holkami. Prostě se jen cítím trochu sám, ale to nic není." zůstala jsem v šoku. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Poslední dobou jsme se mu moc nevěnovali. Byli jsme příliš zabraní našimi novými kamarády. Takhle to nemůže zůstat.
"Promiň…" nevěděla jsem, co dál říct.
"To je v pořádku, měl bych už být zvyklí. V domově se mi každý vyhýbal." pronesl se stopou hořkosti v hlase.
"To, tedy rozhodně není pravda. Jsi můj bratr, ale pořád i nejlepší kamarád. Pořád se ti můžu svěřit s věcmi, které bych třeba Ann neřekla."
"Například?" zeptal se s mírným úsměvem, který nedokázal tak úplně skrýt.
"Například mám docela velký pocit, že se Ann líbí Simon, a to že se Katrině libí Raily je už na sto procent jisté."
"Hm, a proč máš pocit, že se Ann líbí zrovna Simon, proč netřeba Kristián?" Tak tohle bude ještě zajímavý rozhovor.
"No, protože o něm pořád mluví." Já, jsem to prostě věděla, ale nedokážu vysvětlit proč. Ale asi jsem si znovu nadběhla, protože se Lukáš začal culit.
"No, v tom případě bys i ty musela být zamilovaná, ale do Daniela, protože o něm pořád mluvíš. Sice jsou to většinou proslovy, kde se vyskytuje, je jenom: Ten mizerný…. A spousta sprostých slov, ale tany o něm pořád mluvíš." zhodnotil s úsměvem. Jo, nadběhla jsem si a pořádně.
"To je, ale úplná blbost. Nemáš horečku?" zeptala jsem se a položila mu dlaň na čelo. Zakroutil očima.
"Taky se říkává, že co se škádlívá, se rádo mívá, a musíš uznat, že vy dva se škádlíte pořád. A dokonce hodně nahlas." pochechtával se. Rozhlídla jsem se po předmětech, které byly nejblíže, a které bych po něm mohla hodit. Pohled mi padl na postel, na které jsme seděli a která byla doslova zasypána polštáři. No, co. Každý máme nějakou sbírku. Já mám postel zarovnanou plyšáky a Lukáš zase polštáři. Na tom není nic divného. Tedy, skoro se tu nedá spát, ale jemu to zřejmě nevadí, tak co. Popadla jsem první polštář, na který jsem dosáhla a přetáhla ho s ním po hlavě. Tohle nečekal a chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval, ale za chvilku jsme vedli polštářovou bitvu a já se jen děsila toho, až někoho vzbudíme a dostaneme vynadáno. Nakonec nikdo nepřišel. Mlátili jsme se tam polštáři hlava nehlava asi do 1 do rána a pak (rozesmátí na celé kolo) jsme si povídali. Nepamatuji si, co jsme zrovna probíraly, ale nakonec jsme usnuli. Ráno nás vzbudilo nehorázné vtrhnutí do pokoje. Nemohl to být nikdo jiný, než Raily.
"Alexandra se ztrati… Už jsem ji našel!" houkla na někoho do chodby. Rozhlédl se po pokoji a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Co jste tu proboha dělali?" vyvalil oči. Oba jsme se rozesmáli. Celý den proběhl s veselou náladou, kterou zdá se nedokázalo nic zkazit. Rodiče nad námi nevěřícně kroutily hlavami, ale nic neříkaly. Radši. Jak se blížil večer, bylo pár členů domácnosti čím dál napjatějších. Pochopitelně mezi nimi byla Ann a pak moji rodiče, kteří měli strach, aby se to všechno povedlo. V 18:00 bylo všechno nachystané. Slyšela jsem mamku, jak si potichu opakuje, co všechno už máme hotové. Stůl prostřený, uvařeno, děti hezky oblečené… Měla hodně starostí, ale všichni jsme se jí snažili pomáhat, jak to jen šlo. Za půl hodiny dorazili první hosté. Byla to Katrina, její sestra a jejich matka. Jako další dorazil ten mamčin "podivný" kolega z práce. Jmenoval se Reinald Daniels. Tedy tvrdil, že se tak jmenuje. Já jsem měla hodně velký pocit, že se tak ve skutečnosti nejmenuje. Byl to vysoký, svalnatý mladý muž, kterému podle vzhledu nemohlo být víc jak 20. Měl černé vlasy rozházené do všech stran a podivné oči. Určitě to byly čočky, ale nedokázala jsem určit, jestli má modré oči a červené čočky, nebo naopak. Měla jsem pocit, že ze mě celý večer nespustil oči a příjemný pocit to rozhodně nebyl. Jako další dorazili Simon a jeho rodina. Jeho rodiče byli zvláštní. Oba vypadali tak staří jako on a jeho bratr, kterého jsem poznala až dnes. Simonův bratr se jmenoval Morner. Postavově byl skoro stejný jako bratr, ale vlasy měl černo červené a oči černé. Stejně jako Simon byl, ale velice milý a hezky se sním, povídalo. Ann byla zase proti, abych si s ním povídala. Nějak tu rodinu neměla ráda. Simonova matka Sára byla velice milá a kultivovaná osoba a Simon měl určitě podobu po ní. Měla stejně jako on dlouhé bílé vlasy, jen měla jasně červené oči. Nepokoušela se to nijak zamaskovat, ale u ní to působily zvláštním Skoro exotickým dojmem. Naproti tomu Simonův otec Iris byl její úplný opak. S jasně rudými vlasy po lopatky a milýma Hnědýma očima a ještě přátelštější povahou působil spíše jako puberťák. Večeře proběhla ve velice přátelském duch. Snad by mi přišla i příjemná, ale to by mě nesměl Reinald pořád pozorovat. Celý večer ze mě nespustil oči, jen když s někým mluvil, tak se na něj podíval. Mezi ním a celou Simonovou rodinou panovalo jisté napětí, ale dne jsem to nehodlala řešit. Po večeři jsem si začala povídat s Mornerem. Zeptala jsem se ho na jeho zvláštní jméno, ale on jen pokrčil rameny, a řekl, že v dospělých se asi nikdo nevyzná a že nemá tušení, proč ho tak pojmenovali. Byla s ním taková legrace, že jsem si toho, že Ann chybí, všimla až skoro po půl hodině. Morner se mě pokoušel přesvědčit, že jí nic nehrozí, protože je se Simonem, ale já jsem potřebovala mít jistotu. Nakonec hlavně díky mému přemlouvání jsme se je, po hodině, vydali Spolu a mými Sourozenci, Kristiánem Katrinou hledat. Ale trochu se mi to nelíbilo, protože jsem pořád měla pocit, že nás něco sleduje. Nedokázala jsem se soustředit, takže jsem se málem lekla, když se před námi objevili Ann A Simon. Šla jsem první a až teď jsem si uvědomila, jak hluboko jsem ostatní zavedla. V mysli se mi vybavilo to, jak skončila Ann minule, když zašla takhle daleko a měla jsem nepříjemný pocit, že něco takového může v budoucnu potkat i mě. Mojí úlevou v této chvíli mohlo být jen to, že jsme byli v docela velkém počtu. Simon si vzal svého bratra stranou a něco si velice rozhořčeně, ale přesto velmi potichu vyjasnívali. M2la jsem nepříjemný pocit, že se to týká mě. Poodešla jsem s Ann kousek stranou, abych si s ní mohla promluvit.
"Jak si to představuješ?" zeptala jsem se jí.
"Ale co?" zeptala se nechápavě. Já z té holky asi vyrostu.
"Pamatuješ, co se stalo, když jsi byla v lese naposledy? Napadlo tě Bůh ví c…" Můj proslov na téma její nezodpovědnost přerušilo obrovské zvíře, které vyskočilo z větví, u kterých jsme stály. Byl to obrovský černý vlk a jasně rudýma očima A sápal se po mně. Pak mě někdo chytil za ruku, následoval záblesk světla a já ztratila půdu pod nohama. Nevím, jako dlouho jsem padla, ale dopadl jsem do trávy a upadla do bezvědomí…


Prázdniny

3. února 2012 v 19:11 | Hejlynka |  ostatní
Konečně jsou tady prázdniny...Tedy, jánemám co říkt, protože jsem celý týden doma nachlazená, ale i tak... Na další kapitole se pracuje...Ale můj milovaný bráška se dnes po týdnu vrátil z výletu a proto jsem mohla býn na Pc méně času, a proto ji nemám napsanou...pokusím se ji přidat o výkendu,ale jisté to není...Kapitolky o prázdnináchbudou přibývat jen možná, protože je naplánováno, že pojedeme na 3 dny k babičce a tam psát nemůžu... Ale slavnostně slibuji, že kdykoliv budu moct psát, tak psát budu... Přidala jsemnovou ankatu a jsem celkem zvědavé, co na ni budete odpovídat... Pro dnešek se s vámi loučím a přeju vám krásné prázdniny a co nejméně učení...