Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Březen 2012

OZN

28. března 2012 v 18:04 | Hejlynka |  ostatní
Kdy bude další kapitolka vážně nevím...Budu se snažit, ale né vždy to vyjde...Kdyby vás to zajímalo tak jsem přidala prolog k cestě...Vím, že je to docela pozdě, ale dopsala jsem ho až denska...

Pomaleji...

19. března 2012 v 15:41 | Hejlynka |  ostatní
teď budu bohužel přidávat trochu pomaleji, protože: zaprvé je věnku hezky a já nechci být celou dobu zalezlá v pokoji.... Za druhé....Musím se učit a nemám teď moc času na psaní....Já budu přidávat, ale asi o dost pomaleji...

17. kapitola-2. část

18. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
přidávám poslední část...
Ann
Já vážně nemám ráda jízdu na koni! Jestli mi po tomhle ještě někdo řekne, abych se jela projet na koni, tak ho pošlu pořádně daleko a bez baterky. Konečně jsem zase mohla stanout nohama zase na pevné zemi. Pomalu jsem protahovala ztuhlé svaly. Simon se na mě pobaveně z dálky díval. On byl samozřejmě na jízdu na koni zvyklí, ale já tedy rozhodně ne.
"No, co? Já nejsem na dlouhé cestování stavěná." zavrčela jsem.
"Vždyť já nic neříkám." bránil se.
"Ale myslíš si." já mám pravdu. Usmál se.
"Ano, to ano." to mě naštvalo.
"Tak se to snaž nedávat tak najevo."
"Budu se snažit." ujistil mě.
"Kde to vlastně jsme?" za celou cestu jsme už prošli lesem, který obklopoval město, obešly nebezpečně vypadající hory, prošli pár vesnicemi a kolem velkého jezera. Teď jsme se nacházeli v horách. Nebyli strmě, ale vysoké. Zima v nich sice nebyla, ale i tak to nebylo, jako u moře.
"Jsme v kočovných horách."
"Proč se jim říká kočovné?"
"Žije tu jen pár kočovných kmenů. Kromě nich tu už pak žije jenom pár skupin hrobařů." tak tohle jsem ještě neslyšela.
"Hrobařů?" no, asi to nebudou lidé, kteří kopají hroby.
"Jsou to asi dva metry vysoké, hodně hubené stvoření, které mají dlouhé prsty zakončené takovými lopatkami dalo by se říct a jsou neuvěřitelně rychlí. Jsou buď hnědí, nebo zelení a mají dlouhé vlasy ve stejném odstínu, jako barvu kůže. Každý má svoje vytyčené a neměnné území, plné hrobů. Starají se o mrtvé a jejich duchy. Jsou přátelští, nebo se tak aspoň chovají. Ve skutečnosti jsou to krutá stvoření. Když chceš přejít přes jejich území a neneseš jim nového mrtvého, tak tě zabijí, abys splatil dluh za přechod přes jejich hřbitov. Když mrtvého neseš, tak tě uvítají, pohostí a zabijí až potom. Vymluví se na to, že jste ve skutečnosti šli dva, a že jsi musel splatit dluh i za sebe. Nikdy nikoho nenechají přežít." takže střihoruký Edvard s lopatkami? To už jsme zase jeli a Simon díky mím neustálým dotazům nedával pozor na cestu. Najednou se před námi objevil náhrobek. Simon zaklel.
"Měl jsem dávat větší pozor na cestu. Právě jsme vjeli, do rajonu nějakého hrobaře." a opravdu, kolem nás byly samé náhrobní kameny. Jeden vedle druhého. Měla jsem pocit, že jsem za jedním stromem viděla vykukovat zelený obličej. Za chvilku jsem už stála spoutaná vedle stromu. Simon měl pravdu, když říkal, že jsou rychlí. Z jedné strany jsem byla přivázaná k Simonovi a z druhé strany k nějaké holce. Přede mnou stála vysoká zelená žena s vlasy skoro do pasu, které byly brčálově zelené. Dívala se na mě bílýma očima bez duhovek i zorniček. Vypadala, že je slepá. Obličej měl protažený a její tvář se teď roztahovala ve zlověstném úšklebku.
"Výborně!" pronesla pisklavým hlasem a zatleskala si.
"Dnes hned tři budoucí nebožtíci. Výborně!" a je s námi konec.

17. kapitola-1. část

17. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
přidávám první část poslední kapitoly.
17. Kapiotla-Konec cesty
Alexandra
"Dobře teď si můžeme odpočinout." prohlásil Morner po dalších několika hodinách jízdy.
"Uf, no konečně." namáhavě jsem sesedla z koně. Už jsme byli na cestě přes čtyři dny. Nakonec nás jelo jenom pět. Já, Morner, Sára, Katrina a, kupodivu, Daniel. Jako vůdce naší výpravy byl určen logicky ten nejstarší, což byl v tomhle případě Morner. Cestovat jsme museli na koních. Né, že bych ta zvířata neměla ráda, ale ono to nějak nejde. Když mi to oznámili, tak jsem se pokoušela protestovat, že jsem na koni životě neseděla a neumím na měn tudíš jezdit Bylo mi řečeno, že až dorazíme na místo, tak to budu umět. No, o tom se pochybovat opravdu nedalo. Teď po několika dnech jízdy mám to velké čtyřnohé zvířátko docela ráda. Mám otlučený a otlačený zadek a bolí mě snad každý sval v těle, ale jsme skoro v polovině cesty. Byl to nejrychlejší způsob cestování, vzhledem k našim okolnostem. Pěšky by to trvalo moc dlouho a ti mi byli na vlkodlaky moc pomalí. Momentálně se nacházíme někde v elfské pustině. Pustinu jsem si představovala o hodně jinak. Jako pusté místo, kde nic neroste a ne to, co jsem měla kolem sebe teď. Kolem nás nerozprostíral zelený les, plný života. Když jsem se na to zeptala Morner mi řekl.
"Ona asi nikdy ani pustá nebila, to ji je tak někdo pojmenoval, protože kromě elfů tu nikdo nežil." prohlásil s pokrčením ramen. No, byla pravda, že kromě nás jsem tu nikoho ani neviděla. Možná snad jenom pár zvířátek, která zase zmizela hned, jak jsme se objevili.
"To je proto, že jsme tu mi. Většina volně žijících zvířat se nás straní, protože z nás mají strach." prohlásila jeden den Sára. Je to celkem logické. Proč se nebát někoho, kdo by si vás možná dal rád jako svačinku? Tomuhle mému prohlášení se oba smáli.
"Za něčím tak malí bychom se ani nehonili. Nestálo by to zato." prohlásil Morner. No, to je taky pravda. NA stromě za mnou přeskočila veverka ze stromu na strom a vylekala mě. Za chvilku jsem uslyšela další zapraskání, tentokrát z opačného konce mýtiny. Buď je těch veverek víc, nebo má raketový pohon, protože ta mýtina je docela velká. Ostatní si ničeho nevšimli. Asi se není čeho bát. Pomyslela jsem si. Bohužel mě tato myšlenka neuklidnila, zvláště po tom, co jsem za mnou zaslechla další zašustění. Vyskočila jsem a koně vedle mě neklidně zařehtali.
"Co se stalo, Alexandro?" zeptala se mě Sára.
"Měla jsem pocit, že tu něco je." a mám ho pořád!
"To se ti asi jenom zdálo." pronesl Morner a pokračoval.
"Sedni si a odpočívej. Musíš nabrat dost sil na další několikahodinovou cestu." řekl a zase se věnoval jídlu. Právě v té chvilce Katrina zapištěla. Po rychlém pohledu na ni jsem zjistila, že ji někdo drží pod krkem a na ústa jí tiskne šátek. Na uvědomění toho všeho jsem měla jenom pár vteřin, protože stejný osud čekal během vteřiny na mě i ostatní. Začala jsem se bránit a na chvilku se mi podařilo se i uvolnit, ale moje svoboda netrvala dlouho. Někdo mě zase chytil a držel mi ruce za zády, zatímco jiná osoba mi zase přitiskla šátek na obličej. Tohohle muže jsem viděla docela jasně. Mladá pohledná tvář, dlouhé černé vlasy a modré oči. Pohlédla jsem na ostatní. Katrině se zrovna podařilo svého únosce kopnout do břicha. Vytrhla se mu a utíkala do lesa. Na těch šátcích muselo být nějaké uspávadlo, protože jsem pomalu ztrácela vědomí. Poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula, byla slov á toho mladíka.
"Nenechte ji utéct!" pak už jsem si nic nepamatovala.

Trapas na Mtou

16. března 2012 v 15:19 | Hejlynka |  ostatní
Dneska jsem měla mít skvělej den...Mám narozeniny, je pátek, je hezky...No, pár lidí se rozhodlo, že mi ho prostě zkazí...Jedním z nich byl matikář, který nám dal písemku...Já jsem skoro celý týden chyběla, takže jsem totálně nevěděla, o co goo...když jsem se mu to snažila vysvětlit, tak mi řekl, že je to opakování...Jenže z minulého roku....To bych si jako měla pamatovat?!...Dálší je můj bratříček...Byl hodny a vzpomenul si na mě, ale pak mi způsobyl veiký trapas... Sedím na zastávce a přemýšlím...(To dělám často), vedla mě sedí můj bratr a pak si přisedně jeden pitomec, který je shodou okolností náš soused...Náš soused, kterého nesnáším z všech lidí na planetě nejvíc, no ikdyž...(Ann ví, jak to myslím)...začne kecat s bratrem a můj bratříček, kterému se nelíbilo, že tomu pitomci zase nadávám, když mě začal protvopkovat vyrukoval s tím, že jsem do něj(toho pitomce) byla ještě nedávno zamilovaná...(hezká blbost) no, bylo to, ale přešlo to kdyžmi bylo 5!!!...Ten pitomec vypadal, že nad tím ještě celou cestu domů přemýšlel...No, je to trapas na Mtou...

16. kapitola-4.část

16. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
O týden později
Nemohla jsem uvěřit, že jsme tu už týden. Čas tady utíká strašně rychle. Když jsem poprvé uviděla pevnost královny byla jsem naprosto nečekaně překvapená. Když se řekne slovo pevnost, tak se každému člověku vybaví místo postavené celé z kamene, plné pavouků, myší, krys, ale hlavně zatuchlé a plesnivé zdi a vzdušná vlhkost. Tedy, to se aspoň vybaví mě. Místo toho jsme prošli, sice kamennou, bránou do města, které vypadalo, jako ze skla. Všechny budovy byli bílé s jasně červenou střechou a odrážely se od nich sluneční paprsky. Při prvním pohledu jsem zůstala stát a musela si před tím vším světle zastínit oči. Když jsem si na světlo trochu zvykla začal jsem vnímat, že stěny nejsou úplně bílé. Samozřejmě ani nemohly, když se na nich projevovalo světlo pronikající hradbou stromů za námi. Vypadalo, jako nazelenalé. Uprostřed města stál zámek. Nebyl, jako ostatní domy čistě bílý (nazelenalý), ale zářil všemi odstíny barev. Mira se osmáhla, když viděla můj údiv a jak opatrně přecházím po mostě ze skla, který se klenul přes říčku protékající městem.
"Neboj, nerozbije se. Ze začátku jsem se toho bála taky, ale nestane se to. Tyhle města tu stála dávno před tím, než jsme přišli do téhle země. Víš, nepocházíme odsud. Sem jsme přišli a skoro vyhubili dvě kultury, které tu žily. Už z nich zbilo jen pár jedinců, kteří se nám skrývají. Strašně ráda bych vrátila chyby minulosti a zařídila, aby přežili, ale bohužel to nejde. Jediné, co na po nich zbilo, jsou stovky Jejich staveb a měst z tohohle podivného skla. Vypadá to strašně hezky v každém počasí, ale nejkrásněji to vypadá při západu a východu slunce."
"To si odkážu představit." musí to být nádhera. Tedy je. Zbývající týden stávám každý den ráno před rozbřeskem, abych se na to mohla dívat. V noci je město osvětlováno jenom snad tisíci malých svítilen, které jsou roztroušeny po celém městě. Při východu slunce se sami od sebe zhasínají, stejně, jako se při západu sami rožnou. Je to nádhera sledovat, jak se do města pomalu vkrádají barvy a stíny mizí. Teď zrovna stojím u okna ve svém pokoji a sleduju ten kolotoč barev, tak výrazný po celonoční tmě. Na dveře zaklepala něčí ruka. Neobtěžovala jsem se otáčením, protože jsem viděla, že jo to Sára. Dostala mě tu nastarosti.
"Je to krása, že ano." dolehl ke mně královnin hlas. Otočila jsem se.
"Sára musela jít něco zařídit a já s tebou potřebovala mluvit." vysvětlila.
"A o čem?" tak, to jsem zvědavá.
"Když už jsi tady, tak se věci dají do pohybu. Potřebuji, aby se někdo spojil s králem Vladanem a poprosil ho o pomoc. Ann se na tu úlohu dobrovolně přihlásila a Simon půjde samozřejmě s ní, ale je potřeba ještě něco." zajímavé. Král ¨Vladan je král upírů, který by mohl pomoct v boji proti Xarxovi, ale je potřeby ho přesvědčit. A je samozřejmě logické, že Simon nepustí Ann k upírům samotnou.
"A co to je?" jestli to bude v mích silách, tak ráda pomůžu.
"V hlavním městě žije jeden muž, který se jmenuje Ivan. Je to bývalý hlavní velitel mojí královské armády, kterou je potřeba svolat, do boje proti Xarxovi. On je jediný, který ví, kde všichni jsou, ale bijí se o životy svojí rodiny. Nic nepodnikne do doby, než bude vědět, že jsi tady. Proto musíš jít za ním a přesvědčit ho, aby je svolal. Pochopitelně nepůjdeš sama, ale budeš mít doprovod. Ale pořád je jenom na tobě, jestli budeš s tímhle rizikem souhlasit. Půjdete přes území, která nejsou pod kontrolou mého lidu. Půjdete přes Elfskou pustinu a já nedokážu říct, jestli přes ni projdete bez problémů. Kdyby to šlo jinak, tak bych vás k tomu nenutila, ale tohle je nejrychlejší cesta a ty bezpečnější už budou hlídat Xarxovi muži a proto byste neprošli. Elfové jsou nebezpečný a tajemný národ, nemůžu vědět, co udělají, nebo neudělají." to mě má odradit?
"To mi nevadí, půjdu i tak."
"Dobře, už nám jenom chybí dát dohromady družinu, která tě bude doprovázet."

16. kapitola-3.část

15. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
"Co? A jako proč?" nechápala jsem.
"Víš, ona už má docela dost za sebou a proto jí už taky někdy vynechává paměť. Je to už sice dlouho, ale kdysi měla muže. Byl to vlkodlak a Simon se mu strašně podobá. Její manžel je už roky mrtvý a ona má občas takové výpadky. Někdy si dokonce myslí, že je Simon její muž. Musíš na ni brát ohledy, ona je jinak velice příjemná společnice, ale každý má svoje chyby." tak to je dobrý.
"To znamená, že mě a Ann nemá ráda proto, že se o nás Simon musí starat? To je choré!"
"Ona je taj trošku nemocná, ale jenom nemocí zvanou stáří. Je jí přes tisíc let a viděla už spoustu utrpení a vražd. Její mysl se těmito výpadky jaksi brání." no nazdar.
"Fajn, takže když na mě bude ošklivá, tak ji mám prostě ignorovat?" usmála se.
"Ano, to bude nejlepší. Nestává se to moc často, třeba dnes se to stalo poprvé za posledních několik let, ale ta možnost tu pořád je." pokývala jsem hlavou.
"Dobře, budu na to myslet."
"Jsi hodné děvče a taky moudré. Chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat." pronesla váhavě.
"Jen se ptejte." nemůže to být tak hrozné.
"Když jste šli na to louku, hledat Ann a Simona, byli s vámi ještě dva chlapci, které jsem tu dnes neviděla. Kde jsou?"
"Tak, to bych taky ráda věděla. Jeden z nich je můj bratr a ten druhý, dalo by se říct, kamarád. Nevím. Když jsem se probrala, tak už s námi nebyli." ale mám pocit, že vím, kde jsou. Zadívala se na mě, jako by tušila, že moje prohlášení má ještě to ale.
"Ale?" jak to věděla? Usmála se.
"Slyším tvoje myšlenky. Jsou dost hlasité." hpf, to je děs.
"Fajn, tak já mám tokový poc…" už jsem se zmínila, že mě dneska pořád někdo přerušuje? Já to vážně nemám ráda.
"Kde jste tak dlouho?"z lesa za námi vyšel Simon.
"Už jsem si myslel, že vás budu muset jít hledat."
"Vždyť už jdeme, Simone." zabrblal si něco, jako "moc pomalu" a zařadil se za nás.

Pýcha předchází pád

14. března 2012 v 19:00 | Hejlynka |  Jednorázovky
Tohle je jenom taková jednorázovka, kterou chci zahnat nudu...Cesta někam jinam bude přibývat pomalu...každý den kousek...doufuám, že se bude líbit...
Pýcha předchází pád
Hlubokým černým lesem vedla jen jediná cesta. Tomu lesu se všichni vždycky vyhýbali. Měli proč. V minulosti se tu stalo mnoho nepěkných věcí a mezi lidmi se šeptalo, že je prokletý. Ve skutečnosti nebyl prokletý les sám, ale jeho obvyklé. Ano, byli to sice jen samí lapkové a hrdlořezové, ale možná i něco horšího. Vždyť, kdo jiný by dokázal žít několikset let? A to oni už žili. Spousta starců by přísahala, že je viděla, když jim bylo deset a že se od té doby vůbec nezměnili. Les byl oficiálně majetkem místního hraběte. Starý hrabě se lesu vždycky vyhýbal. Věděl, že by to nedopadlo dobře a měl les v úctě. Věděl, nebo alespoň tušil, že ani ti nejhorší hrdlořezové by nedokázali v lese přežít. Byl plný nebezpečných zvířat a bůh ví, čeho dalšího. Les jim musel nějak pomáhat, což dokazoval i fakt, že kdykoliv se našel někdo, kdo byl ochotný jít lapky vyhnat vždy zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Lidé se v černém lese ztráceli ve velice hojném počtu a nikdy už je nikdo nenašel. Tohle všechno ovšem věděla i jeho jediná dcera Elena. Ale proč by toho měla dbát? Vždyť ona je paní a jí to tu všechno patří! Je nejbohatší na tomhle panství a zároveň nejkrásnější! Ten les je její a stejně, jako všechno ostatní ji musí poslouchat! Už se rozhodla! Stejně má cestu do města, tak proč si cestu nezkrátit přes les! Ubudou jí tím celé dva dny trmácení se v sedle a bude mít více času na nakupování! Cesta lesem trvá jenom jeden den, ale kdyby musela jet okolo, tak to zabere dny tři. Už se k lesu blížily. Jen ona a její komorná Valerie. Nikdo jiný ji nikdy na cestě do města nedoprovázel. Nepotřebovala ochranu. Nikdo si k ní nic nedovolí. Nikdo o jejím rozhodnutí nic věděl, dokonce ještě ani sama chudinka Valerie ne. Ale, proč by jí na ní mělo záležet? Ona ji musí poslouchat! Už byly na křižovatce, kde se cesta dělila. Doprava přes les a do leva okolo. Elena sebevědomě zamířila doprava. Jela si v klidu dál, když na ni vyděšeně zavolala Valerie.
"Výsosti, co to propána Jána děláte? Tudy nesmíme." vyděšeně mluvila dívka.
"Mlč ty hloupá! To já se rozhodnu, kudy pojedeme! Jsem tvoje paní a ty mě musíš na slovo poslechnout! Jedeme přes les!" obořila se na ni a pokračovala v cestě. Nebohému děvčeti bylo do pláče. Nemohla se otočit a odejít. Nebyla svobodná. Byla jenom otrok. Nezbývalo jí, než se potichu modlit, aby se její paní a jí tento nesmyslný plán nestal osudným. Proč má paní pořád pocit, že před ní i skála musí uhnout? Pomyslela si zoufale. Ten les vypadá i z dálky hrozivě, ale nedokázala si představit, jak zlé to bude v něm. Koně pod vedením svých jezdců dosáhly kraje lesa. Neviditelný za příkrovem stromů je pozorovala osoba. Byl to muž, jeden z lapků. Měl dnes hlídku u lesa. Překvapilo ho, že sem někdo jede. Většina lidí se tomuto lesu už dávno vyhýbala. O to větší bylo jeho překvapení, když zpozoroval, že obě osoby jsou ženy. První byla asi nějaká paní. Jela vzpřímeně vepředu a neohlížela se na dívku jedoucí za ní. Právě ta teď promluvila.
"Paní, vážně se nemůžeme vrátit?" zvolala ustrašeným hlasem.
"Mlč ty hloupá a pospěš si!" zprudka se na ni obořila její paní. Lapka se usmál. To se bude jeho pánovi líbit. Otočil se a neslyšně se ztratil v hlubokém lese. Za necelou půl hodinka už obě dívky projížděly nejhustěji zalesněnou částí lesa. Elena vnímala, že Valérie vystrašeně otáčí hlavu ze strany na stranu a čeká na smrt. Ta holka je ale vážně hloupá a navíc ještě ošklivá! Mě se nemůže nic stát! Pomyslela si. Už na ně čekali. Ukrytí za hradbou stromu, pro jejich zraky neviditelní. Přemístili se sem během chvilky po tom, co se o nich dozvěděli. Byla to snadná kořist. Bylo jich asi třicet a byli to samí muži. Někdo by o nich řekl, že jsou pohlední, ale to se ještě nikdy nestalo. Každého zabili dříve, než stih cokoliv říct. Už z dálky je zpozorovali. Jejich velitel se krutě usmál. Byl to muž bez kousku citu v těle, který nikdy neměl slitování. A proč by ho měl mít? Lidé si ho nezaslouží! A obzvláště tahle dáma ne! Měl o dceři hraběte dost jasnou představu. Nafoukaná, pyšná a protivná. Zaslouží si osud, který ji nachystal. Tu druhou dívku neznal a bylo mu to jedno. Zaplatí za to že vkročila do tohohle lesa. Vystrašeně se otáčela kolem sebe a aniž by o tom věděla už je všechny přešla pohledem, ale nemohla nic vidět. O tu se postará on. Při jejím posledním otočení její oči spočinuly přímo na něm. Byly pomněnkově modré a k smrti vyděšené. Když se jí zadíval do očí nějaký neznámí pocit ho bodnul v místě, kde míval srdce. Naprosto nečekaně si vzpomněl na svoji sestru. Taky mívala takové oči, ale ta už je několik let v otroctví. Rychle tu vzpomínku zahnal. Podíval se po svých pomocnících. Už se rozhodl. Ty dívky už se dál nedostanou. Krutě se usmál a vydal povel, aby je zabili. Poslední co Elena slyšela byl výstřel z pistole. Pak ucítila řezavou bolest v zádech. Pocítila obrovskou únavu a sesunula se z koně. Dopadla do kaluže vlastní krve a poslední co viděla byl obličej zabijáka, který jí s posměchem říkal.
"Měla jste se odnaučit pýchy slečno, protože tohle je váš trest." chraplavě se zasmál. Zavřela se jí víčka a padala do temnoty. Takhle to přece nemělo skončit! Až příliš pozdě si připomenula steré pořekadlo. Pýcha přechází pád.

Jednorázovky

14. března 2012 v 18:54 | Hejlynka |  Jednorázovky
Jedorázovky budou krátké povídky o jedné kapitole, které budu psát, když se budu nudit...Většinou budou podle nějakého obrázku, který vám sem samozdřejmě dám.. Doufám, že se vám budou líbit...
Hejlynka

16. kapitola-2.část

14. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Připadala jsem si trapně. Přívětivě se na mě usmála.
"Ano, to je pravda, že to vím. A vím toho o tobě i víc, ale to už určitě víš taky, že? Musíš mít dobré přesvědčovací schopnosti. Kdybych po nich chtěla já, tak by mi to neřekli ani za nic." její pohled padl na Sáru, stále se krčící u mých nohou.
"Vstaň! Nezlobím se na tebe, protože se obávám, že tohle děvče by přinutilo i hluchého říct, že slyší, jak to zpívají vlaštovky, ale pro příště si zapamatuj, že to nemáš říkat." prohlásila trochu tvrdším tónem. Tak to se mě dotklo.
"Hej! Já jsem ještě pořád kady!" prohlásila jsem naštvaně. Za mnou se ozval další hlas a už podruhé v tenhle den mi přivodil infarkt.
"Ano, to my všichni víme. Jsi nepřehlédnutelná." proč si všichni nově příchozí stoupnou vždycky buď za, nebo přede mě! Tentokrát za mnou stála trochu menší, ale stále vyšší, než já, žena. Měla dlouhé bílé vlasy vyčesané do culíku a pichlavě zelené oči. Nevypadal staře, ale nedalo by se ani říct, že by vypadal na 16. Její obličej tak sice vypadal, ale její výraz vypovídal o spoustě let jejího života. Na sobě měla černé šaty se zavazováním za krkem, které vypadaly, jako by na ně právě nasněžilo. Po okraji a na každém záhybu sukně byl jakýsi bílý poprašek, a nevypadal, že by tam byl jen náhodou. Ta se neusmíval a tón, kterým promluvila, dával jasně na jevo, že si o ostatních myslí, že jsou to jenom nuly nehodné jejího jediného pohledu. Na všechny se dívala s povýšeností, podle které byste tipovali, že královnou je ona a ne usmívající se děvče, které stálo přede mnou. Naštěstí se tohle milé děvče nade mnou slitovalo a představilo nás.
"Alexandro, tohle je Anastázia. Není vlkodlak, jako mi, je to čarodějka."
"Huh, těší mě." vybreptla jsem. Naprosto mě ignorovala a začala se věnovat ostatním.
"Že vám ale trvalo sem dojít, Simone!"
"Chtěl bych vidět vás, jak byste to zvládla." prohlásil pohrdavě. Tentokrát ignorovala pro změnu jeho.
"No, to je mi ale milé překvapení! Ann drahoušku, ty jsi už zase tady?" prohlásila a slovo "drahoušku" pronesla takovým tónem, že se zdálo spíše, jako urážka, než cokoliv jiného.
"Ano, bohužel jsem tady Anastázio. Určitě tě to musí velice štvát. Asi tu nějakou dobu zůstanu." prohlásila Ann s úsměvem.
"Ty jedna malá…" Mira ji přerušila.
"Myslím, že bychom už měli jít. Pevnost je sice kousek, ale je dost pozdě a nevíte, co se tu může toulat." popadla mě za ruku a táhla do lesa směrem, ze kterého přišly. Ostatní se k nám přidali téměř okamžitě a začali se věnovat vlastním rozhovorům. Po chvilce se nám ztratili z očí. Měla jsem pocit, že Královna úmyslně zpomalila, aby si se mnou mohla popovídat trošku v soukromí. Šla jsem vedle ní a čekala, až začne. Po chvilce promluvila.
"Nesmíš mít Anastázii za zlé, že se k tobě nechová zrovna moc hezky, ale, víš ona defakto žárlí." prohlásila omluvně.