O týden později
Nemohla jsem uvěřit, že jsme tu už týden. Čas tady utíká strašně rychle. Když jsem poprvé uviděla pevnost královny byla jsem naprosto nečekaně překvapená. Když se řekne slovo pevnost, tak se každému člověku vybaví místo postavené celé z kamene, plné pavouků, myší, krys, ale hlavně zatuchlé a plesnivé zdi a vzdušná vlhkost. Tedy, to se aspoň vybaví mě. Místo toho jsme prošli, sice kamennou, bránou do města, které vypadalo, jako ze skla. Všechny budovy byli bílé s jasně červenou střechou a odrážely se od nich sluneční paprsky. Při prvním pohledu jsem zůstala stát a musela si před tím vším světle zastínit oči. Když jsem si na světlo trochu zvykla začal jsem vnímat, že stěny nejsou úplně bílé. Samozřejmě ani nemohly, když se na nich projevovalo světlo pronikající hradbou stromů za námi. Vypadalo, jako nazelenalé. Uprostřed města stál zámek. Nebyl, jako ostatní domy čistě bílý (nazelenalý), ale zářil všemi odstíny barev. Mira se osmáhla, když viděla můj údiv a jak opatrně přecházím po mostě ze skla, který se klenul přes říčku protékající městem.
"Neboj, nerozbije se. Ze začátku jsem se toho bála taky, ale nestane se to. Tyhle města tu stála dávno před tím, než jsme přišli do téhle země. Víš, nepocházíme odsud. Sem jsme přišli a skoro vyhubili dvě kultury, které tu žily. Už z nich zbilo jen pár jedinců, kteří se nám skrývají. Strašně ráda bych vrátila chyby minulosti a zařídila, aby přežili, ale bohužel to nejde. Jediné, co na po nich zbilo, jsou stovky Jejich staveb a měst z tohohle podivného skla. Vypadá to strašně hezky v každém počasí, ale nejkrásněji to vypadá při západu a východu slunce."
"To si odkážu představit." musí to být nádhera. Tedy je. Zbývající týden stávám každý den ráno před rozbřeskem, abych se na to mohla dívat. V noci je město osvětlováno jenom snad tisíci malých svítilen, které jsou roztroušeny po celém městě. Při východu slunce se sami od sebe zhasínají, stejně, jako se při západu sami rožnou. Je to nádhera sledovat, jak se do města pomalu vkrádají barvy a stíny mizí. Teď zrovna stojím u okna ve svém pokoji a sleduju ten kolotoč barev, tak výrazný po celonoční tmě. Na dveře zaklepala něčí ruka. Neobtěžovala jsem se otáčením, protože jsem viděla, že jo to Sára. Dostala mě tu nastarosti.
"Je to krása, že ano." dolehl ke mně královnin hlas. Otočila jsem se.
"Sára musela jít něco zařídit a já s tebou potřebovala mluvit." vysvětlila.
"A o čem?" tak, to jsem zvědavá.
"Když už jsi tady, tak se věci dají do pohybu. Potřebuji, aby se někdo spojil s králem Vladanem a poprosil ho o pomoc. Ann se na tu úlohu dobrovolně přihlásila a Simon půjde samozřejmě s ní, ale je potřeba ještě něco." zajímavé. Král ¨Vladan je král upírů, který by mohl pomoct v boji proti Xarxovi, ale je potřeby ho přesvědčit. A je samozřejmě logické, že Simon nepustí Ann k upírům samotnou.
"A co to je?" jestli to bude v mích silách, tak ráda pomůžu.
"V hlavním městě žije jeden muž, který se jmenuje Ivan. Je to bývalý hlavní velitel mojí královské armády, kterou je potřeba svolat, do boje proti Xarxovi. On je jediný, který ví, kde všichni jsou, ale bijí se o životy svojí rodiny. Nic nepodnikne do doby, než bude vědět, že jsi tady. Proto musíš jít za ním a přesvědčit ho, aby je svolal. Pochopitelně nepůjdeš sama, ale budeš mít doprovod. Ale pořád je jenom na tobě, jestli budeš s tímhle rizikem souhlasit. Půjdete přes území, která nejsou pod kontrolou mého lidu. Půjdete přes Elfskou pustinu a já nedokážu říct, jestli přes ni projdete bez problémů. Kdyby to šlo jinak, tak bych vás k tomu nenutila, ale tohle je nejrychlejší cesta a ty bezpečnější už budou hlídat Xarxovi muži a proto byste neprošli. Elfové jsou nebezpečný a tajemný národ, nemůžu vědět, co udělají, nebo neudělají." to mě má odradit?
"To mi nevadí, půjdu i tak."
"Dobře, už nám jenom chybí dát dohromady družinu, která tě bude doprovázet."
Nemohla jsem uvěřit, že jsme tu už týden. Čas tady utíká strašně rychle. Když jsem poprvé uviděla pevnost královny byla jsem naprosto nečekaně překvapená. Když se řekne slovo pevnost, tak se každému člověku vybaví místo postavené celé z kamene, plné pavouků, myší, krys, ale hlavně zatuchlé a plesnivé zdi a vzdušná vlhkost. Tedy, to se aspoň vybaví mě. Místo toho jsme prošli, sice kamennou, bránou do města, které vypadalo, jako ze skla. Všechny budovy byli bílé s jasně červenou střechou a odrážely se od nich sluneční paprsky. Při prvním pohledu jsem zůstala stát a musela si před tím vším světle zastínit oči. Když jsem si na světlo trochu zvykla začal jsem vnímat, že stěny nejsou úplně bílé. Samozřejmě ani nemohly, když se na nich projevovalo světlo pronikající hradbou stromů za námi. Vypadalo, jako nazelenalé. Uprostřed města stál zámek. Nebyl, jako ostatní domy čistě bílý (nazelenalý), ale zářil všemi odstíny barev. Mira se osmáhla, když viděla můj údiv a jak opatrně přecházím po mostě ze skla, který se klenul přes říčku protékající městem.
"Neboj, nerozbije se. Ze začátku jsem se toho bála taky, ale nestane se to. Tyhle města tu stála dávno před tím, než jsme přišli do téhle země. Víš, nepocházíme odsud. Sem jsme přišli a skoro vyhubili dvě kultury, které tu žily. Už z nich zbilo jen pár jedinců, kteří se nám skrývají. Strašně ráda bych vrátila chyby minulosti a zařídila, aby přežili, ale bohužel to nejde. Jediné, co na po nich zbilo, jsou stovky Jejich staveb a měst z tohohle podivného skla. Vypadá to strašně hezky v každém počasí, ale nejkrásněji to vypadá při západu a východu slunce."
"To si odkážu představit." musí to být nádhera. Tedy je. Zbývající týden stávám každý den ráno před rozbřeskem, abych se na to mohla dívat. V noci je město osvětlováno jenom snad tisíci malých svítilen, které jsou roztroušeny po celém městě. Při východu slunce se sami od sebe zhasínají, stejně, jako se při západu sami rožnou. Je to nádhera sledovat, jak se do města pomalu vkrádají barvy a stíny mizí. Teď zrovna stojím u okna ve svém pokoji a sleduju ten kolotoč barev, tak výrazný po celonoční tmě. Na dveře zaklepala něčí ruka. Neobtěžovala jsem se otáčením, protože jsem viděla, že jo to Sára. Dostala mě tu nastarosti.
"Je to krása, že ano." dolehl ke mně královnin hlas. Otočila jsem se.
"Sára musela jít něco zařídit a já s tebou potřebovala mluvit." vysvětlila.
"A o čem?" tak, to jsem zvědavá.
"Když už jsi tady, tak se věci dají do pohybu. Potřebuji, aby se někdo spojil s králem Vladanem a poprosil ho o pomoc. Ann se na tu úlohu dobrovolně přihlásila a Simon půjde samozřejmě s ní, ale je potřeba ještě něco." zajímavé. Král ¨Vladan je král upírů, který by mohl pomoct v boji proti Xarxovi, ale je potřeby ho přesvědčit. A je samozřejmě logické, že Simon nepustí Ann k upírům samotnou.
"A co to je?" jestli to bude v mích silách, tak ráda pomůžu.
"V hlavním městě žije jeden muž, který se jmenuje Ivan. Je to bývalý hlavní velitel mojí královské armády, kterou je potřeba svolat, do boje proti Xarxovi. On je jediný, který ví, kde všichni jsou, ale bijí se o životy svojí rodiny. Nic nepodnikne do doby, než bude vědět, že jsi tady. Proto musíš jít za ním a přesvědčit ho, aby je svolal. Pochopitelně nepůjdeš sama, ale budeš mít doprovod. Ale pořád je jenom na tobě, jestli budeš s tímhle rizikem souhlasit. Půjdete přes území, která nejsou pod kontrolou mého lidu. Půjdete přes Elfskou pustinu a já nedokážu říct, jestli přes ni projdete bez problémů. Kdyby to šlo jinak, tak bych vás k tomu nenutila, ale tohle je nejrychlejší cesta a ty bezpečnější už budou hlídat Xarxovi muži a proto byste neprošli. Elfové jsou nebezpečný a tajemný národ, nemůžu vědět, co udělají, nebo neudělají." to mě má odradit?
"To mi nevadí, půjdu i tak."
"Dobře, už nám jenom chybí dát dohromady družinu, která tě bude doprovázet."
Týjo, zase se to rozjíždí! :) Už se těším, až vyrazí na cestu! :)