přidávám první část poslední kapitoly.
17. Kapiotla-Konec cesty
Alexandra
"Dobře teď si můžeme odpočinout." prohlásil Morner po dalších několika hodinách jízdy.
"Uf, no konečně." namáhavě jsem sesedla z koně. Už jsme byli na cestě přes čtyři dny. Nakonec nás jelo jenom pět. Já, Morner, Sára, Katrina a, kupodivu, Daniel. Jako vůdce naší výpravy byl určen logicky ten nejstarší, což byl v tomhle případě Morner. Cestovat jsme museli na koních. Né, že bych ta zvířata neměla ráda, ale ono to nějak nejde. Když mi to oznámili, tak jsem se pokoušela protestovat, že jsem na koni životě neseděla a neumím na měn tudíš jezdit Bylo mi řečeno, že až dorazíme na místo, tak to budu umět. No, o tom se pochybovat opravdu nedalo. Teď po několika dnech jízdy mám to velké čtyřnohé zvířátko docela ráda. Mám otlučený a otlačený zadek a bolí mě snad každý sval v těle, ale jsme skoro v polovině cesty. Byl to nejrychlejší způsob cestování, vzhledem k našim okolnostem. Pěšky by to trvalo moc dlouho a ti mi byli na vlkodlaky moc pomalí. Momentálně se nacházíme někde v elfské pustině. Pustinu jsem si představovala o hodně jinak. Jako pusté místo, kde nic neroste a ne to, co jsem měla kolem sebe teď. Kolem nás nerozprostíral zelený les, plný života. Když jsem se na to zeptala Morner mi řekl.
"Ona asi nikdy ani pustá nebila, to ji je tak někdo pojmenoval, protože kromě elfů tu nikdo nežil." prohlásil s pokrčením ramen. No, byla pravda, že kromě nás jsem tu nikoho ani neviděla. Možná snad jenom pár zvířátek, která zase zmizela hned, jak jsme se objevili.
"To je proto, že jsme tu mi. Většina volně žijících zvířat se nás straní, protože z nás mají strach." prohlásila jeden den Sára. Je to celkem logické. Proč se nebát někoho, kdo by si vás možná dal rád jako svačinku? Tomuhle mému prohlášení se oba smáli.
"Za něčím tak malí bychom se ani nehonili. Nestálo by to zato." prohlásil Morner. No, to je taky pravda. NA stromě za mnou přeskočila veverka ze stromu na strom a vylekala mě. Za chvilku jsem uslyšela další zapraskání, tentokrát z opačného konce mýtiny. Buď je těch veverek víc, nebo má raketový pohon, protože ta mýtina je docela velká. Ostatní si ničeho nevšimli. Asi se není čeho bát. Pomyslela jsem si. Bohužel mě tato myšlenka neuklidnila, zvláště po tom, co jsem za mnou zaslechla další zašustění. Vyskočila jsem a koně vedle mě neklidně zařehtali.
"Co se stalo, Alexandro?" zeptala se mě Sára.
"Měla jsem pocit, že tu něco je." a mám ho pořád!
"To se ti asi jenom zdálo." pronesl Morner a pokračoval.
"Sedni si a odpočívej. Musíš nabrat dost sil na další několikahodinovou cestu." řekl a zase se věnoval jídlu. Právě v té chvilce Katrina zapištěla. Po rychlém pohledu na ni jsem zjistila, že ji někdo drží pod krkem a na ústa jí tiskne šátek. Na uvědomění toho všeho jsem měla jenom pár vteřin, protože stejný osud čekal během vteřiny na mě i ostatní. Začala jsem se bránit a na chvilku se mi podařilo se i uvolnit, ale moje svoboda netrvala dlouho. Někdo mě zase chytil a držel mi ruce za zády, zatímco jiná osoba mi zase přitiskla šátek na obličej. Tohohle muže jsem viděla docela jasně. Mladá pohledná tvář, dlouhé černé vlasy a modré oči. Pohlédla jsem na ostatní. Katrině se zrovna podařilo svého únosce kopnout do břicha. Vytrhla se mu a utíkala do lesa. Na těch šátcích muselo být nějaké uspávadlo, protože jsem pomalu ztrácela vědomí. Poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula, byla slov á toho mladíka.
"Nenechte ji utéct!" pak už jsem si nic nepamatovala.
Alexandra
"Dobře teď si můžeme odpočinout." prohlásil Morner po dalších několika hodinách jízdy.
"Uf, no konečně." namáhavě jsem sesedla z koně. Už jsme byli na cestě přes čtyři dny. Nakonec nás jelo jenom pět. Já, Morner, Sára, Katrina a, kupodivu, Daniel. Jako vůdce naší výpravy byl určen logicky ten nejstarší, což byl v tomhle případě Morner. Cestovat jsme museli na koních. Né, že bych ta zvířata neměla ráda, ale ono to nějak nejde. Když mi to oznámili, tak jsem se pokoušela protestovat, že jsem na koni životě neseděla a neumím na měn tudíš jezdit Bylo mi řečeno, že až dorazíme na místo, tak to budu umět. No, o tom se pochybovat opravdu nedalo. Teď po několika dnech jízdy mám to velké čtyřnohé zvířátko docela ráda. Mám otlučený a otlačený zadek a bolí mě snad každý sval v těle, ale jsme skoro v polovině cesty. Byl to nejrychlejší způsob cestování, vzhledem k našim okolnostem. Pěšky by to trvalo moc dlouho a ti mi byli na vlkodlaky moc pomalí. Momentálně se nacházíme někde v elfské pustině. Pustinu jsem si představovala o hodně jinak. Jako pusté místo, kde nic neroste a ne to, co jsem měla kolem sebe teď. Kolem nás nerozprostíral zelený les, plný života. Když jsem se na to zeptala Morner mi řekl.
"Ona asi nikdy ani pustá nebila, to ji je tak někdo pojmenoval, protože kromě elfů tu nikdo nežil." prohlásil s pokrčením ramen. No, byla pravda, že kromě nás jsem tu nikoho ani neviděla. Možná snad jenom pár zvířátek, která zase zmizela hned, jak jsme se objevili.
"To je proto, že jsme tu mi. Většina volně žijících zvířat se nás straní, protože z nás mají strach." prohlásila jeden den Sára. Je to celkem logické. Proč se nebát někoho, kdo by si vás možná dal rád jako svačinku? Tomuhle mému prohlášení se oba smáli.
"Za něčím tak malí bychom se ani nehonili. Nestálo by to zato." prohlásil Morner. No, to je taky pravda. NA stromě za mnou přeskočila veverka ze stromu na strom a vylekala mě. Za chvilku jsem uslyšela další zapraskání, tentokrát z opačného konce mýtiny. Buď je těch veverek víc, nebo má raketový pohon, protože ta mýtina je docela velká. Ostatní si ničeho nevšimli. Asi se není čeho bát. Pomyslela jsem si. Bohužel mě tato myšlenka neuklidnila, zvláště po tom, co jsem za mnou zaslechla další zašustění. Vyskočila jsem a koně vedle mě neklidně zařehtali.
"Co se stalo, Alexandro?" zeptala se mě Sára.
"Měla jsem pocit, že tu něco je." a mám ho pořád!
"To se ti asi jenom zdálo." pronesl Morner a pokračoval.
"Sedni si a odpočívej. Musíš nabrat dost sil na další několikahodinovou cestu." řekl a zase se věnoval jídlu. Právě v té chvilce Katrina zapištěla. Po rychlém pohledu na ni jsem zjistila, že ji někdo drží pod krkem a na ústa jí tiskne šátek. Na uvědomění toho všeho jsem měla jenom pár vteřin, protože stejný osud čekal během vteřiny na mě i ostatní. Začala jsem se bránit a na chvilku se mi podařilo se i uvolnit, ale moje svoboda netrvala dlouho. Někdo mě zase chytil a držel mi ruce za zády, zatímco jiná osoba mi zase přitiskla šátek na obličej. Tohohle muže jsem viděla docela jasně. Mladá pohledná tvář, dlouhé černé vlasy a modré oči. Pohlédla jsem na ostatní. Katrině se zrovna podařilo svého únosce kopnout do břicha. Vytrhla se mu a utíkala do lesa. Na těch šátcích muselo být nějaké uspávadlo, protože jsem pomalu ztrácela vědomí. Poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula, byla slov á toho mladíka.
"Nenechte ji utéct!" pak už jsem si nic nepamatovala.
No.. tak dějuju.. Jinak nečetla jsem co se stalo v povídce předtím, ale tahle kapitola je zajímavá, tak si to možná přečtu celý