close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

17. kapitola-2. část

18. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
přidávám poslední část...
Ann
Já vážně nemám ráda jízdu na koni! Jestli mi po tomhle ještě někdo řekne, abych se jela projet na koni, tak ho pošlu pořádně daleko a bez baterky. Konečně jsem zase mohla stanout nohama zase na pevné zemi. Pomalu jsem protahovala ztuhlé svaly. Simon se na mě pobaveně z dálky díval. On byl samozřejmě na jízdu na koni zvyklí, ale já tedy rozhodně ne.
"No, co? Já nejsem na dlouhé cestování stavěná." zavrčela jsem.
"Vždyť já nic neříkám." bránil se.
"Ale myslíš si." já mám pravdu. Usmál se.
"Ano, to ano." to mě naštvalo.
"Tak se to snaž nedávat tak najevo."
"Budu se snažit." ujistil mě.
"Kde to vlastně jsme?" za celou cestu jsme už prošli lesem, který obklopoval město, obešly nebezpečně vypadající hory, prošli pár vesnicemi a kolem velkého jezera. Teď jsme se nacházeli v horách. Nebyli strmě, ale vysoké. Zima v nich sice nebyla, ale i tak to nebylo, jako u moře.
"Jsme v kočovných horách."
"Proč se jim říká kočovné?"
"Žije tu jen pár kočovných kmenů. Kromě nich tu už pak žije jenom pár skupin hrobařů." tak tohle jsem ještě neslyšela.
"Hrobařů?" no, asi to nebudou lidé, kteří kopají hroby.
"Jsou to asi dva metry vysoké, hodně hubené stvoření, které mají dlouhé prsty zakončené takovými lopatkami dalo by se říct a jsou neuvěřitelně rychlí. Jsou buď hnědí, nebo zelení a mají dlouhé vlasy ve stejném odstínu, jako barvu kůže. Každý má svoje vytyčené a neměnné území, plné hrobů. Starají se o mrtvé a jejich duchy. Jsou přátelští, nebo se tak aspoň chovají. Ve skutečnosti jsou to krutá stvoření. Když chceš přejít přes jejich území a neneseš jim nového mrtvého, tak tě zabijí, abys splatil dluh za přechod přes jejich hřbitov. Když mrtvého neseš, tak tě uvítají, pohostí a zabijí až potom. Vymluví se na to, že jste ve skutečnosti šli dva, a že jsi musel splatit dluh i za sebe. Nikdy nikoho nenechají přežít." takže střihoruký Edvard s lopatkami? To už jsme zase jeli a Simon díky mím neustálým dotazům nedával pozor na cestu. Najednou se před námi objevil náhrobek. Simon zaklel.
"Měl jsem dávat větší pozor na cestu. Právě jsme vjeli, do rajonu nějakého hrobaře." a opravdu, kolem nás byly samé náhrobní kameny. Jeden vedle druhého. Měla jsem pocit, že jsem za jedním stromem viděla vykukovat zelený obličej. Za chvilku jsem už stála spoutaná vedle stromu. Simon měl pravdu, když říkal, že jsou rychlí. Z jedné strany jsem byla přivázaná k Simonovi a z druhé strany k nějaké holce. Přede mnou stála vysoká zelená žena s vlasy skoro do pasu, které byly brčálově zelené. Dívala se na mě bílýma očima bez duhovek i zorniček. Vypadala, že je slepá. Obličej měl protažený a její tvář se teď roztahovala ve zlověstném úšklebku.
"Výborně!" pronesla pisklavým hlasem a zatleskala si.
"Dnes hned tři budoucí nebožtíci. Výborně!" a je s námi konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Natali ze Small-muse :)) Natali ze Small-muse :)) | Web | 20. března 2012 v 19:43 | Reagovat

PÁÁÁNI!! No, tak to je něco!! Moc se mi líbí, jak si vymyslela ty hrobaře!! Bože můj, chudák Ann a Simon!! Mě by kleplo, jenom kdybych viděla někoho bez zorniček a duhovek!

2 Anne Anne | Web | 22. března 2012 v 21:12 | Reagovat

...fajn...nehledě na to, že to, co řekl Simon o hrobařích, jsi mi řekla už předtím ve škole,je to krutyyyyyyy :) hey nechtěla bych vjet na uzemi nejakyho hrobaře...brrrfujbleee :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama