close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Březen 2012

153 256 znaků, 16 814 slov, 50 stránek

13. března 2012 v 16:00 | Hejlynka |  ostatní
Dnes jsem dokončila první část cesty někam jinam. Celkem vyšla na 17 kapitol, což je 50 stránek ve Wordu, 26 814 slov,153 256 znaků. Nidky jsem si nemyslela, že bych s touhle povídkou mohla dojít až tak daleko, ale povedlo se a to hlavně díky vaší podpoře. Moc vám děkuji a doufám, že mě budete podporovat i nadále.
Hejlynka

16. kapitola-1.část

13. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci první části...
16. Kapitola- královna, povinnost, a rozhodnutí
"No, tak jmenuje se Mira, je jí 124 let. Je milá, hodná, spíše tichá a hodně jí to myslí. A to je asi tak všech…No, ještě má sestru, ale o té se nemluví."
Nemluví se o ní? To je divné.
"A proč se o ní nemluví?" podívala se na mě rozzlobeně, ale pak si zjevně uvědomila, že nejsem zdejší.
"Promiň. To ty samozřejmě nemůžeš vědět. Když královninu matku svrhnul Xarx z trůnu přidala se k němu a zradila svoji vlast. Je považována za zrádce a je…" byli jsme přerušeny příchodem další osoby.
"A je přísně zakázáno o ní mluvit." pronesla příchozí žena. Vypadla docela mile a "rošťácky" a nevzbuzoval skoro žádnou autorit, ale přesto jsem sledovala, jak před ní všichni přítomní vlkodlaci sklonili hlavy a Sára dokonce padla na kolena. Přímo přede mnou stálo, děvče, které stejně jako většina přítomných nevypadalo, že by mu bylo víc, než mě. Postavově byla na mě docela vysoká. Mohla měřit, tak 185-190 cm a ještě k tomu měla podpatky, takže to celkovou výšku jen vylepšovalo. Měla dlouhé uhlově černé vlasy po lopatky, ve kterých měla zapletené fialové, modré a růžové květiny. Srdcovitému tvaru obličeje dominovaly šedo-fialové oči. Na sobě měla nevýrazné šedé kalhoty, fialové tričko a přes to černý kabát až ke kolenům. Její výraz nevypadal zrovna přívětivě, ale nedívala se na mě. Svůj zlostný pohled upírala na Sáru, která div neležela ne zemi a třásla se. Asi strachy. Po chvilce promluvila.
"Já…Já se moc om…Omlouvám vaše veličenstvo." vykoktala. Děvče ještě chvíli upíralo pohled na ni a vypadalo to, že svádí vnitřní boj sama se sebou. Proč tu svoji schopnost číst myšlenky mám, jen když ji nepotřebuju?! Po chvilce se do ní odvrátila, přeletěla očima všechny přítomné a na mě se zastavila. Vypadala docela dost překvapená. Nedalo se určit, jestli mile, nebo ne. Je mi docela nepříjemné, když na mě někdo kouká více, než půl minuty, ale ony na mě zírala už minutu a půl. Stísněně jsem přešlápla. Jakoby ji tento můj náhlý pohyb vytrhl z transu sebou škubla a stočila svůj pohled na Simona.
"Takže, to je ona." nebyla to otázka, ale přesto jí odpověděl.
"Ano, vaše výsosti." najednou, jako by si uvědomila, že se před ní její poddaní stále klaní, švihla rukou v neurčitém pohybu, který působil, jakoby jen odháněla dotěrný hmyz. Všichni, až doteď se klanící zvedli hlavy, kromě Sáry, stále klečící přede mnou. Vůbec ji nevnímala a stočila svůj pohled zpět na mě. Tentokrát to vypadalo, spíše jako by mě hodnotila. Nepříjemně jsem se ošila. Proč na mě všichni nově příchozí tak upřeně civý?! Napřed Deinor a Azir a teď tahle podivná královna, tedy jestli to královna je, ale soudě podle reakcí zde přítomných vlkodlaků asi byla. Po další chvilce "civění" na mou osobu mi podala ruku.
"Velice mě těší, že tě poznávám. Moje jméno je Mirialil, ale stačí, když mi budeš říkat Miro. V minulosti jsem byla také známa, jako budoucí královna vlkodlaků…no, teď už současná." s rozpačitým výrazem jsem ji přejala.
"Ehm, no taky mě těší, já se jmenuji Alexandra, ale to už asi taky víte."

15. Kapitola-4.část

12. března 2012 v 18:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám tu slibovannou čtvrtou část... Nevím, kdy bude další ale bud se snažit, aby to bylo co nejdříve...Dost možná něco napíšu už dneska, rptotože mám docela náladu na psaní, ale... to záleží na shodě spousty oklností...Doufám, ža se bude líbit...
"Sám ses do toho zamotal, tak se z toho i vymotej!" prohlásil jeho bratr. Povzdech si.
"No, ono by se to dalo říct i tak, že si tě ten přívěsek sám vybral, no a tím tě tak trochu, no… Zkrátka a dobře jsi teď náš defakto zachránce." vysoukal ze sebe nakonec.
"Zachránce před čím, nebo ký…" Já vážně nesnáší, když mě někdo přerušuje! Z lesa vedle nás se vynořili Iris a Sára. Vypadali docela unaveně, ale hlavně dost vyčerpaně.
"Víte, jak dlouho už vás hledáme?!" začala hned soptit Sára. No, žeby od té doby, co jsme zmizeli? A to je přece, tak 1-2 dny, nebo víc? Já nevím! Všechno mi tu začíná splývat dohromady. Ti čtyři se začali dohadovat, a tak jsem je radši nechala napokoji a připojila se k ostatním. Po chvilce se k nám kupodivu jeden z nich připojil. Byla to Sára. Zařadila se vedle mě.
"Někdy je to s nimi vážně děs." prohlásila po chvilce.
"Jo, to ti i věřím." odpověděla jsem nejistě. Nemůžu vědět, že se z ní za chvilku nestane stejný mrzout, jako z ostatních. Ti se ze začátku taky jevili, jako docela příjemní lidé. A nakonec se samozřejmě ukázalo, že nejsou milí a už vůbec né lidé. Moje myšlenkové pochody přerušila opět Sára.
"Ty se nás nebojíš?" tak to je čistě řečnická otázka.
"Ne, měla bych?"
"NE! Samozřejmě, že ne, jen mě to trochu hodně překvapuje. U Ann nám trvalo strašně dlouho, než konečně uvěřila, že jí vážně nic neuděláme a že z ní vážně nechceme mít večeři, na druhou stranu jí bylo tenkrát 5, takže se to dalo čekat. Ale i tak reaguješ na člověka moc klidně. Je to neobvyklé." vyčerpávající proslov.
"Och… Samozřejmě, to se dá od dítěte čekat, že…Ale vám možná připadám, jako dítě i já, ne? Vždyť jste všichni o tolik starší, než já…" blekotala jsem. Usmála se.
"Ne, ty jsi člověk a proto jim nepřipadáš, tak docela jako dítě. Například u mě je to jiné. Většina z nich je o sto a více let starších, než já proto jim se svým věkem, a to je mi sto, připadám moc mladá na práci, kterou vykonávám. Na druhou stranu jim jako dítě připadá i královna, která je o něco starší, než já. Pro ně budu vždycky malá a defakto zbytečná, víš?" trpce se usmála.
"Hpf, to musí být strašné." nemyslím její věk, ale to, jak se k ní chovají. Je dospělá a oni s ní zacházejí, jako s dítětem, jenom protože jí není aspoň tři sta?! To je barbarské!
"Jo, no každopádně jsem si už zvykla. Jiné to nikdy nebude, tak proč se s tím nesmířit? Chtěla bys něco vědět, když ten, koho jsi vyslýchala má teď moc práce? Já ti toho v některých ohledech můžu říct i víc." to je celkem lákavá nabídka.
"No, víš vy všichni skoro pořád mluvíte o nějaké královně, ale já nevím, jak to s ní vlastně je…Nemohla bys mi to trochu ujasnit, prosím?" když nejsem pořádně v obraze, tak jsem zmatená a to my vůbec nedělá dobře.
"No, to záleží hlavně na tom, co bys chtěla vědět." ha, na rozdíl od Simon se netváří tak moc důležitě.
"Všechno, co mi o ní můžeš říct." já jsem strášně zvědavý tvor.
"No, tak jmenuje se Mira, je jí 124 let. Je milá, hodná, spíše tichá a hodně jí to myslí. A to je asi tak všech…No, ještě má sestru, ale o té se nemluví."



Absence

11. března 2012 v 17:57 | Hejlynka |  ostatní
LIdičkové je mi líto, ale dneska asi nic nepřidám...Kašlu, kejchám, prskám na všechny strany, hlava mě bolí jako střep a každou chvilí mám pocit, že budu zvracet...Asi na mě něco leze,,,Dneska už proto asi nic nepřidám, a doufám, že zítr mi bude lépe...má rozepsáno, ale vážně se cítím strašně...

Dočasné pozastavení tvorby

9. března 2012 v 19:22 | Hejlynka |  ostatní
Jelikož u poseldních dvou kapitol zatím nepřibyl ani jedniný komentář, rozhodla jsem se, že nebudu pokračovat do té doby, než tam budou u každě aspoň 3. Nebaví mě psát, když si to nikdo nečte. Jestli to někdo čtete, tak mi zanechte v komentářích aspoň smajlíka, ať vím, že mám pořád pro koho psát. Já vám nevyčítám, že nemáte čas číst, ale pořád byste mi mohli nechat aspoň koment tipu "nemám čas, přečtu si to potom". Všem, kteří nějak zareagují předem děkuji.

15. Kapitola-3. část

9. března 2012 v 15:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Ještě bude jedna část, která by snad mohla přibýt v sobotu...Snad..
"Hm, tak třeba…Kolik ti je?"
"Tak to je rána pod pás…Hodně."
"A to je kolik?"
"Je nezdvořilé ptát se na věk."
"Je nezdvořilé ptát se ne věk dámy a pokud vím, tak ty dáma nejsi, takže povídej, nebo…V lese je spousta zábavy…" povzdechnul si.
"574." němě jsem zírala. Asi má srdeční zástavu.
"K…K…Kolik?"
"Už jsem ti to řekl." usmál se.
"A…Ale…" přerušil mě.
"Já nestárnu, víš. Tobě to možná připadá hodně, ale já osobně jsem pro některé ještě pořád dítě, takže…To není až tak hrozné."
"Hpf, no, tak fajn…Kam to půjdeme, až zabalíme tábor?" to, už jsme teď dělali.
"Jak tě napadlo, že někam půjdeme?"nadzdvihl obočí.
"No, kdyby to bylo jinak, tak bychom nebalili, to zaprvé a zadruhé…Jenom cesta by zabrala 5 až 6 hodin, na které mě potřebuješ zaměstnat."
"Jdeme do úkrytu královny Miry."
"Tu bych snad měla znát?"
"Je to naše právoplatná vládkyně." zamručel.
"No, já nejsem vlkodlak, takže to nemůžu vědět…Říkal jsi úkrytu? Proč?"
"Už je to docela dávno, ale svrhnul ji jeden zloduch, který si teď říká vládce." prohlásil hořce.
"Aha, a jak se jmenuje a třeba co je zač?" vím, že pokouším jeho sebeovládání, protože už teď byl dost naštvaný, ale já mám hodně velké podezření, že to jméno znám a že zhruba vím, jak ten zloduch vypadá.
"Jmenuje se Xarx a vypadá zhruba jako tvůj bratr Lukáš." prohlásil tiše Morner. Vylekala jsem se. Skoro jsem zapomněla, že tu je. Kráčel přímo za námi a potichu nás poslouchal. Tady až do teď. Rozhodla jsem se změnit téma.
"To jsem ráda, že tě tu máme…Chtěla jsem se tě taky na něco zeptat, tedy jestli s tím nemáš nějaký problém."
"Ne, klidně se ptej."
"Vy dva jste vážně biologičtí sourozenci? Víte, né že by mi do toho něco bylo, ale vypadáte každý úplně jinak a taky máte velice rozdílné povahy…" přerušil mě smích od obou.
"Ano, jsme skutečně biologičtí sourozenci. Já jsem ale po matce, zatímco Simon po otci."
"Aha, a…kolik je tobě?"
"Ty si s tím věkem prostě nedáš pokoj, co?" to uhodl.
"Ne, docela mě nadpřirozené bytosti zajímají…Takže…Kolik?"
"Jsi strašně paličatá a pořád si jdeš za svím, co? No, až tak velký rozdíl mezi sebou nemáme…Jsme o dva roky mladší, než Simon." další srdeční zástava.
"Hpf, no každopádně to na vás vůbec není poznat…"
"Tak, to díky bohu…Dokážeš si představit, jak bych vypadala jako dědula, kterému je přes 500?" zasmál se Simon.
"Jako scvrklá křížala?" zatvářili se dotčeně.
"Tak to ti pěkně děkuju, Alex!" prohlásili společně.
"Tak, fajn…Přehodíme na něco jiného…Proč jsem tady?"
"Jsi neopatrná a smolař?"
"Haha"
"No, tak fajn," povzdychl si rezignovaně Simon.
"Vzpomínáš na ten přívěsek, který jsi dostala k vánocům?"
"No, to jsem dostala dva…myslíš ten s tou tlapkou, nebo ten druhý?"
"Ten Keltský znak. Dostala jsi ho ode mě, tedy ne tak úplně… Hpf, když to se blbě vysvětluje!" sám ses do toho zamotal, tak se z toho i vymotej.

15. Kapitola-část2

8. března 2012 v 20:10 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám druhou část kapitoly...
Alexandra:
Ann šla potichu za mnou a vypadala zcela zabraná do svých myšlenek. Já jsem taky byla zabraná do myšlenek, ale ne do svých. Budu se asi muset smířit s tím, že opravdu slyším myšlenky ostatních. Ne, nejsem blázen. Ano, je mi dobře. Myšlenkové pochody Ann byly skutečně velice zábavné…
Je to neotesanec, který na tebe křičel!
Dělal to pro tvoje dobro!
Vůbec mu na tobě nezáleží!
Ale záleží a to hodně. Jinak by tě nechal sežrat tím vlkodlakem tam na louce!
Udělal to jenom proto, že nechtěl, aby byla Alex smutná! Nezáleží mu na tobě!
Ale záleží!
Nezáleží!
Ale záleží!
Nezáleží!
Ale záleží!
Nezáleží!
Bylo to strašně komické. Občas se mi stane něco podobného, ale nikdy ne až takováhle hádka. Jenom sem tem pár rozporů o tom, co si mám obléct, nebo jak se učesat, případně co napsat, či nakreslit. Nevydržela jsem to a musela se potichu usmát, což Ann samozřejmě zaregistrovala.
"Čemu se směješ?"
"Jen jsem si vzpomněla na jeden vtip."chabá výmluva.
"No, tak mi ho pověz, ať se taky pobavím." a jsem v háji.
"Hm…Už si ho nepamatuju." Na tohle by mi neskočil ani retardovaný. Asi bych jim to měla říct… Ale dneska to určitě nebude.
"Aha." vždyť jsem říkala, že mi na to neskočí! Během naší malé slovní potyčky jsme se dostali až skoro k táboru. K překvapení nás obou tam na nás čekal Simon. Tvářil se velice ustaraně, ale hned, jak nás uviděl, viditelně se mu ulevilo. Rozešel se směrem k nám.
"Kde jste byly?" No, asi na koních ne?
"Museli jsme si s Ann o něčem promluvit." nadzvedl obočí.
"Proč jste museli jít až tak daleko?" začínám pomalu uvažovat, jestli mu to myslí.
"No, ono to je strašné tajemství a proto jsme nepotřebovaly, aby to slyšela polovina smečky vlkodlaků, kteří rozebírají skoro úplně všechno a rádi strkají nos, tam, kam nemají, a proto jsme šli tak daleko, dokud jsme si nabyly jisté, že nás nebudete slyšet."
"Proč se mnou mluvíš, jako bych byl retardovaný?"
"Protože…Většině lidí by to došlo?" usmál se.
"Ale já nejsem člověk. Momentálně řeším spoustu důležitějších věcí, a proto si nechám poradit." odpověděl.
"Hm, no zní to celkem logicky…Nad čím musíš přemýšlet?" zeptala jsem se nenápadně.
"Třeba nad tím, jak to udělat, když tě mám mít pořád na očích a ty děláš náhlá rozhodnutí a ve výsledku se stejně vydáš, kam chceš?" jo, to jsem celá já.
"Je to celkem jednoduché. Musím se bavit. Když se nebavím, nebo neposlouchám něco zajímavého, tak hledám zábavu jinde." poradila jsem mu.
"A co konkrétně by tě mohlo zabavit na dobu zhruba 5-6 hodin?" není tak blbý, jak před chvilkou působil.
"No, teoreticky bych ti mohla pokládat otázky a ty bys mi na ně mohl odpovídat?" tvářil se, že nad tím přemýšlí.
"No, to by možná šlo, ale musím tě vatovat. Na některé otázky ti asi nebudu moct dát odpověď."
"To mi nevadí!"
"Tak můžeš začít…"

15. Kapitola-část1.

5. března 2012 v 20:00 | Hejlynka |  Cesta Někam Jinam
Přidávám další kapitolku. Vysky tuje se tu pohled "dvou já", dalo by se to vysvěti i tak, že každý má takové dvě(a více) malých osůbek v hlavě, které mu radí a (vždycky) si navzájem odporují. Já je mám taky a je to děs. Jedno (to nerozumné) má za následek to, co dávám na blog a moje "šílené" nápady, zatím co to druhé(to rozumné) počká, až to napíšu a pak to hezky zkrytyzuje.A taky spustu dalších věcí...(Ann ví o čem mluvím) NO a těď už se pusťte do čtení!
15. Kapitola-Konečně pravda a cestování
Ann
"Laskavě přestaň bulet! Tím, že tady budeš brečet ho nepřesvědčíš, že nejsi ufňukaná maminčina princeznička! Koukej se sebrat!" koukala jsem na ni s doširoka otevřenýma očima.
"C…co?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Když se ti líbí vlkodlak, tak si ho slzičkami nezískáš!" zaťukala mi na čelo.
"A…Ale jak jsi na to prosímtě přišla! J…Já, on…To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela!" to není pravda! Jak na to proboha přišla?!
"No, z toho se už nevykecáš! Už si toho začali všímat i kluci, ale Jenom vy dva jste si toho zatím nevšimli…Tedy, ty si to jenom odmítáš přiznat, protože se všechny snažíš přesvědčit, že ho nemáš ráda a on je citlivý asi jako pařez." no, s tím pařezem má asi pravdu.
"To, ale vůbec není pravda."odporovala jsem.
"Však ono ti to časem dojde." prohlásila s úsměvem.
"Měly bychom se vrátit, nebo nás budou hledat." dodala Alex po chvíli a otočila se k odchodu. Opožděně jsem se vydala za ní. Moje dvě já se v mé hlavě docela dost hádaly. To rozumné souhlasilo s tím, že se mi ten neotesanec nemůže líbit. Ale to druhé "nerozumné" souhlasilo s Alex a docela dost. Tak touhle hádkou se budu asi zabývat ještě dlouho. Kdyby se teď někdo díval do mé hlavy viděl by asi tohle:
Je to neotesanec, který na tebe křičel!
Dělal to pro tvoje dobro!
Vůbec mu na tobě nezáleží!
Ale záleží a to hodně. Jinak by tě nechal sežrat tím vlkodlakem tam na louce!
Udělal to jenom proto, že nechtěl, aby byla Alex smutná! Nezáleží mu na tobě!
Ale záleží!
Nezáleží!
Ale záleží!
Nezáleží!
Ale záleží!
Nezáleží!
Záleží, stejně jako Alex záleží na Danim a opačně!
Myslíš,t o že se nesnáší?! Jo, tak to rozhodně souhlas!
Ne, tak jsem to rozhodně nemyslela. Alex se Danimu líbí a docela dost!
Ještě jsem neviděla dva lidi, kteří ba ne nesnášeli víc! Jsi moc velký romantik!
Co se škádlívá, rádo se mívá! To je stará pravda.
Není!
A je a je a je a je!
Tuhle minihádku přerušilo zachichotání Alex ze předu. Doběhla jsem ji.
"Čemu se směješ?"
"Jen jsem si vzpomněla na jeden vtip."no, tak to určitě. Neumíš čistě hypoteticky číst myšlenky?!
"No, tak mi ho pověz, ať se taky pobavím."
"Hm…Už si ho nepamatuju." a to má být, jakože výmluva? Tak, to neberu!
"Aha." prohlásila jsem s výrazem, který jasně říkal: nevěřím ti a vím, že to víš! Mezitím jsme došli až skoro k táboru. Pro to rozumné já bylo docela překvapením, když na nás čekal v lese Simon. Starostlivě se rozhlížel po lese a vypadalo to, že se mu ulevilo, když nás uviděl.
Omyl, ulevilo se mu, když uviděl Alex. Jsi si jistá, že se mu nelíbí?! Já bych řekla, že je to celkem možné!
To není pravda! Má Alex na starosti a ta holka je naprosto nevyspitatelná. Musí to být hrozné dávat na ni pořád pozor. Já bych si po jednom dni hodila mašli!
Já chci, aby už to skončilo! Mě by stačilo klidně jenom jedno já!
Rozumné já
Nerozumné(zamilované) já

Jak moc je nebezpečné přemýšlet?- V mém případě je to hazard se životem.

1. března 2012 v 21:01 | Hejlynka |  ostatní
Všechno začalo celkem nevině a to jenom bolestí hlavy, která mě trápí skoro pořád, ale já jsem si lehla...Zavřela oči...A začala přemýšlet...A bylo to... V hlavě se mi zrodil naprosto šílený plán...Bohužel vám neřeknu, čeho se týká, protože si ho sama ještě musím pořádně ujistit... Mám toho teď docela dost...AJ...Cesta Někam Jinam...Krása neí všechno...A pár dalších projektů, o kterých zatím nic nevýte...Ten Naprosto šílený plán se týká Cesty někam jinam...Skoro...No, ne zrovna úplně, ale i tak by se to dalo říct...Nicměně...čas ukáže....