Tohle je jenom taková jednorázovka, kterou chci zahnat nudu...Cesta někam jinam bude přibývat pomalu...každý den kousek...doufuám, že se bude líbit...


Pýcha předchází pád
Hlubokým černým lesem vedla jen jediná cesta. Tomu lesu se všichni vždycky vyhýbali. Měli proč. V minulosti se tu stalo mnoho nepěkných věcí a mezi lidmi se šeptalo, že je prokletý. Ve skutečnosti nebyl prokletý les sám, ale jeho obvyklé. Ano, byli to sice jen samí lapkové a hrdlořezové, ale možná i něco horšího. Vždyť, kdo jiný by dokázal žít několikset let? A to oni už žili. Spousta starců by přísahala, že je viděla, když jim bylo deset a že se od té doby vůbec nezměnili. Les byl oficiálně majetkem místního hraběte. Starý hrabě se lesu vždycky vyhýbal. Věděl, že by to nedopadlo dobře a měl les v úctě. Věděl, nebo alespoň tušil, že ani ti nejhorší hrdlořezové by nedokázali v lese přežít. Byl plný nebezpečných zvířat a bůh ví, čeho dalšího. Les jim musel nějak pomáhat, což dokazoval i fakt, že kdykoliv se našel někdo, kdo byl ochotný jít lapky vyhnat vždy zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Lidé se v černém lese ztráceli ve velice hojném počtu a nikdy už je nikdo nenašel. Tohle všechno ovšem věděla i jeho jediná dcera Elena. Ale proč by toho měla dbát? Vždyť ona je paní a jí to tu všechno patří! Je nejbohatší na tomhle panství a zároveň nejkrásnější! Ten les je její a stejně, jako všechno ostatní ji musí poslouchat! Už se rozhodla! Stejně má cestu do města, tak proč si cestu nezkrátit přes les! Ubudou jí tím celé dva dny trmácení se v sedle a bude mít více času na nakupování! Cesta lesem trvá jenom jeden den, ale kdyby musela jet okolo, tak to zabere dny tři. Už se k lesu blížily. Jen ona a její komorná Valerie. Nikdo jiný ji nikdy na cestě do města nedoprovázel. Nepotřebovala ochranu. Nikdo si k ní nic nedovolí. Nikdo o jejím rozhodnutí nic věděl, dokonce ještě ani sama chudinka Valerie ne. Ale, proč by jí na ní mělo záležet? Ona ji musí poslouchat! Už byly na křižovatce, kde se cesta dělila. Doprava přes les a do leva okolo. Elena sebevědomě zamířila doprava. Jela si v klidu dál, když na ni vyděšeně zavolala Valerie.
"Výsosti, co to propána Jána děláte? Tudy nesmíme." vyděšeně mluvila dívka.
"Mlč ty hloupá! To já se rozhodnu, kudy pojedeme! Jsem tvoje paní a ty mě musíš na slovo poslechnout! Jedeme přes les!" obořila se na ni a pokračovala v cestě. Nebohému děvčeti bylo do pláče. Nemohla se otočit a odejít. Nebyla svobodná. Byla jenom otrok. Nezbývalo jí, než se potichu modlit, aby se její paní a jí tento nesmyslný plán nestal osudným. Proč má paní pořád pocit, že před ní i skála musí uhnout? Pomyslela si zoufale. Ten les vypadá i z dálky hrozivě, ale nedokázala si představit, jak zlé to bude v něm. Koně pod vedením svých jezdců dosáhly kraje lesa. Neviditelný za příkrovem stromů je pozorovala osoba. Byl to muž, jeden z lapků. Měl dnes hlídku u lesa. Překvapilo ho, že sem někdo jede. Většina lidí se tomuto lesu už dávno vyhýbala. O to větší bylo jeho překvapení, když zpozoroval, že obě osoby jsou ženy. První byla asi nějaká paní. Jela vzpřímeně vepředu a neohlížela se na dívku jedoucí za ní. Právě ta teď promluvila.
"Paní, vážně se nemůžeme vrátit?" zvolala ustrašeným hlasem.
"Mlč ty hloupá a pospěš si!" zprudka se na ni obořila její paní. Lapka se usmál. To se bude jeho pánovi líbit. Otočil se a neslyšně se ztratil v hlubokém lese. Za necelou půl hodinka už obě dívky projížděly nejhustěji zalesněnou částí lesa. Elena vnímala, že Valérie vystrašeně otáčí hlavu ze strany na stranu a čeká na smrt. Ta holka je ale vážně hloupá a navíc ještě ošklivá! Mě se nemůže nic stát! Pomyslela si. Už na ně čekali. Ukrytí za hradbou stromu, pro jejich zraky neviditelní. Přemístili se sem během chvilky po tom, co se o nich dozvěděli. Byla to snadná kořist. Bylo jich asi třicet a byli to samí muži. Někdo by o nich řekl, že jsou pohlední, ale to se ještě nikdy nestalo. Každého zabili dříve, než stih cokoliv říct. Už z dálky je zpozorovali. Jejich velitel se krutě usmál. Byl to muž bez kousku citu v těle, který nikdy neměl slitování. A proč by ho měl mít? Lidé si ho nezaslouží! A obzvláště tahle dáma ne! Měl o dceři hraběte dost jasnou představu. Nafoukaná, pyšná a protivná. Zaslouží si osud, který ji nachystal. Tu druhou dívku neznal a bylo mu to jedno. Zaplatí za to že vkročila do tohohle lesa. Vystrašeně se otáčela kolem sebe a aniž by o tom věděla už je všechny přešla pohledem, ale nemohla nic vidět. O tu se postará on. Při jejím posledním otočení její oči spočinuly přímo na něm. Byly pomněnkově modré a k smrti vyděšené. Když se jí zadíval do očí nějaký neznámí pocit ho bodnul v místě, kde míval srdce. Naprosto nečekaně si vzpomněl na svoji sestru. Taky mívala takové oči, ale ta už je několik let v otroctví. Rychle tu vzpomínku zahnal. Podíval se po svých pomocnících. Už se rozhodl. Ty dívky už se dál nedostanou. Krutě se usmál a vydal povel, aby je zabili. Poslední co Elena slyšela byl výstřel z pistole. Pak ucítila řezavou bolest v zádech. Pocítila obrovskou únavu a sesunula se z koně. Dopadla do kaluže vlastní krve a poslední co viděla byl obličej zabijáka, který jí s posměchem říkal.
"Měla jste se odnaučit pýchy slečno, protože tohle je váš trest." chraplavě se zasmál. Zavřela se jí víčka a padala do temnoty. Takhle to přece nemělo skončit! Až příliš pozdě si připomenula steré pořekadlo. Pýcha přechází pád.
Hlubokým černým lesem vedla jen jediná cesta. Tomu lesu se všichni vždycky vyhýbali. Měli proč. V minulosti se tu stalo mnoho nepěkných věcí a mezi lidmi se šeptalo, že je prokletý. Ve skutečnosti nebyl prokletý les sám, ale jeho obvyklé. Ano, byli to sice jen samí lapkové a hrdlořezové, ale možná i něco horšího. Vždyť, kdo jiný by dokázal žít několikset let? A to oni už žili. Spousta starců by přísahala, že je viděla, když jim bylo deset a že se od té doby vůbec nezměnili. Les byl oficiálně majetkem místního hraběte. Starý hrabě se lesu vždycky vyhýbal. Věděl, že by to nedopadlo dobře a měl les v úctě. Věděl, nebo alespoň tušil, že ani ti nejhorší hrdlořezové by nedokázali v lese přežít. Byl plný nebezpečných zvířat a bůh ví, čeho dalšího. Les jim musel nějak pomáhat, což dokazoval i fakt, že kdykoliv se našel někdo, kdo byl ochotný jít lapky vyhnat vždy zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Lidé se v černém lese ztráceli ve velice hojném počtu a nikdy už je nikdo nenašel. Tohle všechno ovšem věděla i jeho jediná dcera Elena. Ale proč by toho měla dbát? Vždyť ona je paní a jí to tu všechno patří! Je nejbohatší na tomhle panství a zároveň nejkrásnější! Ten les je její a stejně, jako všechno ostatní ji musí poslouchat! Už se rozhodla! Stejně má cestu do města, tak proč si cestu nezkrátit přes les! Ubudou jí tím celé dva dny trmácení se v sedle a bude mít více času na nakupování! Cesta lesem trvá jenom jeden den, ale kdyby musela jet okolo, tak to zabere dny tři. Už se k lesu blížily. Jen ona a její komorná Valerie. Nikdo jiný ji nikdy na cestě do města nedoprovázel. Nepotřebovala ochranu. Nikdo si k ní nic nedovolí. Nikdo o jejím rozhodnutí nic věděl, dokonce ještě ani sama chudinka Valerie ne. Ale, proč by jí na ní mělo záležet? Ona ji musí poslouchat! Už byly na křižovatce, kde se cesta dělila. Doprava přes les a do leva okolo. Elena sebevědomě zamířila doprava. Jela si v klidu dál, když na ni vyděšeně zavolala Valerie.
"Výsosti, co to propána Jána děláte? Tudy nesmíme." vyděšeně mluvila dívka.
"Mlč ty hloupá! To já se rozhodnu, kudy pojedeme! Jsem tvoje paní a ty mě musíš na slovo poslechnout! Jedeme přes les!" obořila se na ni a pokračovala v cestě. Nebohému děvčeti bylo do pláče. Nemohla se otočit a odejít. Nebyla svobodná. Byla jenom otrok. Nezbývalo jí, než se potichu modlit, aby se její paní a jí tento nesmyslný plán nestal osudným. Proč má paní pořád pocit, že před ní i skála musí uhnout? Pomyslela si zoufale. Ten les vypadá i z dálky hrozivě, ale nedokázala si představit, jak zlé to bude v něm. Koně pod vedením svých jezdců dosáhly kraje lesa. Neviditelný za příkrovem stromů je pozorovala osoba. Byl to muž, jeden z lapků. Měl dnes hlídku u lesa. Překvapilo ho, že sem někdo jede. Většina lidí se tomuto lesu už dávno vyhýbala. O to větší bylo jeho překvapení, když zpozoroval, že obě osoby jsou ženy. První byla asi nějaká paní. Jela vzpřímeně vepředu a neohlížela se na dívku jedoucí za ní. Právě ta teď promluvila.
"Paní, vážně se nemůžeme vrátit?" zvolala ustrašeným hlasem.
"Mlč ty hloupá a pospěš si!" zprudka se na ni obořila její paní. Lapka se usmál. To se bude jeho pánovi líbit. Otočil se a neslyšně se ztratil v hlubokém lese. Za necelou půl hodinka už obě dívky projížděly nejhustěji zalesněnou částí lesa. Elena vnímala, že Valérie vystrašeně otáčí hlavu ze strany na stranu a čeká na smrt. Ta holka je ale vážně hloupá a navíc ještě ošklivá! Mě se nemůže nic stát! Pomyslela si. Už na ně čekali. Ukrytí za hradbou stromu, pro jejich zraky neviditelní. Přemístili se sem během chvilky po tom, co se o nich dozvěděli. Byla to snadná kořist. Bylo jich asi třicet a byli to samí muži. Někdo by o nich řekl, že jsou pohlední, ale to se ještě nikdy nestalo. Každého zabili dříve, než stih cokoliv říct. Už z dálky je zpozorovali. Jejich velitel se krutě usmál. Byl to muž bez kousku citu v těle, který nikdy neměl slitování. A proč by ho měl mít? Lidé si ho nezaslouží! A obzvláště tahle dáma ne! Měl o dceři hraběte dost jasnou představu. Nafoukaná, pyšná a protivná. Zaslouží si osud, který ji nachystal. Tu druhou dívku neznal a bylo mu to jedno. Zaplatí za to že vkročila do tohohle lesa. Vystrašeně se otáčela kolem sebe a aniž by o tom věděla už je všechny přešla pohledem, ale nemohla nic vidět. O tu se postará on. Při jejím posledním otočení její oči spočinuly přímo na něm. Byly pomněnkově modré a k smrti vyděšené. Když se jí zadíval do očí nějaký neznámí pocit ho bodnul v místě, kde míval srdce. Naprosto nečekaně si vzpomněl na svoji sestru. Taky mívala takové oči, ale ta už je několik let v otroctví. Rychle tu vzpomínku zahnal. Podíval se po svých pomocnících. Už se rozhodl. Ty dívky už se dál nedostanou. Krutě se usmál a vydal povel, aby je zabili. Poslední co Elena slyšela byl výstřel z pistole. Pak ucítila řezavou bolest v zádech. Pocítila obrovskou únavu a sesunula se z koně. Dopadla do kaluže vlastní krve a poslední co viděla byl obličej zabijáka, který jí s posměchem říkal.
"Měla jste se odnaučit pýchy slečno, protože tohle je váš trest." chraplavě se zasmál. Zavřela se jí víčka a padala do temnoty. Takhle to přece nemělo skončit! Až příliš pozdě si připomenula steré pořekadlo. Pýcha přechází pád.
ahoj byla jsem tu, ale...nemám čas na čtení, protože fyzika nepočká...