Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Květen 2012

48 hodin

21. května 2012 v 20:00 | Hejlynka |  ostatní
Zjišťuji, že dneska se mi už nepoadří napsat ani řádek...Pokusím se vám něco přidat zítra, ale nevím, jestli to stihnu...Mám poněkud nabitější programa už několikrát jsem si řekla, že bych potřebovala, aby měl den 48 Hodin...No, tak snad zítra...Ahoj

1.kapitola-3.část

19. května 2012 v 22:00 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávám zase kousek další kapitolky...

Vyjeveně jsem zírala na dopis v mojí ruce. Na konci byly připsány ještě nějaké kontaktní informace. Podívala jsem se, jestli je tam i telefonní číslo a pak se vydala pro mobil. Po chvilkovém vyzvánění telefon někdo zvednul.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" ozval se z druhé strany příjemný kultivovaný hlas.
"Promiňte, ale dnes mi přišel nějaký dopis o tom, že jsem byla vybrána na nějaký pobyt, ale já o ničem takovém nevím."
"Teď už to víte, tak v čem je problém, slečno?"
"Asi jste se museli někde splést, protože já jsem nic takového nezkoušela, ani jsem se nezapojovala do žádného losování."
"Jmenujete se Darkneilisa Raienová?"
"Ano…"
"V tom případě je to v naprostém pořádku a uvidíme se zítra. Krásný den a nashledanou slečno." s tím zavěsila. Ještě chvilku jsem tam stála s mobilem u ucha, než jsem se konečně vrátila do kuchyně. Nad stolem stála mamka a právě dočítala můj dopis.
"No, vypadá to, že program na prázdniny máš už zařízený. To znamená, že dneska budeme muset balit." prohlásila po dočtení dopisu.
"Ale mě se nikam nechce." protestovala jsem. Mamka se usmála.
"Neboj, princezno, každý den ti budu psát a aspoň jednou do týdne volat. Na prázdniny jsme stejně nic neměly, tak se tu aspoň nebudeš nudit." pronesla, ke konci se však na dopis znovu podívala a ztuhla. Pokusila se to sice zamaskovat, ale i tak jsem to viděla. Divné.
"No, jestli nechceš přijít do školy pozdě, měla by ses jít chystat." prohlásil táta, čímž mě vytrhl z myšlenek. Málem jsem zapomněla na to, že mám ještě jít do školy.
"Jo, to máš pravdu, tak já jdu a uvidíme se odpoledne. Ahoj!" řekla jsem, vzala si tašku a vyrazila na poslední školní den tohoto roku.
Ve škole to proběhlo celkem dobře. Vysvědčení nedopadlo tak hrozně, jak jsem očekávala a dokonce nás učitel ani moc dlouho nezdržoval. Ale i přes t jsem nedokázala moc dobře projevit své nadšení, protože jsem ještě pořád musela přemýšlet nad tím dopisem.
Vypravěč:
V kuchyni po odchodu dětí do školy a do pokoje zavládlo nepříjemné ticho. Oba rodiče jen stáli a dívaly se na sebe. Po chvíli matka promluvila.
"Viktore, nemyslíš, že by to mohli být o…" říkala, ale otec ji přerušil.
"To je naprostý nesmysl. Šestnáct let nám dali pokoj, tak proč by se teď měli přihlásit. To s tím jistě nemá nic společného, jen se neboj." chlácholil svoji ženu.
"Ale ten znak na tom dopise…" nedala se jen tak dobít.
"Je to pravděpodobně jen náhoda. Kdyby po ní něco chtěli, tak by se přihlásili už dávno. Pusť to z hlavy a radši běž odvést malého do školky, než nám tu zboří dům." prohlásil a ukázal na strop. Z dětského pokoje se začínaly ozývat tlumené rány. Žena přikývla a šla nahoru do dětského pokoje. Nešlo jí to však z hlavy. Až po chvíli dala manželovi za pravdu. Kdyby o ni její skuteční rodiče měli zájem, přihlásili by se už dávno. Bude to jen náhoda. Když začala oblékat mladší dítě do školky, už měla zase dobrou náladu.

1.Kapitiola-2. část

13. května 2012 v 20:30 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávám další kousek kapitolky...Doufám, že se bude líbit... "Vážně musíš vsávat, Darknes. Jestli zase přijdeš pozdě, tak už ti nikdo neuvěří, že jsi zaspala? Musíš chodit dřív spát." budila mě mamka. Jen jsem něco nesrozumitelně zamručela. "Přišel ti dopis." prohodila jen tak mimochodem. Rázem jsem byla úplně vzhůru. "Nespletla se?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Mě totiž nikdy pošta nechodí. Nemám Skoro žádné kamarády a ti, co mám by mi spíše napsali esemesku, než dopis. Do knihovny sice chodím, ale byla jsem tam včera, takže bych upomínku dostat neměla. "Ne, jsem si jistá. Oprav mě, jestli se pletu, ale to ty se jmenuješ Darkneilisa Raienová, ne já." "Hm, to asi budu vážně já. Od koho by to mohlo být, nevíš?" zeptala jsem se. Jestli to neví ona, tak nikdo. "To budeme řešit, a budeš sedět oblečená u snídaně, dřív ne." usmála se. "Ale mami…" "Žádné ale. Jak jsem řekla. A koukej už vstávat!" "Když mě ne nééééééééééééééééééchce!" zívla jsem. Mamka se to evidentně rozhodla dál řešit nediplomatickou cestou, a proto ze mě strhla peřinu a poskládala ji na nedalekém prádelníku. S povzdechem jsem vstala, tedy se spíše skulila z postele na zem, protože jsem se chtěla otočit, ale špatně odhadla rozměry postele. Mamka se jen usmála. "Ty jsi vážně velké nemehlo." "Já za to nemůžu. A navíc, kdy to bylo naposledy, hm?" "No, já bych řekla, že dneska ráno. Nebo sis snad tu bouli na čele udělala ze spaní?" zasmála se a opustila můj pokoj. "To jsem si udělala včera večer. Jen ještě nebyla vidět!" zakřičela jsem na ni. Vstala jsem a vydala se do koupelny. Dala jsem si sprchu a stoupla si v ručníku před zrcadlo. Ze zrcadla na mě koukalo děvče s tmavě hnědými vlasy, svítivě modrýma očima a velkou, nafialovělou boulí na čele. Obličej jsem nikdy neměla moc výrazný. Jako menší jsem byla docela oplácaná, ale teď se to docela ztratilo. Sice pořád nejsem žádná modelka, nebo atletka, ale hrouda sádla taky nejsem. Co se týče výrazů mé tváře… Většina lidí tvrdila, že se neumím usmívat. Nevyvracela jsem jim to. Jediné, co na mě vynikalo, byly moje oči. Když jsem si je před pár lety začala i malovat, říkali mi nějakou dobu mrkací panenka. Kromě neobvyklé barvy očí jsem měla i od přírody dlouhé řasy. No, díky bohu, že už je to přestalo bavit. Usušila jsem si vlasy a vešla do pokoje, kde jsem se oblékla. Když jsem sešla dolů na snídani měla jsem na době černé kalhoty, modré tričko na ramínka, s červenými kytkami a červené balerýnky. Posadila jsem se za svoje místo u stolu a začala snídat. Matka přede mě postavila dopis, na kterém bylo napsané moje jméno. Otevřela jsem ho. Byl napsán rukou. Písmo bylo plné kudrlinek a sotva šlo přečíst. V každém rohu byla malá černé křídla. Taťka do mě dloubnul. "No, tak to přečti nahlas, ať víme, co ti píšou." "No, jo… Vážená slečno, tímto vám oznamujeme, že jste byla vybrána jako jedna z výherkyň dvouměsíčního pobytu v jezdeckém centru Angel sof Darkness. Dne 1.7 pro vás přijede zaměstnanec centra, který vás dopraví na místo. Krásný den přeje Avery Montgomeriová, zástupkyně ředitele." vyvalila jsem oči.

Tady jsou ještě nejaké obrázky toho oblečení...

1.Kapitiola-1. část

6. května 2012 v 19:00 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávám zase kousek kapitoly...
1. Kapitola-Pozvání
"Crrrrrrrrrrr!"
S trhnutím jsem se probudila. Proč prostě nemůžeme namontovat poštovní schránku, jako všichni ostatní? Nebo, proč nemáme nižší prahy, aby tu poštu mohl pošťák strčit pode dveřmi. Ne. Když přijdou ve čtyři ráno noviny, tak nás všechny vzbudí zvonění. Ještě se tak umět dohodnout, kdo pro ni tentokrát půjde.
"Crrrrrrrrrrr!"
No, dneska je to asi na mě. S povzdechem jsem se zvedla z postele a opustila vyhřáté peřiny. Hodila na sebe župan, obula teplé bačkory a vydala se po schodech dolů. Chvilku mi to trvalo, protože se mi pod nohama motaly moje kočky, ale nakonec jsem zdárně dorazila ke dveřím, kupodivu bez nejmenší újmy ne zdraví, což je u mě rekord. Vzala jsem klíče z věšáku, uvolnila zástrčku na dveřích a odemkla. Za dveřmi stála docela mladá žena, asi studentka na brigádě. Nervózně se ošila, když mě uviděla.
"Promiňte, ale nemáte tu nikde schránku a pode dveřmi to taky prostrčit nešlo. A při dnešním počasí se to ani nedá nechat na schodech. Navíc tu mám pro vás i dopis."
"Není na poštu trochu brzy?" zeptala jsem se překvapeně. Teprve teď jsem si všimla, že venku lije, jako z konve.
"Ano, ale tohle mi dali, že se to musí doručit co nejdříve. Vážně se omlouvám." prohlásila nešťastně.
"Ne, to je v pořádku, už jsem si zvykla. Děkuji a krásný den." vyvalila oči.
"Tedy, já vás nechápu. Já vás vzbudím ve čtyři ráno a vám to vůbec nevadí a ještě mi popřejete krásný den?" zasmála jsem se.
"Síla zvyku. Nashledanou." a zavřela dveře. Začala jsem prohlížet poštu. Nebylo tam skoro nic neobvyklého. Noviny, deset reklamních letáků a dva dopisy. Oby vypadaly úředně.položila jsem je na stolek u sveří. Ani jsem neřešila, komu jsou adresovány a pomalu se šourala zpět do postele. Dneska jsem měla nějaké štěstí, protože jsem nezakopla o vlastní nohy a dokonce ani o kočky, které si vážně nenechají vysvětlit, že vážně není zdvořilé plést se lidem pod nohy. Před postelí jsem si skopla bačkory a hned ulehla do postele. Spala jsem jako dřevo, až do zazvonění budíku o tři hodiny později. Na tenhle otravný zvuk jsem nereagovala a jen se převalila na posteli. Ale to by tu nesměl být můj mladší bratr. Pochopit mě může jen ten, kdo má sourozence mladšího aspoň o dva roky. Můj mladší bratr je o deset let mladší, než já. Takže zatím co já musím chodit už devět let do školy, on si ještě chodí do školky a myslí si, jak je škola úžasná. Právě teď se přiřítil ke mně do pokoje a začal mi skákat na posteli (částečně i na mě).
"Škola! Škola! Škola! No tak, vstávat! Musíš do školy!" vykřikoval pisklavým hláskem.
"Jdi pryč!" odbyla jsem ho a pokusila se ho shodit z postele. Marně. Místo toho se rozječel na celý dům.
"Mámí! Mamí! Ona nechce vstávat! Zaspí a bude mít problémy!" vypiskoval. Tohle by snad nepřeslechla ani hluchá mrtvola. Naštěstí se mě ten malý ničitel klidu rozhodl nechat na pokoji a šel se zaobírat svojí snídaní. Zabořila jsem hlavu zpátky do polštáře. Snažila jsem se nevnímat okolní svět, ale i tak jsem věděla, že někdo vešel do mého pokoje dřív, než dosedl na postel.

Trochu jsem se nudila...

4. května 2012 v 14:56 | Hejlynka |  ostatní
Dneska jsem se trochu nudila a tak jsem si hrála...A výsledky můžete vidět tady: