Přidávám zase kousek další kapitolky...
Vyjeveně jsem zírala na dopis v mojí ruce. Na konci byly připsány ještě nějaké kontaktní informace. Podívala jsem se, jestli je tam i telefonní číslo a pak se vydala pro mobil. Po chvilkovém vyzvánění telefon někdo zvednul.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" ozval se z druhé strany příjemný kultivovaný hlas.
"Promiňte, ale dnes mi přišel nějaký dopis o tom, že jsem byla vybrána na nějaký pobyt, ale já o ničem takovém nevím."
"Teď už to víte, tak v čem je problém, slečno?"
"Asi jste se museli někde splést, protože já jsem nic takového nezkoušela, ani jsem se nezapojovala do žádného losování."
"Jmenujete se Darkneilisa Raienová?"
"Ano…"
"V tom případě je to v naprostém pořádku a uvidíme se zítra. Krásný den a nashledanou slečno." s tím zavěsila. Ještě chvilku jsem tam stála s mobilem u ucha, než jsem se konečně vrátila do kuchyně. Nad stolem stála mamka a právě dočítala můj dopis.
"No, vypadá to, že program na prázdniny máš už zařízený. To znamená, že dneska budeme muset balit." prohlásila po dočtení dopisu.
"Ale mě se nikam nechce." protestovala jsem. Mamka se usmála.
"Neboj, princezno, každý den ti budu psát a aspoň jednou do týdne volat. Na prázdniny jsme stejně nic neměly, tak se tu aspoň nebudeš nudit." pronesla, ke konci se však na dopis znovu podívala a ztuhla. Pokusila se to sice zamaskovat, ale i tak jsem to viděla. Divné.
"No, jestli nechceš přijít do školy pozdě, měla by ses jít chystat." prohlásil táta, čímž mě vytrhl z myšlenek. Málem jsem zapomněla na to, že mám ještě jít do školy.
"Jo, to máš pravdu, tak já jdu a uvidíme se odpoledne. Ahoj!" řekla jsem, vzala si tašku a vyrazila na poslední školní den tohoto roku.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" ozval se z druhé strany příjemný kultivovaný hlas.
"Promiňte, ale dnes mi přišel nějaký dopis o tom, že jsem byla vybrána na nějaký pobyt, ale já o ničem takovém nevím."
"Teď už to víte, tak v čem je problém, slečno?"
"Asi jste se museli někde splést, protože já jsem nic takového nezkoušela, ani jsem se nezapojovala do žádného losování."
"Jmenujete se Darkneilisa Raienová?"
"Ano…"
"V tom případě je to v naprostém pořádku a uvidíme se zítra. Krásný den a nashledanou slečno." s tím zavěsila. Ještě chvilku jsem tam stála s mobilem u ucha, než jsem se konečně vrátila do kuchyně. Nad stolem stála mamka a právě dočítala můj dopis.
"No, vypadá to, že program na prázdniny máš už zařízený. To znamená, že dneska budeme muset balit." prohlásila po dočtení dopisu.
"Ale mě se nikam nechce." protestovala jsem. Mamka se usmála.
"Neboj, princezno, každý den ti budu psát a aspoň jednou do týdne volat. Na prázdniny jsme stejně nic neměly, tak se tu aspoň nebudeš nudit." pronesla, ke konci se však na dopis znovu podívala a ztuhla. Pokusila se to sice zamaskovat, ale i tak jsem to viděla. Divné.
"No, jestli nechceš přijít do školy pozdě, měla by ses jít chystat." prohlásil táta, čímž mě vytrhl z myšlenek. Málem jsem zapomněla na to, že mám ještě jít do školy.
"Jo, to máš pravdu, tak já jdu a uvidíme se odpoledne. Ahoj!" řekla jsem, vzala si tašku a vyrazila na poslední školní den tohoto roku.
Ve škole to proběhlo celkem dobře. Vysvědčení nedopadlo tak hrozně, jak jsem očekávala a dokonce nás učitel ani moc dlouho nezdržoval. Ale i přes t jsem nedokázala moc dobře projevit své nadšení, protože jsem ještě pořád musela přemýšlet nad tím dopisem.
Vypravěč:
V kuchyni po odchodu dětí do školy a do pokoje zavládlo nepříjemné ticho. Oba rodiče jen stáli a dívaly se na sebe. Po chvíli matka promluvila.
"Viktore, nemyslíš, že by to mohli být o…" říkala, ale otec ji přerušil.
"To je naprostý nesmysl. Šestnáct let nám dali pokoj, tak proč by se teď měli přihlásit. To s tím jistě nemá nic společného, jen se neboj." chlácholil svoji ženu.
"Ale ten znak na tom dopise…" nedala se jen tak dobít.
"Je to pravděpodobně jen náhoda. Kdyby po ní něco chtěli, tak by se přihlásili už dávno. Pusť to z hlavy a radši běž odvést malého do školky, než nám tu zboří dům." prohlásil a ukázal na strop. Z dětského pokoje se začínaly ozývat tlumené rány. Žena přikývla a šla nahoru do dětského pokoje. Nešlo jí to však z hlavy. Až po chvíli dala manželovi za pravdu. Kdyby o ni její skuteční rodiče měli zájem, přihlásili by se už dávno. Bude to jen náhoda. Když začala oblékat mladší dítě do školky, už měla zase dobrou náladu.
V kuchyni po odchodu dětí do školy a do pokoje zavládlo nepříjemné ticho. Oba rodiče jen stáli a dívaly se na sebe. Po chvíli matka promluvila.
"Viktore, nemyslíš, že by to mohli být o…" říkala, ale otec ji přerušil.
"To je naprostý nesmysl. Šestnáct let nám dali pokoj, tak proč by se teď měli přihlásit. To s tím jistě nemá nic společného, jen se neboj." chlácholil svoji ženu.
"Ale ten znak na tom dopise…" nedala se jen tak dobít.
"Je to pravděpodobně jen náhoda. Kdyby po ní něco chtěli, tak by se přihlásili už dávno. Pusť to z hlavy a radši běž odvést malého do školky, než nám tu zboří dům." prohlásil a ukázal na strop. Z dětského pokoje se začínaly ozývat tlumené rány. Žena přikývla a šla nahoru do dětského pokoje. Nešlo jí to však z hlavy. Až po chvíli dala manželovi za pravdu. Kdyby o ni její skuteční rodiče měli zájem, přihlásili by se už dávno. Bude to jen náhoda. Když začala oblékat mladší dítě do školky, už měla zase dobrou náladu.
Tak to se pěkně rychle rozjelo!
Už se těším na ten koňskej tábor 