Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Červen 2012

2.Kapitola-4.část

27. června 2012 v 18:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávám tu slibovanou další část..Doufám, že se bude líbit...

Darknes:
Sledovala jsem ty dva, když v tom se na mě jeden z nich podíval. Rychle jsem odvrátila hlavu stranou, ale měla jsem pocit, že si mě musel všimnout. Čekala jsem a čas od času se podívala, jestli se na mě ještě pořád koukají. Koukali. Naštěstí mě zachránila právě přicházející Jana. Tahala mě za ruku, že už musím jít a že mi musí ještě něco ukázat.
Druhý den ráno:
Seděla jsem na posteli u tašky a sledovala moji matku, jak se na mě starostivě dívá. Za poslední hodinu jsme zkontrolovaly snad stokrát, jestli mám všechno, co budu potřebovat sebou. Vypadala ustaraně a měla jsem pocit, že by mě měla nejraději doma.
"Klid, mami. Budu volat, nebo pravidelně psát Emaily. Neměj o mě strach, konec konců je to jenom nějaké jezdecké centrum. Třeba se mi tam bude i líbit." usmívala jsem se, ale sama jsem takový pocit neměla. Pořád mi ještě vrtali hlavou ti dva mladíci ze včerejška. Chovali se divně, ale to se tady chová teď skoro každý.
"A není to ani tak moc daleko…" pokračovala jsem v uklidňování mamky. Ve skutečnosti to bylo jenom dvacet kilometrů, což se autem dalo zvládnout ani ne za půl hodiny. Když se něco stane, budou tam moct být, během chvilky.
"Když já nevím…" kroutila pochybovačně hlavou mamka.
"Jsem si jistá tím, že tam chci jet." prohlásila jsem pevně, ikdyž jsem ve skutečnosti měla stále větší pochybnosti, jestli dělám správně. Měla jsem pocit, jako kdybych se řítila do pasti, ze které není možnost úniku. Bylo za pět devět a v devět pro mě měli přijet. Nedokázala jsem říct, jestli se tam těším, nebo ne. I přes ten divný pocit, jsem tak nějak tušila, že se tam stane něco, co pro mě bude velice důležité. Před domem zatroubilo auto. Podívala jsem se na hodinky. Přesně devět. Nadechla jsem se, vzala tašku a vyšla z pokoje. Mamka šla potichu za mnou, a hlídla mě, abych nespadla. Táta čekal u dveří a mračil se na auto, které stálo u cesty. Nedokázala jsem poznat, co je to za značku, ale věděla jsem, že bylo hodně drahé. Už tak jsem byla docela neklidná, ale zarazila jsem se až ve chvíli, kdy z auta vystoupil ten hnědovlasý mladík z obchoďáku. To mě sledoval až sem, nebo tam nebil jen tak náhodou a vážně mě sledovali? Máma si všimla mého zastavení. Bezva. Další podmět k tomu, aby mě mohla přesvědčovat, ať tam nejezdím, ale já se nedám. Jednou tam chci jet, tak tam pojedu! Mezi tím, co jsem vedla svou malou nitřní debatu, kluk promluvil. Mluvil směrem k mámě.
"Dobrý den, vy musíte být Paní Darkmoonová. Jsem tady, abych odvezl vaši dceru k nám do jezdeckého centra, jak už jste se jistě dozvěděly z dopisu." měl tichý, kultivovaný hlas, ale já jsem se zaměřila spíše na mamku, pro případ, že by měla nějaké námitky.
"Ano, ano. To jsme se dozvěděly. Ale teprve včera! Nemělo by se takové oznámení posílat dřív? Abychom měly víc času na přípravu?" ptala se rozčíleně. Kluk pokrčil rameny.
"To ale není můj problém. Dopis jste dostali a já mám vaši dceru jenom odvést a docela spěchám, takže se rozlučte a pojedeme." prohlásil chladně. Ten kluk se mi nelíbí ani trochu. M8m z něj husí kůži. Ale i přes to jsem se otočila k mamce.
"Měj se mami. Neboj, budu ti často psát, že jsem v pořádku."
"Nezapomeň, že když se něco stane, budeme tam do půl hodiny a ozvi se aspoň jednou za den. Mám tě ráda a užij si to." říkala a byla přitom celá nesvá. Až do teď jsem byla pořád jenom s nimi, Dokonce jsem nabyla ani na žádném táboře. Dala jsem jí pusu na tvář, zamávala a nesedla do auta. Kluk beze slova nastoupil a vyrazili jsme.

Kapča

26. června 2012 v 18:32 | Hejlynka |  Cesta někam jinam-vzpoura
Dneska jsem se vrátila ze školního výletu a jsem utahaná, jako kotě...Kapitolka proto bude až zítra...

2.Kapitola-3.část

17. června 2012 v 15:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Tahle kapitolka je pro moje dvě věrné čtenářky Nicol a Natali a pro Maxé, která má dneska narozeniny...Všechno nejlepší

U stolu v kanceláři seděla mladá žena. Měla rezavé vlasy a svítivě zelené oči. Naproti ní stáli dva mladíci. Jeden měl krátké, černé vlasy a ten druhý dlouhé hnědě. Byli to její nejbližší přátelé a jediní, kterým tu mohla věřit. Věděla, že za nikým jiným jít nemůže, protože by mohl prozradit, co se dělají.
"Už vám přece chybí jenom jedna, Chrisi. Musíme jí najít a ochránit. Bez ní nemáme žádnou šanci." vysvětlovala už skoro zoufale.
"Nestačilo by se prostě jenom zbavit Kamila? To on za všechno tady může, i za to, jak se Daniel změnil." mračil se černovlasý mladík. Žena si povzdechla.
"To by stačilo, ale to není tak jednoduché. Ví, že po něm jdeme a dost dobře se hlídá. Nemáme nejmenší šanci se k němu dostat. Nic jiného děla nemůžeme!" Vysvětlovala snad už po desáté. Ně, že by černovlasý mladík byl tak nechápavý, ale příčilo se mu, ža by měl dělat tělesného strážce. V tu chvíli promluvil druhý mladík.
"Pojď, Chrisi. Čím dřív tam budeme, tím dřív to budeme mít z krku. Pořád je tu šance, že to nebude ani tahle." řekl a odvedla druhého mladíka ze dveří.
Současnost:
"Víš jistě, že je to ona?" ptal se hnědovlasý mladík svého přítele.
"Ano, je to ona. Jsem si tím jistý."
"To je vtipné. My ji hledáme až někde na druhé straně státu a ona je mezitím tady kousek od nás." pochechtával se hnědovlasý. Druhý však jeho humor nesdílel.
"Na tom není nic směšného, Vile. To, že bydlí tak blízko znamená, že jestli se nám ji podaří uhlídat během jejího pobytu u nás, nic jim nezbrání si ji potom zase najít. Budeme ji muset chránit napořád. Právě proto se předpokládalo, že ji poslali někam daleko, kde by pak nebylo tak snadné ji zase najít."
"Promiň, ale řekl jsi "my". To ty ji budeš hlídat. Já tě budu jen zaskakovat, když nebudeš moct."
"To je skoro to samé." odseknul Chris.
"No, to tedy není." odporoval mu Vil.
"Víš, co? Už to neřeš. Kdo pro ni zítra přijede?" odpověděl mu nabroušeně Chris.
"Nevím, to se ještě nerozhodlo, ale vypadá to, že buď já, nebo Kamil."
"Kamil? Proč by pro ni proboha měl jezdit?" Chrise to očividně vyvedlo z míry.
"Taky se snaží zjišťovat, která je ta správná."
"To je ale smůla." prohlásil černovlasý chlapec sarkasticky. Druhý se usmál.
"Jo, já vím, že nejradši bys pro ni zajel sám…A úplně tě chápu. Konec konců, je docela hezká."
"Co to proboha plácáš?" osopil se na něj černovlasý.
"Skoro nic, jen se mi zdá, že na ni trochu moc koukáš."
"Nevíš, co vidíš…Měl bys jít na oční."
"No, já bych o tobě řekl to samé, ale nebudeme se přece hádat." dodal rychle, když viděl, že se mu přítel chystá něco odseknout. Podíval se zpátky na děvče, které měly sledovat. Dívalo se na ně, ale ve chvíli, kdy se otočil se rychle podívala jinam a snažila se dělat, že se na ně nikdy ani nepodívala.
Začala nervózně podupávat nohou a čas od času se ujistila, jestli ji ti dva ještě pořád sledují. Vypadala, že se jí ulevilo, když k ní přišla vysoké blondýnka v růžovém a začala jí horlivě někam táhnout.
"No, uvidíme, jaká bude." prohodil hnědovlasý mladík a usmál se.

2.Kapitola-2.část

14. června 2012 v 17:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Konec zkoušení, takže teď už mám zase víc času na psaní...Snad to dopadlo dobře...Přidávám další kapitolku a doufám, že se bude líbit...

Začala jsem si balit věci do tašky. Myšlenkami jsem už byla zase někde jinde. Jana mě za chvilku dohnala. Neptala se, co jsme dostala, protože věděla, e to nemůže být nic zas až tak špatného. Vždycky jsem byla dobrá studentka. Nebyla jsem šprt, učení mi prostě šlo samo.
"Kde se máme sejít s tvojí mámou?" zeptala se nedočkavě. Těšila se na to nakupování, jako malé dítě na vánoční stromek. Bylo to docela pochopitelné. Do svého stylu oblékání jsem si nikdy moc kecat nenechala, což by ona velice ráda změnila, protože jí přijde, že se oblékám málo odvážně.
"Hm, co? Za hodinu před obchodním centrem."
"To je kdy? Za hodinu od teď, nebo už to bylo půl hodiny?"
"O půl jedenácté." odpověděla jsem nepřítomně.
"No, je čtvrt, tak to bychom už mohly vyrazit, co říkáš?" navrhla a já jsem s ní musela souhlasit. Když nevyrazíme teď, tak už to nestihneme.
O dvě hodiny později:
"Tohle jí bude určitě slušet. Pojďte se podívat paní Darkmoonová."
"Už jdu, Jano…Nemyslíš, že je to na ni trochu moc odvážné? Já bych navrhovala spíš…"
Takhle to bylo celou dobu. Jako kdybych tu vůbec nebyla. Vybíraly moje oblečení, ale beze mě. Neměla jsem šanci vůbec něco říct. Díky tomu jsem měla už i pár kousků oblečení, které si pravděpodobně nikdy neobleču. Ozvala bych se, kdybych nevěděla, že je to zbytečné.
"Nemohla bych si jít ještě něco zařídit?" zeptala jsem se. Chtěla jsem ještě někam jít, ale s nimi bych se tam nikdy nedostala.
"Samozřejmě, zlatíčko." odpověděla moje mamka a spolu s mojí nejlepší kamarádkou přemýšlela, jestli by mi to tričku, které držela, slušelo, nebo ne. Opustila jsem tedy obchod s oblečením a vydala se na opačnou stranu. Během chvilky jsem se dostala do papírnictví, kde byl můj první cíl. Potřebovala jsem si na ten "výlet" koupit nové pastelky a papíry. Malování jsem vždycky milovala, ikdyž jsem v něm nebyla žádný velký talent. Ale kytka u mě byla vždycky kytka a panáček, panáček. Zrovna jsem si vybírala nějaké pastelky, které se co nejméně lámou a pokud možno jsou i hezké, když jsem uviděla, jak na mě, kouká nějaký kluk. Měl krátké černé vlasy a šedivé oči. Stál u druhého regálu a teď se zaujatě probíral nějakými samolepkami, ale přísahala bych, že ještě před chvilkou na mě upřeně zíral. Nemohla jsem se zbavit divného pocitu, že se tu děje něco divného. Zaplatila jsem a přešla do protějšího knihkupectví. Bylo to moje nejoblíbenější knihkupectví. Velice ráda jsem četla a tady jsem vždycky sehnala to, co jsem potřebovala. Zdejší prodavačka byla velice milá a už mě velice dobře znala. Byla jsem tu docela častým zákazníkem. Vybrala jsem si tam pár knížek, které by mě mohly zajímat, a vyšla ven z obchodu. Ale hned jsem se zarazila. Naproti seděl ten kluk za papírnictví a vedle něj seděl druhý, který měl dlouhé hnědé vlasy. Měla jsem pocit, že jsem ho zahlédla přes vlohu obchodu s oblečením. Děje se tu něco divného a já musím přijít na to, co. Ti dva se docela zapáleně o něčem dohadovali a já měla takový divný pocit, že se to týká mě.

2.Kapitiola-1. část

6. června 2012 v 18:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Tahle kapitola je nic moc,ale snad se vám bude líbit pokusím se to do příště zpravit...:-D

2. Kapitola-Odjezd
"Kamže jedeš?!" zeptala se mě pořád trochu vykolejeně moje nejlepší kamarádka Jana.
"Na nějakou koňskou farmu." odpověděla jsem nepřítomně. Byla jsem myšlenkami někde jinde. Defakto jsem sice přemýšlela nad tím samým, ale trochu z jiného pohledu. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem se tam vůbec dostala. Nikam jsem přihlášku neposílala, ani jsem se nezúčastnila žádné soutěže. Moje kamarádka na to však vůbec nebrala ohledy a drmolila si dál.
"No, to nevadí, budeš za chvilku zpátky, snad. Počkej, stihneš oslavu Diany, ža ano?" ptala se, jako by to bylo něco hrozně důležitého. Povzdechla jsem si. Ona mě vůbec neposlouchá.
"Řekla jsem, že tam budu celé prázdniny."
"Cože!" vypískla, jako by to snad slyšela poprvé v životě. Vypískla to tak nahlas, že se k nám otočila i zbývající část třídy, která ještě nesledovala naši "zajímavou" debatu.
"Nepišti tak nahlas. Už jsem ti to přece říkala. Odjíždím zítra ráno a vracím se až druhého září, těsně před začátkem školy."
"Ale dneska na ten večírek, na oslavu konce školy jdeš, že jo?"
"Ne, nejdu. Odpoledne jdu s mámou nakupovat a pak se musím balit." tohle byla naprostá samozřejmost, která by snad mohla trknout i někoho, jako je Jana, tudíš blondýnu s milionářským tatíčkem.
"Cože!" vypískla dnes už podruhé a hned pokračovala.
"To přece nemůžeš myslet vážně. Tolik jsem se těšila, že tam půjdeš se mnou."
"Byla jsem tam loni." odpověděla jsem nabroušeně.
"Ale jenom do půlnoci. Nic sis neužila! A dneska ráno se mě David ptal, jestli tam půjdeš." mluvila zapáleně. Jenom do půlnoci? Já jsem sice ten tip, co může být vzhůru klidně do dvou do rána, ale v klidu. Když tam mám celou dobu tancovat s lidmi, které většinou ani neznám, plus se k tomu přičte moje nemotornost a malá odolnost, vůči alkoholu, vyjde z toho druhý den spánek do půl druhé odpoledne, spousta modřina děsná bolest hlavy, a to jsem tam měla ještě zůstávat? Ne, to tedy děkuju pěkně, ale znovu už to zažít nechci.
"Ani tak bych asi nešla, musím…slíbila jsem, že dneska zůstanu doma."
"Dobře, ale odpustím ti jenom tehdy, když budu moct jít nakupovat s vámi." zamyslela se. Už jsem jí to chtěla odkývat, když si na něco vzpomněla.
"Ale, co řeknu Davidovy. Řekla jsem mu, že tam dneska budeš."
"Ty ho určitě zvládneš nějak zabavit sama." dodala jsem rychle, než by mohla začít vymýšlet, jak mě na tu oslavu přece jenom dostat. Chtěla asi ještě něco dodat, ale v tu chvíli zazvonilo. Zamávala jsem jí a šla se posadit na své místo. Učitelka nás na začátku roku inteligentně posadila každou na jiný konec třídy. To mělo za následek dvě opačné věci. Zatím, co moje známky, a známky mého souseda se výrazně zlepšily, tak ty její se o dost zhoršily, protože už neměla od koho opisovat. Ani tak t ale nebyla taková katastrofa, že by se to nedalo zpravit ústním zkoušením, při kterém jsem jí tentokrát už radit mohla. Dokonce skončila jen s jednou trojkou. Učitelka nepoučila o chování se o prázdninách, rozdala vysvědčení a propustila nás.

Stín minulosti

3. června 2012 v 19:59 | Hejlynka |  Jednorázovky
Tohle je povídka, kterou jsem posílala do Veřiny soutěže, snad se vám bude líbit...Vím,že poslední dobou toh moc nepřidávám, ale nemám skoro žádný čas...Doufám, že se to o prázdninách zlepší...
Stín minulosti
Šla jsem spletitými uličkami města, směrem ke kraji a pomalu jsem se dostávala na místo, kde jsme měli mít schůzku. Ze začátku mi přišlo divné, proč bychom se měli sejít právě tady, ale nakonec jsem to nechala být. Vždyť je to celkem jedno, kde. Hlavně, že ho zase uvidím. Už jsem se nemohla dočkat. Neviděla jsem ho celý týden a hrozně jsem se na něj těšila. Už jsem byla skoro na místě. Zašla jsem za poslední roh a… Najednou se mi v hlavě začala přehrávat vzpomínka. Vzpomínka na den, kdy zemřel můj otec…
Bylo pozdě večer a já a táta jsme se vraceli domů. Byli jsme na nějaké oslavě, a jelikož jsme neměli auto, tak jsme museli jít domů pěšky. Tahle cesta se mi nikdy nelíbila, ale už jsme tudy několikrát šli a nikdy se nám nic nestalo, tak proč zrovna dnes? Cesta vedla spoustou uliček, které moc lidí nepoužívalo a byly opředeny né zrovna moc hezkou pověstí. Ale byla to nejkratší cesta domů. Ještě jsme skoro nic neušli, když jsme zabočili za roh…
Tady obvykle moje vzpomínka končila, ale dnes tomu bylo jinak. Když jsem zašla za roh, uviděla jsem ho tam stát. Čekal kousek za rohem a usmíval se na mě. A moje vzpomínka najednou začala pokračovat, od toho místa, kde před tím skončila…
Zašli jsme za roh, do postraní ulička a přímo před námi stáli dva muži. Jeden byl nalepený na zdi a ten druhý mu mířil pistolí na hlavu. Otec mě postrčil, abych se otočila, ale já jsem díky své nemotornosti upadla a upoutala tak na nás pozornost. Ten muž s pistolí se k nám otočil. Byl docela hezký. Měl velice hezký obličej, orámovaný černými vlasy a modré oči. Tohle jsem zaregistrovala během pár vteřin. Byla jsem jím ovšem tak unesená, že jsem nepostřehla jinou věc. Tu jsem si uvědomila, až zazněl výstřel. Hlaveň pistole ovšem nemířila na toho muže u stěny, ale na mého otce. Druhý muž se pokusil utéct, ale za chvilku se druhým výstřelem zbavil i jeho. Jsem na řadě. Blesklo mi hlavou a dala jsem se na útěk zpátky spletitými uličkami města. Za sebou jsem uslyšela další výstřel a kulka se zavrtala do zdi, jenom kousek od mojí nohy. Dál jsem se proplétala uličkami a slyšela jsem, jak běží za mnou. Měla jsem obrovský strach. Nikdy v životě jsem se tak nebála. Nemohla jsem popadnout dech a už skoro ani běžet. Kousek před sebou jsem uviděla světla ulice, a pár lidí, kteří přešli po chodníku na druhé straně. Rozběhla jsem se tam, protož to bylo moje jediná záchrana. Vyběhla jsem na ulici a poslední, co jsem viděla, byla světla, blížícího se auta. Ucítila jsem prudký náraz a pak už nic. Byla jenom tma…
Najednou jsem měla pocit, že se to všechno opakuje. Až na pár výjimek. Nebyl tu druhý muž, ani můj otec. Byla jsem tu jenom já a on. Vrah mého otce. Vypadla úplně stejně, jako ten večer. Nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout, na tvář vraha mého otce. Usmál se na mě.
"Jak se máš, princezno?"
Začala jsem od něj vyděšeně couvat. Já jsem tady právě teď s vrahem mého otce! Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolikrát jsem si snažila na jeho tvář vzpomenout, abych ho mohla donutit pikat, za to co udělal, a přitom jsem se na něj dívala skoro každý druhý den.
"Co se stalo?" promluvil na mě znovu a udělal dva kroky směrem ke mně. Couvla jsem.
"Nepřibližuj se ke mně, vrahu!" vyjekla jsem hlasem o oktávu vyšším, než obvykle. Zase se usmál, ale tentokrát úplně jinak. Tohle byl spíše děsivý úsměv.
"No, ne. Tak ty už jsem na mě vzpomněla? Že ti to ale trvalo." prohlásil chladně a strčil si ruku do kapsy.
"Pak je ti ale doufám jasné, že se tě budu muset zbavit. Nemůžu si přece dovolit, aby byl někdo, kdo může všude roztrubovat, že jsem někdy dávno, někoho zabil. Moc mě to mrzí, ale sbohem." S tím vytáhl ruku z kapsy, namířil na mě zbraň a vystřelil. Nevím jak, ale očekávala jsem to. Přesně ve chvíli, kdy domluvil, jsem se dala na útěk. Měla jsem ještě větší pocit deja'vu. Utíkala jsem spletitými uličkami města, ale tentokrát jsem zabočila špatně. Během chvilky jsem vběhla do slepé uličky. Chtěla jsem z ní vyběhnout, ale než jsme to stihla, už mi v tom zabránil. Byla jsem uvězněná mezi zdmi a zbraní a nemohla jsem nic dělat.
"Já přece nic neřeknu!" vykřikla jsem, jako poslední pokus o záchranu. Ledově se usmál.
"Však právě. Mrtvý svědek nemluví." řekl a vystřelil. Poslední, co jsem cítila byla řezavá bolest, v oblasti srdce.