Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Stín minulosti

3. června 2012 v 19:59 | Hejlynka |  Jednorázovky
Tohle je povídka, kterou jsem posílala do Veřiny soutěže, snad se vám bude líbit...Vím,že poslední dobou toh moc nepřidávám, ale nemám skoro žádný čas...Doufám, že se to o prázdninách zlepší...
Stín minulosti
Šla jsem spletitými uličkami města, směrem ke kraji a pomalu jsem se dostávala na místo, kde jsme měli mít schůzku. Ze začátku mi přišlo divné, proč bychom se měli sejít právě tady, ale nakonec jsem to nechala být. Vždyť je to celkem jedno, kde. Hlavně, že ho zase uvidím. Už jsem se nemohla dočkat. Neviděla jsem ho celý týden a hrozně jsem se na něj těšila. Už jsem byla skoro na místě. Zašla jsem za poslední roh a… Najednou se mi v hlavě začala přehrávat vzpomínka. Vzpomínka na den, kdy zemřel můj otec…
Bylo pozdě večer a já a táta jsme se vraceli domů. Byli jsme na nějaké oslavě, a jelikož jsme neměli auto, tak jsme museli jít domů pěšky. Tahle cesta se mi nikdy nelíbila, ale už jsme tudy několikrát šli a nikdy se nám nic nestalo, tak proč zrovna dnes? Cesta vedla spoustou uliček, které moc lidí nepoužívalo a byly opředeny né zrovna moc hezkou pověstí. Ale byla to nejkratší cesta domů. Ještě jsme skoro nic neušli, když jsme zabočili za roh…
Tady obvykle moje vzpomínka končila, ale dnes tomu bylo jinak. Když jsem zašla za roh, uviděla jsem ho tam stát. Čekal kousek za rohem a usmíval se na mě. A moje vzpomínka najednou začala pokračovat, od toho místa, kde před tím skončila…
Zašli jsme za roh, do postraní ulička a přímo před námi stáli dva muži. Jeden byl nalepený na zdi a ten druhý mu mířil pistolí na hlavu. Otec mě postrčil, abych se otočila, ale já jsem díky své nemotornosti upadla a upoutala tak na nás pozornost. Ten muž s pistolí se k nám otočil. Byl docela hezký. Měl velice hezký obličej, orámovaný černými vlasy a modré oči. Tohle jsem zaregistrovala během pár vteřin. Byla jsem jím ovšem tak unesená, že jsem nepostřehla jinou věc. Tu jsem si uvědomila, až zazněl výstřel. Hlaveň pistole ovšem nemířila na toho muže u stěny, ale na mého otce. Druhý muž se pokusil utéct, ale za chvilku se druhým výstřelem zbavil i jeho. Jsem na řadě. Blesklo mi hlavou a dala jsem se na útěk zpátky spletitými uličkami města. Za sebou jsem uslyšela další výstřel a kulka se zavrtala do zdi, jenom kousek od mojí nohy. Dál jsem se proplétala uličkami a slyšela jsem, jak běží za mnou. Měla jsem obrovský strach. Nikdy v životě jsem se tak nebála. Nemohla jsem popadnout dech a už skoro ani běžet. Kousek před sebou jsem uviděla světla ulice, a pár lidí, kteří přešli po chodníku na druhé straně. Rozběhla jsem se tam, protož to bylo moje jediná záchrana. Vyběhla jsem na ulici a poslední, co jsem viděla, byla světla, blížícího se auta. Ucítila jsem prudký náraz a pak už nic. Byla jenom tma…
Najednou jsem měla pocit, že se to všechno opakuje. Až na pár výjimek. Nebyl tu druhý muž, ani můj otec. Byla jsem tu jenom já a on. Vrah mého otce. Vypadla úplně stejně, jako ten večer. Nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout, na tvář vraha mého otce. Usmál se na mě.
"Jak se máš, princezno?"
Začala jsem od něj vyděšeně couvat. Já jsem tady právě teď s vrahem mého otce! Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolikrát jsem si snažila na jeho tvář vzpomenout, abych ho mohla donutit pikat, za to co udělal, a přitom jsem se na něj dívala skoro každý druhý den.
"Co se stalo?" promluvil na mě znovu a udělal dva kroky směrem ke mně. Couvla jsem.
"Nepřibližuj se ke mně, vrahu!" vyjekla jsem hlasem o oktávu vyšším, než obvykle. Zase se usmál, ale tentokrát úplně jinak. Tohle byl spíše děsivý úsměv.
"No, ne. Tak ty už jsem na mě vzpomněla? Že ti to ale trvalo." prohlásil chladně a strčil si ruku do kapsy.
"Pak je ti ale doufám jasné, že se tě budu muset zbavit. Nemůžu si přece dovolit, aby byl někdo, kdo může všude roztrubovat, že jsem někdy dávno, někoho zabil. Moc mě to mrzí, ale sbohem." S tím vytáhl ruku z kapsy, namířil na mě zbraň a vystřelil. Nevím jak, ale očekávala jsem to. Přesně ve chvíli, kdy domluvil, jsem se dala na útěk. Měla jsem ještě větší pocit deja'vu. Utíkala jsem spletitými uličkami města, ale tentokrát jsem zabočila špatně. Během chvilky jsem vběhla do slepé uličky. Chtěla jsem z ní vyběhnout, ale než jsme to stihla, už mi v tom zabránil. Byla jsem uvězněná mezi zdmi a zbraní a nemohla jsem nic dělat.
"Já přece nic neřeknu!" vykřikla jsem, jako poslední pokus o záchranu. Ledově se usmál.
"Však právě. Mrtvý svědek nemluví." řekl a vystřelil. Poslední, co jsem cítila byla řezavá bolest, v oblasti srdce.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ,,Nicol" ,,Nicol" | Web | 4. června 2012 v 15:53 | Reagovat

skvely príbeh... ale smutny...

2 Natali :) Natali :) | 5. června 2012 v 15:22 | Reagovat

Tyjo! Tak to je krutý! Nejlepší je ten závěr,  Mrtvý svědek nemluví. Skvěle zakončené, i když smutně...

3 ,,Nicol" ,,Nicol" | Web | 5. června 2012 v 18:00 | Reagovat

to nie, ale i tak sa mi najviac pacia tie fialovo-cierne

4 Alea Alea | Web | 10. června 2012 v 15:02 | Reagovat

Taky jsem se zúčastnila :).
Povedený příběh. Jenom v jedné části se tam pořád opakovalo slovo vrah. Ale jinak moc hezké.
Držím palce :) ;).

5 Vera Vera | Web | 10. června 2012 v 18:32 | Reagovat

podle komentářů soudím, že tem příběh je něco! tak uvidíme :D :D ještě jsem ho nečetla ale chystám se na to zítra :D a těším se

6 Domča Domča | Web | 30. června 2012 v 16:38 | Reagovat

pekné, pekné aj keď smutné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama