Po dlouhé době další část...Doufám, že se bude líbit...
3. Kapitola-Příjezd
Cesta byla sice jenom kousek, ale vedla celou cestu lesem. Dokonce bych řekla, že je to ještě delší, než se zdálo na první pohled. Byla to samá zatáčka a taky spousta hrbolů. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a koukala oknem ven. Les je listnatý, takže je tu nejkrásněji určitě na podzim. Ten kluk vedle mě měl už očividně mnohem lepší náladu, protože si potichu prozpěvoval. Mnohem raději bych tedy poslouchala rádio, ale nechtěla jsem ho urazit. Ani nevím, jak se jmenuje. Už jsem dostala příležitost si ho pořádně prohlédnout. Vypadla, jako student. Byl rozhodně starší, než já a taky vyšší. Dlouhé čokoládově hnědé vlasy měl stažené do ohonu a hnědošedé oči upíral na všechna možná místa, jen ne na silnici. Ale i přes to jsme ještě ani jednou nevybočili ze směru a zdálo se, že mám řízení pod kontrolou. Po chvíli se na mě otočil.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"To nevíš? Neměli by ti to říct?"
"Ne, ani ne. Dělám, co se mi řekne, tedy většinou."
"Aha. No, já se jmenuju Darkneilisa, ale můžeš mi říkat jen Darkness."
"To je hodně zvláštní jméno. Já se jmenuju William. Podal bych ti ruku, ale to by asi v téhle chvíli moc dobré nebylo." zasmál se. Veselá kopa.
"Ne, to tedy nebylo. Nemáš náhodou ponětí, proč si vybrali třeba zrovna mě?" rozhodla jsem se vyzvídat.
"Ne, o tom nemám nejmenší tušení. Vím, že kromě tebe přijede ještě dalších asi pět děvčat. Ani nevím, podle čeho si vám vybírali."
"Pracuješ už tu dlouho?"
"Ano, byl jsem adoptivní syn pana Raiena. Bylo nás takových hodně. Měl hodně peněz, tak si to mohl dovolit. Měl jenom jediného syna a ten se věčně nudil. Asi mu chtěl pořídit nějaké kamarády."
"Říkal jsi, měl?"
"Ano, nedávno zemřel. O vilu a přilehlé pozemky se teď stará jeho syn…Daniel." pronesl a při vyslovení toho jména se nějak podivně zasekl a snad i zesmutněl. Nepřišla jsem ale na žádný důvod, proč.
"Aha. Jak je to ještě dlouho?" změnila jsem téma rozhovoru.
"Ne, už je to jenom tak maximálně deset minut."
"Zdá se mi, že už jsme se potkali." musím zjistit, v tom obchodě byl on, nebo jen někdo jemu hodně podobný.
"Ano, dneska jsme se potkali v obchodě. Pochopitelně, to jsem ještě nevěděl, kdo jsi. Jela jsi už někdy na koni?" změnil téma rozhovoru a začal se věnovat silnici. Až teď. To je trochu pozdě, ne?
"No, ještě jsem na něm nikdy neseděla. Vlastně jsem byla ke koni nejblíže asi v zoo." zalhala jsem.Nechtělo se mi vysvětlovat, proč mám z koní strach.
"No, tak to se máš na co těšit. Tedy hlavně na to, jak tě po prvních hodinách v sedle bude všechno bolet." zasmál se. Mě to tak vtipné nepřipadalo.
"Jsme tady." prohlásil. Projeli jsme železnou bránou na kamenné nádvoří. Stál tu obrovský dům a celé to tu působilo docela staře. Tak tady budu příštích několik týdnů bydlet.
Cesta byla sice jenom kousek, ale vedla celou cestu lesem. Dokonce bych řekla, že je to ještě delší, než se zdálo na první pohled. Byla to samá zatáčka a taky spousta hrbolů. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a koukala oknem ven. Les je listnatý, takže je tu nejkrásněji určitě na podzim. Ten kluk vedle mě měl už očividně mnohem lepší náladu, protože si potichu prozpěvoval. Mnohem raději bych tedy poslouchala rádio, ale nechtěla jsem ho urazit. Ani nevím, jak se jmenuje. Už jsem dostala příležitost si ho pořádně prohlédnout. Vypadla, jako student. Byl rozhodně starší, než já a taky vyšší. Dlouhé čokoládově hnědé vlasy měl stažené do ohonu a hnědošedé oči upíral na všechna možná místa, jen ne na silnici. Ale i přes to jsme ještě ani jednou nevybočili ze směru a zdálo se, že mám řízení pod kontrolou. Po chvíli se na mě otočil.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"To nevíš? Neměli by ti to říct?"
"Ne, ani ne. Dělám, co se mi řekne, tedy většinou."
"Aha. No, já se jmenuju Darkneilisa, ale můžeš mi říkat jen Darkness."
"To je hodně zvláštní jméno. Já se jmenuju William. Podal bych ti ruku, ale to by asi v téhle chvíli moc dobré nebylo." zasmál se. Veselá kopa.
"Ne, to tedy nebylo. Nemáš náhodou ponětí, proč si vybrali třeba zrovna mě?" rozhodla jsem se vyzvídat.
"Ne, o tom nemám nejmenší tušení. Vím, že kromě tebe přijede ještě dalších asi pět děvčat. Ani nevím, podle čeho si vám vybírali."
"Pracuješ už tu dlouho?"
"Ano, byl jsem adoptivní syn pana Raiena. Bylo nás takových hodně. Měl hodně peněz, tak si to mohl dovolit. Měl jenom jediného syna a ten se věčně nudil. Asi mu chtěl pořídit nějaké kamarády."
"Říkal jsi, měl?"
"Ano, nedávno zemřel. O vilu a přilehlé pozemky se teď stará jeho syn…Daniel." pronesl a při vyslovení toho jména se nějak podivně zasekl a snad i zesmutněl. Nepřišla jsem ale na žádný důvod, proč.
"Aha. Jak je to ještě dlouho?" změnila jsem téma rozhovoru.
"Ne, už je to jenom tak maximálně deset minut."
"Zdá se mi, že už jsme se potkali." musím zjistit, v tom obchodě byl on, nebo jen někdo jemu hodně podobný.
"Ano, dneska jsme se potkali v obchodě. Pochopitelně, to jsem ještě nevěděl, kdo jsi. Jela jsi už někdy na koni?" změnil téma rozhovoru a začal se věnovat silnici. Až teď. To je trochu pozdě, ne?
"No, ještě jsem na něm nikdy neseděla. Vlastně jsem byla ke koni nejblíže asi v zoo." zalhala jsem.Nechtělo se mi vysvětlovat, proč mám z koní strach.
"No, tak to se máš na co těšit. Tedy hlavně na to, jak tě po prvních hodinách v sedle bude všechno bolet." zasmál se. Mě to tak vtipné nepřipadalo.
"Jsme tady." prohlásil. Projeli jsme železnou bránou na kamenné nádvoří. Stál tu obrovský dům a celé to tu působilo docela staře. Tak tady budu příštích několik týdnů bydlet.
užasna cast :)