Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Leden 2013

20.Kapitola-1.Část

16. ledna 2013 v 19:49 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Opět po týdnu přidávám další část, tentokrát už přepsanou, Cesty někam jinam. V tomhle a příštím týdnu toho moc nepřidám, protože se blýží pololetí a máme hodně písemek. Doufám, že se bude líbit...
Nakonec jsem se tam nedostala ani druhý den. Stará paní mě nutila pořád dokola ležet a jenom do mě pořád něco cpala. U spousty z těch věcí jsem si byla naprosto jistá, že lidský doktor by mi to nenaordinoval. Pokaždé to sice bylo něco jiného, ale vždy to mělo nepřirozenou barvu a nemělo to žádný zápach. Bůh ví, z čeho to nakonec bylo. Radši jsem to nezjišťovala a poslušně polikala všechno, co mi ta milá paní nachystala. Za celý den jsem neměla jedinou návštěvu a začínala jsem se nudit. Nepatřím zrovna mezi lidi, které by bavilo ležet v posteli, když je venku tak hezky. Oknem sem celý den dopadaly sluneční paprsky a přebíhaly po stěnách ve světlejším odstínu zelené, než zbytek světla. Hodiny se tu odhadovaly těžko, jelikož tu neměli žádné hodiny a moje hodinky se ztratily neznámo kam. Kdo ví, jestli by tady něco takového jako hodiny vůbec fungovalo. Všude, kam až jsem oknem dohlédla, byla neprostupná zeleň, bez známky dalšího obydlení, nebo nějaké jiné civilizace. Otevřely se dveře a dovnitř vešla stařenka. V ruce držela opět nádobku se zářivě modrou tekutinou. Nádobka tvarem připomínala kádinky, které jsme používali v učebně chemie, a barva tekutiny mi silně připomínala jednu chemikálii, která stála nad mým pracovním stolkem. Musela jsem se tvářit hodně nedůvěřivě, protože stařenka si povzdychla.
"Kolikrát vám musím děvče ještě říkat, že to není jedovaté. Proč bych se vás asi pokoušela otrávit?" Hlavou mi probleskl obrázek dřevěné hradby, na jejímž provizorním ochozu neustále obcházely stráže. Byl to výjev, který jsme neviděli jenom jednou. Podobně byly chráněné skoro všechny vesnice kolem lesa, který představoval nejkratší cestu do hlavního města. A podle většiny lidí, žijících v okolí i smrtelné nebezpečí. V jedné z těchto "obrněných" vesnic jsme se zastavili, abychom doplnili zásoby na cestu přes les. Netvářili se vůbec přívětivě, když nám přišli otevřít malá dřevěná vrata, hodně vzdálená od hlavní brány, která se tu zřejmě používala jako hlavní vchod i východ. Uvítala nás skupina mužů, oblečených do jakých si brnění, která se většinou skládala z několika málo plátů kůže a nějakých kovových částí. Bylo vidět, že na něco odolnějšího tu není dost peněz. Očividně si oddechli, že jsme jenom obyčejní poutníci, ale nepřestali k nám být ostražití a nedovolili nám nechat si ani jednu zbraň. Až když jsme byli za hradbou, uvědomila jsem si, kolik času a hlavně peněz muselo stát její vybudování. Není divu, že na brnění nezbylo. Vesnice stojící o skály byla sice poměrně malá, ale za hradbou byly o ohrady pro zvířata a pole. Pole nebyla nijak zvlášť velká, ale pro jejich obživu to zjevně stačilo. Měli využitý každý kousek prostoru. Kromě pastvin a luk nebyla nikde žádná tráva, která by jenom tak zaplňovala místo a mezi políčky vedli kamenné cestičky, sotva pro jednoho člověka. Z kopce, směrem od lesa vtékal do opevněné vesnice potůček, který byl zřejmě jediným zdrojem vody. Hned kousek od místa, kde potůček vtékal do vesnice, se nacházel jakýsi kovový trychtýř, který odváděl vodu trubkami to velkého kovového kotle. U něj stálo několik vesničanů a neustále přikládalo pod kotel. Z kotle vycházely trubky, které se nejprve několikrát obtáčely kolem kotle a nakonec mizely v zemi kolem potoka a vynořovali se o několik metrů dále, kde z nich vytékala voda do kovové kádě. Musela jsem se na to opravdu dlouho dívat, než mi došlo, že je to jakási primitivní destilační aparatura. Určitě nemohla fungovat moc účinně, ale evidentněji stačila na to, aby se zbavili… Ale čeho? Měla jsem dojem, že v těchto končinách neexistuje pojem jako pitná, nebo destilovaná voda. Voda se tu dala najít celkem snadno, a jelikož tu nejsou žádné továrny, které by li znečišťovaly, není potřeba ji filtrovat na pitnou. Když jsme sháněli potřebné věci, nedalo mi to a musela jsem se na to zeptat. Obchodník na mě koukal, jako bych spadla z višně. Nakonec z něj vypadlo, že musíme žít asi hodně daleko, když to neznáme. Dovedl nás k místu, kde potůček podtékal hradbu a stékal do kotle. Musela jsem si protřít oči, abych se ujistila, že mě nešálí zrak. Voda byla barevná. Ale nebyly to žádné "normální" barvy, které může člověk ve vodě vidět. Jasně žlutá by se pořád ještě dala vysvětlit přítomností síry, ale tahle voda měla barvy kancelářských zvýrazňovačů. Člověk by už od pohledu řekl, že je jedovatá. Voda, která vytékala z trubek na druhé straně už měla docela normální barvu. Jejich vysvětlení pro divnou barvu vody bylo prosté. Elfové se je pokouší otrávit.
Znovu jsem se zadívala na tekutinu v baňce. Když jsem se soustředila zahlédla jsem v ní odstíny vesnické vody. Postavila jsem ji zpátky na stolek u postele.
"Myslím, že si dám později."

19.Kapitola

9. ledna 2013 v 20:49 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Rozhodla jsem se, že celou povýdku nebudu dělit na tři části, ale jenom na dvě, a proto budu ještě chvilku pokračovat jakoby v prní části. Tohle je to, co jsem se rozhodla nechat z původní druhé části.
Ann
"Výborně!" pronesla pisklavým hlasem a zatleskala si.
"Dnes hned tři budoucí nebožtíci. Výborně!" No, a je s námi konec.
Odvrátila se od nás a ve vteřině zase zmizela.
"Za tohle můžeš ty!" obvinila jsem Simona.
"A na to jsi přišla prozměnu jak?!" obořil se na mě.
"Ty máš být můj průvodce a ochránce. O tom, že nás máš nechat zabít nikde nebyla ani řeč!"
"Kdyby ses pořád na něco neptala, tak bych nás sem nedostal, z čehož vyplývá, že jsi nás sem defakto dostala ty!" co!?
"To teda není pravda!" uchechtal se.
"Ale je a ty to víš! Jen si to zase nechceš přiznat." slovo "zase" zdůraznil.
"Jak to myslíš zase?"
"No, kvůli tomu, že ses mě chtěla na něco zeptat, jste se ochvi tady a jediný, kdo si ztěžoval, byl ten, kdo to zavinil, takže bych na tvém místě moc nemluvil."
"Co si to ke mně…" přerušila mě osoba, co byla přivázaná ke stejnému stromu.
"Jestli vám dělá takový problém chvilku mlčet, tak jí řeknu, jestli by vám nemohla něčím zacpat pusy, protože už mi vážně lezete na nervi. Ona tohle, On tamto. Prostě buďte aspoň chvilku zticha, prosím." poprvé za celou dobu jsem se na ni pořádně podívala. Měla strašně bledou kůži, na které byly viditelné odřeniny a docela dost modřin. Měla jasně zelené oči a vlasy barvy ohně. Měla jsem pocit, že jsem ji už někde viděla, což bylo koneckonců celkem možné, ale jako většina obličejů z té doby i tenhle vybledl.
"Laskavě buď zticha Blood. Nejsem tvůj poddaný, abych tě musel poslouchat!" obořil se na ni Simon. Blood, Blood… To jméno je mi nějaké povědomé, ale kde jsem ho jen slyšela?
Alexandra
Probudila jsem se v měkké posteli a podivném pokoji. Z jedné části vypadal jako ten ve městě, ale z té druhé patřil někam úplně jinam. Mezi stanci za stejného podivného skla, jako bylo město, prorůstaly větve stromů a květiny. Všechny možné, dokonce i ty, které by nemohly kvést ve stejnou dobu, což byly bledule kopretiny nebo růže. Na stromech se střídala všechna stádia roku. Někde byla větev úplně holá, jinde zase obalená spousty květů a hned opodál na ní bylo zralé ovoce, které bylo pomíchané dohromady, takže rostly na jednom stromě jablka i třešně dohromady a ve stejnou dobu. V místnosti byla spousta oken, kterými dovnitř prosvítalo sluneční světlo zbarvené mírně do zelena, díky všudypřítomnému lesu. Pomalu jsem se posadila. Na podlaze byl světle zelený koberec, který vypadal skoro jako tráva, nejen díky spoustě rozličných květin, které na něm kvetly. Právě, když jsem se pokoušela posadit vletělo pootevřenými dveřmi dovnitř něco, jako okřídlená ještěrka. Dráček! Posadil se na jeden skleněný sloupek postele a sledoval mě jasně zelenýma očima. Zkoumavě nakláněl hlavičku na bok, aby si mě prohlédl i z jiného úhlu. V tom se dveře prudce otevřely a dovnitř vpadla malá holčička. Dráček se polekaně schoval mě za ramena a přitom mi docela bolestivě zaryl drápky do ramene. Holčička se rozhlížela po pokoji, jako by si až teď uvědomila, že tu vlastně nemá co dělat. Byla oblečená do jasně žlutých šatů s krátkým rukávem. Rozpuštěné dlouhé hnědé vlasy zůstaly po běhu poněkud rozházené a odhalily tak mírně zašpičatělá ouška. Děvčátko si vlasy odmetlo z čela a zadívala se na mě zelenýma očima.
"Jejda!" vypískla. Dráček na mých zádech se za mě víc schoval.
"No, copak?"
"J… Já tu nemám být." proč?
"A pročpak?" vypadala vyděšeně a každou chvilku se rozhlížela kole, jako kdyby dělala něco, co se nesmí.
"Jste zraněná. Musíte se léčit a já bych vás neměla rušit, takže já už půjdu." řekla a chtěla vyběhnout z pokoje, ale s někým se srazila. Ve dveřích stál mladík, který byl určitě o dost vyšší, než já a ta malá byla opravdu titěrná. Měl středně dlouhé blond vlasy a stejně, jako ta malá špičaté uši. Podle oblečení bych ho tipovala tak na vojáka. Měl na sobě černé kalhoty, bílou košili a přes to černý kabát ke kolenům. Nad každým ramenem mu vykukovala rukojeť meče a na rameni seděl další dráček. Tenhle byl o dost větší, než ten, co se mi krčil za zády a snažil se dělat, že tu vůbec není. Tenhle měl černou barvu a jasně zelená očka. On jediný asi zaregistroval, že tu jsem, protože mladík si mě vůbec nevšímal. Zaměřil se zcela na holčičku. Začínám mít pocit, že můj pokoj je něco, jako veřejné ambasáda. Docela nešetrně chytil holčičku za ruku.
"Konečně jsem tě chytil, ty zlodějko."
"Já nejsem žádná zlodějka a koukej mě pustit!" křičela ta malá. Chtěla bych vědět, jak se jmenuje, protože říkat jí pořád jenom "holčička", nebo "malá" mě už docela štve.
"A jek tedy vysvětlíš, že právě teď utíkáš z vězení, kde jsi za krádež byla zavřená?" oni zavírají do vězení děti?
"Ehm, ehm, promiňte, ale…" pokusila jsem se na sebe obrátit pozornost, ale byla jsem přerušena křikem nějaké ženy, ženoucí se ke dveřím. Dost hlasitý.
"No, jek si to propána Jána představujete?! Tady leží zraněné děvče a vy si dovolíte dělat tu takový rámus. Vy sám byste měl jít do vězení, Dane za takovýhle přestupek!" lamentovala.
"Ale já…" snažil se mladík bránit.
"Žádné ale, ať už tě tu nevidím a tohohle výrostka si vem sebou!" to už žena vcházela do pokoje. Měla přívětivý obličej, který už hodně zbrázdily vrásky, ale ani to jí neubralo na veselosti a ráznosti. Vypadla, jako babička, ale vůbec se tak nechovala. Místo toho, aby se jako jiní stařešinové pomaličku ploužila, mířila si to ke mně až moc rázným krokem. Na sobě měla bílé šaty s vyšívanými rukávy. Starostivě se na mě podívala. Měla jasně modré oči orámované dlouhými bílými vlasy.
"Jak je vám, drahoušku?" zeptala se.
"Cítím se naprosto skvěle." zatvářila se pochybovačně.
"No, já bych řekla, že jste ještě dosti bledá a pár dní v posteli vám rozhodně neuškodí. Také zařídím, aby vás tu nikdo nerušil a měla jste naprostý klid. Potřebujete něco?" ano, to potřebuji.
"Mohla bych vidět své přátele?"
"Jedině, že by oni přišli za vámi, což teď není možné. Jsou v pořádku, tedy snad až na toho mladíka. Ten je trochu více zraněný a dosud se neprobudil. A vaši dva vlkodlačí přátelé jsou ve vězení, jak jistě chápete, nemůžeme si dovolit věřit někomu, jako jsou oni." cože!
"Ale vždyť nic neudělali!"
"Jak už jsem řekla, drahoušku, nemůžeme si dovolit věřit jim. Jejich rasa nás v minulosti už mnohokrát podvedla."
"Podle toho, co se stalo, bůh ví, kdy je budete soudit až do teď? Ale to je strašně nespravedlivé! Nemůžete je házet všechny do jednoho pytle!" ano, jsem hodně rozzlobená!
"Laskavě se uklidněte, drahoušku!"
"Ale, já jsme v klidu. Mohla bych se tedy aspoň jít podívat za Danielem?" zatvářila se nechápavě.
"Za tím mladíkem, který bys se mnou."
"Ano, jistě, ale až zítra. Dříve ne a to ještě budete muset celý den odpočívat!" no, co nadělám.

Cesta Nějam Jinam-Info

6. ledna 2013 v 18:39 | Hejly |  ostatní
Dneska večer jsem se rozhodla přepsat druhou část Cesty někam jinam... Jednak proto, že mi tam někde vypadly důležité informace a jednak proto, že se mi nelíbil styl, jakým jsem to psala...Prostě to nebylo ono...:-)