Opět po týdnu přidávám další část, tentokrát už přepsanou, Cesty někam jinam. V tomhle a příštím týdnu toho moc nepřidám, protože se blýží pololetí a máme hodně písemek. Doufám, že se bude líbit...

Nakonec jsem se tam nedostala ani druhý den. Stará paní mě nutila pořád dokola ležet a jenom do mě pořád něco cpala. U spousty z těch věcí jsem si byla naprosto jistá, že lidský doktor by mi to nenaordinoval. Pokaždé to sice bylo něco jiného, ale vždy to mělo nepřirozenou barvu a nemělo to žádný zápach. Bůh ví, z čeho to nakonec bylo. Radši jsem to nezjišťovala a poslušně polikala všechno, co mi ta milá paní nachystala. Za celý den jsem neměla jedinou návštěvu a začínala jsem se nudit. Nepatřím zrovna mezi lidi, které by bavilo ležet v posteli, když je venku tak hezky. Oknem sem celý den dopadaly sluneční paprsky a přebíhaly po stěnách ve světlejším odstínu zelené, než zbytek světla. Hodiny se tu odhadovaly těžko, jelikož tu neměli žádné hodiny a moje hodinky se ztratily neznámo kam. Kdo ví, jestli by tady něco takového jako hodiny vůbec fungovalo. Všude, kam až jsem oknem dohlédla, byla neprostupná zeleň, bez známky dalšího obydlení, nebo nějaké jiné civilizace. Otevřely se dveře a dovnitř vešla stařenka. V ruce držela opět nádobku se zářivě modrou tekutinou. Nádobka tvarem připomínala kádinky, které jsme používali v učebně chemie, a barva tekutiny mi silně připomínala jednu chemikálii, která stála nad mým pracovním stolkem. Musela jsem se tvářit hodně nedůvěřivě, protože stařenka si povzdychla.
"Kolikrát vám musím děvče ještě říkat, že to není jedovaté. Proč bych se vás asi pokoušela otrávit?" Hlavou mi probleskl obrázek dřevěné hradby, na jejímž provizorním ochozu neustále obcházely stráže. Byl to výjev, který jsme neviděli jenom jednou. Podobně byly chráněné skoro všechny vesnice kolem lesa, který představoval nejkratší cestu do hlavního města. A podle většiny lidí, žijících v okolí i smrtelné nebezpečí. V jedné z těchto "obrněných" vesnic jsme se zastavili, abychom doplnili zásoby na cestu přes les. Netvářili se vůbec přívětivě, když nám přišli otevřít malá dřevěná vrata, hodně vzdálená od hlavní brány, která se tu zřejmě používala jako hlavní vchod i východ. Uvítala nás skupina mužů, oblečených do jakých si brnění, která se většinou skládala z několika málo plátů kůže a nějakých kovových částí. Bylo vidět, že na něco odolnějšího tu není dost peněz. Očividně si oddechli, že jsme jenom obyčejní poutníci, ale nepřestali k nám být ostražití a nedovolili nám nechat si ani jednu zbraň. Až když jsme byli za hradbou, uvědomila jsem si, kolik času a hlavně peněz muselo stát její vybudování. Není divu, že na brnění nezbylo. Vesnice stojící o skály byla sice poměrně malá, ale za hradbou byly o ohrady pro zvířata a pole. Pole nebyla nijak zvlášť velká, ale pro jejich obživu to zjevně stačilo. Měli využitý každý kousek prostoru. Kromě pastvin a luk nebyla nikde žádná tráva, která by jenom tak zaplňovala místo a mezi políčky vedli kamenné cestičky, sotva pro jednoho člověka. Z kopce, směrem od lesa vtékal do opevněné vesnice potůček, který byl zřejmě jediným zdrojem vody. Hned kousek od místa, kde potůček vtékal do vesnice, se nacházel jakýsi kovový trychtýř, který odváděl vodu trubkami to velkého kovového kotle. U něj stálo několik vesničanů a neustále přikládalo pod kotel. Z kotle vycházely trubky, které se nejprve několikrát obtáčely kolem kotle a nakonec mizely v zemi kolem potoka a vynořovali se o několik metrů dále, kde z nich vytékala voda do kovové kádě. Musela jsem se na to opravdu dlouho dívat, než mi došlo, že je to jakási primitivní destilační aparatura. Určitě nemohla fungovat moc účinně, ale evidentněji stačila na to, aby se zbavili… Ale čeho? Měla jsem dojem, že v těchto končinách neexistuje pojem jako pitná, nebo destilovaná voda. Voda se tu dala najít celkem snadno, a jelikož tu nejsou žádné továrny, které by li znečišťovaly, není potřeba ji filtrovat na pitnou. Když jsme sháněli potřebné věci, nedalo mi to a musela jsem se na to zeptat. Obchodník na mě koukal, jako bych spadla z višně. Nakonec z něj vypadlo, že musíme žít asi hodně daleko, když to neznáme. Dovedl nás k místu, kde potůček podtékal hradbu a stékal do kotle. Musela jsem si protřít oči, abych se ujistila, že mě nešálí zrak. Voda byla barevná. Ale nebyly to žádné "normální" barvy, které může člověk ve vodě vidět. Jasně žlutá by se pořád ještě dala vysvětlit přítomností síry, ale tahle voda měla barvy kancelářských zvýrazňovačů. Člověk by už od pohledu řekl, že je jedovatá. Voda, která vytékala z trubek na druhé straně už měla docela normální barvu. Jejich vysvětlení pro divnou barvu vody bylo prosté. Elfové se je pokouší otrávit.
Znovu jsem se zadívala na tekutinu v baňce. Když jsem se soustředila zahlédla jsem v ní odstíny vesnické vody. Postavila jsem ji zpátky na stolek u postele.
"Myslím, že si dám později."
"Kolikrát vám musím děvče ještě říkat, že to není jedovaté. Proč bych se vás asi pokoušela otrávit?" Hlavou mi probleskl obrázek dřevěné hradby, na jejímž provizorním ochozu neustále obcházely stráže. Byl to výjev, který jsme neviděli jenom jednou. Podobně byly chráněné skoro všechny vesnice kolem lesa, který představoval nejkratší cestu do hlavního města. A podle většiny lidí, žijících v okolí i smrtelné nebezpečí. V jedné z těchto "obrněných" vesnic jsme se zastavili, abychom doplnili zásoby na cestu přes les. Netvářili se vůbec přívětivě, když nám přišli otevřít malá dřevěná vrata, hodně vzdálená od hlavní brány, která se tu zřejmě používala jako hlavní vchod i východ. Uvítala nás skupina mužů, oblečených do jakých si brnění, která se většinou skládala z několika málo plátů kůže a nějakých kovových částí. Bylo vidět, že na něco odolnějšího tu není dost peněz. Očividně si oddechli, že jsme jenom obyčejní poutníci, ale nepřestali k nám být ostražití a nedovolili nám nechat si ani jednu zbraň. Až když jsme byli za hradbou, uvědomila jsem si, kolik času a hlavně peněz muselo stát její vybudování. Není divu, že na brnění nezbylo. Vesnice stojící o skály byla sice poměrně malá, ale za hradbou byly o ohrady pro zvířata a pole. Pole nebyla nijak zvlášť velká, ale pro jejich obživu to zjevně stačilo. Měli využitý každý kousek prostoru. Kromě pastvin a luk nebyla nikde žádná tráva, která by jenom tak zaplňovala místo a mezi políčky vedli kamenné cestičky, sotva pro jednoho člověka. Z kopce, směrem od lesa vtékal do opevněné vesnice potůček, který byl zřejmě jediným zdrojem vody. Hned kousek od místa, kde potůček vtékal do vesnice, se nacházel jakýsi kovový trychtýř, který odváděl vodu trubkami to velkého kovového kotle. U něj stálo několik vesničanů a neustále přikládalo pod kotel. Z kotle vycházely trubky, které se nejprve několikrát obtáčely kolem kotle a nakonec mizely v zemi kolem potoka a vynořovali se o několik metrů dále, kde z nich vytékala voda do kovové kádě. Musela jsem se na to opravdu dlouho dívat, než mi došlo, že je to jakási primitivní destilační aparatura. Určitě nemohla fungovat moc účinně, ale evidentněji stačila na to, aby se zbavili… Ale čeho? Měla jsem dojem, že v těchto končinách neexistuje pojem jako pitná, nebo destilovaná voda. Voda se tu dala najít celkem snadno, a jelikož tu nejsou žádné továrny, které by li znečišťovaly, není potřeba ji filtrovat na pitnou. Když jsme sháněli potřebné věci, nedalo mi to a musela jsem se na to zeptat. Obchodník na mě koukal, jako bych spadla z višně. Nakonec z něj vypadlo, že musíme žít asi hodně daleko, když to neznáme. Dovedl nás k místu, kde potůček podtékal hradbu a stékal do kotle. Musela jsem si protřít oči, abych se ujistila, že mě nešálí zrak. Voda byla barevná. Ale nebyly to žádné "normální" barvy, které může člověk ve vodě vidět. Jasně žlutá by se pořád ještě dala vysvětlit přítomností síry, ale tahle voda měla barvy kancelářských zvýrazňovačů. Člověk by už od pohledu řekl, že je jedovatá. Voda, která vytékala z trubek na druhé straně už měla docela normální barvu. Jejich vysvětlení pro divnou barvu vody bylo prosté. Elfové se je pokouší otrávit.
Znovu jsem se zadívala na tekutinu v baňce. Když jsem se soustředila zahlédla jsem v ní odstíny vesnické vody. Postavila jsem ji zpátky na stolek u postele.
"Myslím, že si dám později."