close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

19.Kapitola

9. ledna 2013 v 20:49 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Rozhodla jsem se, že celou povýdku nebudu dělit na tři části, ale jenom na dvě, a proto budu ještě chvilku pokračovat jakoby v prní části. Tohle je to, co jsem se rozhodla nechat z původní druhé části.
Ann
"Výborně!" pronesla pisklavým hlasem a zatleskala si.
"Dnes hned tři budoucí nebožtíci. Výborně!" No, a je s námi konec.
Odvrátila se od nás a ve vteřině zase zmizela.
"Za tohle můžeš ty!" obvinila jsem Simona.
"A na to jsi přišla prozměnu jak?!" obořil se na mě.
"Ty máš být můj průvodce a ochránce. O tom, že nás máš nechat zabít nikde nebyla ani řeč!"
"Kdyby ses pořád na něco neptala, tak bych nás sem nedostal, z čehož vyplývá, že jsi nás sem defakto dostala ty!" co!?
"To teda není pravda!" uchechtal se.
"Ale je a ty to víš! Jen si to zase nechceš přiznat." slovo "zase" zdůraznil.
"Jak to myslíš zase?"
"No, kvůli tomu, že ses mě chtěla na něco zeptat, jste se ochvi tady a jediný, kdo si ztěžoval, byl ten, kdo to zavinil, takže bych na tvém místě moc nemluvil."
"Co si to ke mně…" přerušila mě osoba, co byla přivázaná ke stejnému stromu.
"Jestli vám dělá takový problém chvilku mlčet, tak jí řeknu, jestli by vám nemohla něčím zacpat pusy, protože už mi vážně lezete na nervi. Ona tohle, On tamto. Prostě buďte aspoň chvilku zticha, prosím." poprvé za celou dobu jsem se na ni pořádně podívala. Měla strašně bledou kůži, na které byly viditelné odřeniny a docela dost modřin. Měla jasně zelené oči a vlasy barvy ohně. Měla jsem pocit, že jsem ji už někde viděla, což bylo koneckonců celkem možné, ale jako většina obličejů z té doby i tenhle vybledl.
"Laskavě buď zticha Blood. Nejsem tvůj poddaný, abych tě musel poslouchat!" obořil se na ni Simon. Blood, Blood… To jméno je mi nějaké povědomé, ale kde jsem ho jen slyšela?
Alexandra
Probudila jsem se v měkké posteli a podivném pokoji. Z jedné části vypadal jako ten ve městě, ale z té druhé patřil někam úplně jinam. Mezi stanci za stejného podivného skla, jako bylo město, prorůstaly větve stromů a květiny. Všechny možné, dokonce i ty, které by nemohly kvést ve stejnou dobu, což byly bledule kopretiny nebo růže. Na stromech se střídala všechna stádia roku. Někde byla větev úplně holá, jinde zase obalená spousty květů a hned opodál na ní bylo zralé ovoce, které bylo pomíchané dohromady, takže rostly na jednom stromě jablka i třešně dohromady a ve stejnou dobu. V místnosti byla spousta oken, kterými dovnitř prosvítalo sluneční světlo zbarvené mírně do zelena, díky všudypřítomnému lesu. Pomalu jsem se posadila. Na podlaze byl světle zelený koberec, který vypadal skoro jako tráva, nejen díky spoustě rozličných květin, které na něm kvetly. Právě, když jsem se pokoušela posadit vletělo pootevřenými dveřmi dovnitř něco, jako okřídlená ještěrka. Dráček! Posadil se na jeden skleněný sloupek postele a sledoval mě jasně zelenýma očima. Zkoumavě nakláněl hlavičku na bok, aby si mě prohlédl i z jiného úhlu. V tom se dveře prudce otevřely a dovnitř vpadla malá holčička. Dráček se polekaně schoval mě za ramena a přitom mi docela bolestivě zaryl drápky do ramene. Holčička se rozhlížela po pokoji, jako by si až teď uvědomila, že tu vlastně nemá co dělat. Byla oblečená do jasně žlutých šatů s krátkým rukávem. Rozpuštěné dlouhé hnědé vlasy zůstaly po běhu poněkud rozházené a odhalily tak mírně zašpičatělá ouška. Děvčátko si vlasy odmetlo z čela a zadívala se na mě zelenýma očima.
"Jejda!" vypískla. Dráček na mých zádech se za mě víc schoval.
"No, copak?"
"J… Já tu nemám být." proč?
"A pročpak?" vypadala vyděšeně a každou chvilku se rozhlížela kole, jako kdyby dělala něco, co se nesmí.
"Jste zraněná. Musíte se léčit a já bych vás neměla rušit, takže já už půjdu." řekla a chtěla vyběhnout z pokoje, ale s někým se srazila. Ve dveřích stál mladík, který byl určitě o dost vyšší, než já a ta malá byla opravdu titěrná. Měl středně dlouhé blond vlasy a stejně, jako ta malá špičaté uši. Podle oblečení bych ho tipovala tak na vojáka. Měl na sobě černé kalhoty, bílou košili a přes to černý kabát ke kolenům. Nad každým ramenem mu vykukovala rukojeť meče a na rameni seděl další dráček. Tenhle byl o dost větší, než ten, co se mi krčil za zády a snažil se dělat, že tu vůbec není. Tenhle měl černou barvu a jasně zelená očka. On jediný asi zaregistroval, že tu jsem, protože mladík si mě vůbec nevšímal. Zaměřil se zcela na holčičku. Začínám mít pocit, že můj pokoj je něco, jako veřejné ambasáda. Docela nešetrně chytil holčičku za ruku.
"Konečně jsem tě chytil, ty zlodějko."
"Já nejsem žádná zlodějka a koukej mě pustit!" křičela ta malá. Chtěla bych vědět, jak se jmenuje, protože říkat jí pořád jenom "holčička", nebo "malá" mě už docela štve.
"A jek tedy vysvětlíš, že právě teď utíkáš z vězení, kde jsi za krádež byla zavřená?" oni zavírají do vězení děti?
"Ehm, ehm, promiňte, ale…" pokusila jsem se na sebe obrátit pozornost, ale byla jsem přerušena křikem nějaké ženy, ženoucí se ke dveřím. Dost hlasitý.
"No, jek si to propána Jána představujete?! Tady leží zraněné děvče a vy si dovolíte dělat tu takový rámus. Vy sám byste měl jít do vězení, Dane za takovýhle přestupek!" lamentovala.
"Ale já…" snažil se mladík bránit.
"Žádné ale, ať už tě tu nevidím a tohohle výrostka si vem sebou!" to už žena vcházela do pokoje. Měla přívětivý obličej, který už hodně zbrázdily vrásky, ale ani to jí neubralo na veselosti a ráznosti. Vypadla, jako babička, ale vůbec se tak nechovala. Místo toho, aby se jako jiní stařešinové pomaličku ploužila, mířila si to ke mně až moc rázným krokem. Na sobě měla bílé šaty s vyšívanými rukávy. Starostivě se na mě podívala. Měla jasně modré oči orámované dlouhými bílými vlasy.
"Jak je vám, drahoušku?" zeptala se.
"Cítím se naprosto skvěle." zatvářila se pochybovačně.
"No, já bych řekla, že jste ještě dosti bledá a pár dní v posteli vám rozhodně neuškodí. Také zařídím, aby vás tu nikdo nerušil a měla jste naprostý klid. Potřebujete něco?" ano, to potřebuji.
"Mohla bych vidět své přátele?"
"Jedině, že by oni přišli za vámi, což teď není možné. Jsou v pořádku, tedy snad až na toho mladíka. Ten je trochu více zraněný a dosud se neprobudil. A vaši dva vlkodlačí přátelé jsou ve vězení, jak jistě chápete, nemůžeme si dovolit věřit někomu, jako jsou oni." cože!
"Ale vždyť nic neudělali!"
"Jak už jsem řekla, drahoušku, nemůžeme si dovolit věřit jim. Jejich rasa nás v minulosti už mnohokrát podvedla."
"Podle toho, co se stalo, bůh ví, kdy je budete soudit až do teď? Ale to je strašně nespravedlivé! Nemůžete je házet všechny do jednoho pytle!" ano, jsem hodně rozzlobená!
"Laskavě se uklidněte, drahoušku!"
"Ale, já jsme v klidu. Mohla bych se tedy aspoň jít podívat za Danielem?" zatvářila se nechápavě.
"Za tím mladíkem, který bys se mnou."
"Ano, jistě, ale až zítra. Dříve ne a to ještě budete muset celý den odpočívat!" no, co nadělám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ,,Nicol" ,,Nicol" | Web | 10. ledna 2013 v 14:28 | Reagovat

fúú teraz som len zamyslena nad tým čo všetko si menila... :D :D ale tak dufam ze s upravou budes co najskor hotova aby sa mohli pridat nove casti :D :D

2 Natali Natali | Web | 13. ledna 2013 v 13:28 | Reagovat

Já chci ten koberec, na kterém kvetou kytky! :D Jinak skvělá část. ;)

3 Alea Alea | Web | 15. ledna 2013 v 15:58 | Reagovat

Hezké... Popis té ošetřovatelky nebo kdo to byl mě pobavil :D. A ten koberec... ten chci taky domů :D.
Dávala bych si akorát pozor na to, aby se ti tam neopakovala slova. Nic strašného to není, jenom u popisu té Blood se ti tam neustále vyskytovalo slovo "měla". Ale jinak vážně skvělá kapitola...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama