Přidávám další část kapitoly. Sice po dlouhé době, ale ve škole toho teď máme celkem dost a navíc si moje Můza vzala dovolenou a nechce se jí zpátky. No, snad ji brzy omrzí opalování se někde u moře a vrátí se a já začnu psát častěji. Doufám, že se bude líbit...

6. Kapitola
Když jsem dorazila do svého pokoje první, co jsem udělala, bylo, že jsem se převlékla z pyžama. Něco jiného bylo, když jsem chodila po zahradě v pět ráno. To se neočekávalo, že mě někdo uvidí. Na snídani bych se tak opravdu jít neopovážila. Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, kolik mám ještě času do snídaně. Nakonec jsem se rozhodla vrátit se k pokusu o četbu, ovšem už po pár stránkách jsem zjistila, že vůbec nevím co se v knížce děje. Zaklapla jsem ji. Co naplat, budu ji muset číst od začátku. Popošla jsem k oknu a odhrnula těžké tmavě zelené závěsy. Docela jsem se bála, aby na nich nebyl prach, ale byly stejně perfektně uklizené jako zbytek pokoje. Jen s výjimkou mého kufru. To co v něm bylo, rozhodně nebyl pořádek. No, proč se nepustit do toho. Sehnula jsem se ke kufru, právě když se ozvalo zaklepání na dveře. Osoba za dveřmi načekala na pozvání a rázně vešla dovnitř.
"Dobré ráno." Pozdravila mě rozesmátá Trinity. Hnědé vlasy měla vyčesané do culíku a na sobě tepláky s tričkem. Působila dojmem, že je tu jako doma.
"Dobré." odpověděla jsem a zaměřila se na přerovnávání věcí z kufru do, na můj vkus moc prostorné skříně. Chvilku se na mě dívala, ale nakonec nevydržela mlčet.
"Ty sebou máš jen tak málo věcí?" Otočila jsem se na ni a všimla jsem si jejího pohledu. Chybělo mi vyskládat posledních pár triček a skříň nebyla plná ani ze čtvrtiny.
"No, já si s tím vystačím. Nemám potřebu si sebou na výlet brát celou skříň." Zasmála se.
"To nic, jen, že já toho mám asi tak třikrát tolik."
"Bydlím kousek odtud. Není pro mě problém si pro něco zajet domů." vysvětluju. Na chvilku se zamyslí, což mi dá prostor, abych dala do skříně i prázdný kufr a zavřela ji.
"Už jsi tu někdy byla?"
"Ne. Věděla jsem, že tu nějaký takový areál je, ale ne jak se jmenuje, nebo kde přesně leží." odpovím upřímně. Přikyvuje.
"Jak moc věříš povídačkám co se o tomhle městě šíří?" Tahle otázka mě zaskočila nepřipravenou.
"Nechápu, proč se na to ptáš?" Pokrčím rameny.
"Jen tak. Před pár dny jsem byla ve městě a potkala jsem spoustu lidí, kteří mě varovali, abych se sem nevracela. A taky poukazovali na ty zmizelé turisty. Dokonce mi i vnutili noviny, ve kterých se nepsalo o ničem jiném, než o tomhle. Chtěla jsem znát názor někoho domácího."
"Nikdy jsem takovým povídačkám moc nevěřila. Moc toho o nich nevím, ale nepřijde mi moc pravděpodobné, že by to mělo co dělat s tímhle domem. Nejspíš to ti lidé říkají jenom ze závisti. Závidí zdejším lidem peníze a pohodlný život." shrnula jsem svoje myšlenky po několika minutovém přemýšlení. Trinity přikývla.
"Žijí tu nějaká nebezpečná zvířata?" zajímala se dál.
"William říkal, že ne, ale určitě to nebude pravda. Otázkou ovšem je, pro koho nejsou nebezpečná. Pro někoho, jako jsou oni, kdo tu žijí od malička a ví, co mají dělat, když je nějaké zvíře napadne asi ne, ale pro turistku, která se ozbrojila maximálně mapou a dobrou obuví to nebezpečné určitě bude."
"Vždycky mi to vrtá hlavou, když jedeme na projížďku do lesa. Posledních pár dní, od návštěvy toho města, se mi dokonce začaly zdát noční můry." řekne a sklopí pohled do země. Pokouším se o uklidňující tón.
"Nemyslím si, že máme důvod se bát, pokud nás do lesa bude někdo z nich doprovázet. Konec konců, mají nás hlídat ne?"
"Ano a taky dohlížet, abyste dorazily včas na snídani, takže bychom mohli vyrazit, ne?" ozývá se ode dveří pobavený hlas. Dan se opírá o rám dveří a usmívá se. Přemýšlím, jak dlouho už tam asi stojí.
"My tě nemít, nevím, co bychom dělaly." odpovídá Trinity a zvedá se z postele. Společně vycházíme z pokoje a míříme k jídelně. Už zhruba vím, kterým je to směrem, ale tady to je asi stejně, jako vědět kterým směrem je v bludišti střed. Celkem k ničemu s tím nekonečným množstvím chodeb.
"Slyšel jsem něco o nějaké sázce." prohodí jako by nic Dan. Povzdechnu si. Mohla jsem tušit, že se tu všechno hned rozkřikne.
"Ano, vsadila jsem se." Zajímalo by mě, co tím chce dosáhnout. Není to konec konců jedno? Trinity se zastavila a otočila.
"Vážně? S kým ses vsadila?" začala vyzvídat. Nedechla jsem se, abych odpověděla, ale Dan mě předběhl.
"S Chirsem."
"A v čem sázka spočívá?" Tentokrát jsem se už radši o odpověď ani nepokoušela.
"Musí ji donutit jet na koni." Trinity se zamyslela.
"Souvisí to s tvým strachem s koní, že?" Tentokrát bylo poznat, že není jediná, kdo by to rád věděl.
"Byla by jinak potřeba sázka?"Dan se zasmál.
"No, to asi ne. Proč se bojíš koní?" Přimhouřila jsem oči. Tak to je ten důvod, proč se na to ptáš. Chceš mu pomoct.
"Trauma z dětství." Tahle odpověď ale Trinity nestačila.
"Neřekla bys mi, jaké to trauma bylo?"
"Po snídani?" Navrhla jsem a doufala, že se z toho nakonec nějak vyvleču. Viděla jsem na ní, že by kývla, ale to by tam nesměl být Dan.
"Po snídani budete mít každá jiný program." připomenul a usmíval se jako neviňátko. Ty si prostě nedáš pokoj!
"Tak co třeba po obědě?" navrhla jsem rychle další možnost, protože už jsme byli u jídelny. Moc jsem nevěděla, co přesně mám čekat. Včera večer tu skoro nikdo nebyl a, ti co tu byli, se o mě nezajímali.
"Dobře, platí." usmála se. Podívala jsem se na Dana. Pořád se usmíval jako sluníčko, i když jsem mu překazila jeho plány.
Když jsem dorazila do svého pokoje první, co jsem udělala, bylo, že jsem se převlékla z pyžama. Něco jiného bylo, když jsem chodila po zahradě v pět ráno. To se neočekávalo, že mě někdo uvidí. Na snídani bych se tak opravdu jít neopovážila. Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, kolik mám ještě času do snídaně. Nakonec jsem se rozhodla vrátit se k pokusu o četbu, ovšem už po pár stránkách jsem zjistila, že vůbec nevím co se v knížce děje. Zaklapla jsem ji. Co naplat, budu ji muset číst od začátku. Popošla jsem k oknu a odhrnula těžké tmavě zelené závěsy. Docela jsem se bála, aby na nich nebyl prach, ale byly stejně perfektně uklizené jako zbytek pokoje. Jen s výjimkou mého kufru. To co v něm bylo, rozhodně nebyl pořádek. No, proč se nepustit do toho. Sehnula jsem se ke kufru, právě když se ozvalo zaklepání na dveře. Osoba za dveřmi načekala na pozvání a rázně vešla dovnitř.
"Dobré ráno." Pozdravila mě rozesmátá Trinity. Hnědé vlasy měla vyčesané do culíku a na sobě tepláky s tričkem. Působila dojmem, že je tu jako doma.
"Dobré." odpověděla jsem a zaměřila se na přerovnávání věcí z kufru do, na můj vkus moc prostorné skříně. Chvilku se na mě dívala, ale nakonec nevydržela mlčet.
"Ty sebou máš jen tak málo věcí?" Otočila jsem se na ni a všimla jsem si jejího pohledu. Chybělo mi vyskládat posledních pár triček a skříň nebyla plná ani ze čtvrtiny.
"No, já si s tím vystačím. Nemám potřebu si sebou na výlet brát celou skříň." Zasmála se.
"To nic, jen, že já toho mám asi tak třikrát tolik."
"Bydlím kousek odtud. Není pro mě problém si pro něco zajet domů." vysvětluju. Na chvilku se zamyslí, což mi dá prostor, abych dala do skříně i prázdný kufr a zavřela ji.
"Už jsi tu někdy byla?"
"Ne. Věděla jsem, že tu nějaký takový areál je, ale ne jak se jmenuje, nebo kde přesně leží." odpovím upřímně. Přikyvuje.
"Jak moc věříš povídačkám co se o tomhle městě šíří?" Tahle otázka mě zaskočila nepřipravenou.
"Nechápu, proč se na to ptáš?" Pokrčím rameny.
"Jen tak. Před pár dny jsem byla ve městě a potkala jsem spoustu lidí, kteří mě varovali, abych se sem nevracela. A taky poukazovali na ty zmizelé turisty. Dokonce mi i vnutili noviny, ve kterých se nepsalo o ničem jiném, než o tomhle. Chtěla jsem znát názor někoho domácího."
"Nikdy jsem takovým povídačkám moc nevěřila. Moc toho o nich nevím, ale nepřijde mi moc pravděpodobné, že by to mělo co dělat s tímhle domem. Nejspíš to ti lidé říkají jenom ze závisti. Závidí zdejším lidem peníze a pohodlný život." shrnula jsem svoje myšlenky po několika minutovém přemýšlení. Trinity přikývla.
"Žijí tu nějaká nebezpečná zvířata?" zajímala se dál.
"William říkal, že ne, ale určitě to nebude pravda. Otázkou ovšem je, pro koho nejsou nebezpečná. Pro někoho, jako jsou oni, kdo tu žijí od malička a ví, co mají dělat, když je nějaké zvíře napadne asi ne, ale pro turistku, která se ozbrojila maximálně mapou a dobrou obuví to nebezpečné určitě bude."
"Vždycky mi to vrtá hlavou, když jedeme na projížďku do lesa. Posledních pár dní, od návštěvy toho města, se mi dokonce začaly zdát noční můry." řekne a sklopí pohled do země. Pokouším se o uklidňující tón.
"Nemyslím si, že máme důvod se bát, pokud nás do lesa bude někdo z nich doprovázet. Konec konců, mají nás hlídat ne?"
"Ano a taky dohlížet, abyste dorazily včas na snídani, takže bychom mohli vyrazit, ne?" ozývá se ode dveří pobavený hlas. Dan se opírá o rám dveří a usmívá se. Přemýšlím, jak dlouho už tam asi stojí.
"My tě nemít, nevím, co bychom dělaly." odpovídá Trinity a zvedá se z postele. Společně vycházíme z pokoje a míříme k jídelně. Už zhruba vím, kterým je to směrem, ale tady to je asi stejně, jako vědět kterým směrem je v bludišti střed. Celkem k ničemu s tím nekonečným množstvím chodeb.
"Slyšel jsem něco o nějaké sázce." prohodí jako by nic Dan. Povzdechnu si. Mohla jsem tušit, že se tu všechno hned rozkřikne.
"Ano, vsadila jsem se." Zajímalo by mě, co tím chce dosáhnout. Není to konec konců jedno? Trinity se zastavila a otočila.
"Vážně? S kým ses vsadila?" začala vyzvídat. Nedechla jsem se, abych odpověděla, ale Dan mě předběhl.
"S Chirsem."
"A v čem sázka spočívá?" Tentokrát jsem se už radši o odpověď ani nepokoušela.
"Musí ji donutit jet na koni." Trinity se zamyslela.
"Souvisí to s tvým strachem s koní, že?" Tentokrát bylo poznat, že není jediná, kdo by to rád věděl.
"Byla by jinak potřeba sázka?"Dan se zasmál.
"No, to asi ne. Proč se bojíš koní?" Přimhouřila jsem oči. Tak to je ten důvod, proč se na to ptáš. Chceš mu pomoct.
"Trauma z dětství." Tahle odpověď ale Trinity nestačila.
"Neřekla bys mi, jaké to trauma bylo?"
"Po snídani?" Navrhla jsem a doufala, že se z toho nakonec nějak vyvleču. Viděla jsem na ní, že by kývla, ale to by tam nesměl být Dan.
"Po snídani budete mít každá jiný program." připomenul a usmíval se jako neviňátko. Ty si prostě nedáš pokoj!
"Tak co třeba po obědě?" navrhla jsem rychle další možnost, protože už jsme byli u jídelny. Moc jsem nevěděla, co přesně mám čekat. Včera večer tu skoro nikdo nebyl a, ti co tu byli, se o mě nezajímali.
"Dobře, platí." usmála se. Podívala jsem se na Dana. Pořád se usmíval jako sluníčko, i když jsem mu překazila jeho plány.