Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Únor 2013

6. Kapitola-1.část

25. února 2013 v 20:59 | Hejly |  Stopy peří
Přidávám další část kapitoly. Sice po dlouhé době, ale ve škole toho teď máme celkem dost a navíc si moje Můza vzala dovolenou a nechce se jí zpátky. No, snad ji brzy omrzí opalování se někde u moře a vrátí se a já začnu psát častěji. Doufám, že se bude líbit...
6. Kapitola
Když jsem dorazila do svého pokoje první, co jsem udělala, bylo, že jsem se převlékla z pyžama. Něco jiného bylo, když jsem chodila po zahradě v pět ráno. To se neočekávalo, že mě někdo uvidí. Na snídani bych se tak opravdu jít neopovážila. Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, kolik mám ještě času do snídaně. Nakonec jsem se rozhodla vrátit se k pokusu o četbu, ovšem už po pár stránkách jsem zjistila, že vůbec nevím co se v knížce děje. Zaklapla jsem ji. Co naplat, budu ji muset číst od začátku. Popošla jsem k oknu a odhrnula těžké tmavě zelené závěsy. Docela jsem se bála, aby na nich nebyl prach, ale byly stejně perfektně uklizené jako zbytek pokoje. Jen s výjimkou mého kufru. To co v něm bylo, rozhodně nebyl pořádek. No, proč se nepustit do toho. Sehnula jsem se ke kufru, právě když se ozvalo zaklepání na dveře. Osoba za dveřmi načekala na pozvání a rázně vešla dovnitř.
"Dobré ráno." Pozdravila mě rozesmátá Trinity. Hnědé vlasy měla vyčesané do culíku a na sobě tepláky s tričkem. Působila dojmem, že je tu jako doma.
"Dobré." odpověděla jsem a zaměřila se na přerovnávání věcí z kufru do, na můj vkus moc prostorné skříně. Chvilku se na mě dívala, ale nakonec nevydržela mlčet.
"Ty sebou máš jen tak málo věcí?" Otočila jsem se na ni a všimla jsem si jejího pohledu. Chybělo mi vyskládat posledních pár triček a skříň nebyla plná ani ze čtvrtiny.
"No, já si s tím vystačím. Nemám potřebu si sebou na výlet brát celou skříň." Zasmála se.
"To nic, jen, že já toho mám asi tak třikrát tolik."
"Bydlím kousek odtud. Není pro mě problém si pro něco zajet domů." vysvětluju. Na chvilku se zamyslí, což mi dá prostor, abych dala do skříně i prázdný kufr a zavřela ji.
"Už jsi tu někdy byla?"
"Ne. Věděla jsem, že tu nějaký takový areál je, ale ne jak se jmenuje, nebo kde přesně leží." odpovím upřímně. Přikyvuje.
"Jak moc věříš povídačkám co se o tomhle městě šíří?" Tahle otázka mě zaskočila nepřipravenou.
"Nechápu, proč se na to ptáš?" Pokrčím rameny.
"Jen tak. Před pár dny jsem byla ve městě a potkala jsem spoustu lidí, kteří mě varovali, abych se sem nevracela. A taky poukazovali na ty zmizelé turisty. Dokonce mi i vnutili noviny, ve kterých se nepsalo o ničem jiném, než o tomhle. Chtěla jsem znát názor někoho domácího."
"Nikdy jsem takovým povídačkám moc nevěřila. Moc toho o nich nevím, ale nepřijde mi moc pravděpodobné, že by to mělo co dělat s tímhle domem. Nejspíš to ti lidé říkají jenom ze závisti. Závidí zdejším lidem peníze a pohodlný život." shrnula jsem svoje myšlenky po několika minutovém přemýšlení. Trinity přikývla.
"Žijí tu nějaká nebezpečná zvířata?" zajímala se dál.
"William říkal, že ne, ale určitě to nebude pravda. Otázkou ovšem je, pro koho nejsou nebezpečná. Pro někoho, jako jsou oni, kdo tu žijí od malička a ví, co mají dělat, když je nějaké zvíře napadne asi ne, ale pro turistku, která se ozbrojila maximálně mapou a dobrou obuví to nebezpečné určitě bude."
"Vždycky mi to vrtá hlavou, když jedeme na projížďku do lesa. Posledních pár dní, od návštěvy toho města, se mi dokonce začaly zdát noční můry." řekne a sklopí pohled do země. Pokouším se o uklidňující tón.
"Nemyslím si, že máme důvod se bát, pokud nás do lesa bude někdo z nich doprovázet. Konec konců, mají nás hlídat ne?"
"Ano a taky dohlížet, abyste dorazily včas na snídani, takže bychom mohli vyrazit, ne?" ozývá se ode dveří pobavený hlas. Dan se opírá o rám dveří a usmívá se. Přemýšlím, jak dlouho už tam asi stojí.
"My tě nemít, nevím, co bychom dělaly." odpovídá Trinity a zvedá se z postele. Společně vycházíme z pokoje a míříme k jídelně. Už zhruba vím, kterým je to směrem, ale tady to je asi stejně, jako vědět kterým směrem je v bludišti střed. Celkem k ničemu s tím nekonečným množstvím chodeb.
"Slyšel jsem něco o nějaké sázce." prohodí jako by nic Dan. Povzdechnu si. Mohla jsem tušit, že se tu všechno hned rozkřikne.
"Ano, vsadila jsem se." Zajímalo by mě, co tím chce dosáhnout. Není to konec konců jedno? Trinity se zastavila a otočila.
"Vážně? S kým ses vsadila?" začala vyzvídat. Nedechla jsem se, abych odpověděla, ale Dan mě předběhl.
"S Chirsem."
"A v čem sázka spočívá?" Tentokrát jsem se už radši o odpověď ani nepokoušela.
"Musí ji donutit jet na koni." Trinity se zamyslela.
"Souvisí to s tvým strachem s koní, že?" Tentokrát bylo poznat, že není jediná, kdo by to rád věděl.
"Byla by jinak potřeba sázka?"Dan se zasmál.
"No, to asi ne. Proč se bojíš koní?" Přimhouřila jsem oči. Tak to je ten důvod, proč se na to ptáš. Chceš mu pomoct.
"Trauma z dětství." Tahle odpověď ale Trinity nestačila.
"Neřekla bys mi, jaké to trauma bylo?"
"Po snídani?" Navrhla jsem a doufala, že se z toho nakonec nějak vyvleču. Viděla jsem na ní, že by kývla, ale to by tam nesměl být Dan.
"Po snídani budete mít každá jiný program." připomenul a usmíval se jako neviňátko. Ty si prostě nedáš pokoj!
"Tak co třeba po obědě?" navrhla jsem rychle další možnost, protože už jsme byli u jídelny. Moc jsem nevěděla, co přesně mám čekat. Včera večer tu skoro nikdo nebyl a, ti co tu byli, se o mě nezajímali.
"Dobře, platí." usmála se. Podívala jsem se na Dana. Pořád se usmíval jako sluníčko, i když jsem mu překazila jeho plány.


5. Kapitola-Strach

12. února 2013 v 17:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávm slibovanou kapitolu. Psala se mi opravdu skvěle, jelikož na vedlejším stole se bratr pokouší naučit babičku prezentace ve Wordu a někdy potřebuje pomoc...:-)
Když sa na něj člověk nedívá a sliší jenom bratrovy komentáře tipu.
"Už snad...Ne, zase nic. Jedna blbá fotka!"
A podobné, tak se celkem pobaví.
Jak už jsem říkala, pomalu se začínáme dostávat k jádru věci. Doufám, že se bude líbit.
5. Kapitola
Nervózně jsem přecházela po pokoji se založenýma rukama. Nejen, že mi večer trvalo dlouho, než jsem usnula, ale nakonec mě ještě probrala noční můra. Ve dvě v noci. Nedokázala jsem si jít zase lehnout, ze strachu, že se noční můra vrátí. Pro většinu lidí by to byl jenom obyčejný sen, ale pro mě nejděsivější noční můra ze všech. Běžela jsem chodbami domu, které až děsivě moc připomínaly tenhle a za mnou se neustále ozývalo řehtání koně a klapání kopyt. Jak říkám, pro většinu lidí nic děsuplného. Od té doby neustále přecházím po pokoji, sem a tam, a každou minutu koukám na nástěnné hodiny.
4:10
Několikrát jsem si zkusila jít znovu lehnout, ale nedokážu zůstat ležet. Pokaždé se jenom převaluju na posteli a za deset minut z ní vylezu, celá zpocená. Vytáhla jsem z tašky knížku a pustila jsem se do čtení, ale po další hodině zjišťuji, že vlastně ani nevím, co čtu. Pořád přemýšlím nad tím snem, ale k ničemu jsem nedošla. Podívala jsem se na hodiny.
5:15
Stejně mě to dneska čeká. Je čas postavit se strachu. Popadla jsem z kufru první mikinu a potichu otevřela dveře. Všude bylo ještě ticho. Není divu. Jenom nenormální lidi jsou v tuhle dobu vzhůru. Po špičkách jsem vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.

Vypravěč:
5:50
Will rychlým krokem mířil k zadní části domu, která sloužila pro "služebnictvo". Aspoň to bylo řečeno těm nebohým děvčatům. To děvče bylo taky důvod, proč sem mířil.
"Člověk ji chvilku nehlídá a je pryč." brblal si pro sebe nesrozumitelně, zatím co někoho hledal. V tuhle celkem brzkou ranní hodinu ještě všichni spali, nebo se zabývali činnostmi mimo dům. V jedné chodbě konečně na někoho narazil, nebyl to však ten, koho potřeboval. Denis stál opřený o stěnu v chodbě, která vedla k jakési společenské místnosti. Will ho obešel a pokoušel se dělat, že si ho nevšimnul.
"Kampak takový spěch? Hoří?" Zastavil se. Nikdy toho kluka neměl rád, ale poslední dny mu vadil ještě víc, než kdy dřív.
"To není tvoje starost!" Opáčil ledově a pokračoval v chůzi.
"To jsi ale schopný hlídač, když se ti zatoulala hned první den." Nad touhle poznámkou se nezastavoval. Ano, byl neschopný, že to nedokázal ani první cen, ale tuhle skutečnost si uvědomoval mnohem víc, než Denis. Zamířil přímo do společenské místnosti, protože mohl existovat jenom jeden důvod, proč v ní Denis nebyl. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Ten důvod seděl v křesle naproti oknu a pozoroval něco venku. Neobtěžoval se pozdravem.
"Ztratila se." S Chrisem to ale ani nehnulo. Pořád seděl a koukal z okna.
"Taky přeju dobré ráno." promluvil nakonec. Will se zprudka nedechnul.
"To je všechno, co mi řekneš? Měli jsme ji hlídat! A ona se nám ztratí už první den! A tobě je to úplně jedno!" začal se rozčilovat.
"Uklidni…"
"Neuklidním se! Jak bych mohl? Víš, co všechno se jí tu může stát? Budeme si moct pogratulovat k tomu, že ji neuhlídáme ani čtyřiadvacet hodin!" Chris zakroutil hlavou.
"Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, že vím, kde je, ale na to by ses napřed musel uklidnit a začít rozumně přemýšlet."
"Ty víš, kde je?" Chris ukázal k oknu. Byl z něj výhled na ohradu s koňmi, od které si Darkness udržovala docela velký odstup, aby se k ní žádný kůň nedostal. Na Willovy bylo vidět, jak si oddychnul.
"Tohle tě nenapadlo, co?"
"Ne. Je to poslední místo, kam bych šel a možná bych tam nešel vůbec."
"Ano, to já taky. Všimnul jsem si jí náhodou. Moc lidí se tu v pět ráno jen tak nepotuluje."
"To už tam stojí tak dlouho?"
"Ano. Nemyslím, že to budu mít jednoduché." Will se zatvářil nechápavě.
"Myslím naučit ji jezdit. Má z koní panickou hrůzu. Předtím stála ještě dál. Zhruba před půl hodinou se posunula blíž."
"Ještě jsem, nevyděl, že by z nich měl někdo takový strach."
"Já ano. Měl by sis jít lehnout." Prohlásil, když Will zazíval.
"No, je pravda, že jsem toho moc nenaspal. Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli se jí dneska něco nestane." Chris se zvednul z křesla.
"Nemyslím, že se jí něco stane. S jejím strachem budu rád, pokud ji odnutím se ke koni vůbec přiblížit.Běž si lehnout, ať máš dost energie na dopoledne." Will přikývnul a potom se zasmál.
"Víš, že mi někdy už nepřipadáš ani jako člověk? Tohle byla skoro stejná věta, jako v reklamě na BeBe. Přestáváš jako člověk cítit. Za chvilku budeš jenom opakovat fráze bez kousku citu." zachmuřil se. Chris ho chytil za rameno.
"Aspoň víš, co tě čeká. Za pár desítek let půjdeš dělat k reklamě, protože se ti budou lehko učit scénáře."

Darkness:
Stála jsem asi deset metrů od ohrady, neschopná se přiblížit blíž. Bylo v ní asi dvacet koní, různých plemen i barev. Vždycky mi připadali nádherní, ale můj strach to nezahnalo. Před chvilkou jsem ale měla pocit, jako by ožila moje noční můra. Do ohrady vběhnul kůň, celý bílý s růžovým čumákem a bodavě modrýma očima. Bylo to zvláštní zbarvení, ale i takové už jsem viděla. Zarazilo mě ale, jak se ten kůň tvářil, pokud se to tak dá pojmenovat. Nikdy jsem nepotkala koně, který by vypadal zle už od pohledu. Ne že by byl ošklivý. Myslím, jak se škodolibě tvářil.Jako by se mu líbilo, když mohl ostatním ubližovat. U lídí jsem ten pohled viděla často, ale u zvířete. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou. Začala jsem se v duchu modlit, abych se k němu nemusela nikdy přiblížit.
"Krásná zvířata, že?" Z úvah mě vyrušil cizí hlas.Vyděšeně jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stál ten druhý kluk z obchoďáku. Usmál se.
"Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Často se takhle ráno procházíš po venku?"
"Ne, jen jsem dneska nějak nemohla spát."Čekala jsem, kdy se dostaví obvyklí pocity nervozity, který jsem pociťovala při přítomnosti lidí z domu. Nic.
"Stává se ti to často?" vyzvídal dál. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne. V poslední době skoro vůbec." Zamyšleně zakroutil hlavou.
"Ty se jich bojíš, že?" pohodil hlavou směrem ke koním.Změna rozhovoru mě na chvilku překvapila, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.
"Jo, tak trochu." přiznala jsem na konec.
"Proč se vůbec ptáš?" napadlo mě. Chytil se za hlavu.
"Máš pravdu, na to jsem jaksi pozapomněl. Jsem Chris a budu tady tvůj instruktor." Aha. Tak odtud vítr fouká.
"Měla bych tě předem upozornit, že mě na koně nedostaneš."
"V tomhle ohledu si docela věřím. Uvidíš, že se mi to nakonec povede." Zasmála jsem se.
"To zní skoro jako sázka." Zamyslel se.
"Hm... Tak se vsadíme, co říkáš? Když se mi podaří dostat tě na koně, řekněme do 3 dnů, tak se přestaneš neustále na něco vyptávat zdejších lidí." Nepovedlo se mi být nenápadná, když jsem zkoušela tahat informace z Dana a koukám, že se to rozšířilo.
"Proč ti na tom tak záleží? Pokud se tu nic divného neděje, tak je jedno, jestli se ptám, nebo ne." Zakroutil hlavou.
"Jsi pěkně chytrá, co?"
"Spíš zvědavá. Zpět k naší sázce. Pokud se ti to nepodaří, tak odpovíš na pět otázek, na které se tě zeptám, platí?" Hrál zamyšleného. Pokud souhlasí, tak mám vyhráno. Nevěřím, že by se mu mohlo podařit donutit mě jezdit.
"Dobře, tak platí." Na stvrzení dohody jsme si podali ruce. Najednou se podíval směrem k domu a zachmuřil se. Otočila jsem se, abych viděla co se stalo. Od domu se k nám blížil další černovlasý mladík. Když přišel blíž, usmál se.
"Dobré ráno, slečno. Měla byste jít, pokud nechcete přijít pozdě na snídani." Podívala jsem se na hodinky. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho už tu stojím. Bylo skoro půl sedmé.
"Ou...Díky. Už bych opravdu měla jít. Tak zatím." mávla jsem ne Chrise a rychlým krokem se vydala směrem k domu.

Vypravěč:
Po tom, co se Darkness vzdálila tak, aby je nemohla slyšet se Chris obrátil na Denise.
"Nějak moc se staráš." Opáčil chladně. Denis se zasmál.
"Ale no tak. Proč hned tak nepřátelsky. Nechceš přece aby slečna přišla na první lekci pozdě."
" O to se vůbec nebojím. Budu rád, když ji na koně vůbec dostanu, natož dneska. Obávám se, že váš první lán na její odstranění nevyjde." jedovatě se usmál. Denisův úsměv trochu povadnul.
"Jednou se vám to nepovede. Je vás příliš málo a způsobů příliš mnoho, abyste ji dokázali hlídat věčně. Jednou se nám ji podaří zabít. Nezapomeň, že když nestárneš, tak čas nehraje žádnou roli." Otočil se a odešel k domu za Darkness. Chris se zamračil.
"Nemysli si, že se někdy dočkáte. Nehodlám vám dát možnost ublížit jí. Časem vás to taky přestane bavit. Pro mě čas taky tolik neznamená." Zašklebil se a odešel na druhou stranu, směrem ke stájím.






Prázdniny...

11. února 2013 v 20:19 | Hejly |  ostatní
Jsou prázdniny, takže jsem jako už obvykle u Babičky, což znamená, že na psaní nemám skoro žádný čas. Kapitolu mám rozepsanou a pokusím se ji dopsat, ale dřív než ve středu to určitě nebude. Rozhodně bude delší, než obvykle, abych vám trošku vynahradila to čekání. Bude ke Stopám.
Zatím vám přeju hezké prázdniny.

4. Kapitola-4.část

1. února 2013 v 14:59 | Hejly |  Stopy peří
Dneska jsem měla trochu víc času, takže přidávám další část. Tuhle povídku jsem docela dlouho nepřidávala, ale doufám, že jste na ni úplně nezapomněli. Pomalu se začínáme propracovávat k hlavní zápletce...
Ale na tu si ještě chvilku počkáte.
Doufám, že se vám bude líbit.


Večeře proběhla rychle. Dorazili jsme mezi prvními, takže jsem stihla zmizet dřív, než si mě ostatní lidé mohli nějak víc všimnout. Nějak jsem o to nestála. Připadalo mi, že je tu něco moc divného, i když to byl spíš jenom pocit. Mívala jsem takové pocity celkem často a ne vždy se okázaly jako pravdivé, takže jsem se snažila nevěnovat tomu moc pozornosti. Ale celou dobu, co jsem večeřela a i celou cestu zpátky do pokoje, jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Nejspíš už začínám být paranoidní. To musím na všem vidět něco divného?! Připadalo mi divné už jenom to, že tu doopravdy jsem. Bylo to tu divné. Lidi se tu chovají divně…Možná to bude tím, že tu jsou jiné zvyky. Možná. Spíš určitě. Všechny problémy budou nejspíš jenom mojí neschopností se přizpůsobit. Snažila jsem se o tom přesvědčit ještě ve chvíli, kdy jsem si šla lehnout. Dokonce i v posteli jsem se cítila divně. Bylo to tu všechno moc… Moc velké na můj vkus. Byla jsem zvyklá se vždycky málem přerazit při vylézání do schodů, a když jsem se neskrčila, praštit se hlavou o skosenou stěnu nad postelí. Tady nic. Strop měl tak dva a půl metru, takže to rozhodně nehrozilo. Doufala jsem, že ráno by to mohlo být lepší.
Vypravěč:
Skoro na druhém konci domu se ne chodbě míjelo hned několik lidí. Na tuhle noční dobu tu bylo celkem rušno. V kanceláři na konci chodby stálo osm lidí a žena, sedící před nimi jim dávala nějaké pokyny.
"Pokud už nemáte žádné otázky, rozeberte si svoje přidělení a jděte spát." domluvila a začala se věnovat papírům na jejím stole. Nečekala, že by se někdo ozval. Většina z nich neměla. Vzali každý ze stolu jeden papír, ale jako by se neměli k odchodu. Vysoký černovlasý mladík nejistě přešlápnul a potom polknul. Žena zvedla oči od smluv na jejím stole a přísně se na něj podívala.
"Máš nějakou otázku, Denisi?" na moment znejistěl, ale nakonec se přece jenom rozhodl promluvit.
"Ano, vlastně ano. Proč to tolik prodlužujeme? Stejně se je chystáme všechny zabít, tak jakou to má cenu, dál si tady hrát na nějaký jezdecký tábor, nebo co vlastně?"
"Ty rozkazy nevydávám já, takže ti na tvou otázku nedokážu odpovědět. Budeš se muset zeptat jinde. Pokud je to všechno, můžeš odejít." Mladík se otočil a odešel ke dveřím. U nich se zastavil, jako by chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Za ním postupně odešli skoro všichni ostatní, jako by čekaly jenom na to, až jim někdo zodpoví stejnou otázku. Zůstali jenom Dan, William a Christopher, nezúčastněně se opírající o stěnu. Nina se příkře podívala na Dana, ale ten, jako by ji nevnímal. Upřeně sledoval dveře, kterými před chvíli odešli jeho kolegové.
"Chceš se i ty na něco zeptat, Dane?" Mladík sebou trhnul.
"Ne, jen jsem se zamyslel." Rychle přistoupil ke stolu a zvednul složku se svými úkoly. Nepodíval se dovnitř, jako většina ostatních. Dávno znal svoje přidělení. Když už byl skoro u dveří, žena na něj ještě promluvila.
" Jaký na to máš názor ty, Dane?" Otočil se na ni.
"Záleží na co, bych ten názor měl mít."
"Moc dobře víš, o čem mluvím." Žena byla mírně podrážděná. Už jen tím, že o tom mluvila neustále riskovala, ale měla pocit, že by ho mohla získat na svoji stranu.
"Vím, že by vás kdokoliv z těch, co tu jsou, mohl nahlásit za přípravu zrady krále." Začal. Na malý pocit si Nina pomyslela, že se v něm spletla, ale její pochybnosti zmizeli, když pokračoval.
"Ale myslím si, že si žádná z těch dívek nezaslouží zemřít. Je to kruté i od někoho, jako jsme my." S tím otevřel dveře a odešel. Nina si potichu oddechla. Tušila, že mu může věřit. Oba zbývající mladíci se tvářili nesouhlasně.
"Možná bys neměla být tak důvěřivá." Pronesl potichu Will. Otočila na něj hlavu.
"Když nebudu riskovat, nikdy nic nezískám a už vůbec se mi nejspíš nepodaří žádnou z nich zachránit. Budu se cítit líp, i když se mi to podaří byť i u jediné. Možná mě to bude stát život, ale odmítám být stále stvůra, jako oni. Hnusím se sama sobě, a když mám možnost to změnit, tak to udělám." Zachmuřila se.
"Ale stejně se mi to vůbec nedaří."
"Co se děje Nino?"
"Chtějí se jich zbavit co nejdřív. To děvče se má učit jezdit na Azmaelovy. Nezvládne ho ani zkušený jezdec, natož někdo, kdo má z koní hrůzu. Pravděpodobně zpanikaří a…" Will ji přerušil.
"A dál se nic nestane. Dohlédneme na to. Nezkoušela jste je přemluvit, aby jí dali jiného koně?"
"Ne, vůbec mě nepustili dovnitř, když to domlouvali." Zakroutila hlavou nešťastně. Mladíci se po sobě podívali.
"Snažila jste se, Nino, ale teď už to nechte na nás. Nemá cenu, abyste dál riskovala. O to děvče se postaráme."