close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

5. Kapitola-Strach

12. února 2013 v 17:59 | Hejlynka |  Stopy peří
Přidávm slibovanou kapitolu. Psala se mi opravdu skvěle, jelikož na vedlejším stole se bratr pokouší naučit babičku prezentace ve Wordu a někdy potřebuje pomoc...:-)
Když sa na něj člověk nedívá a sliší jenom bratrovy komentáře tipu.
"Už snad...Ne, zase nic. Jedna blbá fotka!"
A podobné, tak se celkem pobaví.
Jak už jsem říkala, pomalu se začínáme dostávat k jádru věci. Doufám, že se bude líbit.
5. Kapitola
Nervózně jsem přecházela po pokoji se založenýma rukama. Nejen, že mi večer trvalo dlouho, než jsem usnula, ale nakonec mě ještě probrala noční můra. Ve dvě v noci. Nedokázala jsem si jít zase lehnout, ze strachu, že se noční můra vrátí. Pro většinu lidí by to byl jenom obyčejný sen, ale pro mě nejděsivější noční můra ze všech. Běžela jsem chodbami domu, které až děsivě moc připomínaly tenhle a za mnou se neustále ozývalo řehtání koně a klapání kopyt. Jak říkám, pro většinu lidí nic děsuplného. Od té doby neustále přecházím po pokoji, sem a tam, a každou minutu koukám na nástěnné hodiny.
4:10
Několikrát jsem si zkusila jít znovu lehnout, ale nedokážu zůstat ležet. Pokaždé se jenom převaluju na posteli a za deset minut z ní vylezu, celá zpocená. Vytáhla jsem z tašky knížku a pustila jsem se do čtení, ale po další hodině zjišťuji, že vlastně ani nevím, co čtu. Pořád přemýšlím nad tím snem, ale k ničemu jsem nedošla. Podívala jsem se na hodiny.
5:15
Stejně mě to dneska čeká. Je čas postavit se strachu. Popadla jsem z kufru první mikinu a potichu otevřela dveře. Všude bylo ještě ticho. Není divu. Jenom nenormální lidi jsou v tuhle dobu vzhůru. Po špičkách jsem vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.

Vypravěč:
5:50
Will rychlým krokem mířil k zadní části domu, která sloužila pro "služebnictvo". Aspoň to bylo řečeno těm nebohým děvčatům. To děvče bylo taky důvod, proč sem mířil.
"Člověk ji chvilku nehlídá a je pryč." brblal si pro sebe nesrozumitelně, zatím co někoho hledal. V tuhle celkem brzkou ranní hodinu ještě všichni spali, nebo se zabývali činnostmi mimo dům. V jedné chodbě konečně na někoho narazil, nebyl to však ten, koho potřeboval. Denis stál opřený o stěnu v chodbě, která vedla k jakési společenské místnosti. Will ho obešel a pokoušel se dělat, že si ho nevšimnul.
"Kampak takový spěch? Hoří?" Zastavil se. Nikdy toho kluka neměl rád, ale poslední dny mu vadil ještě víc, než kdy dřív.
"To není tvoje starost!" Opáčil ledově a pokračoval v chůzi.
"To jsi ale schopný hlídač, když se ti zatoulala hned první den." Nad touhle poznámkou se nezastavoval. Ano, byl neschopný, že to nedokázal ani první cen, ale tuhle skutečnost si uvědomoval mnohem víc, než Denis. Zamířil přímo do společenské místnosti, protože mohl existovat jenom jeden důvod, proč v ní Denis nebyl. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Ten důvod seděl v křesle naproti oknu a pozoroval něco venku. Neobtěžoval se pozdravem.
"Ztratila se." S Chrisem to ale ani nehnulo. Pořád seděl a koukal z okna.
"Taky přeju dobré ráno." promluvil nakonec. Will se zprudka nedechnul.
"To je všechno, co mi řekneš? Měli jsme ji hlídat! A ona se nám ztratí už první den! A tobě je to úplně jedno!" začal se rozčilovat.
"Uklidni…"
"Neuklidním se! Jak bych mohl? Víš, co všechno se jí tu může stát? Budeme si moct pogratulovat k tomu, že ji neuhlídáme ani čtyřiadvacet hodin!" Chris zakroutil hlavou.
"Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, že vím, kde je, ale na to by ses napřed musel uklidnit a začít rozumně přemýšlet."
"Ty víš, kde je?" Chris ukázal k oknu. Byl z něj výhled na ohradu s koňmi, od které si Darkness udržovala docela velký odstup, aby se k ní žádný kůň nedostal. Na Willovy bylo vidět, jak si oddychnul.
"Tohle tě nenapadlo, co?"
"Ne. Je to poslední místo, kam bych šel a možná bych tam nešel vůbec."
"Ano, to já taky. Všimnul jsem si jí náhodou. Moc lidí se tu v pět ráno jen tak nepotuluje."
"To už tam stojí tak dlouho?"
"Ano. Nemyslím, že to budu mít jednoduché." Will se zatvářil nechápavě.
"Myslím naučit ji jezdit. Má z koní panickou hrůzu. Předtím stála ještě dál. Zhruba před půl hodinou se posunula blíž."
"Ještě jsem, nevyděl, že by z nich měl někdo takový strach."
"Já ano. Měl by sis jít lehnout." Prohlásil, když Will zazíval.
"No, je pravda, že jsem toho moc nenaspal. Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli se jí dneska něco nestane." Chris se zvednul z křesla.
"Nemyslím, že se jí něco stane. S jejím strachem budu rád, pokud ji odnutím se ke koni vůbec přiblížit.Běž si lehnout, ať máš dost energie na dopoledne." Will přikývnul a potom se zasmál.
"Víš, že mi někdy už nepřipadáš ani jako člověk? Tohle byla skoro stejná věta, jako v reklamě na BeBe. Přestáváš jako člověk cítit. Za chvilku budeš jenom opakovat fráze bez kousku citu." zachmuřil se. Chris ho chytil za rameno.
"Aspoň víš, co tě čeká. Za pár desítek let půjdeš dělat k reklamě, protože se ti budou lehko učit scénáře."

Darkness:
Stála jsem asi deset metrů od ohrady, neschopná se přiblížit blíž. Bylo v ní asi dvacet koní, různých plemen i barev. Vždycky mi připadali nádherní, ale můj strach to nezahnalo. Před chvilkou jsem ale měla pocit, jako by ožila moje noční můra. Do ohrady vběhnul kůň, celý bílý s růžovým čumákem a bodavě modrýma očima. Bylo to zvláštní zbarvení, ale i takové už jsem viděla. Zarazilo mě ale, jak se ten kůň tvářil, pokud se to tak dá pojmenovat. Nikdy jsem nepotkala koně, který by vypadal zle už od pohledu. Ne že by byl ošklivý. Myslím, jak se škodolibě tvářil.Jako by se mu líbilo, když mohl ostatním ubližovat. U lídí jsem ten pohled viděla často, ale u zvířete. Zakroutila jsem si pro sebe hlavou. Začala jsem se v duchu modlit, abych se k němu nemusela nikdy přiblížit.
"Krásná zvířata, že?" Z úvah mě vyrušil cizí hlas.Vyděšeně jsem sebou trhla a otočila se. Za mnou stál ten druhý kluk z obchoďáku. Usmál se.
"Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Často se takhle ráno procházíš po venku?"
"Ne, jen jsem dneska nějak nemohla spát."Čekala jsem, kdy se dostaví obvyklí pocity nervozity, který jsem pociťovala při přítomnosti lidí z domu. Nic.
"Stává se ti to často?" vyzvídal dál. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne. V poslední době skoro vůbec." Zamyšleně zakroutil hlavou.
"Ty se jich bojíš, že?" pohodil hlavou směrem ke koním.Změna rozhovoru mě na chvilku překvapila, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.
"Jo, tak trochu." přiznala jsem na konec.
"Proč se vůbec ptáš?" napadlo mě. Chytil se za hlavu.
"Máš pravdu, na to jsem jaksi pozapomněl. Jsem Chris a budu tady tvůj instruktor." Aha. Tak odtud vítr fouká.
"Měla bych tě předem upozornit, že mě na koně nedostaneš."
"V tomhle ohledu si docela věřím. Uvidíš, že se mi to nakonec povede." Zasmála jsem se.
"To zní skoro jako sázka." Zamyslel se.
"Hm... Tak se vsadíme, co říkáš? Když se mi podaří dostat tě na koně, řekněme do 3 dnů, tak se přestaneš neustále na něco vyptávat zdejších lidí." Nepovedlo se mi být nenápadná, když jsem zkoušela tahat informace z Dana a koukám, že se to rozšířilo.
"Proč ti na tom tak záleží? Pokud se tu nic divného neděje, tak je jedno, jestli se ptám, nebo ne." Zakroutil hlavou.
"Jsi pěkně chytrá, co?"
"Spíš zvědavá. Zpět k naší sázce. Pokud se ti to nepodaří, tak odpovíš na pět otázek, na které se tě zeptám, platí?" Hrál zamyšleného. Pokud souhlasí, tak mám vyhráno. Nevěřím, že by se mu mohlo podařit donutit mě jezdit.
"Dobře, tak platí." Na stvrzení dohody jsme si podali ruce. Najednou se podíval směrem k domu a zachmuřil se. Otočila jsem se, abych viděla co se stalo. Od domu se k nám blížil další černovlasý mladík. Když přišel blíž, usmál se.
"Dobré ráno, slečno. Měla byste jít, pokud nechcete přijít pozdě na snídani." Podívala jsem se na hodinky. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho už tu stojím. Bylo skoro půl sedmé.
"Ou...Díky. Už bych opravdu měla jít. Tak zatím." mávla jsem ne Chrise a rychlým krokem se vydala směrem k domu.

Vypravěč:
Po tom, co se Darkness vzdálila tak, aby je nemohla slyšet se Chris obrátil na Denise.
"Nějak moc se staráš." Opáčil chladně. Denis se zasmál.
"Ale no tak. Proč hned tak nepřátelsky. Nechceš přece aby slečna přišla na první lekci pozdě."
" O to se vůbec nebojím. Budu rád, když ji na koně vůbec dostanu, natož dneska. Obávám se, že váš první lán na její odstranění nevyjde." jedovatě se usmál. Denisův úsměv trochu povadnul.
"Jednou se vám to nepovede. Je vás příliš málo a způsobů příliš mnoho, abyste ji dokázali hlídat věčně. Jednou se nám ji podaří zabít. Nezapomeň, že když nestárneš, tak čas nehraje žádnou roli." Otočil se a odešel k domu za Darkness. Chris se zamračil.
"Nemysli si, že se někdy dočkáte. Nehodlám vám dát možnost ublížit jí. Časem vás to taky přestane bavit. Pro mě čas taky tolik neznamená." Zašklebil se a odešel na druhou stranu, směrem ke stájím.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ,,Nicol" ,,Nicol" | Web | 12. února 2013 v 20:59 | Reagovat

uzasna kapitola...a pekna stavka :D :D Ale ten blog ma uz stve...ak by si hore nenapisala ze si pridalakapitolu ani by som si nevsimla :D :D

2 Natali Natali | Web | 17. února 2013 v 9:00 | Reagovat

Tahle věta mě fakt rozesmála: Tohle byla skoro stejná věta, jako v reklamě na BeBe.
:D :D :D :D To je úžasný! :D :D
Jinak se mi kapitola jako vždy líbila, úplně jsem si představila, jaké to je, jít ven v 5 hodin, vnímat takové to ranní slunce... :)

3 m-ruselova m-ruselova | E-mail | Web | 20. února 2013 v 16:48 | Reagovat

Páni, úžasný příběh, zatím jsem to nečetla, ale fakt moc povedený! :D jinak krásný blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama