Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Březen 2013

20.Kapitola-3.Část

28. března 2013 v 20:59 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Přidávám zase další část. Vím, že už jsem několikrát slibovala, že budu přidávat častěji, ale poslení dobou nemám na psaní ani čas, ani náladu. Pokusím se přidat zase co nejdříve, ale nemám tušení, kdy.
Doufám, že se vám tahle část bude líbit, i když se v ní nic moc neděje...:)

"Ale vy vážně nechápete, jak moc důležité to je." pokoušela jsem se znovu o protest. Nesmím to přece jenom tak vzdát.
"Můžete se zeptat ostatních. Potvrdí vám, že je ta cesta důležitá." Děvče se postavilo a přešlo k oknu. Vypadalo velice nervózně.
"Koho bychom se podle tebe měli zeptat? Musí ti být jasné, že tvým dvěma vlkodlačím přátelům neuvěříme ani slovo a co se týče toho mladíka… Utrpěl silnou ránu do hlavy a tudíš se mu také nedá stoprocentně věřit."
"V tom případě se zeptejte Katriny. Určitě vám na všechno ráda odpoví." Děvče se otočilo a přešlo zpátky k posteli.
"Vaše výprava, kterou jsme našli omráčenou v lese, byla čtyřčlenná. Určitě si jako tví přátelé myslíš, že jsme na vás zaútočili mi, ale my už jsme vás omráčené našli. Nepřepadáváme poutníky za zálohy, pouze pokud se příliš přiblíží k některému našemu městu, což se nestává moc často. Když jsme vás objevili byli jste už docela dlouho v bezvědomí. Až do doby, než jste se na to děvče začali ptát, jsme netušili, že tam byl ještě někdo další." Zakroutila jsem hlavou.
"To přece není možné. Museli jste ji někde najít. Určitě jste to neprohledali dost pečlivě." To přece nemůže být pravda. Děvče mě chytilo za ramena.
"Podívej, potřebujeme, abys mi řekla všechno, na co si vzpomeneš. Každý detail je velice důležitý. Nemusíš teď hned. Radši si to pořádně promysly a zkus si toho vybavit co nejvíc. Teď tě odvedu za tvým přítelem. Myslím, že společně se vám toho vybaví víc, nebo si vzájemně doplníte některé detaily." postavila se a vytáhla mě na nohy. Viděla jsem, že se stařenka chystá zasáhnout, ale děvče ji hned zarazilo.
"Čím déle budeme čekat, tím méně věcí si vybaví. Navíc bude celou dobu sedět, na to osobně dohlédnu, a kdyby se cokoliv dělo hned pro vás pošlu." Uklidňovala stařenku, když mě vystrkovala ze dveří. Když je zavřela usmála se na mě.
"Myslí to s vámi dobře, ale tohle je věc, která nesnese odkladu. Čím dřív nad tím začnete přemýšlet, na tím víc věcí si vzpomenete."
"Stejně nechápu, k čemu vám to bude, když si jste naprosto jistí, že to nebyli vaši lidé."
"Ano, ale hrozí, že by se to mohlo opakovat. Ať už to byl kdokoliv, dostal se přes naše stráže a ani jsme si ho nevšimli. Potřebujeme zjistit, kdo to byl, abychom se proti nim mohli bránit."
"To je… Logické." Připadalo mi to jako hloupá odpověď, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
"Běž na konec chodby a potom zahni doleva. Jsou to první dveře napravo."
"Vy se mnou nepůjdete?"
"Ne, musím si ještě něco zařídit. Příjdu pro tebe tak za hodinu, maximálně za dvě." usmála se a odešla chodbou na druhou stranu. Chvilku jsem tam jenom tak stála a dívala se za ní, ale nakonec jsem se odhodlala a vyšla směrem, který mi ukázala.


20.Kapitola-2.Část

16. března 2013 v 22:05 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Poslední dobou nemám na psaní ani čas, ani náladu, takže moc často nepřidávám. Tohle je taková kratší část, kde se nic neděje...Doufám, že se bude líbit...:)

Stařenka si povzdechla, ale jinak to nekomentovala. Posadila se za stůl u dveří a začala něco sepisovat. Příšerně jsem se nudila. Nepatřila jsem mezi lidi, kteří by dokázali jenom tak nečině sedět, nebo ležet a koukat do stropu. Začala jsem přemýšlet,jak bych se dostala k oknu. V tuhle chvíli bych dala cokoliv i jen ta takové male vytržení. Nenápadně jsem se podívala na stařenku u dveří. Vypadala dokonale zabraná do své práce a mě si nevšímala. Rozhodla jsem se to risknout. Opatrně jsem odhrnula přikrývku a spustila nohy na zem. Doufala jsem, že koberec ztlumí moje kroky natolik, aby si mě nevšimla. Alespoň ne hned. Po špičkách jsem přešla k oknu a opatrně se naklonila ven. Můj pokoj byl hodně vysoko. Špičky stromů sahaly jen o kousek víš a pode mnou bylo malé městečko. Tedy aspoň myslím, že malé. Nedalo se to tak úplně poznat v záplavě stromů, které vyrůstaly skoro z každého domu. Někdy to byl jenom jeden, jindy víc. Vypadalo to nádherně. Je hrozná škoda, že něco takového není i u nás doma. Kdybych natáhla ruce, dotkla bych se nejbližšího stromu. Zrovna jsem se to chystala udělat, když se nejednou prudce otevřely dveře. Lekla jsem se a málem vypadla z okna, kdybych se nechytila úzkého parapetu. Nicméně to upoutalo pozornost stařenky. Zvedla hlavu od papíru, a když mě nenašla v posteli začala se rozzlobeně rozhlížet kolem. Pokoušela jsem se tvářit provinile a honem se odebrala zpátky do postele. Stařenčin hněv se ale hned přesunul na jinou osobu. Nově příchozí byla docela vysoká elfka s velice světlými vlasy.
"Kolikrát vám mám, slečinko vysvětlovat, že zranění se nemají rušit." začala brblat a honem se hrnula ke dveřím, aby nezvaného hosta vyprovodila ven. Děvče se ale nedalo. I přes to, že byla o dobrý kus větší se protáhla pod stařenčinýma rozevřenýma rukama a posunula se dál do místnosti. Stařenka se na ni ošklivě zamračila.
"Ale vždyť já tu vůbec nebudu dlouho." Začalo se vymlouvat děvče.
"Tohle jsme si nedomluvili, slečinko. Napřed mi mluvíte do péče o jednoho pacienta a teď i do toho druhého? Jak si to představujete?" rozčilovala se na oplátku stařenka.
"Ale to s tím opravdu souvisí. Pořád si ztěžujete, že se nedokáže uklidnit, ale nezeptáte se ho proč. Chtěl jenom vědět, jestli je jeho kamarádka v pořádku."
"No, tak ji vidíš, živou a zdravou a teď můžeš zase klidně jít." Děvče ale na stařenčinu výzvu nereagovalo. Přešlo k posteli a posadilo se na její kraj.
"Ty jsi Alexandra, že ano?" přikývla jsem.
"Mám za úkol se tě zeptat, jak se cítíš."
"A kdo tě úkoluje?" Nejistě jsem se usmála. Oplatila mi to.
"Tvůj kamarád, který se nesmí z postele ani hnout. Měl o tebe starost."
"A který?" Jediný, s kým podle mě mohla mluvit, byl Daniel, ale proč by o mě ten měl mít starost.
"Počkej chvilku…Myslím, že se jmenuje Daniel, nebo tak nějak. Úplně přesně si to jméno nepamatuju." Že by měl stejně málo informací o ostatních, jako já?
"No… tak… Tak mu vyřiď, že jsem v pořádku. Jak je na tom?"
"Vcelku dobře, jenom mu ještě nedovolí vycházet z pokoje, stejně, jako tobě. Měl o tebe opravdu velkou starost, zvlášť když ses dlouho neprobouzela." poznamenala. Hrklo ve mně. Naše mise spočívala hlavně v tom, že se musíme co nejrychleji dostat do hlavního města, ale jestli jsme hodně času strávili tady…
"Jak dlouho jsem spala?"
"Jenom pár dní. Ani ne týden." Týden! O tolik jsme se zdrželi. Rychle jsem se posadila a chystala se vstát. Ale všudypřítomná stařenka mě zase rychle posadila zpět.
"Žádné takové, slečinko. Kampak jste se nám to chystala?"
"Musíme se co nejdříve vydat na cestu dál." Stařenka se usmála.
"Můžu vám říct, že vy se odsud ještě minimálně dva dny nehnete."
"Ale vy to nechápe…" Přerušila mě.
"Ne, slečinko. To vy nechápete, že zdraví musí být vždycky přednější, jinak byste si na světě moc dlouho nepobyla. Momentálně není nic důležitějšího, než abyste byla zdravá." Dořekla a odpochodovala zpátky ke stolku s papíry. Podívala jsem se na děvče, které stále sedělo na kraji postele, a doufala, že v ní najdu oporu, ale vypadalo to, jako by měla naprosto stejný názor, jako stařenka. Plácla jsem hlavou zpátky do polštáře a povzdechla si. Jak někomu můžu pomoct, když zůstanu trčet tady?