Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Duben 2013

21. Kapitola

13. dubna 2013 v 21:59 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Konečně zase po dlouhé době něco přidávám. Vím, že to trvalo skoro věčnost, ale poslední dobou je venku tak hezky, že dokonce i já trávím u počítače čím dál tím míň času. Něco napsáno mám, ale na papíře a k přepisování jsem se ještě nedostala. Tak snad dneska...:)
(Anna)
Měla jsem pocit, že jsem ji už někde viděla, což bylo koneckonců celkem možné, ale jako většina obličejů z té doby i tenhle vybledl.
"Laskavě buď zticha Blood. Nejsem tvůj poddaný, abych tě musel poslouchat!" obořil se na ni Simon. Blood, Blood… To jméno je mi nějaké povědomé, ale kde jsem ho jen slyšela?
Ať jsem se pokoušela vzpomenout si, jak jsem chtěla, ani po docela dlouhé chvíli jsem k jejímu jménu nedokázala přiřadit známý obličej. Rozhodla jsem se to odložit na později. Rozhodně by bylo lepší se zabývat možnostmi, jak se odsud dostat.
"Simone?" zeptala jsem se po chvíli nejistě.
"No, co potřebuješ?"
"Vymyslel jsi způsob, jak se odsud dostat?"
"Ne, ještě ne." opověděl stroze.
"A myslíš, že tě třeba něco napadne?" zkoušela jsem dál. Když nenapadne nic ani jeho, tak se z téhle situace určitě nedostaneme. Přimhouřil oči.
"Ty jsi tedy vážně neuvěřitelná. Napřed nás sem podle tebe dostanu, seřveš mě za to, jako posledního slouhu a teď chceš, abych nás dostal ven? Víš, co? Zapoj hlavu. Na krku ji nemáš jenom na ozdobu." Odseknul a otočil hlavu na druhou stranu. Fajn, tohle je bezvýchodná situace. Naše spory, nebo spíš moje problémy s ním musí jít stranou, alespoň, dokud se tohle nevyřeší.
"Omlouvám se." Pokud jsem ho něčím mohla šokovat, tak jedině tímhle. Rychle trhnul hlavou zpátky.
"Za co?" měla jsem pocit, že se na mě díval, jako na někoho, kdo dostal kamenem do hlavy a přeskočilo mu.
"Za všechno. Jak jsem na tebe byla hnusná, pořád se s tebou hádala…" Zakroutil hlavou.
"To jsi dělala i jako malé dítě. Jenže tenkrát to bylo… Řekněme, že u malých dětí je to normální. Ale teď tak trochu nechápu, proč jsi to vlastně všechno dělala. Nikdy jsem ti nic neudělal, tak co ti na mě vadí?"
"Já… Nejspíš jsem nějak doufala, že když jsme se tenkrát vrátili domů, už bude zase všechno normální, že budu moct žít normální život, najít si nějaké přátele. Dost dlouho se mi to nedařilo a pak se objevila Alex. A Katrina. Měla jsem kamarády a cítila jsem se… Normálně. A pak zase. Museli jste se do toho zaplést. A ještě ke všemu zrovna Alex. Prostě jsem měla pocit, že kdybychom to byli třeba jenom já a brácha, tak by mi to tolik nevadilo, ale že jste do toho zatáhly jednu z mích nejlepších kamarádek, které jsem po dlouhé době měla… To už na mě bylo prostě moc. Kdykoliv jsem si připomněla, co se všechno by se jim tu mohlo stát. Ty věci, co mi jako dítěti nepřišli tak hrozné… Chtěla jsem prostě mermomocí zabránit tomu, aby se do toho taky zapletla." po celou dobu svého monologu jsem koukala do země. Simon si povzdechnul.
"Já vím, jak to myslíš, ale tomu jsi neměla šanci zabránit. Byl to její osud už od narození. Vlastně byl na její rodinu určen už hodně, hodně dávno. Její rodina kdysi sáno pocházela odsud a po Velké Válce odsud odešla. O pár let později věštec na ostrově vyřkl tu… Sudbu, kvůli které je Alex tady. Věř mi, že kdyby to šlo vyřešit jinak, udělali bychom to." Bylo poznat, že ho to opravdu mrzí.
"A jak jste věděli, který člen rodiny to bude?"
"Nevěděli. Dokonce jsme nevěděli ani kdy to bude. Pokaždé byl u té rodiny někdo, kdo je hlídal. Nebyli jsme sami, kdo o nich věděl. Prostě jsme je hlídali a čekali…" jeho hlas se vytratil.
"Čekali na Alex." doplnila jsem za něj. Neodpověděl, jenom svěsil hlavu.