Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Květen 2013

21.Kapitola-2.Část

23. května 2013 v 19:36 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Konečně jsem se dostala k tomu napsat další kapitolu. Doufám, že se bude líbit...:)
Alex
Když jsem došla ke dveřím, chvilku jsem zaváhala. Nějak jsem si nebyla jistá, ale nakonec jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Na první pohled vypadal tenhle pokoj stejně, jako můj, možná jen působil menší. Přímo uprostřed totiž rostl strom, který vytvářel jakýsi přírodní sloup. A postel nebyla přímo pod oknem, jako ta moje, ale pěkný kus od něj. Daniel seděl na posteli a četl nějakou tlustou bichli. Vypadal pořádku a… Docela normálně, snad kromě jakési Náplasti nad pravým okem. A měl rozpuštěné vlasy. Vážně nechápu, proč mě zaujalo zrovna tohle. Možná, protože jsem ho ještě nikdy s rozpuštěními vlasy neviděla. Evidentně mě neslyšel přijít. Měla jsem pocit, že bych se měla nějak ozvat, nebo dát najevo, že tam jsem, ale nakonec jsem to neudělala. Vypadal tak klidně a uvolněně. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla, ale možná to bude tím, že naše vztahy jsou…No, jak bych to řekla… Nejspíš takové, jaké jsou. Udělala jsem dva kroky dopředu a promluvila.
"Ahoj." Snažila jsem se mluvit potichu, ale i tak jsem ho vyděsila. Cuknul hlavou dozadu a kniha mu vypadla z ruky a zavřená dopadla s hlasitým žuchnutím na podlahu. Když mě poznal, zakroutil hlavou a povzdechnul si.
"Ty teda umíš člověka vyděsit, Alex"
"Promiň, já nechtěla." Cítila jsem se hrozně provinile. Zakroutil hlavou a zasmál se.
"Ne, to je v pořádku. Byl jsem asi moc zabraný do četby." Mohlo mě napadnout zaklepat, než jsem vstoupila dovnitř. Pomyslela jsem si v duchu.
"Jak se cítíš?"
"Celkem dobře. Hlava už nebolí. Vlastně mě v první chvíli překvapilo, jak moc dobře se cítím. Čekal jsem to horší." usmál se.
"Co to čteš?"
"Něco o zdejší historii. Je to celkem zajímavé." odpověděl a zamyslel se.
"Co tady vlastně děláš?"
"Promiň, jestli ti tu vadím, tak zase půjdu." Natočila jsem se k odchodu.
"Ne, tak jsem to nemyslel, ale…Přemlouval jsem je hrozně dlouho, aby mě za tebou pustili, ale prý jsem na to neměl dost sil a to ani tři dny po tom, co jsem se probudil. Ty jsi při vědomí sotva dva dny a už si tu klidně pochoduješ. Jen mě to zarazilo." No, pochopitelně. Aspoň jsme se konečně dostali k podstatným věcem.
"Dovolili mi sem jít, abychom probrali, co všechno si pamatujeme o… Přepadení. Chtějí znát co nejvíce detailů."
"Ano, když už jsme u toho, taky ti tvrdili, že jsme byli jenom čtyři?"
"Ano, zdá se, že Katrina někam zmizela. A o Sáře a Mornerovy taky nic nevím. Jen něco o tom, že je budou soudit, a že jsou snad ve vězení…" Přikývnul.
"Ano, o tom mi něco taky říkali a navíc jsem o tom četl. Je to tu docela detailně popsané." "Ale co?"
"Nějaká velká válka, hrozně dávno. Je tu i něco o kletbě, ale tak daleko jsem se ještě nedostal. Je to docela náročná četba."
"Myslíš, že bys mi to mohl vysvětlit?" Usmál se.
"Až to přečtu tak určitě." Musela jsem se taky usmát.
"Fajn, a teď k věci. Myslíš, že si pamatuješ něco, co by jim mohlo nějak pomoct?" Zakroutil hlavou.
"Obávám se, že ne. Nepamatuju si ani na jednoho z nich a myslím si, že to má co dělat s tou látkou, která nás omráčila."
"Taky toho nevím o moc víc, snad jen…Jeden z nich měl modré oči. Ale to jim asi moc nepomůže. Kolik je tu asi lidí s modrýma očima." Zatvářil se, jako bych právě řekla něco hrozně geniálního, i když já jsem ten pocit rozhodně neměla.
"No jasně!"
"Co jsem řekla."
"Vyřešila jsi část záhady." Když jsem pořád jenom vyjeveně koukala, rozhodl se mi to vysvětlit. Popadl tu tlustou bichli a začal listovat dopředu.
"Vtip je v tom, že… No tak, tady to někde bylo…" Horečně listoval knihou.
"Co hledáš?" "Někde na začátku je charakteristika zas tohohle světa…Á tady to je. Samozřejmě." podíval se na mě.
"Jsme si jistí, že elfové to nebyli, že?" Přikývla jsem.
"A lidé v tomhle světě modré oči nemají. Nikdo z nich. Takže další možností, jsou Pouštní lidé, ale ti téměř vymřeli. Je jich na celém světě jenom pár. Je velice malá pravděpodobnost, že by to mohl být někdo z nich, takže logická odpověď je, že to museli být vlkodlaci." "Ale to by je přece Sára nebo Morner museli cítit dřív, ne?"
"Když jsi v lese plném nepřátel, očekáváš útok od nich nebo od vlastní rasy?" "To ano, ale pořád…" Povzdechnul si.
"Proč mám pocit, že se snažíš hledat chyby na všem, co řeknu? Zkus se na to podívat logicky. Tahle možnost se přímo nabízí."




+Malý oznam.S povídkou Gardien bych to chtěla zkusit na jednom vebu, takže ji prozatím z blogu smažu. Pokud budete mít zájem, napíšu vám, kde ji budete moct najít...:)

Info

20. května 2013 v 20:45 | Hejly |  ostatní
Poslední dobou toho moc nepřidávám...Je to protože, je jednak venku docela hezky, takže u počítača trávím o mnoho měně času a taky tím, že se blíží konec roku...V některých předmětech musím zabojovat, abych to trochu vytáhla...:-D
Budu teď rozhodně přidávat méně častěji, ale pořád budu...Nejspíš tak jednou za 14 dní...
Doufám, že vás delší čekání neodradí a budete číst dál...:)

Pýcha předchází pád-II.

11. května 2013 v 21:59 | Hejly |  Jednorázovky
Napsala jsem jakési pokračování k jednorázovce, kterou jsem napsala asi tak před sto lety. Netuším, kdy přidám něco dalšího, ale doufám, že se bude líbit.


Pýcha předchází pád-II
Valerie se vystrašeně rozhlížela kolem. Měla z tohohle všeho špatný pocit. Moc špatný. Dostaly se do jedné z nejhustších částí lesa. Stromy tu byly tak husté, že se přes ně nedalo prohlédnout. Klidně by se za nimi mohl někdo skrývat. Vyděšená dívka se podívala na svoji paní, která jela ve předu. Jela klidně, skoro jako by se ničeho nebála.
Ale ona se ničeho nebojí, napadlo Valerii.
Vychovali ji tak, že si myslí, že se před ní skloní celý svět.
Za tu dobu, co v hraběcím domě sloužila, se naučila, že je lepší se lesu obloukem vyhnout. Nevěřila, že jde o pouhé lapky. S těmi by si už jistě někdo poradil. Nikdy prý nevycházeli z lesa. Že by les…
Z myšlenek ji vytrhlo křupnutí. Jeden z mužů, kteří stáli neviditelní za stromovou hradbou, stoupnul na větvičku, aby je vyděsil. Vyděšeně sebou trhla a začala otáčet hlavou ze strany na stranu. Srdce jí bylo v hrudi hlasitě, skoro jako zvon. Polkla.
Někdo tu je.
Pomyslela si Valerie a hned potom zazněl výstřel. Sledovala, jak se její paní sesouvá z koně a kolem ní se šíří kaluž krve. Z úkrytu za stromy vystoupili muži. Pár z nich se shluklo, kolem její paní, ale většina se obrátila na ni. Jeden z mužů zvedl zbraň a zamířil na ni. Těsně před tím, než zazněl výstřel, se přitiskla ke hřbetu svého koně. Ozvala se rána a vyděšené zvíře se rozběhlo cestou zpět. Valerie se ho křečovitě držela za hřívu a doufala, že se jí nějak podaří uniknout, když přežil a setkání s lapky. Ještě se pořádně nevzpamatovala z toho, že je živá. Vyděšený kůň začal zpomalovat. Už před chvíli sešel ze stezky a prvotní leknutí z výstřelu odeznívalo. Valeriino křečovité sevření koňského krku povolilo a ona se svezla na zem.
Les neklidně zašuměl. Události se mu začali vymykat z kontroly. Ten mladík si dělá, co chce. Lesní duchové to cítili, ale nevěnovali tomu pozornost. Až dnes. Lesem zněli jejich podrážděné hlasy.
Minul!
Jak se mohl opovážit!
Měl jasný příkaz.
Neposlouchá nás.
Nezaslouží si svůj dar.
Musíme se ho zbavit!
Poslední věta zněla celým lesem a odrážela se od stromů. Vůdce lapků si všimnul podivného šumění v listech, ale nezajímalo ho to. Les už dávno neposlouchal. Nemá nad ním žádnou moc. Sehnul se k zemi a hledal další stopy vyděšeného koně. Nedokázal pochopit, že minul. Ještě nikdy se mu to nestalo. Kdyby ano, nebyl by tam, kde dnes je. Skončil by v otroctví, jako před padesáti lety jeho sestra. Usmál se. Zvíře zpomalovalo. Už nemůže být daleko.
Valerii probudilo podivné zašustění lesa. Nikdy dřív nic takového neslyšela. Začal se zvedat vítr, točil se ve spirálách kolem stromů a zvedal velké hromady listí. Kůň už dávno zmizel a ona si připadala na otevřené pasece příliš nechráněná. Zvedla se a doklopýtala k nejbližšímu stromu, za který se skryla. U nohy měla přivázanou malou dýku. Původně mala sloužit jen jako ochrana před dotěrnými muži, ale bude muset posloužit k sebeobraně. Pře stromem, za kterým byla skrytá, rostlo husté křoví. Přikrčila se za něj, aby ji bylo méně vidět a vyčkávala. Nevěřila, že by ji přestali sledovat ani, že by se jí mohlo podařit se z lesa dostat. Alespoň nedá svůj život tak lehce. Sotva po pár minutách vstoupil na mýtinu, kde spadla, muž, který po ní vystřelil. Nemohlo mu být víc, než dvacet a rozhodně byl pohlednější, než všichni muži, které za svůj život viděla, ale při pohledu na něj se otřásla hrůzou. Otáčel se a hledal stopy, zřejmě po ní, takže mu mohla na chvíli pohlédnout do očí. Byly ocelově šedé a stejně, jako ocel i tvrdé. Během jejího hledání se v nich neobjevila ani stopa po jakékoliv emoci. Už zjistil, že spadla a začal sledovat stopy, které vedli k jejímu úkrytu. Křoví, za kterým se skrývala, bylo husté a vysoké, ale po jejím těle v něm zůstal jakýsi otvor, kterým se muž v předklonu proplížil. Valerie pevně sevřela dýku v ruce. Měla je celé zpocené a měla pocit, že tlukot jejího srdce musí být slyšet až na druhé straně lesa. Věděla, že až se muž dostane na její stranu křoví, nemá moc velkou šanci. Právě ve chvíli, když se tak stalo, ozvalo se někde na druhé straně křupnutí větvičky. Muž se tam otočil, takže stál k Valerii zády.
Teď, nebo nikdy.
Pomyslela si Valerie, když zvedala dýku, aby ho bodla. Muž ten pohyb zaregistroval koutkem oka a otočil se přesně ve chvíli, kdy Valerie bodla. Kdyby to neudělal, měl by ještě šanci. Dýka zajela do mužova hrudníku v místě, kde bilo srdce. Poslední, co velitel viděl, byla modrooká dívka a tváře duchu lesa.
Tvá pýcha ti přinesla pád. Měl jsi z nás mít respekt.
Vyděšená Valerie sledovala, jak se mužovo tělo mění na prach, který odnášel vítr.