Napsala jsem jakési pokračování k jednorázovce, kterou jsem napsala asi tak před sto lety. Netuším, kdy přidám něco dalšího, ale doufám, že se bude líbit.

Pýcha předchází pád-II
Valerie se vystrašeně rozhlížela kolem. Měla z tohohle všeho špatný pocit. Moc špatný. Dostaly se do jedné z nejhustších částí lesa. Stromy tu byly tak husté, že se přes ně nedalo prohlédnout. Klidně by se za nimi mohl někdo skrývat. Vyděšená dívka se podívala na svoji paní, která jela ve předu. Jela klidně, skoro jako by se ničeho nebála.
Ale ona se ničeho nebojí, napadlo Valerii.
Vychovali ji tak, že si myslí, že se před ní skloní celý svět.
Za tu dobu, co v hraběcím domě sloužila, se naučila, že je lepší se lesu obloukem vyhnout. Nevěřila, že jde o pouhé lapky. S těmi by si už jistě někdo poradil. Nikdy prý nevycházeli z lesa. Že by les…
Z myšlenek ji vytrhlo křupnutí. Jeden z mužů, kteří stáli neviditelní za stromovou hradbou, stoupnul na větvičku, aby je vyděsil. Vyděšeně sebou trhla a začala otáčet hlavou ze strany na stranu. Srdce jí bylo v hrudi hlasitě, skoro jako zvon. Polkla.
Někdo tu je.
Pomyslela si Valerie a hned potom zazněl výstřel. Sledovala, jak se její paní sesouvá z koně a kolem ní se šíří kaluž krve. Z úkrytu za stromy vystoupili muži. Pár z nich se shluklo, kolem její paní, ale většina se obrátila na ni. Jeden z mužů zvedl zbraň a zamířil na ni. Těsně před tím, než zazněl výstřel, se přitiskla ke hřbetu svého koně. Ozvala se rána a vyděšené zvíře se rozběhlo cestou zpět. Valerie se ho křečovitě držela za hřívu a doufala, že se jí nějak podaří uniknout, když přežil a setkání s lapky. Ještě se pořádně nevzpamatovala z toho, že je živá. Vyděšený kůň začal zpomalovat. Už před chvíli sešel ze stezky a prvotní leknutí z výstřelu odeznívalo. Valeriino křečovité sevření koňského krku povolilo a ona se svezla na zem.
Ale ona se ničeho nebojí, napadlo Valerii.
Vychovali ji tak, že si myslí, že se před ní skloní celý svět.
Za tu dobu, co v hraběcím domě sloužila, se naučila, že je lepší se lesu obloukem vyhnout. Nevěřila, že jde o pouhé lapky. S těmi by si už jistě někdo poradil. Nikdy prý nevycházeli z lesa. Že by les…
Z myšlenek ji vytrhlo křupnutí. Jeden z mužů, kteří stáli neviditelní za stromovou hradbou, stoupnul na větvičku, aby je vyděsil. Vyděšeně sebou trhla a začala otáčet hlavou ze strany na stranu. Srdce jí bylo v hrudi hlasitě, skoro jako zvon. Polkla.
Někdo tu je.
Pomyslela si Valerie a hned potom zazněl výstřel. Sledovala, jak se její paní sesouvá z koně a kolem ní se šíří kaluž krve. Z úkrytu za stromy vystoupili muži. Pár z nich se shluklo, kolem její paní, ale většina se obrátila na ni. Jeden z mužů zvedl zbraň a zamířil na ni. Těsně před tím, než zazněl výstřel, se přitiskla ke hřbetu svého koně. Ozvala se rána a vyděšené zvíře se rozběhlo cestou zpět. Valerie se ho křečovitě držela za hřívu a doufala, že se jí nějak podaří uniknout, když přežil a setkání s lapky. Ještě se pořádně nevzpamatovala z toho, že je živá. Vyděšený kůň začal zpomalovat. Už před chvíli sešel ze stezky a prvotní leknutí z výstřelu odeznívalo. Valeriino křečovité sevření koňského krku povolilo a ona se svezla na zem.
Les neklidně zašuměl. Události se mu začali vymykat z kontroly. Ten mladík si dělá, co chce. Lesní duchové to cítili, ale nevěnovali tomu pozornost. Až dnes. Lesem zněli jejich podrážděné hlasy.
Minul!
Jak se mohl opovážit!
Měl jasný příkaz.
Neposlouchá nás.
Nezaslouží si svůj dar.
Musíme se ho zbavit!
Poslední věta zněla celým lesem a odrážela se od stromů. Vůdce lapků si všimnul podivného šumění v listech, ale nezajímalo ho to. Les už dávno neposlouchal. Nemá nad ním žádnou moc. Sehnul se k zemi a hledal další stopy vyděšeného koně. Nedokázal pochopit, že minul. Ještě nikdy se mu to nestalo. Kdyby ano, nebyl by tam, kde dnes je. Skončil by v otroctví, jako před padesáti lety jeho sestra. Usmál se. Zvíře zpomalovalo. Už nemůže být daleko.
Valerii probudilo podivné zašustění lesa. Nikdy dřív nic takového neslyšela. Začal se zvedat vítr, točil se ve spirálách kolem stromů a zvedal velké hromady listí. Kůň už dávno zmizel a ona si připadala na otevřené pasece příliš nechráněná. Zvedla se a doklopýtala k nejbližšímu stromu, za který se skryla. U nohy měla přivázanou malou dýku. Původně mala sloužit jen jako ochrana před dotěrnými muži, ale bude muset posloužit k sebeobraně. Pře stromem, za kterým byla skrytá, rostlo husté křoví. Přikrčila se za něj, aby ji bylo méně vidět a vyčkávala. Nevěřila, že by ji přestali sledovat ani, že by se jí mohlo podařit se z lesa dostat. Alespoň nedá svůj život tak lehce. Sotva po pár minutách vstoupil na mýtinu, kde spadla, muž, který po ní vystřelil. Nemohlo mu být víc, než dvacet a rozhodně byl pohlednější, než všichni muži, které za svůj život viděla, ale při pohledu na něj se otřásla hrůzou. Otáčel se a hledal stopy, zřejmě po ní, takže mu mohla na chvíli pohlédnout do očí. Byly ocelově šedé a stejně, jako ocel i tvrdé. Během jejího hledání se v nich neobjevila ani stopa po jakékoliv emoci. Už zjistil, že spadla a začal sledovat stopy, které vedli k jejímu úkrytu. Křoví, za kterým se skrývala, bylo husté a vysoké, ale po jejím těle v něm zůstal jakýsi otvor, kterým se muž v předklonu proplížil. Valerie pevně sevřela dýku v ruce. Měla je celé zpocené a měla pocit, že tlukot jejího srdce musí být slyšet až na druhé straně lesa. Věděla, že až se muž dostane na její stranu křoví, nemá moc velkou šanci. Právě ve chvíli, když se tak stalo, ozvalo se někde na druhé straně křupnutí větvičky. Muž se tam otočil, takže stál k Valerii zády.
Teď, nebo nikdy.
Pomyslela si Valerie, když zvedala dýku, aby ho bodla. Muž ten pohyb zaregistroval koutkem oka a otočil se přesně ve chvíli, kdy Valerie bodla. Kdyby to neudělal, měl by ještě šanci. Dýka zajela do mužova hrudníku v místě, kde bilo srdce. Poslední, co velitel viděl, byla modrooká dívka a tváře duchu lesa.
Minul!
Jak se mohl opovážit!
Měl jasný příkaz.
Neposlouchá nás.
Nezaslouží si svůj dar.
Musíme se ho zbavit!
Poslední věta zněla celým lesem a odrážela se od stromů. Vůdce lapků si všimnul podivného šumění v listech, ale nezajímalo ho to. Les už dávno neposlouchal. Nemá nad ním žádnou moc. Sehnul se k zemi a hledal další stopy vyděšeného koně. Nedokázal pochopit, že minul. Ještě nikdy se mu to nestalo. Kdyby ano, nebyl by tam, kde dnes je. Skončil by v otroctví, jako před padesáti lety jeho sestra. Usmál se. Zvíře zpomalovalo. Už nemůže být daleko.
Valerii probudilo podivné zašustění lesa. Nikdy dřív nic takového neslyšela. Začal se zvedat vítr, točil se ve spirálách kolem stromů a zvedal velké hromady listí. Kůň už dávno zmizel a ona si připadala na otevřené pasece příliš nechráněná. Zvedla se a doklopýtala k nejbližšímu stromu, za který se skryla. U nohy měla přivázanou malou dýku. Původně mala sloužit jen jako ochrana před dotěrnými muži, ale bude muset posloužit k sebeobraně. Pře stromem, za kterým byla skrytá, rostlo husté křoví. Přikrčila se za něj, aby ji bylo méně vidět a vyčkávala. Nevěřila, že by ji přestali sledovat ani, že by se jí mohlo podařit se z lesa dostat. Alespoň nedá svůj život tak lehce. Sotva po pár minutách vstoupil na mýtinu, kde spadla, muž, který po ní vystřelil. Nemohlo mu být víc, než dvacet a rozhodně byl pohlednější, než všichni muži, které za svůj život viděla, ale při pohledu na něj se otřásla hrůzou. Otáčel se a hledal stopy, zřejmě po ní, takže mu mohla na chvíli pohlédnout do očí. Byly ocelově šedé a stejně, jako ocel i tvrdé. Během jejího hledání se v nich neobjevila ani stopa po jakékoliv emoci. Už zjistil, že spadla a začal sledovat stopy, které vedli k jejímu úkrytu. Křoví, za kterým se skrývala, bylo husté a vysoké, ale po jejím těle v něm zůstal jakýsi otvor, kterým se muž v předklonu proplížil. Valerie pevně sevřela dýku v ruce. Měla je celé zpocené a měla pocit, že tlukot jejího srdce musí být slyšet až na druhé straně lesa. Věděla, že až se muž dostane na její stranu křoví, nemá moc velkou šanci. Právě ve chvíli, když se tak stalo, ozvalo se někde na druhé straně křupnutí větvičky. Muž se tam otočil, takže stál k Valerii zády.
Teď, nebo nikdy.
Pomyslela si Valerie, když zvedala dýku, aby ho bodla. Muž ten pohyb zaregistroval koutkem oka a otočil se přesně ve chvíli, kdy Valerie bodla. Kdyby to neudělal, měl by ještě šanci. Dýka zajela do mužova hrudníku v místě, kde bilo srdce. Poslední, co velitel viděl, byla modrooká dívka a tváře duchu lesa.
Tvá pýcha ti přinesla pád. Měl jsi z nás mít respekt.
Vyděšená Valerie sledovala, jak se mužovo tělo mění na prach, který odnášel vítr.
Vyděšená Valerie sledovala, jak se mužovo tělo mění na prach, který odnášel vítr.
Na tu jednorázovku si vzpomínám, jsem moc ráda, že jsi k ní napsala pokračování. :) Je naprosto úžasné, strhující a plné emocí - hrozně moc se mi líbí ta věta: Měla pocit, že tlukot jejího srdce musí být slyšet až na druhé straně lesa.
Jen tak dál, už se moc těším na díly tvých ostatních povídek. ;)