close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Červenec 2013

24.Kapitola-2.Část

27. července 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam


"Být vámi se tu moc dlouho nezdržuju. Brzy by se sem mohli začít slézat jiní hrobaři, kteří budou chtít její území, nehledě na to, že tady pro princezničku si sem jde její královský bratr." řekl a nasedl na draka. Drak se nohama odrazil od země a hned, jak byl ve vzduchu roztáhl obrovská kožovitá křídla, která byla snad dvakrát větší, než on sám, a vzlétl. Závan vzduchu, který vyvolal máchnutím křídel byl tak mocný, že mě málem porazil na zem. Sice to trvalo jenom chvíli, ale byla jsem si naprosto jistá, že už nikdy nic takhle nádherného neuvidím. Ano, bylo to možná hrozivé zvíře, které by mi mělo nahánět hrůzu, ale svým způsobem krásnější zvíře, než tenhle osamělý drak nemohlo existovat. Seděla jsem na zemi a zírala na místo, kde drak zmizel mezi mraky. Najednou mi někdo položil ruku na rameno.
"Ann, měl pravdu. Měli bychom odsud co nejdříve zmizet." pronesl potichu Simon. Podívala jsem se na něj. On i ta neznámá Dívka Blood vyvázli bez větších zranění. V hlavě se mi vybavila mužova slova. Otočila jsem se na Blood.
"Ty jsi princezna." nebyla to otázka, jen prosté zkonstatování. Přesto přikývla.
"Možná si na mě nepamatuješ, ale znali jsme se. Když jste tu ty a tvůj brat byli poprvé, potkali jsme se." pronesla pomalu. Ano, možná tam nějaká matná vzpomínka byla. Někde, ale teď jsem neměla dost času na to, abych pátrala v paměti. Přikývla jsem.
"Pak jsi přesně ten, koho potřebujeme." Zatvářila se nechápavě.
"Potřebujeme mluvit s králem a ty nás k němu můžeš dovést." V očích jí problikla panika.
"Ne, já už se tam nechci vrátit. Ty nevíš, jaké to tam je. Nemůžu nic dělat. Chovají se ke mně, jako bych byla rozbitná a mohlo mě zničit i sebemenší škobrtnutí. Já se tam prostě nemůžu vrátit. Dusím se v těch zdech. Jenom proto jsem utekla." říkala v panice. Viděla jsem na ní, jak je zoufalá. Já bych taky nedokázala žít, jako v kleci. Ale tuhle pomoc jsme opravdu potřebovali. Nikdo jiný nám nemohl pomoci lépe.
"Určitě se to dá nějak zařídit, aby ti dali víc volnosti. Mluvením se dá vyřešit spousta věcí. Když si o tom se svým otcem promluvíš, určitě ti dá určitou volnost. Ale tohle je důležitější. Můžeš nám pomoct zachránit stovky, nebo dokonce tisíce nevinných životů." Smutně se usmála.
"Kdybys jenom věděla. To není otec, kdo mě tak nesmyslně chrání. Otec už spoustu let nevnímá skoro nic. Můj bratr je ten, kdo mi nedovolí svobodně žít a neustále mě hlídá. Drží mě v kamenných zdech hradu, jako v kleci. To kvůli němu jsem utekla."
"Tak to už snad trochu přeháníš, sestro." Ozval se těsně za mnou ledový hlas. Vzápětí jsem na krku ucítila ostří dýky. Viděla jsem, jak se na Simona vrhlo několik mužů a v několika vteřinách ho znehybnili. Blood vytřeštila oči, otočila se a vběhla do lesa.

24.Kapitola-1.Část

20. července 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Ann
Hrobařka se k němu rychle přibližovala, nůž nachystaný. Začala jsem se modlit. Takhle to přece nemůže skončit, nebo ano? Sotva jsem s ním začala konečně zase vycházet, tak ho zabije někam zelená kreatura? Fajn, vím, že jsem nikdy nebyla moc vzorný věřící a do kostela jsem chodila jen velice nepravidelně, ale prosím, prosím, ať se stane něco, co způsobí, že neumřeme. Napřáhla se k poslednímu úderu. Potom se zarazila, vytřeštila oči. Sípavě se nadechla, ale místo aby vydechla, začala se dusit. Předklonila se ve snaze ulovit si od trápení, ale nepomohlo jí to. Místo toho jsem uviděla opeřený konec šípu, který jí trčel z těla ne straně srdce. Skácela se na zem, kde sebou ještě několikrát nepatrně škubla. Z koutku pusy jí vytékal pramínek zelené krve, která se ztrácela v trávě stejného odstínu. Už se nepohnula, jen slepě upírala oči do stínu lesa. Na druhé straně paseky seděla přikrčená na nízko posazené větvi postava v dlouhém plášti s kapucí. V ruce měla luk, v pozici, která jasně říkala, že z něj bylo před chvílí vystřeleno. Postava seskočila z větve a kráčela směrem k nám. Vytáhnul nůž a začal nám přeřezávat pouta. Jediné, co jsem z něho viděla byly svítivě modré oči, skoro stejně neuvěřitelného odstínu, jako Alexiny. Během našeho odvazování neřekl ani slovo. Když skončil, poodešel k tělu mrtvé hrobařky a vytrhnul jí z těla šíp.
"Jsme ti vděční za naše životy." promluvil nakonec Simon. Muž s kamenným výrazem vzhlédnul.
"Nestojím o vděčnost stvůry, jako jsi ty." zavrčel nepřátelsky. Simon se nadechoval k odpovědi, ale náhle se mezi stromy mihlo něco modrého. Muselo to být obrovské, ale netušila jsem, co to je, dokud to nevystrčilo obří, ledově modrou hlavu na paseku. Byl to obrovský modrý drak. Ve spoustě filmových představách můžete draka vidět, jako celkem mírumilovné stvoření, které rádo pomáhá lidem. V druhé polovině je to naopak stvůra, která chce ničit lidi. Upřímně jsem netušil, která ta představa má blíže ke skutečnosti. Fakt, že drak měl na dlouhém hřbetě připevněné sedlo znamenal, že úplně nepřátelský není, ale že by se chtěl přátelit taky nevypadal. A nevypadal jako Safira z Eragona. Mnohem více připomínal čínského draka. Byl dlouhý a relativně nízký. Měl dva páry nohou, relativně blízko u sebe a hrozně dlouhý ocas. Byl celý pokrytý zářivě modrými šupinami. Za hlavou měl Jakýsi límec, podobný, jako měly některé druhy dinosaurů, a dlouhé tmavě modré vousy. Oči měl v tak tmavém odstínu modré, že skoro až hraničila s černou. Muž k němu dlouhými kroky přešel.

23.Kapitola-2.Část

13. července 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam


Stařenka zvedla hlavu od papírování a hned se začal zajímat, co se děje.
"Jen se mi trochu zamotala hlava." Nenechala si ale vysvětlit, že můj stav není nijak vážný.
"Příští dva dny se z postele ani nehnete, slečinko. Na chvíli vás spustím z očí a už na vás jdou mdloby. Žádné takové. Dokud nebudete mít dost sil, budete ležet."
Eire
Bylo neskutečně vtipné poslouchat ty dva, jak se navzájem dohadují o každé maličkosti. Chvíli jsme v Alexině pokoji ještě zůstali, ale nakonec nás Léčitelka skoro vyhodila s tím, že jí chce dát něco na spaní. Daniel vypadal skoro, jako by si oddechnul.
"Copak?"
"Někdy už mě Alex vážně nehorázně štve. Pořád musí být po jejím, a když není…"
"Skončí to hádkou. Všimla jsem si." doplnila jsem ho. Přikývnul.
"Dohodli jste se na něčem novém?"
"No, ne tak úplně. Řekněme, že na to máme rozdílné názory."
"To byla ta hádka? Tak k čemu jste došli." Každý detail byl pro nás důležitý. Kde se stala chyba? Kde máme mezeru v ochraně lesa. Jak se jim podařilo sem dostat, a kdo to vůbec byl? Tyhle otázky mě trápily neustále poslední dva dny.
"Podle mého názoru to byli vlkodlaci, ale…" zarazil se.
"Alexandra s tebou nesouhlasí." zkonstatovala jsem.
"Moje tvrzení má logické podklady. Není možné, aby to nebyla pravda."
"A co jsou ty podklady." docela by mě zajímalo, co řekne. Z toho, co jsem od nich zatím slyšela, jsem se nic, až tak jasného nedozvěděla.
"Alex jednoho z těch útočníků viděla. A měl modré oči." Hm, dost podstatný detail.
"Takže to nebyl člověk. Elf to taky nebyl, tím jsme si naprosto jistí. To znamená, že už zbývá jenom vlkodlak." To je hodně chytré. Až do teď jsem si nemyslela, že by mohl člověk být schopný tak dobře dávat dohromady souvislosti. Daniel se se mnou rozloučil s tím, že si jde lehnout. Až po tom, co odešel mě napadlo, že jsem se měla zeptat, s čím konkrétně Alexandra nesouhlasí. Vždyť je to naprosto jednoznačné. Budu se muset zeptat, až se probudí. Vydala jsem se do zahrady za matkou. Seděla u malé fontánky uprostřed zahrady a pozorovala okolní přírodu. V její tváři byly patrné známky únavy. Bylo to na ní poznat čím dál, tím víc. Trhalo mi srdce vidět, jak všichni kolem mě stárnou a mění se v oživlé mrtvoly. Já jsem byla jedno z posledních dětí, které se narodily a to je mi už 120. Je nás čím dál tím méně, ale nedokážeme s tím nic dělat. A mohla za to ta zpropadená kletba. Zlostně jsem zatnula ruce. Jsme předurčeni k tomu, aby se z nás staly oživlé mrtvoly. Všichni, kromě mě a pár dalších, narozených po válce.

23.Kapitola-1.Část

6. července 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Další část. Mám teď něco napsané dopředu, takže bych měla přidávat pravidelně jednou týdně...
23. Kapitola
Alex
Ještě dlouho dobu jsem se s Danielem dohadovala. Ano, jeho tvrzení má logický podklad, ale pokud to skutečně byli vlkodlaci, proč na nás útočili? Jsme přece jejich spojenci. A pokud to i byla nepřátelská strana, proč potom unesli Katrinu a ne mě. Co já vím o ní se nic neříkalo. Nebo spíš pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu na rozdíl ode mě. Ano, sice jsme se shodli na některých detailech, ale nakonec to skončilo zase u toho, že jsme se hádali, jako obvykle.
"Proč to nemůžeš potvrdit? Je to naprosto logické. Žádné jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu."
"A proč se nedokážeš ty zamyslet nad tím, co říkám, Danieli? Je to taky logické." Už mě přestávalo bavit pořád ho o tom přesvědčovat. Proč nedokážeme dojít k rozhodnutí, jako normální lidé a musíme se hádat.
"Pak mi řekni, kdo to tedy byl." Ano, tady jsem se trochu zasekla. Zatím jsem nedokázala přijít na nic jiného. Pokrčila jsem rameny. Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla ta dívka, která mě sem dovedla. Usmívala se od ucha k uchu.
"Dobré ráno, Danieli."
"Dobré, Eire." Naprosto změnil styl chování. Dokonce se na ni usmál. Pochopitelně. Je blondýnka, vysoká, hezká, hubená. Naprostý ideál pro každého muže. Vlastně se není čemu divit. Ti dva během chvilky zapředli hovor a nechali mě mím úvahám, skoro, jako bych tam nebyla. Co jiného bych taky mohla čekat. Je na něj milá, na rozdíl ode mě. Dokáže s ním mluvit bez toho, aby se s ním pohádala, nebo něco podobného. Dokonale si rozuměli. Ale proč to vlastně rozebírám? Já se dokážu pohádat skoro s každým, ať už je to Daniel, Kristián, můj bratr, nebo kdokoliv jiný. Ti všichni si rozumí se spoustou dalších lidí, nechápu, proč bych se tím měla zaobírat zrovna teď. Někde hluboko v sobě jsem na to znala odpověď. Žárlím. Žárlím na tu holku, ž s ním dokáže normálně vycházet a já ne. Že se s ním dokáže normálně bavit. Že se na ni taky občas usměje… Dost! Okřikla jsem se v duchu rázně. Chytla jsem se za hlavu, jak jsem se snažila na to přestat myslet. Bohužel ti dva si to vyložili špatně.
"Je ti špatně, Alex?" zeptalo se starostlivě to děvče. Zkroutila jsem hlavou.
"Ne, nic mi není. Ale myslím, že už si asi půjdu lehnout." Začala jsem se zvedat. Ti dva si dokonale vystačí sami. Daniel se postavil.
"Doprovodím tě."
"Ne, to není nut…" Nevím, co se stalo. Nejspíš jsem se postavila moc rychle, nebo něco podobného, ale najednou se mi zatmělo před očima a cítila jsem, jak se nakláním. Nejspíš bych i spadla, kdyby mě někdo nechytil. Daniel.
"Jasně. Vůbec to není nutné. Možná bys mi aspoň jednou mohla dát za pravdu." brblal si rozčíleně, zatím co mě podpíral na cestě do mého pokoje. Bylo to pro něj dost těžké, protože jsem byla skoro o hlavu menší. Někde za ním jsem slyšela hlas toho děvčete.
"Nebylo by jednodušší, kdybys ji nesl?"
"Ano, to určitě bylo, ale ona by to v žádném případě nedovolila. Na to, aby se nechala nést zrovna ode mě je moc hrdá. Kdyby to byl někdo jiný, tak možná, ale já? To nepřipadá v úvahu." Rozčileně jsem se nohama zapřela do podlahy.
"Už je to dobré. Zvládnu tam klidně dojít sama." Zakroutil očima a začal mě tlačit dál.
"Nemá cenu tohle s tebou řešit."
"A důvod."
"Protože by to vyústilo v další hádku a to už bys tuplem neuznala, že mám pravdu. Neumíš prohrávat a to obzvláště v hádkách. Právě proto jsou hádky s tebou tak nekonečné." Eire, která šla před námi, otevřela dveře do mého pokoje.