Další část. Mám teď něco napsané dopředu, takže bych měla přidávat pravidelně jednou týdně...

Alex
Ještě dlouho dobu jsem se s Danielem dohadovala. Ano, jeho tvrzení má logický podklad, ale pokud to skutečně byli vlkodlaci, proč na nás útočili? Jsme přece jejich spojenci. A pokud to i byla nepřátelská strana, proč potom unesli Katrinu a ne mě. Co já vím o ní se nic neříkalo. Nebo spíš pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu na rozdíl ode mě. Ano, sice jsme se shodli na některých detailech, ale nakonec to skončilo zase u toho, že jsme se hádali, jako obvykle.
"Proč to nemůžeš potvrdit? Je to naprosto logické. Žádné jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu."
"A proč se nedokážeš ty zamyslet nad tím, co říkám, Danieli? Je to taky logické." Už mě přestávalo bavit pořád ho o tom přesvědčovat. Proč nedokážeme dojít k rozhodnutí, jako normální lidé a musíme se hádat.
"Pak mi řekni, kdo to tedy byl." Ano, tady jsem se trochu zasekla. Zatím jsem nedokázala přijít na nic jiného. Pokrčila jsem rameny. Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla ta dívka, která mě sem dovedla. Usmívala se od ucha k uchu.
"Dobré ráno, Danieli."
"Dobré, Eire." Naprosto změnil styl chování. Dokonce se na ni usmál. Pochopitelně. Je blondýnka, vysoká, hezká, hubená. Naprostý ideál pro každého muže. Vlastně se není čemu divit. Ti dva během chvilky zapředli hovor a nechali mě mím úvahám, skoro, jako bych tam nebyla. Co jiného bych taky mohla čekat. Je na něj milá, na rozdíl ode mě. Dokáže s ním mluvit bez toho, aby se s ním pohádala, nebo něco podobného. Dokonale si rozuměli. Ale proč to vlastně rozebírám? Já se dokážu pohádat skoro s každým, ať už je to Daniel, Kristián, můj bratr, nebo kdokoliv jiný. Ti všichni si rozumí se spoustou dalších lidí, nechápu, proč bych se tím měla zaobírat zrovna teď. Někde hluboko v sobě jsem na to znala odpověď. Žárlím. Žárlím na tu holku, ž s ním dokáže normálně vycházet a já ne. Že se s ním dokáže normálně bavit. Že se na ni taky občas usměje… Dost! Okřikla jsem se v duchu rázně. Chytla jsem se za hlavu, jak jsem se snažila na to přestat myslet. Bohužel ti dva si to vyložili špatně.
"Je ti špatně, Alex?" zeptalo se starostlivě to děvče. Zkroutila jsem hlavou.
"Ne, nic mi není. Ale myslím, že už si asi půjdu lehnout." Začala jsem se zvedat. Ti dva si dokonale vystačí sami. Daniel se postavil.
"Doprovodím tě."
"Ne, to není nut…" Nevím, co se stalo. Nejspíš jsem se postavila moc rychle, nebo něco podobného, ale najednou se mi zatmělo před očima a cítila jsem, jak se nakláním. Nejspíš bych i spadla, kdyby mě někdo nechytil. Daniel.
"Jasně. Vůbec to není nutné. Možná bys mi aspoň jednou mohla dát za pravdu." brblal si rozčíleně, zatím co mě podpíral na cestě do mého pokoje. Bylo to pro něj dost těžké, protože jsem byla skoro o hlavu menší. Někde za ním jsem slyšela hlas toho děvčete.
"Nebylo by jednodušší, kdybys ji nesl?"
"Ano, to určitě bylo, ale ona by to v žádném případě nedovolila. Na to, aby se nechala nést zrovna ode mě je moc hrdá. Kdyby to byl někdo jiný, tak možná, ale já? To nepřipadá v úvahu." Rozčileně jsem se nohama zapřela do podlahy.
"Už je to dobré. Zvládnu tam klidně dojít sama." Zakroutil očima a začal mě tlačit dál.
"Nemá cenu tohle s tebou řešit."
"A důvod."
"Protože by to vyústilo v další hádku a to už bys tuplem neuznala, že mám pravdu. Neumíš prohrávat a to obzvláště v hádkách. Právě proto jsou hádky s tebou tak nekonečné." Eire, která šla před námi, otevřela dveře do mého pokoje.
Ještě dlouho dobu jsem se s Danielem dohadovala. Ano, jeho tvrzení má logický podklad, ale pokud to skutečně byli vlkodlaci, proč na nás útočili? Jsme přece jejich spojenci. A pokud to i byla nepřátelská strana, proč potom unesli Katrinu a ne mě. Co já vím o ní se nic neříkalo. Nebo spíš pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu na rozdíl ode mě. Ano, sice jsme se shodli na některých detailech, ale nakonec to skončilo zase u toho, že jsme se hádali, jako obvykle.
"Proč to nemůžeš potvrdit? Je to naprosto logické. Žádné jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu."
"A proč se nedokážeš ty zamyslet nad tím, co říkám, Danieli? Je to taky logické." Už mě přestávalo bavit pořád ho o tom přesvědčovat. Proč nedokážeme dojít k rozhodnutí, jako normální lidé a musíme se hádat.
"Pak mi řekni, kdo to tedy byl." Ano, tady jsem se trochu zasekla. Zatím jsem nedokázala přijít na nic jiného. Pokrčila jsem rameny. Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla ta dívka, která mě sem dovedla. Usmívala se od ucha k uchu.
"Dobré ráno, Danieli."
"Dobré, Eire." Naprosto změnil styl chování. Dokonce se na ni usmál. Pochopitelně. Je blondýnka, vysoká, hezká, hubená. Naprostý ideál pro každého muže. Vlastně se není čemu divit. Ti dva během chvilky zapředli hovor a nechali mě mím úvahám, skoro, jako bych tam nebyla. Co jiného bych taky mohla čekat. Je na něj milá, na rozdíl ode mě. Dokáže s ním mluvit bez toho, aby se s ním pohádala, nebo něco podobného. Dokonale si rozuměli. Ale proč to vlastně rozebírám? Já se dokážu pohádat skoro s každým, ať už je to Daniel, Kristián, můj bratr, nebo kdokoliv jiný. Ti všichni si rozumí se spoustou dalších lidí, nechápu, proč bych se tím měla zaobírat zrovna teď. Někde hluboko v sobě jsem na to znala odpověď. Žárlím. Žárlím na tu holku, ž s ním dokáže normálně vycházet a já ne. Že se s ním dokáže normálně bavit. Že se na ni taky občas usměje… Dost! Okřikla jsem se v duchu rázně. Chytla jsem se za hlavu, jak jsem se snažila na to přestat myslet. Bohužel ti dva si to vyložili špatně.
"Je ti špatně, Alex?" zeptalo se starostlivě to děvče. Zkroutila jsem hlavou.
"Ne, nic mi není. Ale myslím, že už si asi půjdu lehnout." Začala jsem se zvedat. Ti dva si dokonale vystačí sami. Daniel se postavil.
"Doprovodím tě."
"Ne, to není nut…" Nevím, co se stalo. Nejspíš jsem se postavila moc rychle, nebo něco podobného, ale najednou se mi zatmělo před očima a cítila jsem, jak se nakláním. Nejspíš bych i spadla, kdyby mě někdo nechytil. Daniel.
"Jasně. Vůbec to není nutné. Možná bys mi aspoň jednou mohla dát za pravdu." brblal si rozčíleně, zatím co mě podpíral na cestě do mého pokoje. Bylo to pro něj dost těžké, protože jsem byla skoro o hlavu menší. Někde za ním jsem slyšela hlas toho děvčete.
"Nebylo by jednodušší, kdybys ji nesl?"
"Ano, to určitě bylo, ale ona by to v žádném případě nedovolila. Na to, aby se nechala nést zrovna ode mě je moc hrdá. Kdyby to byl někdo jiný, tak možná, ale já? To nepřipadá v úvahu." Rozčileně jsem se nohama zapřela do podlahy.
"Už je to dobré. Zvládnu tam klidně dojít sama." Zakroutil očima a začal mě tlačit dál.
"Nemá cenu tohle s tebou řešit."
"A důvod."
"Protože by to vyústilo v další hádku a to už bys tuplem neuznala, že mám pravdu. Neumíš prohrávat a to obzvláště v hádkách. Právě proto jsou hádky s tebou tak nekonečné." Eire, která šla před námi, otevřela dveře do mého pokoje.
Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!