Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Srpen 2013

28.Kapitola

31. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Alex
Byla jsem opravdu neskutečně nervózní. Ale naštěstí jsem na to nebyla sama. Daniel stál naproti mně a pozoroval, jak si neustále hraju s přívěskem tlapky. Vypadal zamyšleně.
"Proč si ho nedáš na krk?"
"Co?" Protočil oči.
"Myslím ten přívěšek."
"Aha, ten. Pomáhá mi to se uklidnit. Dostala jsem ho od někoho na vánoce. Vlastně doteď nevím, od koho." Musel to být dárek od někoho, kdo si mě vylosoval na vánoce, když tan druhý vlastně až tak úplně vánoční dárek nebyl. Jenže pořád nevím, kdo si mě vylosoval.
"Hlavně se už prosímtě uklidni. Jen se zbytečně stresuješ. Všechno bude v pohodě."
"Tobě se to řekne. Ty budeš jenom stát za mnou a mlčet. Nemělo by to být na opak? Tady to tak trochu připomíná středověk a ve středověku měli hlavní slovo muži. Vlastně bys měl jít dopředu a všechno to obkecat sám." prohlásila jsem rozhodně. Naklonil se ke mně.
"Tvoje perfektní dedukce má jenom jednu chybu. Ve středověku elfové nežili." Možná jsem ještě před chvilkou nevěděla, proč se s ním neustále hádám, ale svou kousavou poznámkou mi to velice rychle připomenul.
"No, tak na to bych bez tebe jednoznačně nepřišla. Máš ještě nějakou takovouhle inteligentní poznámku? Trvám na tom, že mluvit budeš ty." A nová hádka byla na světě.
"To nepřichází…"
"A já trvám na tom, abyste se přestali hádat. Je to k nevydržení a to vás poslouchám jenom pár minut."ozval se hlas za mimy zády. Když jsem se otočila, uviděla jsem toho elfa, který mi první den vpadnul do pokoje a odvedl tu roztomilou holčičku. Docela by mě zajímalo, co se s tou malou stalo.
"Nikdo tě poslouchat nenutí." odpověděla jsem kousavě. Jenom zakroutil hlavou a prošel kolem nás do síně. Už kolem nás pár členů Nejvyšší rady prošlo, ale dovnitř jsme ještě oficiálně nesměli. Najednou se za rohem vynořila postava. Byla to elfka, vysoká asi jako já, která dokonale připomínala porcelánovou panenku. Měla světlou, skoro až bílou kůži a dlouhé blonďaté vlasy, které se jí vlnily málem až do pasu. Na sobě měla trávově zelené šaty s bílým šálem přes ramena a ve vlasech se jí třpytila tenká zlatá čelenka. Už podle způsobu, jakým šla jsem poznala, že to bude královna. Neměla sice korunu, ale elfové si na velké těžké šperky moc nepotrpí. Dokonce jsem ani neviděla, že by nosili prsteny, jenom sem tam nějaký náramek, který vypadal, jako z pavučiny a typovala jsem, že i tak vážil. Eire jí vyšla ze sálu naproti a pokynula nám, abychom šli dovnitř. Vypadalo to tu, jako několikrát zvětšený můj pokoj, ale v mém pokoji bylo i nějaké dřevo, což tady ne. Místo židlí tu byly jakési výčnělky ze stěny pokryté látkou, která připomínala nízký koberec. Místnost byla kruhová a sedadla, kam nás posadily, stály přesně ve středu, takže na nás každý dobře viděl. Bylo to, jako by tahle místnost byla postavená k vyslýchání. Nervózně jsem se rozhlédla kolem. Všechny členy Nejvyšší rady jsem už viděla, když sem přicházeli, takže jsem se pohledem na žádném z nich nezastavila. Neuvěřitelně mě znervózňovalo, že se na nás všichni upřeně dívali. Těsně před příchodem sem jsem byla jasně instruována, co máme a nemáme dělat. Pravidla byla jednoduchá. Mluv, jen když se tě budou tázat a mluv jenom pravdu. Řekne se jim to snadno, ale co si mám o nich myslet, když dva členy mého doprovodu drží ve vězení a o tom dalším tvrdí, že snad ani neexistoval. Královna se postavila a odkašlala si.
"Takže začneme. Jaké je vaše jméno, slečno?" Všichni v sále se na mě vyčkávavě podívali. Dobře, budu se držet Danielovy rady.
"Alexandra Dewrilowá." Napětí v sále, jako by polevilo. Královna se usmála a chvíli mlčela. Skoro jako by všichni věděli, co jsem zač, a jenom čekali, jestli budu lhát. A teď se jim ulevilo, že ne. Bylo to na nich poznat.
"Alexandro, obávám se, že vaše cesta do hlavního města se tu poněkud zdrží. Musíme se od vás dozvědět co nejvíce o těch bytostech, co vás napadli a hlavně musíme zajistit, aby se to neopakovalo. Nemám tušení, jak dlouho to může trvat."
"Ale u naší cesty záleží hlavně na rychlosti. Potřebujeme se do hlavního města dostat co nejdříve."
"Je mi líto, ale dokud se to nevyřeší, tak tu musíte zůstat. Teď k případu. Dozvěděla jsem se, že si myslíte, že ti co vás napadli, byli vlkodlaci a také to, že s tím nesouhlasíte. Chápu vás, ale možná si neuvědomujete, že i vlkodlaci jsou rozděleni na dvě strany. Je tu vlastně velká pravděpodobnost, že vaši přítelkyni unesli, když se domnívali, že jste to vy." Fajn, jdu se pokusit uskutečnit náš plán.
"A co nám nabídnete za naše zdržení?" Řadami kolem sálu proběhlo zašumění.
"Nepochopte mě špatně, ale pomoc, pro kterou míříme do hlavního města je nezbytně důležitá, a každý den navíc nás vystavuje riziku, že o ni přijdeme. Potřebujeme mít nějakou záruku." Královna svěsila hlavu.
"Tušila jsem, že nás poženeš do války, Alexandro. Kdyby to záleželo jen na mně, hlasovala bych proti, ale máme zákon, který říká, že se na tom musí shodnout Nejvyšší rada. O tom se ale již nebude hlasovat zde. Dnešní rada měla za úkol získat nové informace a vzhledem k tomu, že jich moc není, nemá cenu tu sedět o mnoho déle. Hlasování proběhne zítra, takže si každý promyslete svůj hlas a jak ho obhájíte. Dnešní rada je u konce." pronesla a vstala. Místnost se začala postupně vyprazdňovat, dokud tam nezůstalo už jen pár lidí. Jedním z nich byla Eire. Postavila se a přešla k nám.
"Já osobně si myslím, že je načase, abychom se tu přestali schovávat a čekat na smrt. Vlastně, kdybys to nenavrhla, možná bych to udělala sama. Budu stát za tebou." řekla a odešla. Otočila jsem se na Daniela.
"Tak co?" Zamyslel se.
"No, jednoznačně to nebylo nejhorší. Možná jsem jen čekal, že se bude trochu víc cukat tomu návrhu, ale podle toho, co jsem slyšel, Eire není jediná, kdy souhlasí s tvým názorem. Nebaví je tu sedět a čekat na smrt, zatímco budou experimentovat s vodou. A myslím, že jsi jednoznačně zapůsobila." Usmál se.
"No, to je od tebe milé. A teď už pojď. Musím napsat dopis Ann a Miře."


27.Kapitola

24. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Alex
To je příliš krutý osud, jen za přidání se na špatnou stranu ve válce. Najednou jsem se na to dokázala podívat jinak. Kdyby to ti vesničané věděli, určitě by se k elfům chovali jinak. Přesto jsem ale měla ještě jednu otázku.
"A co upíři? Jak vznikli ti?"
"Jsou nejmladší rasou naší země. Zrodili se až po válce. Původně to byla skupinka Pouštních lidí, která se oddělila. Po tom, co jich pár odešlo na Zemi a válka skončila tak hrozně pro jejich rasu, rozhodli se učinit velice odvážný krok. Ti nejodvážnější z nich překonali zmrzlou pláň a dostali se až k věži, ve které žijí poslední dva mocní tvorové počátku. Prosili je o možnost pomstít se tak usilovně, až jim Mocní tu možnost dali. Dali jim možnost pomstít se lidem tím, že budou pít jejich krev. Ale oni tím přišli o to nejcennější, co měli. Jejich draci nedokázali žít d bytostmi, které vraždí nevinné. Odešli od nich do ledové planiny, ve které se stali kameny, jako spousta jejich druhu. Upíři si nikdy nepřestali vyčítat, co udělali, ale nic s tím nedokáží udělat. Je to jakoby prokleli sami sebe." Bylo na ní poznat, že je jí to líto. Možná ze začátku ani netušili, o co přijdou, když si za pomstou půjdou příliš pevně.
"Asi za hodinu by s vámi chtěla mluvit naše nejvyšší rada. Potřebují znát některé detaily toho přepadení." Hrklo ve mně. Ale co jim mám říct! Nemohla jsem tam jenom tak napochodovat a říct, že pocházím ze Země a že jsem sem přišla na pomoc vlkodlakům, které oni evidentně moc v lásce nemají.
"Myslíš, že bych mohla mluvit s Danielem?"
"A proč?" Mysli, mysli.
"Chtěla bych se ho zeptat ještě na něco, co jsme během naší hádky nedořešili." pronesla jsem nevinně. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Zdálo se mi, že mě prokoukla, ale hned to zamaskovala.
"Dobře, pošlu ti ho sem." Usmála se a vyšla ze dveří. Budeme muset s Danielem něco chytrého vymyslet.
Eire
To děvče před námi něco tají. Věděla jsem to už od první chvíle. Člověk, kterého by doprovázeli hned dva čelenové královské stráže? A ten výraz, který jí proběh přes tvář, když jsem jí řekla o přání nejvyšší rady, byl všeříkající. Hned, jak jsem k ní dovedla Daniela pospíchala jsem za matkou. Ona se určitě nenechala oklamat a dokáže mi říct víc. Určitě ví, kdo to děvče ve skutečnosti je. Našla jsem ji, stejně jako včera, v zahradě. Tentokrát na opačném konci, kde si prohlížela keříky růží.
"Co nám to děvče tají, matko." usmála se.
"I tobě krásný den, Eire. Dnes se ten den obzvláště vyvedl." Ve svém spěchu jsem zapomněla, jak si matka potrpí na slušné vychování.
"Ano, to je pravda. I tobě krásný den." mírně jsem se uklonila. Znovu se usmála a začala mluvit.
"To děvče pro nás není nijak nebezpečné. Jen neví, co od nás může čekat, to je vše. Závisí na ní hodně životů a ona se snaží zachránit je všechny. Na tak mladou dívku je to hodně těžký úkol." povzdechla si.
"Ale, kdo to tedy doopravdy je?"
"Jmenuje se Alexandra Dewrilowá a je ze světa lidí, přestože její rodina pochází původem odsud. Dokonce má některé předky i mezi elfi. Je to to děvče, které má zbavit vlkodlaky jejich tyrana. Má za úkol dostat se do hlavního města, kde má přesvědčit generála vojsk, aby se přidal na jejich stranu. Přes náš les šli jenom, aby si zkrátili cestu. Ti dva vlkodlaci na ni mají dohlížet."
"Pokud je to ale skutečně ona, není hloupost pokoušet se ji dostat do hlavního města, nepříteli přímo pod nos jen se třemi lidmi, jako doprovod? A navíc, už jenom ta kombinace člověk a vlkodlak musí vzbudit obrovský povyk všude, kudy projdou."
"Královna Mira zoufale touží po návratu starých časů, za které bojovali její rodiče, stejně, jako doufá, že když bude poražen Xarx vrátí se k ní její sestra. Chce to ukončit co nejdříve a válka je nejrychlejší možnost."
"A neměli bychom potom pomoci s jejich cestou ke svobodě?" Matka se na mě vystrašeně podívala.
"Když jsme se naposledy zapletli do války, mělo to za následek kletbu, která z nás časem udělá chodící mrtvoly. Xarx má na své straně dvě čarodějky a on sám vládne čarodějnou mocí. Pokud bychom prohráli, mohli bychom skončit ještě mnohem hůř, než na tom jsme." Přemýšlela jsem nad jejími slovy, ale už jsem ve skutečnosti byla rozhodnutá. Nebudu se dívat na to, jak mi celý můj národ umírá před očima. Pokud bychom vyhráli, mohli bychom se dočkat zrušení původní kletby a to za to riziko stojí. Jako členka Nejvyšší rady mám právo přednést takový návrh.
Alex
Seděla jsem na posteli a horečně přemýšlela. Jak to jenom vymyslet. Jsem hrozně mizerná lhářka. Každý to na mě hned pozná. Vůbec netuším, co budeme dělat. Během chvilky přišel do mého pokoje Daniel. Stařenka se mezitím někam vypařila, takže jsme mohli mluvit relativně otevřeně.
"Jak se cítíš?" zeptal se zvesela.
"Tady jde o něco důležitější, než jak se cítím. Chce s námi mluvit Nejvyšší rada. Co jim mám říct? Já jsem mizerná lhářka, každý to na mě hned pozná. A nejsem si jistá, jestli je nejlepší nápad, říct jim pravdu." V ruce jsem neustále přehazovala přívěsek tlapky, který jsem dostala na vánoce. Byla jsem neskutečně nervózní. Daniel mě chytil za ruce a donutil mě, abych se mu podívala do očí.
"Přemýšlel jsem nad tím. To, že jsi špatná lhářka vím už docela dlouho, ale možná bys nemusela lhát. Do hlavního města jdeme proto, že se snažíme sehnat pomoc do války. Mohla bys jim říct pravdu a poprosit je o pomoc."
"Nevidím jediný důvod, proč by nám měli pomáhat."
"Tak delece jsem zatím nepřemýšlel a už na to nemáme čas. Ale věřím ti. Jsi dobrý řečník, určitě něco vymyslíš za pochodu." Když viděl, jak vyděšeně jsem se zatvářila, usmál se.
"Alex, když budeš mluvit od srdce, bude to vždy tisíckrát lepší, než nějaký dlouhý proslov, který by ses naučila nazpaměť a potom byla nervózní, že vynecháš jedno slovo. Určitě by bylo lepší, kdybychom se mohli poradit se Sárou a Mornerem, ale to nemůžeme. Věřím ti, že to zvládneš." Mále jsem se začínala červenat. Tolik důvěry ve mně nikdo ještě nikdy nevložil, dokonce ani rodiče. A už tuplem bych to nečekala od Daniela, který byl ještě před pár týdny můj úhlavní nepřítel.
"Díky za důvěru. Teď už ti jen zbývá doufat, že to nezvořu."
"Neboj, kdyby se něco dělo, podržím tě."

7.kapitola-Část 1

21. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří
7. Kapitola
Stála jsem nenápadně dál od ostatních, když se chystali na společnou vyjížďku. Nejspíš první od doby, co jsme tu byli. Vypadalo to, že každý měl už přiděleného koně a instruktora. V ohradě zůstaly jenom dva koně. Jeden byl ten, z kterého jsem měla divný pocit. Ten druhý byl na druhé straně ohrady a ničeho si nevšímal. Nenápadně jsem poodešla dál a opřela se o nedaleký strom. Čekala jsem, co se bude dít. Vlastně se skoro nic nedělo. Když Trinity odjížděla směrem k lesu, otočila se na mě a věnovala mi úsměv, jako by mě chtěla povzbudit. Snažila jsem se jí ho oplatit, ale moc přesvědčivě jsem vypadat nemohla. Skoro už jsem si oddechla, že na mě můj instruktor zapomněl a tak jsem se otočila. A hrozně se vyděsila. Za mnou stáli Will a Chris a měřili si mě zvědavky pohledy. Musela jsem rozdýchat šok. Vůbec jsem o nich do té doby nevěděla. Chvilku jsem mlčela a doufala, že promluví, ale oni na mě jenom pořád zírali.
"Co je na mě tak zajímavého?"
"Nic, jenom jsme byli zvědaví, co uděláš, až zjistíš, že ostatní už jsou pryč. Vypadalas, skoro jako by se ti ulevilo. Snad sis nemyslela, že bychom na tebe zapomněli?" promluvil Chris. No, možná to byla blbost, ale vážně jsem v to doufala. Když zhodnotil, že nepromluvím, zase se ujal slova.
"Rozhodli jsme se, že tě pro teď nebudeme nijak moc trápit. Nicméně tihle dva drahouškové potřebují mít kde spát. Věřím, že víš, co máš dělat. Všechno co budeš potřebovat najdeš na konci stájí a my dva bude tady, kdybys něco potřebovala."
O hodinu později:
Záměrně jsem tu práci protahovala. Když tu nebyli žádní koně, nebyly pro mě stáje až tak děsivé. Naopak. Měla jsem pocit, jako bych při práci, kterou jsem před tím dělala tak častou nacházela jakýsi vnitřní klid. Trochu jsem se ale děsila toho, jak řekli "Pro teď". To nevěštilo nic dobrého. Bohužel dřív nebo později jsem s čištěním boxů tak jako tak musela přestat. Ještě jsem se loudala, když jsem vracela nářadí, ale pak už to prostě víc pozdržet nešlo, leda bych se plazila. Když jsem vyšla ze stájí, každý z těch dvou stál na jiném konci ohrady. Will stál vzadu a něčím krmil toho světlého koně. Chris stál kousek ode mě s tím druhým. Nechtělo se mi ani k jednomu, ale míň se mi chtělo k tomu světlému koni. Zamířila jsem blíž a zůstala stát asi dva metry od ohrady. Chvilku jsem čekala, jestli si mě Chris všimne, ale když nic, rozhodla jsem se na sebe upozornit.
"Už jsme hotová, takže pokud pro mě nemáš žádnou jinou práci, tak bych šla…" Jasně, ale měla jsem pocit, že to aspoň musím zkusit. Kývnul hlavou, ať jdu k němu. Chvilku jsem zaváhala. Stál až moc blízko k tomu koni. Všimnul si mého zaváhání.
"Neboj, takhle ti nic neudělá. Je to hotoví andílek." Je, to jsem si o tom druhém koni tenkrát myslela taky, Nicméně to vypadalo, že budu muset. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se vedle něj.

26.Kapitola

17. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Ann
Pokoušela jsem se nadechnout, ale chladný kov na mém krku mi v tom zabraňoval.
"Chyťte ji. A ať se jí nic nestane." pronesl ledový hlas u mého ucha. Neviděla jsem, kdo za mnou stojí, ale viděla jsem Simonův naprosto vyděšený výraz. Takhle vyděšeného jsem ho ještě nikdy neviděla.
"Tak, docela by mě zajímalo, jak vyřešíme tohle."
"Pusť ji!" zavrčel Simon. Osoba za mnou se zasmála.
"Jo, to bych rád. Věř mi, že mi nedělá žádné potěšení muset tadyhle Ann držet nůž u krku."
"Nikdo tě nenutí." Netušila jsem, kde se ve mně vzala odvaha to říct. Někdy prostě překvapím i sebe samu. Simon se na mě vyděšeně podíval. Nůž mě víc zatlačil do krku.
"Jsi drzá, Ann. Mohl bych tě zabít, hned teď, ale tobě je to zdá se jedno. Jsi odvážnější, než když jsi byla malá." zasmál se.
"A teď k tvé otázce. Víš, on je sám o sobě mnohem silnější, než všichni mí muži, co jsou tady. Když tě pustím, nic mu nezabrání v tom, aby nás všechny pozabíjel."
"Simon by nic takového neudělal." Byla jsem o svých slovech naprosto přesvědčená. Když jsme si vyříkaly to nedorozumění, které mezi námi panovalo několik posledních týdnů, bylo to skoro, jako dřív. Vždycky jsem v něm viděla svého ochránce a to se nezměnilo ani po letech. Zpětně jsem si uvědomovala, jak byl vždy skleslý ještě několik dní po úplňku. On nechtěl zabíjet. Ne dobrovolně.
"Je to vlkodlak moje milá. Vraždění je jeho přirozenost, bez ohledu na to, jak se chová, nebo tváří. Je to rozený zabiják."
"Já ti nevěřím." Tlak na můj krk trochu povolil.
"Jsi tak naivní a hodná. Skoro, jako moje sestra. Takovýmhle lidem bych nedoporučoval, aby se potloukaly na místech zamořených příšerami, jako je tohle. Je to pro ně příliš nebezpečné." skoro se mi zdálo, že ten hlas trochu změknul. Možná právě tahle změna pomohla mé hlavě, domyslet si k hlasu tvář a jméno. Byl to jeden z mála lidí, které jsem tu opravdu poznala. K tomuhle hlasu patřila mladá tvář, orámovaná krátkými černými vlasy a šedé, skoro až stříbrné oči.
"Možná se až moc staráš. Nenapadlo tě, že tvoje sestra potřebuje taky trochu volnosti?" Nezareagoval.
"Podívej, nepřišli jsme sem, abychom tě poučovali o tom, jak se máš, nebo nemáš chovat ke tvé sestře. Jsme tu, protože potřebujeme vaši pomoc."
"Moje rasa si už jednou válkou prošla a to jí úplně stačilo. Války nikdy nenesou nic dobrého, nehladě na to, kdo je vede a jak. Máme staré předsevzetí, že do války půjdeme jedině tehda, až se znovu probudí Pouštní armáda. Do té doby jsou všechny války proti Xarxovi odsouzeny k neúspěchu. I, kdybyste skutečně našli to děvče, které by ho dokázalo zabít, nedostali byste se k němu. Je chráněn i něčím jiným, než jenom velkou armádou. A i, kdyby nebil, jeho armáda je dost velká na to, abyste se přes ni nedostali. Jakou má potom cenu umírat?"
"To, na co čekáte se nikdy nestane. Pouštní armáda zůstane na věky kamenná a vy se budete dívat, jak Xarx postupně zničí svět. To je to, o co vám jde, Aeli?" zeptal se ho Simon.
"Nevěříš, na Pouštní lid, přestože ses před chvílí s jedním z nich setkal. To je zajímavé. Vy vlkodlaci jste tak zaslepení vlastní pýchou, že vám ani setkání s živým drakem neotevře oči."
"Ano, drak, který je nejspíš poslední svého druhu."
"Není poslední. Stovky dalších…"
"Stovky dalších jich jsou zkamenělé v ledové pustině, já vím. Ale já nevěřím, že se najde někdo, kdo by je dokázal probrat. Žádný dědic princezny Aurory neexistuje. Budete na svou záchranu čekat navěky."
"Váš národ sám už nevěří na záchranu. Některým se jejich prokletí dokonce líbí. Pověz, Simone. Nejsi jedním z nich? Vážně ti tolik vadí stávat se každý úplněk vraždícím monstrem? Já bych neřekl."
"Mlč, ty o tom nic nevíš!" vykřikl Simon. Díval se se vztekem na postavu za mnou.
"Přestaňte se hádat a hned!" okřikla jsem je. Zhluboka jsem se nadechla.
"Mohla bych si o tom promluvit s tvým otcem?" Upír za mými zády si povzdechnul.
"Můžeš to zkusit, ale bude to stejné, jako bys mluvila do kamene. Od smrti matky před pár lety nemluví a vůbec nevychází ze svého pokoje." pronesl posmutněle.
"Za pokus nic nedám." pokusila jsem se o úsměv.
"Přesun na hrad bude ale trochu problematičtější. Nemůžu jet na koni a držet ti přitom nůž u krku."
"Simon nic neudělá." pronesla jsem pevně.
"Rád bych ti věřil, ale… Je to vlkodlak. Prostě nemůžu." Sáhla jsem si na krk.
"Tak mu sepni ruce tímhle." podala jsem mu docela masivní řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. Dostala jsem ho od Daniela k patnáctým narozeninám.
"Je celý ze stříbra."
"Necháš ho trpět?" zeptal se se zájmem upír za mnou. Nadechla jsem se k odpovědi, ale Simon mě předběhnul.
"Trochu bolesti snesu. Hlavně, abychom dokončili náš úkol a v bezpečí se vrátili zpátky. I když nám nepomůžete, Alex nás může brzy potřebovat."
"Zajímavé, takže jste ji skutečně našli? Alexandra?" pronesl zamyšleně upír.
"Je to moje nejlepší kamarádka."
"Když už jsme u těch přátel, rodiny… Kde máš vlastně Daniela? Nezdá se mi, že by tě nechal odcestovat samotnou jen v doprovodu vlkodlaka."
"Hlídá Alex. To je mnohem důležitější, než hlídat mě. Potřebovala bych Alex poslat dopis"
"Možná po cestě. Teď mi prosím dej ten řetízek, ať odsud můžeme odejít."

6.Kapitola-Část 3

14. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří
Druhá část kapitoly...


Chytila jsem trinity za rukáv a začala ji nenápadně postrkovat směrem ke schodišti. Mladík v čele stolu se za námi otočil. Chvilku na mě zíral, skoro jako by si až teď uvědomil, že tam jsem. Nadechnul se, jako by chtěl něco říct, ale dřív než to stihnul jsme zahnuly za roh. Když jsme došli až skoro k mému pokoji, Trinity se na mě otočila.
"Proč nechceš, aby někdo věděl, že máš z koní strach?"
"Protože bych to pak musela každému vysvětlovat a to se mi nechce." Kývla hlavou, že rozumí.
"Ale mě jsi slíbila, že mi to vysvětlíš." udělala psí oči. Povzdechla jsem si.
"Kdysi jsem chodila do jednoho jezdeckého centra kousek odtud pomáhat. Vlastně je to jenom asi dva a půl roku zpátky. Troufám si tvrdit, že jsem v ježdění byla docela dobrá, nebo tu o mě aspoň říkali. Jezdila jsem na úžasné klisně, která se jmenovala Koffe. Dohromady jsme byly dobrý tým, jenže potom ji někdo koupil a mě přiřadili k jinému koni. Byla to zase kisna a jmenovala se Deamon. A troufám si tvrdit, že mě nenáviděla od prvního okamžiku. Nebyla jsem schopná na ni vůbec nasednout, natož na ní jezdit, to bylo poznat už na první hodině. Chtěla jsme jí potom donést jablko. Byla v boxu s jedním Fríským koněm. Byl docela těžký, ale s ním problémy nebyly, a když tam přišel někdo s nadváhou, žádný jiný kůň by ho neunesl. Dveře byly uprostřed, takže jsem se dostala přímo mezi ně dva. Věděla o mě, tím jsem si jistá. Celou dobu se na mě koukala. Když jsem byla docela daleko do dveří, začala divočit. Jak jsem před ní uhýbala, pořád jsem se přibližovala k tomu druhému koni. Pan nevím, co. Možná měli stejnou povahu, nebo ho Deamon vyděsila natolik, že se začal děsit taky a vzhledem k tomu, že vedle něj byla zeď, tak musel jít proti mně a Ní. Nebylo tam dost času, abych uhnula. Skončila jsem v nemocnici s pohmožděninami a dvěma nalomenými žebry. A získala panickou hrůzu z koní." Trinity se na mě dívala soucitně.
"Víš, ale všichni koně…"
"Nejsou takoví? Já vím, ale s tím druhý to taky bylo před tím v pořádku. Myslím, že stačí jeden takový, aby dokázal pokazit zbytek a ona mě vážně nesnášela. Ano, pokud si budu dávat pozor, tak je malá pravděpodobnost, že by se to mohlo stát znovu, ale když si na to vzpomenu…Víš, ono je to celkem nezapomenutelný zážitek, když se ne tebe z obou stran tlačí tolik kilo živé váhy. Doktoři říkali, že jsem nakonec měla ještě štěstí. Mohla jsem dopadnout hůř."
"Víš, co? Myslím, že nevím a ani to nechci zjistit. A rozhodně nechci zjistit, co se stane, když příjdu pozdě na vyjížďku, takže pohni a převleč se." usmála se na mě. Byla jsem vděčná za změnu tématu. Moje hrůza z koní se mi už opravdu řešit nechtěla. Zapadla jsem do pokoje a začala v kufru hledat něco vhodného na to, co doufám nebudu muset dělat.


Koffe
Deamon

25.Kapitola-2.Část

10. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam


"Možná by bylo dobré začít od začátku. Celý tenhle svět stvořilo šest mocných bytostí. Z jednoho z nich se stal věštec, který sídlí na ostrově daleko v moři. Další darovala svůj život, aby vytvořila nás a třetí vytvořila obyvatele téhle země. Původně tu žili pouze lidé, Někteří z nich měli zvláštní schopnosti. Stárli pomaleji, dokázali komunikovat se zvířaty, dokonce i s draky. Časem se z nich stala samostatná rasa Pouštních lidí. Většinu tohohle kontinentu pokrývá poušť a od toho získali své jméno. Ale lidé je začali nenávidět pro jejich zvláštnost a tak je zahnali do ústraní a rozehnali na všechny kouty světa. Někdy v té době sem připluli moji předkové, kteří původně žili na ostrovech v moři. Nikdy se tu nezdrželi dlouho, protože bez moře nedokázali žít. Další z mocných bytostí ale začala žárlit. Proč by si i ona nemohla vytvořit vlastní rasu? Na odlehlém kontinentu za mořem vytvořila rasu bojovníků. Byli to vlkodlaci. Ti postupně začínali také přijíždět sem, ale tenkrát ještě nebyli prokletí, jako dnes, takže to nikomu nevadilo. Mezi pouštními lidmi byla legenda, že se narodí královna, která povede jednu z nejmocnějších armád, jaké svět kdy viděl a tak se taky stalo. Její jméno bylo Aurora a skutečně dala dohromady jednu z největších armád světa. Mezi její nejhrozivější bojovníky patřila asi stovka jezdců na dracích. Obyčejní lidé se báli její síly a rozhodli se proti ní vyhlásit válku. Moje rasa a vlkodlaci v ní viděli též hrozbu, takže se přiklonili na stranu lidí. Válka trvala několik let, ale přesto obě bojující strany stále odmítaly uzavřít příměří. Bylo mnoho obětí na obou stranách, ale až jedna byla osudná. Byl to muž, kterého Aurora milovala. Sice ho nezabili, ale jeho vyléčení je i dnes nemožné. Zranil ho vlkodlak a to byla pro Auroru poslední kapka. Byla naprosto zoufalá a proklela naprosto všechny. Vlkodlaky, aby byly věčné stvůry a nedokázali se ovládat. N8s navždy oddělila od moře, bez kterého pomalu, ale jistě umíráme. Svou vlastní armádu, kromě jedné skupinky, která se od armády oddělila už před několika lety, proměnila v ledové sochy a poušť ve které žili také. Za lesem, ve kterém stojí poslední vlkodlačí pevnost se rozprostírá jenom ledová pustina, ve které stojí zkamenělá, největší armáda, jakou kdy svět viděl." Dokončila Elfka svoje vyprávění. Nejsou to zrovna hezké dějiny.
"A může někdo tu armádu zase probudit?"
"Prý ano. Mezi skupinou, která se oddělila od armády byla i královnina sestra. Těsně před kletbou se odebrala do dalekého cizího světa lidí, který se jmenuje Země. Jedině její potomek, který se vrátí domů, může probudit armádu Pouštních lidí."
"A vy umíráte, protože vám chybí moře?"
"Ano, chybí nám mořská voda, která obsahuje jednu zvláštní látku. Jednoho dne tu zůstanu sama jen s několika málo dalšími, kteří se narodili po kletbě. Přežijí jenom ti, kteří nikdy neslyšeli moře."


6.Kapitola-Část 2

7. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří
Doufám, že si na tuhle povídku ještě někdo pamatujete a taky na to, o co vní vlasně jde. Tady se pomalu začínáme dostávat do děje a už jsem skoro u hlavní zápletky, která by se měla objevit během příštích tří kapitol...Snad...:-D


Když se člověk snaží zůstat nenápadný není zrovna dobrý nápad chodit na společnou snídani, jako poslední. Když jsme ale zahnuli za roh, ukázalo se, že to zdržování se možná i vyplatilo, jelikož v jídelně už skoro nikdo nebyl. Jenom v čele stolu seděl hnědovlasý mladík, který se jenom nezaujatě rýpal v jídle, jako by vůbec neměl hlad. Těch pár posledních holek, co tu zůstaly se pokoušelo upoutat jeho pozornost, ale když to nezabíralo postupně odcházely. Trinity se šla posadit na stejné místo, jako včera a já jsem si sedla hned vedle ní. Na stole přede mnou byl čaj a miska s kukuřičnými lupínky. Obvykle bych se na to vrhla, ale po té skoro probděné noci jsme moc neměla chuť k jídlu. I když jsme od toho mladíky seděly skoro přes celý stůl, Trinity se ho nezdráhala pozdravit.
"Dobré ráno, Danieli." Měla hodně dobrou náladu, ale její veselý pozdrav, jako by s ním skoro nehnul. Jen zabrblal nějakou neidentifikovatelnou odpověď a dál se šťoural ve snídani. Nevěděla jsem, jestli má taky pozdravit, ikdyž ho vůbec naznám a tak jsme radši mlčela. Trinity se ke mně naklonila.
"Tohle je Daniel. Patří mu to tady. Obvykle je to docela vesel kopa, ale posledních pár dnů ne. Ale to víc lidí tady. Skoro, jako by je něco trápilo, ale co to je, to vědí jenom oni a bůh. Mimochodem, víš, že jsi docela populární? Spousta lidí se na tebe ptala."
"To je určitě jenom tím, že jsem dorazila jako poslední. Určitě to tak muselo být i s ostatními." Nelíbilo se mi, když jsme na sebe poutala pozornost a o to míň, když to bylo v naprosto neznámém prostředí.
"Mě se to tedy rozhodně nestalo." zakroutila hlavou.
"No, anebo ti o tom prostě nikdo neřekl." Chvilku to vypadalo, jako by chtěla něco odseknout, ale pak si to rozmyslela. Zakroutila hlavou a věnovala se svojí snídani. Po chvíli se zvedla vysoká hubená blondýnka a zamířila směrem k nám.
"Ahoj, já jsem Fiona. Slyšela jsem, že jsi dorazila až včera. Pokud budeš s čímkoliv potřebovat pomoct, tak se rozhodně ozvy." Skoro jsem slyšela, jak trinity vedle mě skřípe zuby. Usmála jsem se.
"Díky."
"Je dobře, že už jsi dorazila. Konečně budeme moct začít jezdit na projížďky. Už jsi někdy seděla na koni?"
"Ne." Trinity se na mě podívala a nadechovala se, aby mi odporovala, ale kopla jsem ji pod stolem do nohy. Tohle nebylo zrovna něco, o čem bych se chtěla bavit s každým. Zabodla pohled zpátky do hrnku s čajem. Doufala jsem, že to pochopila dost na to, aby to před touhle osobou nevytahovala. Fiona se evidentně snažila chovat mile, ale měla jsem z ní špatný pocit. Stejně, jako z celého tohohle místa, ale to je detail. Když jsem si všimla, že Trinity už dojedla, začala jsem se zvedat.
"No, tak se měj. My si musíme ještě něco nachystat a navíc ještě nejsem vybalená, tak se měj."

25.Kapitola-1.Část

3. srpna 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Alex
Když Daniel i ta dívka odešli, stařenka mě donutila vypít zase nějakou šíleně zbarvenou tekutinu, po které jsem usnula jako špalek. Měla jsem spánek beze snů a moje tělo bylo po probuzení odpočaté, ale moje mysl byla jaksi otupělá a unavená. Skoro, jako by spalo jenom moje tělo, ale mysl ne. Jenom jsem seděla a zírala do prázdna. Nevnímala jsem čas. Po nějaké chvíli zase přišlo to děvče. Napřed se na mě podívalo- na to, jak strnule zírám do zdi a kývám hlavou ze strany na stranu. Poodešla ke stařence.
"Udělala jste jí to moc silné."
"Možná jsem trochu pozapomněla, že je člověk a není na to zvyklá, ale to časem odezní."
"Potřebuju se jí na něco zeptat a to nejde, když nebude vnímat. Nemohla byste jí namíchat něco na probrání." odpověděla mladá elfka zlostně.
"Můžu to zkusit, ale těžko to do ní dostanete. Odmítá vypít cokoliv, co namíchám. Možná byste se jí mohla zeptat proč." zamumlala stařenka a pustila se do míchání zase nějakého dryáku. Tenhle měl tmavě vínovou barvu. Mladá elfka si ho od ní vzala a přešla k mojí posteli.
"Je mi líto, co teď budu muset udělat, ale potřebuju, abys vnímala." naklonila se s tím dryákem nad moji postel
"Ne já…" Pokusila jsem se o dost chabý odpor, ale ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, mě chytila za čelist a nalila mi to do krku. Hned potom mi pusu zavřela a držela ji, dokud jsem nepolkla. Bylo to neskutečně hořké, ale jako by to moji mysl dokázalo probrat. Ve chvíli, kdy mě pustila, jsem se prudce předklonila, protože jsem se během polikání části tekutiny nadechla. Ta pachuť v puse byla příšerná. Stařenka přišla k posteli se sklenicí obyčejné vody a miskou, abych si mohla vypláchnout pusu. Dívka to všechno jen sledovala.
"Odpusť mi, ale bylo to nucené zlo. Ještě se tě potřebuju na něco zeptat." To neznamená, že jí tohle odpustím. Zamračila jsem se na ni.
"Proč náš vlastně takový odpor ke všem lékům, které ti podáváme? Nás léčí už několik set let. Nechápu tvou nedůvěru." Vzpomněla jsem si na jedny ze svých lekcí, které jsem dostala po cestě. Elfové jsou nejlepší léčitelé na celém světě. To ale pořád nevysvětluje to, co jsem viděla v té vesnici. Na to bych koneckonců docela ráda věděla odpověď. Stručně jsem jí vylíčila, co jsem viděla a slyšela ve vesnici.
"Snažíme se vyrobit mořskou vodu. Není v tom žádná jedovatá látka."
"Mořská voda je defakto jenom slaná voda." Co jiného by to mohlo být? Usmála se.
"U vás možná ano, ale ta tady obsahuje spoustu užitečných látek a některé z nich už naše tělo dokonce vyžaduje."
"Tak proč si pro tu vodu jednoduše nezajdete? K moři to nemáte zase až tak daleko."
"Protože nemůžeme."
"A kdo vám to zakazuje?"
"Kletba. Souvisí to s dávnou historií." Když už jsme u toho…
"A nemohla bys mi o ní něco říct?" Zatvářila se zamyšleně.
"Ani ty, ani tvůj přítel nevíte nic o naší historii. To je dost divné, nemyslíš?" Musím rychle vymyslet nějakou výmluvu. Až do teď mi nedošlo, že oni vlastně neví, odkud pocházím, ani kdo jsme.
"Myslíte, že nám, lidem dovolí studovat knihy o historii? Já jsem byla v naší vesnici jedna z mála, kteří vůbec uměli číst."
"Ano, to by dávalo smysl." Zamyslela se.