
Ann
Pokoušela jsem se nadechnout, ale chladný kov na mém krku mi v tom zabraňoval.
"Chyťte ji. A ať se jí nic nestane." pronesl ledový hlas u mého ucha. Neviděla jsem, kdo za mnou stojí, ale viděla jsem Simonův naprosto vyděšený výraz. Takhle vyděšeného jsem ho ještě nikdy neviděla.
"Tak, docela by mě zajímalo, jak vyřešíme tohle."
"Pusť ji!" zavrčel Simon. Osoba za mnou se zasmála.
"Jo, to bych rád. Věř mi, že mi nedělá žádné potěšení muset tadyhle Ann držet nůž u krku."
"Nikdo tě nenutí." Netušila jsem, kde se ve mně vzala odvaha to říct. Někdy prostě překvapím i sebe samu. Simon se na mě vyděšeně podíval. Nůž mě víc zatlačil do krku.
"Jsi drzá, Ann. Mohl bych tě zabít, hned teď, ale tobě je to zdá se jedno. Jsi odvážnější, než když jsi byla malá." zasmál se.
"A teď k tvé otázce. Víš, on je sám o sobě mnohem silnější, než všichni mí muži, co jsou tady. Když tě pustím, nic mu nezabrání v tom, aby nás všechny pozabíjel."
"Simon by nic takového neudělal." Byla jsem o svých slovech naprosto přesvědčená. Když jsme si vyříkaly to nedorozumění, které mezi námi panovalo několik posledních týdnů, bylo to skoro, jako dřív. Vždycky jsem v něm viděla svého ochránce a to se nezměnilo ani po letech. Zpětně jsem si uvědomovala, jak byl vždy skleslý ještě několik dní po úplňku. On nechtěl zabíjet. Ne dobrovolně.
"Je to vlkodlak moje milá. Vraždění je jeho přirozenost, bez ohledu na to, jak se chová, nebo tváří. Je to rozený zabiják."
"Já ti nevěřím." Tlak na můj krk trochu povolil.
"Jsi tak naivní a hodná. Skoro, jako moje sestra. Takovýmhle lidem bych nedoporučoval, aby se potloukaly na místech zamořených příšerami, jako je tohle. Je to pro ně příliš nebezpečné." skoro se mi zdálo, že ten hlas trochu změknul. Možná právě tahle změna pomohla mé hlavě, domyslet si k hlasu tvář a jméno. Byl to jeden z mála lidí, které jsem tu opravdu poznala. K tomuhle hlasu patřila mladá tvář, orámovaná krátkými černými vlasy a šedé, skoro až stříbrné oči.
"Možná se až moc staráš. Nenapadlo tě, že tvoje sestra potřebuje taky trochu volnosti?" Nezareagoval.
"Podívej, nepřišli jsme sem, abychom tě poučovali o tom, jak se máš, nebo nemáš chovat ke tvé sestře. Jsme tu, protože potřebujeme vaši pomoc."
"Moje rasa si už jednou válkou prošla a to jí úplně stačilo. Války nikdy nenesou nic dobrého, nehladě na to, kdo je vede a jak. Máme staré předsevzetí, že do války půjdeme jedině tehda, až se znovu probudí Pouštní armáda. Do té doby jsou všechny války proti Xarxovi odsouzeny k neúspěchu. I, kdybyste skutečně našli to děvče, které by ho dokázalo zabít, nedostali byste se k němu. Je chráněn i něčím jiným, než jenom velkou armádou. A i, kdyby nebil, jeho armáda je dost velká na to, abyste se přes ni nedostali. Jakou má potom cenu umírat?"
"To, na co čekáte se nikdy nestane. Pouštní armáda zůstane na věky kamenná a vy se budete dívat, jak Xarx postupně zničí svět. To je to, o co vám jde, Aeli?" zeptal se ho Simon.
"Nevěříš, na Pouštní lid, přestože ses před chvílí s jedním z nich setkal. To je zajímavé. Vy vlkodlaci jste tak zaslepení vlastní pýchou, že vám ani setkání s živým drakem neotevře oči."
"Ano, drak, který je nejspíš poslední svého druhu."
"Není poslední. Stovky dalších…"
"Stovky dalších jich jsou zkamenělé v ledové pustině, já vím. Ale já nevěřím, že se najde někdo, kdo by je dokázal probrat. Žádný dědic princezny Aurory neexistuje. Budete na svou záchranu čekat navěky."
"Váš národ sám už nevěří na záchranu. Některým se jejich prokletí dokonce líbí. Pověz, Simone. Nejsi jedním z nich? Vážně ti tolik vadí stávat se každý úplněk vraždícím monstrem? Já bych neřekl."
"Mlč, ty o tom nic nevíš!" vykřikl Simon. Díval se se vztekem na postavu za mnou.
"Přestaňte se hádat a hned!" okřikla jsem je. Zhluboka jsem se nadechla.
"Mohla bych si o tom promluvit s tvým otcem?" Upír za mými zády si povzdechnul.
"Můžeš to zkusit, ale bude to stejné, jako bys mluvila do kamene. Od smrti matky před pár lety nemluví a vůbec nevychází ze svého pokoje." pronesl posmutněle.
"Za pokus nic nedám." pokusila jsem se o úsměv.
"Přesun na hrad bude ale trochu problematičtější. Nemůžu jet na koni a držet ti přitom nůž u krku."
"Simon nic neudělá." pronesla jsem pevně.
"Rád bych ti věřil, ale… Je to vlkodlak. Prostě nemůžu." Sáhla jsem si na krk.
"Tak mu sepni ruce tímhle." podala jsem mu docela masivní řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. Dostala jsem ho od Daniela k patnáctým narozeninám.
"Je celý ze stříbra."
"Necháš ho trpět?" zeptal se se zájmem upír za mnou. Nadechla jsem se k odpovědi, ale Simon mě předběhnul.
"Trochu bolesti snesu. Hlavně, abychom dokončili náš úkol a v bezpečí se vrátili zpátky. I když nám nepomůžete, Alex nás může brzy potřebovat."
"Zajímavé, takže jste ji skutečně našli? Alexandra?" pronesl zamyšleně upír.
"Je to moje nejlepší kamarádka."
"Když už jsme u těch přátel, rodiny… Kde máš vlastně Daniela? Nezdá se mi, že by tě nechal odcestovat samotnou jen v doprovodu vlkodlaka."
"Hlídá Alex. To je mnohem důležitější, než hlídat mě. Potřebovala bych Alex poslat dopis"
"Možná po cestě. Teď mi prosím dej ten řetízek, ať odsud můžeme odejít."
Pokoušela jsem se nadechnout, ale chladný kov na mém krku mi v tom zabraňoval.
"Chyťte ji. A ať se jí nic nestane." pronesl ledový hlas u mého ucha. Neviděla jsem, kdo za mnou stojí, ale viděla jsem Simonův naprosto vyděšený výraz. Takhle vyděšeného jsem ho ještě nikdy neviděla.
"Tak, docela by mě zajímalo, jak vyřešíme tohle."
"Pusť ji!" zavrčel Simon. Osoba za mnou se zasmála.
"Jo, to bych rád. Věř mi, že mi nedělá žádné potěšení muset tadyhle Ann držet nůž u krku."
"Nikdo tě nenutí." Netušila jsem, kde se ve mně vzala odvaha to říct. Někdy prostě překvapím i sebe samu. Simon se na mě vyděšeně podíval. Nůž mě víc zatlačil do krku.
"Jsi drzá, Ann. Mohl bych tě zabít, hned teď, ale tobě je to zdá se jedno. Jsi odvážnější, než když jsi byla malá." zasmál se.
"A teď k tvé otázce. Víš, on je sám o sobě mnohem silnější, než všichni mí muži, co jsou tady. Když tě pustím, nic mu nezabrání v tom, aby nás všechny pozabíjel."
"Simon by nic takového neudělal." Byla jsem o svých slovech naprosto přesvědčená. Když jsme si vyříkaly to nedorozumění, které mezi námi panovalo několik posledních týdnů, bylo to skoro, jako dřív. Vždycky jsem v něm viděla svého ochránce a to se nezměnilo ani po letech. Zpětně jsem si uvědomovala, jak byl vždy skleslý ještě několik dní po úplňku. On nechtěl zabíjet. Ne dobrovolně.
"Je to vlkodlak moje milá. Vraždění je jeho přirozenost, bez ohledu na to, jak se chová, nebo tváří. Je to rozený zabiják."
"Já ti nevěřím." Tlak na můj krk trochu povolil.
"Jsi tak naivní a hodná. Skoro, jako moje sestra. Takovýmhle lidem bych nedoporučoval, aby se potloukaly na místech zamořených příšerami, jako je tohle. Je to pro ně příliš nebezpečné." skoro se mi zdálo, že ten hlas trochu změknul. Možná právě tahle změna pomohla mé hlavě, domyslet si k hlasu tvář a jméno. Byl to jeden z mála lidí, které jsem tu opravdu poznala. K tomuhle hlasu patřila mladá tvář, orámovaná krátkými černými vlasy a šedé, skoro až stříbrné oči.
"Možná se až moc staráš. Nenapadlo tě, že tvoje sestra potřebuje taky trochu volnosti?" Nezareagoval.
"Podívej, nepřišli jsme sem, abychom tě poučovali o tom, jak se máš, nebo nemáš chovat ke tvé sestře. Jsme tu, protože potřebujeme vaši pomoc."
"Moje rasa si už jednou válkou prošla a to jí úplně stačilo. Války nikdy nenesou nic dobrého, nehladě na to, kdo je vede a jak. Máme staré předsevzetí, že do války půjdeme jedině tehda, až se znovu probudí Pouštní armáda. Do té doby jsou všechny války proti Xarxovi odsouzeny k neúspěchu. I, kdybyste skutečně našli to děvče, které by ho dokázalo zabít, nedostali byste se k němu. Je chráněn i něčím jiným, než jenom velkou armádou. A i, kdyby nebil, jeho armáda je dost velká na to, abyste se přes ni nedostali. Jakou má potom cenu umírat?"
"To, na co čekáte se nikdy nestane. Pouštní armáda zůstane na věky kamenná a vy se budete dívat, jak Xarx postupně zničí svět. To je to, o co vám jde, Aeli?" zeptal se ho Simon.
"Nevěříš, na Pouštní lid, přestože ses před chvílí s jedním z nich setkal. To je zajímavé. Vy vlkodlaci jste tak zaslepení vlastní pýchou, že vám ani setkání s živým drakem neotevře oči."
"Ano, drak, který je nejspíš poslední svého druhu."
"Není poslední. Stovky dalších…"
"Stovky dalších jich jsou zkamenělé v ledové pustině, já vím. Ale já nevěřím, že se najde někdo, kdo by je dokázal probrat. Žádný dědic princezny Aurory neexistuje. Budete na svou záchranu čekat navěky."
"Váš národ sám už nevěří na záchranu. Některým se jejich prokletí dokonce líbí. Pověz, Simone. Nejsi jedním z nich? Vážně ti tolik vadí stávat se každý úplněk vraždícím monstrem? Já bych neřekl."
"Mlč, ty o tom nic nevíš!" vykřikl Simon. Díval se se vztekem na postavu za mnou.
"Přestaňte se hádat a hned!" okřikla jsem je. Zhluboka jsem se nadechla.
"Mohla bych si o tom promluvit s tvým otcem?" Upír za mými zády si povzdechnul.
"Můžeš to zkusit, ale bude to stejné, jako bys mluvila do kamene. Od smrti matky před pár lety nemluví a vůbec nevychází ze svého pokoje." pronesl posmutněle.
"Za pokus nic nedám." pokusila jsem se o úsměv.
"Přesun na hrad bude ale trochu problematičtější. Nemůžu jet na koni a držet ti přitom nůž u krku."
"Simon nic neudělá." pronesla jsem pevně.
"Rád bych ti věřil, ale… Je to vlkodlak. Prostě nemůžu." Sáhla jsem si na krk.
"Tak mu sepni ruce tímhle." podala jsem mu docela masivní řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. Dostala jsem ho od Daniela k patnáctým narozeninám.
"Je celý ze stříbra."
"Necháš ho trpět?" zeptal se se zájmem upír za mnou. Nadechla jsem se k odpovědi, ale Simon mě předběhnul.
"Trochu bolesti snesu. Hlavně, abychom dokončili náš úkol a v bezpečí se vrátili zpátky. I když nám nepomůžete, Alex nás může brzy potřebovat."
"Zajímavé, takže jste ji skutečně našli? Alexandra?" pronesl zamyšleně upír.
"Je to moje nejlepší kamarádka."
"Když už jsme u těch přátel, rodiny… Kde máš vlastně Daniela? Nezdá se mi, že by tě nechal odcestovat samotnou jen v doprovodu vlkodlaka."
"Hlídá Alex. To je mnohem důležitější, než hlídat mě. Potřebovala bych Alex poslat dopis"
"Možná po cestě. Teď mi prosím dej ten řetízek, ať odsud můžeme odejít."
opäť úžasná kapitola...som zvedavá ako to dopadne s rozhovorom :)