Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Září 2013

7.kapitola-Část 2

14. září 2013 v 16:36 | Hejly |  Stopy peří
Kvůli škole a rekonstrukci pokoje na psaní nemám moc čas, takže je kapitola krátká.


Postavila jsem se na druhou stranu od ní, ale skoro, jako by to čekala, přešla ke mně a naklonila ke mně hlavu. Mela jsem nutkání cuknout a ustoupit a málem jsem to i udělala, ale zabránila mi v tom ruka na zádech. Otočila jsem se na Chrise.
"Co…"
"Možná jsem se měl zmínit, že nerad prohrávám a obzvlášť ne takovéhle jednoduché sázky. Co, kdybys ji zkusila pohladit?" usmál se. Vykulila jsem na něj oči.
"To snad ne… Říkal jsi, že dneska musím jenom vyčistit boxy!"
"Neříkal jsem, že dneska, nýbrž pro teď. A to už je minulost. Tak honem." Zakroutila jsem hlavou. Tohle neudělám.
"No, tak! Tak těžký úkol to zase není. Podívej, tak já ti trošku pomůžu." chytil mě volnou rukou za ruku a natáhl ji směrem ke koni. Začínala jsem panikařit. Zkoušela jsem rukou škubat dozadu, ale nepomohlo to.
"Nemyslím si, že jsem…" zarazila jsem se ve chvíli, kdy jsem se rukou dotkla koně.
"Připravená?" dořekl za mě Chris. Nereagovala jsem. Měla jsem pocit, že když mám už několik let z koní doslova hrůzu, když jsem se několik let po té nehodě dokonce ani nedokázala přiblížit k ohradě… prostě jsem čekala, že se něco stane. Třeba nějakou reakci, jako když člověk s arachnofobií uvidí pavouka, nebo něco podobného, ale nic. Nic se nestalo. Nenásledovala žádná přehnaná reakce, nebo dokonce křik. Opatrně jsem pohnula rukou a pohladila koně po hlavě. Nic neděla, jenom stál a pozoroval mě inteligentníma očima. Když Chris promluvil málem jsem se vyděsila. Úplně jsem zapomněla, že tamponád je.
"Víš, někdy člověk ani tak nemá z něčeho strach, jako spíš to, že si vsugeruje, že se toho panicky bojí. Možná, i když sis to neuvědomila, byla ta myšlenka, že se bojíš silnější, než opravdový strach." Přikývla jsem.
"Pokud chceš, už můžeš jít. Stejně se za chvíli budou vracet všichni." Zrovna, když to dořekl, přijel k ohradě kůň. Spolu s Trinity. Byla celá rudá v obličeji a viditelně vyděšená. Nikdo za ní nejel. Will a Chris se po sobě vyděšeně podívali.
"Ony… Ony se…" Pokoušela se Trinity něco říct, ale jak pořád musela popadat dech nedařilo se jí to.
"Trinity, uklidni se a řekni to hezky v klidu." Promluvil na ni Will a pomáhal jí dolů z koně.
"Ony…Ony se ztratili a nemůžou je najít. Byla tam krev." Nemluvila moc smysluplně, ale skoro jako by ti dva z toho monologu pochopili všechno, co potřebovali.
"Zůstaňte tady." Oba dva vyrazili směrem k lesu, ze kterého Trinity přijela. trinity se snažila vydýchat šok. Chytila jsem ji za ramena a přinutila ji se podívat na mě.
"Co přesně se stalo."
"Fiona a Paola celou cestu zaostávali, ale vždycky jsem je měli na dohled, ale pak, já nevím, prostě zmizeli a když jsem se vrátili na místo, kde byly naposledy byli tam jenom jejich koně a… a krev!" Vypadala, skoro jako by si význam těch slov uvědomila až teď.

29.Kapitola

7. září 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam
Tohle je poslední kapitola první části Cesty Někam Jinam. Uvidím, kdy začnu psát druhou, ale zatím budu asi přidávat jiné povídky.
Alex
Milá Ann,
konečně mi dovolili ti napsat, takže je toho hodně co říci. Především se chci zeptat, jak na tom jste vy. Doufám, že už jste aspoň dorazili k cíly své cesty a nic se vám nestalo. My jsme se zasekli na mrtvém bodě. Sára a Morner jsou ve vězení a Katrina zmizela. Mohla by ses zeptat Simona, jestli nezná vlkodlaka, který má jasně modré oči a dlouhé černé vlasy? Vím, že ten popis není nic moc, ale nic lepšího poskytnout nemůžu. Nejen, že jsme nedorazili k cíli, ale troufám si tvrdit, že ani hned tak nedorazíme. Ocitli jsme se u elfů a podařilo se nám tu tak trochu způsobit vládní převrat. Vím, že bys tu nejspíš ráda byla se mnou, ale o nic nepřicházíš. Představa elfů, jak je nafilmovali v pánovi prstenů je celkem správná, snad jen jejich chování je mírně odlišné. Víc toho zatím nevím, protože mi nikdo nechce nic říct. Mám tě pozdravovat od Daniela a hlavně buďte opatrní.
Doufám, že brzo napíšeš.
Alex

Anna
Milá Alex,
Docela se stydím, že ti píšu až teď, ale až do teď jsem neměla co psát. Konečně jsme dorazili k cíli naší cesty, ikdyž naše jednání zatím moc slibně nevypadá. Nikdy bych do upírů neřekla, že se budou tolik stranit násilí. Naše cesta proběhla celkem dobře, až na jeden malý problém, ale tím tě teď nebudu zatěžovat. Na druhou stranu jsem se setkala s živým drakem! Byl to naprosto úžasný pohled, na který do koce života nezapomenu. Vážně bych si přála, abys měla možnost ho vidět taky. K našemu jednání. Myslím, že by hodně pomohlo, kdybys napsala nějaký dopis, ve kterém bys je osobně požádala o pomoc. Nechtějí se zapojit, dokud se neprobudí zpátky k životu Kamenná armáda v Ledové pustině.(Když se zeptáš Sáry, určitě ti všechny ty pojmy vysvětlí a možná i stanovisko upírů. Myslím, že nikdo to nedokáže vysvětlit lépe, než ona. No, nic. Už budu muset končit, protože na mě spěchají. Doufám, že se máte všichni dobře a že v pořádku pokračujete. Už se těším na tvou odpověď.
Ann