Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Říjen 2013

1. Kapitola-2. Část

26. října 2013 v 15:00 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Ann
Už chvíli po tom, co jsme dorazili jsem začínala chápat Blood. Vypadalo to tu jako z hororového filmu, dokonce jsem tu našla i pár pavučin na stěnách. A celkový dojem moc nedoplňovaly ani stráže na každém druhém kroku. V duchu jsem se modlila, aby Alex ten dopis dostala co nejdřív a něco s tím udělala. Už teď jsem odsud chtěla pryč a to jsem tu byla jenom pár dní. A představa, že tu někdo musí žít celý život mě pokaždé donutila se otřást. Zrovna teď jsem mířila za Simonem. I když jsem se jim několikrát pokoušela vysvětlit, že není žádná hrozba, byl pod zámkem dole ve sklepeních. Což byl taky další důvod, proč jsem tu nechtěla dál být. Příčilo se mi dívat se na něj, jak tam sedí, jako největší trestanec, zatím co já si tu můžu chodit, jak chci a všem je to jedno. Aspoň, že jsem měla povoleno ho navštěvovat tak často, jak jsem chtěla. Tedy skoro. Včera mě za ním nechtěli pustit. Docela dlouho mi trvalo, než mi docvaknul pravý důvod. Včera byl totiž úplněk. Doufala jsem, že mě za ním pustí aspoň dneska. Jeho cela měla dvě části. V půlce byla rozdělená stříbrnou mříží. Bylo divné si s ním povídat přes mříž, jako s trestancem. Před jeho celou držel pokaždé službu stejný strážný. Byl to upír, který mohl vypadat, tak na třicet. Byl docela milí a určitě by mi byl ještě milejší, kdyby tu nedržel Simona jako hledaného trestance.
"Dobrý. Dneska už můžu dovnitř?" Usmál se. V jeho podání to působilo trochu děsivě, protože se mu přes obličej táhly tři ošklivé jizvy. Od vlkodlaka.
"Dobrej, slečno. Už ano, ale buďte opatrná." Chtěla jsem mu říct, že jeho obavy jsou zbytečné. Že by mi přece Simon nic neudělal, ale nějak jsem se k tomu nemohla přemluvit. Když jsem k němu včera nemohla, začala jsem trochu víc přemýšlet nad tím, co se s ním děje za úplňku. Když jsem tu byla jako malá, tak nás vždy s rodiči někam uklidili, abychom to nemohli vidět. Začala jsem mít pocit, že bych se měla bát. Opatrně jsem vešla dovnitř. Simon seděl na druhé straně cely, co nejdál ode mě a měl zavřené oči. Všimla jsem si, že kolem krku měl obojek, od kterého se táhl řetěz až ke stěně. Oboje bylo viditelně stříbrné. Vyděsila jsem se natolik, že jsem porušila svoje předsevzetí být opatrná a spěšně se k němu rozešla. V půlce cesty mě ale zarazil jeho tichý hlas.
"Nechoď blíž?" I když na mě mluvil oči nechával pořád zavřené.
"Ale to stříbro…"
"Je jenom dobře, že ho mám." I z dálky jsem viděla, že obojek byl hodně tlustý. Skoro jako límec na krk, co se dává lidem po úrazu krku, třeba když se špatně pohnou. A články řetězu byly udělané z drátu zhruba o tloušťce mého palce. Mříže, které celu rozdělovaly oproti tomu byly jenom obyčejné drátky. Seděl natlačený v rohu a zhluboka dýchal, skoro jako by ho něco hodně bolelo. Vlastně jsem si byla jistá, že ho něco hodně bolelo. Tolik stříbra.
"Není to už dneska zbytečné? Úplněk už přece byl." Viděla jsem, jak se ztrhaně usmál.
"Rozhodně to není zbytečné. I teď mám co děla, abych se ovládl. Proč jsi sem přišla?" Ušklíbla jsem se.
"No, proč asi? Za prvé, mám o tebe strach. Drží tě tu ve vězení, jako největšího vraha a odmítají mě za tebou pustit. A za druhé, kdo si myslíš, že si tu se mnout popovídá, hm?" Další strhaný úsměv.
"Jsem jenom rád, že tě sem včera nepustili. O čem si tedy chceš povídat?" Je mistr v přecházení na jiná témata. Ale tentokrát se nevyhne tomu, o čem chci mluvit.

1. Kapitola-1. Část

12. října 2013 v 21:20 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Alex
Seděla jsem ve svém pokuji a pomalu, ale jistě propadala depresi. Elfové mají na všechno tolik času, že se ani neobtěžují s nějakým spěchem. Už to byly skoro tři dny od toho zasedání, ale já jsem pořád ještě nevěděla nic. Touhle dobou jsme měli podle plánu být dávno v hlavním městě. Oni se vlastně od té doby ještě nesešli. Na jenu stranu jsem je ale chápala. Proč by měli chtít jít do války, jenom protože to po nich požaduju já? Kdo pro ně jsem? Nikdo. Čím víc jsem se těmito otázkami zabývala, tím hůř jsem se cítila. Poslední den jsem už ani nevycházela ze svého pokoje. Jenom jsem seděla na posteli a zaobírala se myšlenkami sama o sobě. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nereagovala jsem. Přesně jsem věděla, kdo tam je, ale neměl jsem na jeho řeči náladu. Poslední dobou se sice můj vztah s Danielem zlepšil, ale pořád jsem čekala, že se to na něčem zlomí a vrátí se zpátky do starých kolejí neustálých hádek a mračení se na sebe navzájem.
"Alex? Vím, že tam jsi. Otevři." Jo, tohle už tu taky bylo. A taky to nezabralo. Proč nedokáže pochopit, že s ním nechci mluvit? Chci tu jen tak sedět a nechat se deptat vlastními úvahami. Jeho názor k tomu znát nepotřebuju.
"To hle tvoje trucování mě vážně nebaví. Mohla by ses laskavě přestat chovat jako malá holka a otevřít?" A už je to tady. Chovám se jako malá holka. Měla jsem pocit, že jsem celé ty tři dny čekala, až z něj něco takovéhohle vypadne.
"Podívej, já jdu dovnitř, ať se ti to líbí, nebo ne." Zmáčknul kliku a otevřel dveře. Na tuhle možnost jsem nějak nebyla připravená, takže mě nenapadlo zamknout. A on nejspíš předpokládal, že mě to nenapadne. Zůstal stát ve dveřích a koukal na mě.
"Vážně tě tohleto baví?"
"Co konkrétně myslíš? Sedět na posteli a zírat do zdi, nebo sedět na posteli a zírat na tebe?" Protočil oči.
"Je vidět, že humor tě ještě neopustil, což se divím. Tyhle prázdné stěny moc dobří společníci nejsou. Mám s tím osobní zkušenost." Přešel k posteli a sednul si vedle mě.
"Náhodou by ses divil. Nemůžu si ztěžovat. Kupříkladu támhle ten strom ve stěně je docela zábavný společník. Sice si s ním nepopovídám, ale ani mi nic nevytkne. Jen tam tak stojí a nezajímá se."
" Pokud ti to tolik vadí, půjdu. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku, když jsem už tři dny nevyšla z pokoje. A nebyl jsem sám, kdo o tebe měl starost." Na tom, co řekl mě zaujaly hned dvě věci.
"A kdo byl ten další?"
"No, kdo asi. Sněhurka a sedm trpaslíků. Pochopitelně, že Sára a Morner." Bleskově jsem k němu otočila hlavu.
"Tys s nimi mluvil? Pustili tě k nim?"
"Ano. Moc se jim nelíbilo, že jsi neustále zavřená v pokoji a odmítáš komunikovat se světem. Koneckonců, kdyby ses tu neschovávala, věděla bys to už aspoň dva dny."
"Kdybys mi to řekl, otevřela bych už dávno."
"Promiň, ale odmítám mluvit s dveřmi. Aspoň už příště budeš vědět, že pokud chceš něco vědět, musíš otevírat dveře." Usmál se.
"No, to je jedno, totiž omlouvám se. Jak se mají?"
"Řekl bych, že pojem být ve vězení tu rozhodně neznamená to, co si pod tím pojmem nejspíš představíš. Není to tu až tak hrozné. Vypadali, jako že jim nic nechybí."
"To je dobře." neskutečně se mi po tom zjištění ulevilo. Měla jsem strach, co se s nimi celou tu dobu děje. Daniel naklonil hlavu na stranu.
"Co je?"
"Víš, že ti to moc sluší, když se usmíváš?" tak tímhle mě kompletně zaskočil. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Cítila jsem, jak začínám rudnout. Musela jsem tenhle rozhovor honem převést někam jinam.
"A co přesně říkali?" usmál se, jako by přesně věděl, o co mi v tu chvíli jde, ale přistoupil na to.
"Spoustu věcí. Vlastně většinou mluvili oni. Skoro jsem se nedostal ke slovu. Pokaždé, když jsem jim na něco odpověděl mě Sára zahrnula spoustou dalších otázek a výčitek a vůbec ji nezajímalo, že mi nedává žádný čas na odpověď. Jediné, na čem jim záleželo, bylo, jestli jsi v pořádku."
"Neříkali, že mi třeba máš předat nějaký vzkaz, nebo něco?"
"Vysvětlil jsem jim, že nereaguješ, když s tebou chce kdokoliv mluvit. Ale vlastně jsem do nich dostal úkol." Rukou jsem ho pobídla, aby pokračoval. Nemohlo to být nic těžkého, ale i tak vypadal, jako by v hlavě vytvářel nejmíň teorii relativity.
"Co tě trápí, Alex?"

Prolog-2.Část

8. října 2013 v 12:59 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2


Slyšela jsem, jak někdo opatrně slézá z kopce dolů. Nebyla jsem zrovna opatrná ve svém sestupu a od té chvíle, co jsem zakopla jsem po sobě zanechávala koleje, zřetelně viditelné i z té výšky, kde stáli. Ti vojáci si to nejspíš nedovedli představit, protože mě vždy viděli jenom v drahých šatech, ale pro únik z té kamenné klece, kterou se pro mě stal hrad, jsem byla schopná udělat cokoliv. Ale i přesto, čeho všeho jsem byla schopná se moje šance zdáli v tuto chvíli nulové, ne-li ještě menší. Začala jsem zvažovat, jestli bude lepší se alespoň pokusit o útěk, i když vím, že mám pramalou šanci, nebo se tu prostě jenom krčit a počkat, až mě najdou. První možnost se zdála jako lepší. Začala jsem pomalu zvedat ruce, abych se vysvobodila, ale ten, kdo mě držel to zaregistroval velice rychle. Jednou rukou mi pořád zabraňoval mluvit a tou druhou mi chytil obě ruce. Měl skoro dvakrát tak velkou ruku, jako já, takže mu to nedělalo žádný problém. Ano, jsem malá, ale nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc, obzvlášť vůči některým lidem.
"Pořád máš ještě šanci, že tě nenajdou, tak buď zticha!" Jeho hlas zněl rozzlobeně. Nejspíš si musí myslet, že jsem nějaká pouliční zlodějka, která se prostě bojí výprasku. Muselo se mu to zdát hloupé, obzvlášť pokud věděl, jak mírné tu máme tresty za něco takového. A možná je to tak i lepší. Ať už je kdokoliv nepotřebuje vědět, kdo jsem. Kroky se přiblížili. Ten někdo už byl skoro u výčnělku. Stejně nás objeví. Pak se skoro, jako zázrakem rozběhly na druhou stranu. Nedokázala jsem uvěřit, jaké mám štěstí. Zdálo se ho až moc. Ještě chvilku jsem se neodvažovala pohnout a napjatě poslouchala, jestli se třeba ještě nevrátí. Probudilo mě až, když se ruka, která mi držela ruce pohnula.
"Pustím ti ruce, pokud slíbíš, že nebudeš dělat žádný hluk. Odešli, ale nejsou daleko. Mohli by tu být během pár vteřin." Pokusila jsem se přikývnout, i když to moc nešlo. Možná nebude tak úplně na škodu, když se mu pokusím věřit. Jeho druhá ruka se stáhla z mého obličeje. Pomalu jsem se posadila. Chvíli jsem doufala, že mě záda bolí jen z té nepřirozené pozice, ve které jsem byla nucena nějakou chvíli být, ale když to ani po chvilce nepřešlo, usoudila jsem, že to musí být z toho pádu. pravděpodobně tam budu mít pořádnou modřinu. Podívala jsem se na svého "Zachránce". Ve stísněném prostoru výběžku z něj nebylo vidět téměř nic, kromě pomněnkově modrých očí a úzkého pruhu kůže kolem nich.
"Myslím, že jsou pryč, takže pokud bys mohla…" ukázal rukou ven. Snažila jsem se dostat ven co nejrychleji, takže sejm trochu zapomněla, že se nacházíme uprostřed svahu. V zopakování stejného akrobatického kousku, jako předtím mi zabránily jeho ruce kolem mého pasu.
"Evidentně nepatříš, zrovna mezi nejobratnější, co?" V hlase měl stopu pobavení. Hned, jak se mi podařilo najít jakous takous rovnováhu, rozzlobeně jsem od něj odstoupila.

Prolog-1.Část

1. října 2013 v 21:02 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2
Docela dlouhou dobu jsem nic nepřidala, ale konečně jsem si trochu zvykla na školní režim, tak by se to mělo zlepšit. Snad...:-)

Blood
Hned, jak jsem uviděla bratra, jsem věděla, že musím utéct. Pokud se mi to nepovede teď, tak už nikdy. Nedokážu se vrátit zpátky do té klece a čekat na něco, co se nejspíš nikdy nestane. Běžela jsem co mi síly stačily, ale pořád mě doháněli. Ve chvíli, kdy mě uvidí už mě nespustí z dohledu, a proto jsem se snažila kličkovat, jak nejvíc to bylo možné. Musím začít myslet! Pomalu mi začaly docházet síly a klidně jsem mohla vběhnout na území dalšího hrobaře. Byli to sice samotáři, ale jejich území na sebe velice úzce navazují. Pokud bych uvízla podruhé, už bych takové štěstí , jako předtím mít nemusela. Vyběhla jsem z lesa a tak tak se zastavila. Stála jsem na upatí prudkého srázu porostlém nízkými keříčky borůvek. Dolů vedla jen cestička, která se klikatě vinula kolem celého kopce. Kromě pár skalních výběžků nebylo na celém svahu kam se schovat. Stála jsem tam nahoře a pokoušela se popadnout dech. Prostě nejsem běžec na dlouhé tratě. Na to jsem až příliš zhýčkaná. Za sebou jsem uslyšela, jak se několik osob prodírá křovím. Nechávala jsem za sebou dost viditelnou stopu, ale nebyl čas ji jakkoliv maskovat. Natáhla jsem, do svých stále nespolupracujících plic, co nejvíce vzduchu a postila se dolů. nebrala jsem ohled na cestu a snažila se pomocí sklouzávání a pomalého běhu dostat za nejbližší výběžek dřív, než skupina dorazí na vrchol svahu. Byla jsem do něj už jenom pár metrů, když mi noha uklouzly po kameni obaleném mechem a já se začala kutálet ze svahu dolů. Místo, abych výběžek obešla a skryla se pod něj jsem mířila přímo na něj. Pokusila jsem se chytil, ale prsty mi na kluzké, mechem porostlé skále podklouzly, přičemž se ještě odřely o malý, ostrý výstupek a já jsem přepadla. Nebylo to nijak vysoko, ale dopad byl hodně tvrdý. Praštila jsem se hlavou o kámen, až se mi zatmělo před očima a vyrazila si dech. Jen, co jsem znovu popadla dech, chtěla jsem se začít zvedat, ale někdo, kdo byl až do té doby skrytý pod výčnělkem mi zacpal rukou pusu a vtáhnul mě dovnitř. Leknutím jsem málem zapomněla, jak je důležité být potichu a přidušeně jsem vypískla.
"Pokud nechceš, aby tě tu objevili, tak budeš mlčet." Ozval se chladný, ale překvapivě mladý hlas těsně u mého ucha. Měl pravdu. Když jsem se pořádně zaposlouchala, tak jsem, přes zrychlený a dost hlasitý tlukot mého srdce, mohla slyšet, jak se moji pronásledovatelé prodrali posledními větvemi, tlumené nadávky, když je překvapil svah a zvuk pádu, doprovázený ťukáním kamínků o skálu.
"Nikde tu není."
"A kde jinde by byla. Slyšeli jsme ji doběhnout až sem. Není blbá. Bude tu někde schovaná. Heldejte!" Tohle byl hlas bratrova prvního důstojníka Alexandra. Byl to jeden z mála mích přátel a věděl přesně, jak uvažuju.
"Pane, není tu kde se schovat a tam dolů to přece nemohla stihnout." Toho vojáka jsem už teď obdivovala, i když jsem neměla tušení, kdo to je. I já jsem se bála Alexovi v něčem odporovat, natož v takovéhle situaci a jako jeho podřízený. Bratr mu určitě řekl, že se beze mě nemá vracet.