
Ann
Už chvíli po tom, co jsme dorazili jsem začínala chápat Blood. Vypadalo to tu jako z hororového filmu, dokonce jsem tu našla i pár pavučin na stěnách. A celkový dojem moc nedoplňovaly ani stráže na každém druhém kroku. V duchu jsem se modlila, aby Alex ten dopis dostala co nejdřív a něco s tím udělala. Už teď jsem odsud chtěla pryč a to jsem tu byla jenom pár dní. A představa, že tu někdo musí žít celý život mě pokaždé donutila se otřást. Zrovna teď jsem mířila za Simonem. I když jsem se jim několikrát pokoušela vysvětlit, že není žádná hrozba, byl pod zámkem dole ve sklepeních. Což byl taky další důvod, proč jsem tu nechtěla dál být. Příčilo se mi dívat se na něj, jak tam sedí, jako největší trestanec, zatím co já si tu můžu chodit, jak chci a všem je to jedno. Aspoň, že jsem měla povoleno ho navštěvovat tak často, jak jsem chtěla. Tedy skoro. Včera mě za ním nechtěli pustit. Docela dlouho mi trvalo, než mi docvaknul pravý důvod. Včera byl totiž úplněk. Doufala jsem, že mě za ním pustí aspoň dneska. Jeho cela měla dvě části. V půlce byla rozdělená stříbrnou mříží. Bylo divné si s ním povídat přes mříž, jako s trestancem. Před jeho celou držel pokaždé službu stejný strážný. Byl to upír, který mohl vypadat, tak na třicet. Byl docela milí a určitě by mi byl ještě milejší, kdyby tu nedržel Simona jako hledaného trestance.
"Dobrý. Dneska už můžu dovnitř?" Usmál se. V jeho podání to působilo trochu děsivě, protože se mu přes obličej táhly tři ošklivé jizvy. Od vlkodlaka.
"Dobrej, slečno. Už ano, ale buďte opatrná." Chtěla jsem mu říct, že jeho obavy jsou zbytečné. Že by mi přece Simon nic neudělal, ale nějak jsem se k tomu nemohla přemluvit. Když jsem k němu včera nemohla, začala jsem trochu víc přemýšlet nad tím, co se s ním děje za úplňku. Když jsem tu byla jako malá, tak nás vždy s rodiči někam uklidili, abychom to nemohli vidět. Začala jsem mít pocit, že bych se měla bát. Opatrně jsem vešla dovnitř. Simon seděl na druhé straně cely, co nejdál ode mě a měl zavřené oči. Všimla jsem si, že kolem krku měl obojek, od kterého se táhl řetěz až ke stěně. Oboje bylo viditelně stříbrné. Vyděsila jsem se natolik, že jsem porušila svoje předsevzetí být opatrná a spěšně se k němu rozešla. V půlce cesty mě ale zarazil jeho tichý hlas.
"Nechoď blíž?" I když na mě mluvil oči nechával pořád zavřené.
"Ale to stříbro…"
"Je jenom dobře, že ho mám." I z dálky jsem viděla, že obojek byl hodně tlustý. Skoro jako límec na krk, co se dává lidem po úrazu krku, třeba když se špatně pohnou. A články řetězu byly udělané z drátu zhruba o tloušťce mého palce. Mříže, které celu rozdělovaly oproti tomu byly jenom obyčejné drátky. Seděl natlačený v rohu a zhluboka dýchal, skoro jako by ho něco hodně bolelo. Vlastně jsem si byla jistá, že ho něco hodně bolelo. Tolik stříbra.
"Není to už dneska zbytečné? Úplněk už přece byl." Viděla jsem, jak se ztrhaně usmál.
"Rozhodně to není zbytečné. I teď mám co děla, abych se ovládl. Proč jsi sem přišla?" Ušklíbla jsem se.
"No, proč asi? Za prvé, mám o tebe strach. Drží tě tu ve vězení, jako největšího vraha a odmítají mě za tebou pustit. A za druhé, kdo si myslíš, že si tu se mnout popovídá, hm?" Další strhaný úsměv.
"Jsem jenom rád, že tě sem včera nepustili. O čem si tedy chceš povídat?" Je mistr v přecházení na jiná témata. Ale tentokrát se nevyhne tomu, o čem chci mluvit.
Už chvíli po tom, co jsme dorazili jsem začínala chápat Blood. Vypadalo to tu jako z hororového filmu, dokonce jsem tu našla i pár pavučin na stěnách. A celkový dojem moc nedoplňovaly ani stráže na každém druhém kroku. V duchu jsem se modlila, aby Alex ten dopis dostala co nejdřív a něco s tím udělala. Už teď jsem odsud chtěla pryč a to jsem tu byla jenom pár dní. A představa, že tu někdo musí žít celý život mě pokaždé donutila se otřást. Zrovna teď jsem mířila za Simonem. I když jsem se jim několikrát pokoušela vysvětlit, že není žádná hrozba, byl pod zámkem dole ve sklepeních. Což byl taky další důvod, proč jsem tu nechtěla dál být. Příčilo se mi dívat se na něj, jak tam sedí, jako největší trestanec, zatím co já si tu můžu chodit, jak chci a všem je to jedno. Aspoň, že jsem měla povoleno ho navštěvovat tak často, jak jsem chtěla. Tedy skoro. Včera mě za ním nechtěli pustit. Docela dlouho mi trvalo, než mi docvaknul pravý důvod. Včera byl totiž úplněk. Doufala jsem, že mě za ním pustí aspoň dneska. Jeho cela měla dvě části. V půlce byla rozdělená stříbrnou mříží. Bylo divné si s ním povídat přes mříž, jako s trestancem. Před jeho celou držel pokaždé službu stejný strážný. Byl to upír, který mohl vypadat, tak na třicet. Byl docela milí a určitě by mi byl ještě milejší, kdyby tu nedržel Simona jako hledaného trestance.
"Dobrý. Dneska už můžu dovnitř?" Usmál se. V jeho podání to působilo trochu děsivě, protože se mu přes obličej táhly tři ošklivé jizvy. Od vlkodlaka.
"Dobrej, slečno. Už ano, ale buďte opatrná." Chtěla jsem mu říct, že jeho obavy jsou zbytečné. Že by mi přece Simon nic neudělal, ale nějak jsem se k tomu nemohla přemluvit. Když jsem k němu včera nemohla, začala jsem trochu víc přemýšlet nad tím, co se s ním děje za úplňku. Když jsem tu byla jako malá, tak nás vždy s rodiči někam uklidili, abychom to nemohli vidět. Začala jsem mít pocit, že bych se měla bát. Opatrně jsem vešla dovnitř. Simon seděl na druhé straně cely, co nejdál ode mě a měl zavřené oči. Všimla jsem si, že kolem krku měl obojek, od kterého se táhl řetěz až ke stěně. Oboje bylo viditelně stříbrné. Vyděsila jsem se natolik, že jsem porušila svoje předsevzetí být opatrná a spěšně se k němu rozešla. V půlce cesty mě ale zarazil jeho tichý hlas.
"Nechoď blíž?" I když na mě mluvil oči nechával pořád zavřené.
"Ale to stříbro…"
"Je jenom dobře, že ho mám." I z dálky jsem viděla, že obojek byl hodně tlustý. Skoro jako límec na krk, co se dává lidem po úrazu krku, třeba když se špatně pohnou. A články řetězu byly udělané z drátu zhruba o tloušťce mého palce. Mříže, které celu rozdělovaly oproti tomu byly jenom obyčejné drátky. Seděl natlačený v rohu a zhluboka dýchal, skoro jako by ho něco hodně bolelo. Vlastně jsem si byla jistá, že ho něco hodně bolelo. Tolik stříbra.
"Není to už dneska zbytečné? Úplněk už přece byl." Viděla jsem, jak se ztrhaně usmál.
"Rozhodně to není zbytečné. I teď mám co děla, abych se ovládl. Proč jsi sem přišla?" Ušklíbla jsem se.
"No, proč asi? Za prvé, mám o tebe strach. Drží tě tu ve vězení, jako největšího vraha a odmítají mě za tebou pustit. A za druhé, kdo si myslíš, že si tu se mnout popovídá, hm?" Další strhaný úsměv.
"Jsem jenom rád, že tě sem včera nepustili. O čem si tedy chceš povídat?" Je mistr v přecházení na jiná témata. Ale tentokrát se nevyhne tomu, o čem chci mluvit.