Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Listopad 2013

8. Kapitola-1.Část

30. listopadu 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Zírala jsem na ni neschopná slova. Možná mi to ještě taky úplně nedocházelo. Matně jsem si vybavila rozhovor z dnešního rána, když jsem ji ujišťovala, že se nám tu nic stát nemůže. Nicméně tohle ticho mě začínalo ubíjet.
"A kde přesně se to stalo?" Skousla si ret, jak se snažila přemýšlet.
"Nevím přesně, ale řekla bych tak možná kilometr, kilometr a půl." Pokývala hlavou.
"Jo, tak nějak to bude. Už jsme se skoro vraceli. Když to zjistili, hned mě poslali sem. Ale skoro nikdo z nich nevypadal moc vyděšeně, spíš…Já nevím, měla jsem z toho takový pocit, skoro jako by to čekali. Taky se mi zdálo, že na ně moc nedávali pozor. Myslím jejich instruktory. Celé mi to přijde strašně divné. Předtím se někdo taky čas od času oddělil, ale vždycky jsme ho našli v pořádku, když jsme se vrátili. Mám z toho strašně divný pocit, Darknes." Mlčela jsem. Měla jsem ji nějak uklidnit, ale nevěděla jsem, jak. Jak bych jí asi tak vysvětlovala, že jsem z tohohle všeho měla divný pocit už od začátku. Že jsem sem vůbec nechtěla. Možná jsem prostě měla zůstat doma. Ano, Willovy, který pro mě měl zajet bych tím asi způsobila problémy, ale určitě by se to brzy vyřešilo. Teď jsem z toho tady rozhodně neměla dobrý pocit. Skoro, jako by mě někdo, nebo něco sledovalo a čekalo, co udělám. Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že ten pocit byla hloupost. Byly jsme na relativně volném prostranství a nikde kolem nebylo kde se schovat. Nejbližší místo byl les za otevřenou bránou, ale to bylo pro každého případného pozorovatele moc daleko.
"Možná bychom…" Chtěla jsem navrhnout odejít odsud. Najednou jsem si připadala jako příliš snadný terč. Když jsem to zvážila podruhé, uvědomila jsem si, že pro kohokoliv s puškou by to nemusela být až taková vzdálenost. A i pro to divoké zvíře, které by se sem teď dostalo otevřenou bránou bychom byli snadnou kořistí. Ale Trinity mě nevnímala a upřeně sledovala oblohu nad lesem. Zatřepala jsem hlavou. Už z toho začínám blbnout. Dřív by mě nic takového nenapadlo.
"Podívej. Někdo se k nám blíží."
"Nebo něco. Trinity, podle mě bychom tu teď neměli být…" I když jsem se snažila, jak nejvíc jsem mohla, měla jsem pocit, že mě vůbec nevnímá.
"A nebo by to mohla být jedna z těch dvou. Třeba se jenom ztratily." Poslední věta vyzněla, jako, že se s ní spíš snaží uklidnit, než že by tomu opravdu věřila. Dřív, než jsem ji stihla zastavit rozešla se směrem k lesu. Pár vteřin jsem zaváhala, ale nakonec jsem uznala, že i když jsem hodně velký srab, nenechám ji v tom. I když jsem ji dlouho neznala, měla jsem pocit, že by to mohla být docela dobrá kamarádka. Když jsem se pozorně zadívala nad les, skutečně bylo vidět skupinky vyděšených ptáků, které postupně vylétaly z lesa po dráze, která vedla k nám. Bylo to jenom několik metrů od cesty, což nedávalo smysl.
"Nemyslíš, že kdyby se vraceli, tak by už dávno sešli na cestu, kterou z té vzdálenosti určitě musí vidět?" Zakroutila hlavou a pokračovala.
"Ta cesta z lesa vůbec vidět není. Je dokola obrostlá hustým křovím se spoustou šípků. Bylo by mnohem jednodušší snažit se jí jenom držet, než se pokusit dostat na ni." Pokračovala a zdálo se mi, že přidala do kroku. Já osobně jsem neměla tolik odvahy, abych s ní držela krok. Byla jsem čím dál tím víc za ní, ale pořád jsem ji viděla, když v tom se ozval z lesa kousek od nás vyděšený lidský výkřik.

7.kapitola-Část 3

9. listopadu 2013 v 15:01 | Hejly |  Stopy peří

Vypravěč:
Daniel nervózně přecházel před stolem ve své pracovně. Ještě před dvěma roky to byla pracovna jeho otce. Tohle místo mu připadalo velice skličující a vlastně tu ani nechtěl trávit moc času. To on mu říkal, že by měl, že je to koneckonců jeho právo. Ale Kamil tu teď nebyl a Daniel měl pocit, jako by se na něj měly stěny každou chvilku zřítit. Když tu nebyl, přestával si Daniel být jistý i tím, jestli ještě dělá věci správně. Když se na to zpětně díval, měl pocit, že když je s Kamilem chová se naprosto jinak, než by chtěl. Než by měl. Ale ať už nad tím přemýšlel jakkoliv faktem bylo, že tahle myšlenka se vždycky s příchodem jmenovaného vytratila a vrátily se mu ještě silnější pochybnosti o jeho lidech. Otočil se, aby se mohl vydat na druhou stranu místnosti, právě když do ní vběhla zrzavovlasá žena. Vypadala duchem nepřítomná, a když si uvědomila, kam vběhla spěšně se chtěla vytratit.
"Počkej, Nino." Daniel stál. Když za ním nestál Kamil, měl obrovské nutkání se té ženě omluvit.
"Ano, pane?" pronesla s jistou nejistotou v hlase. To oslovení ho skoro zabolelo. Ta žena před ním byla kdysi jeho chůva. Vychovávala ho, když na něj otec neměl čas. Nikdy z něho neměla strach. A teď před ním stála, skoro jako by čekala na ránu.
"Omlouvám se." pronesl potichu, tak že to skoro nebylo slyšet. Ale žena to zaslechla a zalapala po dechu. Očekávala cokoliv, ale tohle ne.
"Pro…Prosím, Pane?" nebyla si jistá, že slyšela správně. Daniel se otočil k oknu.
"Řekl jsem, že se omlouvám."
"Ale, není nic, za…" Přerušil ji v půlce věty.
"Ale je! Není nic, co bych za poslední dva roky nezpackal. Nemůžu uvěřit, že jsem opravdu takový idiot, abych udělal tolik strašných chyb!" vypadal bezradně. Ženě sebrala odvahu a přešla až k němu. Položila mu ruku na rameno.
"My všichni víme, že za to nemůžete vy, pane. Kdyby za vámi nestál a neustále vám něco nenašeptával, nikdy byste neudělal to, co jste udělal."
"Proč jste mi něco neřekli, nebo… já nevím, prostě něco nenaznačili?"
"Je na něm něco špatného pane, všichni to vidíme. Otravuje mysl panovníkům už spoustu let. A to je právě ten důvod, proč se ho všichni bojíme. Je na něm něco divného. Něco zlého. Je schopen udělat cokoliv, aby dosáhl svého. Váš otec…" odmlčela se.
"Můj otec o něm něco zjistil, že?"
"Ano, ale než to stihl komukoliv říct, zbavil se ho. A říkat něco vám v tu chvíli nemělo cenu. I kdybychom se o něco pokusili, měl vás v tu chvíli omotaného kolem prstu a zbavil by se mě během chvilky. Je tu spousta, co schvaluje jeho metody."Mlčky přikývnul.
"Kam jsi před chvilkou tolik spěchala?"
"Do své kanceláře. Já… měla jsem nějakou práci v knihovně. Snažím se kontrolovat vaši sestru jak jen to je možné. Mám o ni hrozný strach. Obzvlášť dneska. Sice je tu teprve druhý den, ale…"
"Blbý pocit, je zkrátka blbý pocit, že?" hořce se usmál.
"Pane, vy něco víte, že?" Zadíval se k lesu.
"Ať už vím, nebo ne, za chvilku to bude stejně jedno."
"Jak to…" Žena kroutila hlavou. Nedokázala, nebo spíš nechtěla pochopit, co tím mladík myslí. Podíval se na ni.
"Šli na lov, Nino. A nemyslím, zvěře." Nina vykulila oči.
"Ale jak jste…Přece jste nemohl…"
"Neptali se mě o dovolení. Vlastně jsem to ani neměl vědět. Náhodou jsem je zaslechl, jak se o tom baví."
"Ale, jak to můžete říkat tak smířeně? Je to přece vaše sestra." Daniel se díval na dívky u lesa. Chvilku spolu mluvily. Potom se ozval lidský výkřik z lesa. Na vteřinku se zarazily, ale potom vyběhly k lesu. Jeho sestra měla zpoždění.
"Právě si nad sebou vynesly vlastní ortel. Pokud vběhnou do toho lesa, už nemají velkou naději."
"Ale vy byste…"
"Co bych proti nim asi tak zmohl. Víš, z Kamila mám už pár dní takový pocit, že se mě stejně plánuje co nejdříve zbavit. Už mě nepotřebuje. Pomohl jsem mu s tím, s čím potřeboval." Žena se na něj dívala a najednou jí očima projel záblesk vzteku.
"A to si řeknete jenom tak? Můžete udělat hodně. Pořád jste jejich král. Nepůjdou proti vám. Takhle jsem vás nevychovala, pane." otočila se a rychle seběhla o patro níž. Za necelou minutu už vybíhala z budovy. Daniel se za ní ještě chvilku díval, ale už se rozhodnul. Udělal dva opatrné kroky ke dveřím, skoro jako by se bál. Přidala do kroku. Když opustil dům už běžel. Možná to všechno bylo k ničemu, ale měl pocit, že se o něco musí aspoň pokusit.