Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

8. Kapitola-1.Část

30. listopadu 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Zírala jsem na ni neschopná slova. Možná mi to ještě taky úplně nedocházelo. Matně jsem si vybavila rozhovor z dnešního rána, když jsem ji ujišťovala, že se nám tu nic stát nemůže. Nicméně tohle ticho mě začínalo ubíjet.
"A kde přesně se to stalo?" Skousla si ret, jak se snažila přemýšlet.
"Nevím přesně, ale řekla bych tak možná kilometr, kilometr a půl." Pokývala hlavou.
"Jo, tak nějak to bude. Už jsme se skoro vraceli. Když to zjistili, hned mě poslali sem. Ale skoro nikdo z nich nevypadal moc vyděšeně, spíš…Já nevím, měla jsem z toho takový pocit, skoro jako by to čekali. Taky se mi zdálo, že na ně moc nedávali pozor. Myslím jejich instruktory. Celé mi to přijde strašně divné. Předtím se někdo taky čas od času oddělil, ale vždycky jsme ho našli v pořádku, když jsme se vrátili. Mám z toho strašně divný pocit, Darknes." Mlčela jsem. Měla jsem ji nějak uklidnit, ale nevěděla jsem, jak. Jak bych jí asi tak vysvětlovala, že jsem z tohohle všeho měla divný pocit už od začátku. Že jsem sem vůbec nechtěla. Možná jsem prostě měla zůstat doma. Ano, Willovy, který pro mě měl zajet bych tím asi způsobila problémy, ale určitě by se to brzy vyřešilo. Teď jsem z toho tady rozhodně neměla dobrý pocit. Skoro, jako by mě někdo, nebo něco sledovalo a čekalo, co udělám. Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že ten pocit byla hloupost. Byly jsme na relativně volném prostranství a nikde kolem nebylo kde se schovat. Nejbližší místo byl les za otevřenou bránou, ale to bylo pro každého případného pozorovatele moc daleko.
"Možná bychom…" Chtěla jsem navrhnout odejít odsud. Najednou jsem si připadala jako příliš snadný terč. Když jsem to zvážila podruhé, uvědomila jsem si, že pro kohokoliv s puškou by to nemusela být až taková vzdálenost. A i pro to divoké zvíře, které by se sem teď dostalo otevřenou bránou bychom byli snadnou kořistí. Ale Trinity mě nevnímala a upřeně sledovala oblohu nad lesem. Zatřepala jsem hlavou. Už z toho začínám blbnout. Dřív by mě nic takového nenapadlo.
"Podívej. Někdo se k nám blíží."
"Nebo něco. Trinity, podle mě bychom tu teď neměli být…" I když jsem se snažila, jak nejvíc jsem mohla, měla jsem pocit, že mě vůbec nevnímá.
"A nebo by to mohla být jedna z těch dvou. Třeba se jenom ztratily." Poslední věta vyzněla, jako, že se s ní spíš snaží uklidnit, než že by tomu opravdu věřila. Dřív, než jsem ji stihla zastavit rozešla se směrem k lesu. Pár vteřin jsem zaváhala, ale nakonec jsem uznala, že i když jsem hodně velký srab, nenechám ji v tom. I když jsem ji dlouho neznala, měla jsem pocit, že by to mohla být docela dobrá kamarádka. Když jsem se pozorně zadívala nad les, skutečně bylo vidět skupinky vyděšených ptáků, které postupně vylétaly z lesa po dráze, která vedla k nám. Bylo to jenom několik metrů od cesty, což nedávalo smysl.
"Nemyslíš, že kdyby se vraceli, tak by už dávno sešli na cestu, kterou z té vzdálenosti určitě musí vidět?" Zakroutila hlavou a pokračovala.
"Ta cesta z lesa vůbec vidět není. Je dokola obrostlá hustým křovím se spoustou šípků. Bylo by mnohem jednodušší snažit se jí jenom držet, než se pokusit dostat na ni." Pokračovala a zdálo se mi, že přidala do kroku. Já osobně jsem neměla tolik odvahy, abych s ní držela krok. Byla jsem čím dál tím víc za ní, ale pořád jsem ji viděla, když v tom se ozval z lesa kousek od nás vyděšený lidský výkřik.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama