Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

Prosinec 2013

9.Kapitola-2.část

27. prosince 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří

Po pár minutách jsem se opřela o strom, naprosto vyčerpaná a skoro neschopná dýchat. Neměla jsem pocit, že bych se přibližovala k domu, spíš naopak. Porost kolem mě začínal pomalu řídnout. Už pár minut jsem toho tvora nezaregistrovala nikde za sebou, ale to neznamenalo, že mě nechal utéct. Spíš jsem měla pocit, že se rozhodl, že nemá cenu mě honit, když stejně nemám šanci na útěk. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Během chvilky jsem uslyšela na kousek ode mě praskající větve. Přitiskla jsem se ke stromu a modlila se, ať mě to nezahlédne. Za chvilku se ozval hlas.
"No tak, maličká, vylez. Stejně se přede mnou nemáš kam schovat." Ten hlas se ke zjevu toho tvora naprosto nehodil. Byl dokonale lidský, dokonce jsem měla pocit, jako bych ho už někde slyšela, ale nedokázala jsem si k němu přiřadit obličej. Zadržela jsem dech a ještě více se natiskla na kmen stromu. Kůra se mi zaryla do ran na zádech, až jsem měla co dělat, abych nevykřikla. Slyšela jsem křupání větviček pod nohama toho tvora. Dělal to naschvál. Věděl, že mě tím bude jenom víc děsit. Ozývalo se to stále blíž k místu, kde jsem stála. Bála jsem se pohnout, abych na sebe neupoutala pozornost. Ale i přes to jsem měla pocit, že to přesně ví, kde jsem. Přímo přede mnou jsem slyšela, jak se někdo rychle prodírá větvemi. Můj první instinkt mi velel utéct. Co když jsou to další?! Ale kam? Pokud jsem tomu tvorovy nechtěla vpadnout přímo do cesty musela jsem dál stát a doufat, že to, co se sem žene, není další nepřítel. Zvuk se ozýval stále blíž a přidal se k němu další. Tvor se přestal přibližovat, možná naslouchal, nebo se stále přibližoval, ale já jsem o tom nevěděla. Z křoví vyběhla žena se zbraní v ruce. Zastavila se, koutkem oka se na mě podívala, ale nedala najevo, že by si mě všimla. Místo toho se plně soustředila na toho tvora za mnou. Vyděsilo mě, že se dívá mnohem blíž, než jsem si myslela, že měl ten tvor šanci se dostat.
"Tentokrát už jsi to přehnal. Tohle už ti neprojde."
"Ale projde, tak jako všechno předtím. Tebe se totiž nikdo na názor ptát nebude." Skoro jsem nadskočila pře zvuku toho hlasu. Byl sotva dva metry ode mě. Také mi došlo, že další kroky utichly.
"Ale na můj ano. Pořád jsi pod mím vedením, na to nezapomínej, Kamile." z lesa se neslyšně vynořil další člověk. Tohohle jsem znala. Byl to Daniel majitel tohoto místa. Nejednou jsem neměla tak silný pocit, že jsou moje záchrana. Pokud spolupracovali s tím tvorem, jak jsem mohla mít jistotu, že mě prostě neprozradí.
"Máte pravdu, pane. Na vás dva si jeden hned tak nepřijde, to se musí uznat." Něco mě popadlo za vlasy a trhlo mnou dozadu.
"Na vás se prostě musí jinak. A tady slečinka mi určitě ráda pomůže." Poslední slovy byla pronesená spíše ke mně. Stála jsem přímo před tím tvorem. Držel mě za vlasy a jeden z drápů měl položený na mém krku.
"Být vámi bych teď rozhodně nestřílel."

9.Kapitola-1.část

23. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Ať už jsem čekala cokoliv, tak tohle rozhodně ne. Nevypadalo to jako žádné ze zvířat, jaké jsem kdy viděla. Dokonce to nevypadalo ani jako zvíře. Spíš jako nějaký šílený pokus ještě šílenějšího vědce. Měřilo to asi dva metry na výšku a tělesnou stavbou to bylo stejné, jako člověk, ale tím veškerá podobnost končila. Ze zad tomu trčela velká křídla, porostlá jasně modrým peřím. Kůže byla bílá, celá pokrytá čímsi, co vypadalo jako tetování. Prsty na nohou a rukou to mělo zakončené sice krátkými, ale zato velice ostře vypadajícími drápy. Obličej byl stejný, jako lidský s nepřirozeně zářícíma modrýma očima. Doskočilo to potichu, jako kočka a dokonce se to i trochu pohybovalo, jako nějaká šelma na lovu, ale když jste si odmysleli křídla, mohlo to klidně vypadat jako nějaký šílenec, co se zmaloval a producíruje se po lese jenom v kalhotách. Do chvíle, než se to usmálo. Usměv nebyl ten nejsprávnější popis, spíš to vycenilo zuby. I z dálky bylo vidět, že to má stejné zuby, jako upíři z hororových filmů. Udělalo to krok ke mně. I kdybych nebyla zraněná, pravděpodobně bych se moc nepohnula. Ten tvor mě nějakým způsobem fascinoval. Ne, jako by fascinoval nějakého zapáleného biologa, nebo vědce. Prostě na něm bylo něco co, mě donutilo tam sedět a jen tupě zírat, jak se to ke mně postupně přibližuje. Někde v zadu v mozku byl hlásek, který na mě křičel, ať uteču, jak nejrychleji umím, ale já jsem ho neposlouchala. Všechno na tom tvorovy bylo fascinující. Způsob, jakým se pohyboval, tiše jako kočka. Obrovská křídla porostlá jasně modrým peřím. Při téhle poslední myšlence se mi před očima mihnul obraz Fiony, ležící s rozervaným hrdlem a v ruce svírající chomáč jasně modrého peří. Něco v mé hlavě, jako by se až teď přepnulo na správnou frekvenci a konečně jsem si začala uvědomovat hrozící nebezpečí. To stvoření se ke mně pomalu blížilo. Na tváři pořád něco na způsob úsměvu. Rozhodně to nespěchalo. Skoro jako by nepředpokládal, že se mu jeho kořist pokusí utéct. Měla jsem pocit, že moje srdce musí být slyšet na míle daleko. Nikdy jsem neměla takový strach. To stvoření bylo už jenom dva kroky ode mě. Měla jsem pocit, že bych se aspoň měla pokusit utéct, Nebo se prostě pokusit o něco. Hlásek kdesi vzadu v mé hlavě mi našeptával, že ještě není všechno ztracené. Tenhle hlas se ještě nikdy předtím neozval. Zároveň s ním, jako by se ve mně probudila jiná osoba, která začala přemýšlet, jak by se okolí dalo využít v můj prospěch. Asi půl metru ode mě ležel na zemi tlustý klacek. Žádná pořádná zbraň to sice nebyla, ale mohla jsem se aspoň pokusit bránit. Popadla jsem klacek, napřáhla se a hodila to po tom. Hned vzápětí jsem toho zalitovala. Skoro jsem zapomněla na rány na zádech, které se při nápřahu bolestivě ozvaly. Sněžila jsem se na ně nebrát ohled a co nejrychleji se zvednout. Štěstí bylo na mé straně. Podařilo se mi to překvapit. Trefila jsem se přímo do středu obličeje. Tvor cuknul hlavou dozadu a uslyšela jsem křupnutí kosti. Nečekala jsem, abych zjistila, jak moc jsem mu uškodila, místo toho jsem se rychle rozběhla směrem do lesa a modlila se, ať je to správným směrem.

3.Kapitola-1.Část

21. prosince 2013 v 15:09 | Hejly |  Cesta Někam Jinam 2

3. Kapitola
Ann
Když nás tenkrát chytili, zdálo se mi na celém tom jejich chování něco hodně divného.
"Proč měl Ael pocit, že když mi bude držet nůž pod krkem, nějak tě tím omezí?" Přes tvář mu přebleskl dost křečovitý úsměv.
"Myslíš, že vím, co se honí hlavou toho krvežrouta? Proč se nezeptáš jeho, co tím sledoval." Mluvil jako by ho to vůbec nezajímalo, ale už jsem poznala, že lže. Popošla jsem kousek blíž.
"Ne, že bych se nezeptala, když jsem s tebou včera nemohla mluvit, ale… Řekněme, že jsem se toho moc nedozvěděla. Stejně s ním není kloudná řeč. Pořád se jenom stará o to, aby někdo hledal jeho sestru. Řekl, že na tohle se musím zeptat tebe, tak se ptám."
"Zkus se ho zeptat ještě jednou."
"Ty se snažíš vykroutit. To mě jenom utvrzuje v tom, že něco víš. Tentokrát to z tebe dostanu. Nemáš mi kam utéct." Usmál se.
"Který z nás dvou myslíš, že je lepší běžec?"
"Vzhledem k situaci ve které se teď nacházíš, si troufám tvrdit, že neutečeš a laskavě neuhýbej of tématu."
"Tak dobře. Jakže zněla ta otázka?" Začínala jsem pomalu, ale jistě rudnout vzteky. Tohle mi snad dělá naschvál.
"Nedělej ze sebe debila a…" Přerušilo mě otevření dveří a příchod Aela.
"Ne, že bych tě chtěl rušit, obzvlášť když mu nadáváš, ale přišel ti dopis." Podávala mi stočenou ruličku papíru. Skoro jsem mu ji vytrhla z ruky, jak jsem byla nedočkavá, abych si ho mohla přečíst.
Milá Ann,
konečně mi dovolili ti napsat, takže je toho hodně co říci. Především se chci zeptat, jak na tom jste vy. Doufám, že už jste aspoň dorazili k cíly své cesty a nic se vám nestalo. My jsme se zasekli na mrtvém bodě. Sára a Morner jsou ve vězení a Katrina zmizela. Mohla by ses zeptat Simona, jestli nezná vlkodlaka, který má jasně modré oči a dlouhé černé vlasy? Vím, že ten popis není nic moc, ale nic lepšího poskytnout nemůžu. Nejen, že jsme nedorazili k cíli, ale troufám si tvrdit, že ani hned tak nedorazíme. Ocitli jsme se u elfů a podařilo se nám tu tak trochu způsobit vládní převrat. Vím, že bys tu nejspíš ráda byla se mnou, ale o nic nepřicházíš. Představa elfů, jak je nafilmovali v pánovi prstenů je celkem správná, snad jen jejich chování je mírně odlišné. Víc toho zatím nevím, protože mi nikdo nechce nic říct. Mám tě pozdravovat od Daniela a hlavně buďte opatrní.
Doufám, že brzo napíšeš.
Alex
Rozhodně se mi oddechlo, že jsou oba v pořádku, ale ostatní informace se mi až tak nelíbily.
"Jak dlouho už jsme na cestě?" vyhrkla jsem na Simona.
"Touhle dobou už by měli být v hlavním městě asi dva dny. To jenom my jsme tu zatím moc nepostoupili."
"Obávám, se, že oproti nim jsem pořád aspoň dorazili na místo." Pronesla jsem to potichu, ale moje slova měla okamžitý účinek. Rychle se postavil a přešel tak blízko, jak mu to řetěz kolem jeho krku dovoloval. V obličeji mu svítily žluté oči.
"Jak to myslíš! Co se stalo?"
"Nějaký zádrhel po cestě, ale jsou všichni v pořádku. U elfů." nezdálo se, že by ho moje odpověď nějak uklidnila. Koukla jsem zpět do dopisu.
"A mám se tě zeptat, jestli neznáš… Moment, hned to najdu…Vlkodlaka s modrýma očima a dlouhými černými vlasy?" Moje otázka ho trochu zarazila. Byl už tak dost vyděšen, takže jsem se rozhodla pomlčet o tom, že Katrina zmizela. zakroutil hlavou. Natáhl ruku pro dopis. Zakroutila jsem hlavou.
"Nic víc už tam není." Podíval se na mě tak tvrdě, až jsem málem couvla.
"Něco mi tajíš." Zíral na mě žlutýma očima, které se začínaly zlověstně lesknout. Rozhodla jsem se pro strategický ústup. Bez jediného slova jsem se otočila a vyrazila ze dveří. Za sebou jsem slyšela, jak zlostně volá moje jméno.

8. Kapitola-2.Část

14. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Obě jsme se na chvilku zarazily. Trinity během vteřiny vyrazila za zvukem a dřív, než jsem se odhodlala k reakci se už prodírala lesním podrostem. Vzpamatovala jsem se a rychle za ní vyběhla. Srdce mi zběsile bušilo do žeber a neměla jsem ponětí, jestli proto, že se tak bojím, nebo z běhu. Docela rychle jsem ji doběhla, protože musela zpomalit kvůli hustému podrostu. Kousek před námi se ozývalo hlasité dýchání. Viděla jsem, jak se Trinity nadechuje, že něco řekne, ale pak se ozval jiný zvuk. Něco mezi dušením se a topením se. Pokud jsem se doteď jenom bála, teď jsem byla hrůzou bez sebe. zvuk utichnul stejně rychle, jako začal. Trinity se na mě podívala. Bylo na ní vidět, že teď už tolik odvahy nemá. Ohlédla jsem se za sebe. Přes hustý porost nebylo vidět dál než pár metrů a na louku pozemku už vůbec ne. Nadechla se a prošla posledním houštím. Následovala jsem ji a vešla na malou mýtinku přesně ve chvíli, kdy zalapala po dechu. Nepotřebovala jsem se dlouho rozhlížet, abych pochopila proč. Asi tři metry od nás ležela na zemi Fiona. Poznala jsem ji podle jejích dlouhých blond vlasů, které byly rozhozené na lesní půdě. Jejich konečky se pomalu barvily krví, která tekla z jejích krku. Měla ho skoro ,jako by jí ho rozervalo nějaké zvíře. Ruce a nohy měla rozhozené v nepřirozeném úhlu a v levé něco měla. Z dálky to vypadalo, jako chomáč modře zbarveného peří. Ale to nebylo to, nad čím jsem přemýšlela. Měla jsem pocit, ještě silnější, než předtím, že nás někdo sleduje. Spíš něco. Skoro jsem si dokázala představit, jak to někde kousek od nás v křoví sedí přikrčené a čeká na svou další oběť.
"Trinity." Zašeptala jsem potichu. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli ze sebe vůbec dostala hlásku. Nereagovala.
"Trinity." zopakovala jsem tentokrát hlasitěji. Otočila na mě hlavu s doširoka otevřenýma vyděšenýma očima.
"Musíme pryč." Nevypadala, jako by mi rozuměla. Strnule na mě zírala a nic nedělala. Natáhla jsem k ní ruku.
"Musíme pryč, co kdyby se to rozhodlo vrátit." Snažila jsem se dál a v duchu jsem si představovala neurčitého tvora, jak se krčí v křoví a připravuje se na další útok. Na jednu z nás. Sípavě se nadechla, aby mi odpověděla, ale pak se to stalo. Z křoví se neslyšně cosi vyřítilo přímo na nás. Nezaregistrovala jsem, co to bylo. Rychle jsem ji popadla za ruku a vyběhla směrem, kudy jsem doufala, že jsme přišli. Chvilku po tom to stvoření dopadlo na místo, kde jsem předtím stála. Cítila jsem, jak tu rukou rozvířilo vzduch kousek od mého krku. Běžela jsem, seč mi síly stačili, ale pořád se to nezdálo dost rychle. Pokud jsme získali chvilku tím, že mu trvalo, než se zorientoval, kam jsme se rozeběhli, teď jsme ji ztratili naším pomalým postupem lesem.
"Každá zvlášť poběžíme rychleji." Pustila jsem Trinitinu ruku a kousek od ní odběhla, aby měla víc prostoru. Viděla jsem, jak na mě kývla a po chvilce mě předběhla. Byla mnohem lepší běžec, než já. Přišlo mi, že běžíme už příliš dlouho a můj orientační smysl nikdy nefungoval správně. Nejspíš jsem vyrazila špatným směrem. Mohli jsme doufat, že tomu chvilku zabere vybrat si cíl, když jsme se rozdělili, ale vypadalo to, jako by to mělo jasně stanovený cíl už od začátku. Mě. Ucítila jsem prudký náraz do zad. Zakopla jsem o spadlý kmen a padala dopředu. Proti své vůli jsem vykřikla. Náraz o zem mi málem vyrazil dech. Dostala jsem silnější ránu do zad, než jsem myslela. Doufala jsem, že pokud Trinity můj výkřik slyšela, nevydala se za mnou. Cítila jsem, jak mi po zádech něco teče. Posadila jsem se a rukou sáhla dozadu. Když jsem se na ni podívala, byla na ní krev. Podívala jsem se směrem, odkud jsem přišla. Právě se to prodralo posledními větvemi. Naprázdno jsem polkla.