Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

8. Kapitola-2.Část

14. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Obě jsme se na chvilku zarazily. Trinity během vteřiny vyrazila za zvukem a dřív, než jsem se odhodlala k reakci se už prodírala lesním podrostem. Vzpamatovala jsem se a rychle za ní vyběhla. Srdce mi zběsile bušilo do žeber a neměla jsem ponětí, jestli proto, že se tak bojím, nebo z běhu. Docela rychle jsem ji doběhla, protože musela zpomalit kvůli hustému podrostu. Kousek před námi se ozývalo hlasité dýchání. Viděla jsem, jak se Trinity nadechuje, že něco řekne, ale pak se ozval jiný zvuk. Něco mezi dušením se a topením se. Pokud jsem se doteď jenom bála, teď jsem byla hrůzou bez sebe. zvuk utichnul stejně rychle, jako začal. Trinity se na mě podívala. Bylo na ní vidět, že teď už tolik odvahy nemá. Ohlédla jsem se za sebe. Přes hustý porost nebylo vidět dál než pár metrů a na louku pozemku už vůbec ne. Nadechla se a prošla posledním houštím. Následovala jsem ji a vešla na malou mýtinku přesně ve chvíli, kdy zalapala po dechu. Nepotřebovala jsem se dlouho rozhlížet, abych pochopila proč. Asi tři metry od nás ležela na zemi Fiona. Poznala jsem ji podle jejích dlouhých blond vlasů, které byly rozhozené na lesní půdě. Jejich konečky se pomalu barvily krví, která tekla z jejích krku. Měla ho skoro ,jako by jí ho rozervalo nějaké zvíře. Ruce a nohy měla rozhozené v nepřirozeném úhlu a v levé něco měla. Z dálky to vypadalo, jako chomáč modře zbarveného peří. Ale to nebylo to, nad čím jsem přemýšlela. Měla jsem pocit, ještě silnější, než předtím, že nás někdo sleduje. Spíš něco. Skoro jsem si dokázala představit, jak to někde kousek od nás v křoví sedí přikrčené a čeká na svou další oběť.
"Trinity." Zašeptala jsem potichu. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli ze sebe vůbec dostala hlásku. Nereagovala.
"Trinity." zopakovala jsem tentokrát hlasitěji. Otočila na mě hlavu s doširoka otevřenýma vyděšenýma očima.
"Musíme pryč." Nevypadala, jako by mi rozuměla. Strnule na mě zírala a nic nedělala. Natáhla jsem k ní ruku.
"Musíme pryč, co kdyby se to rozhodlo vrátit." Snažila jsem se dál a v duchu jsem si představovala neurčitého tvora, jak se krčí v křoví a připravuje se na další útok. Na jednu z nás. Sípavě se nadechla, aby mi odpověděla, ale pak se to stalo. Z křoví se neslyšně cosi vyřítilo přímo na nás. Nezaregistrovala jsem, co to bylo. Rychle jsem ji popadla za ruku a vyběhla směrem, kudy jsem doufala, že jsme přišli. Chvilku po tom to stvoření dopadlo na místo, kde jsem předtím stála. Cítila jsem, jak tu rukou rozvířilo vzduch kousek od mého krku. Běžela jsem, seč mi síly stačili, ale pořád se to nezdálo dost rychle. Pokud jsme získali chvilku tím, že mu trvalo, než se zorientoval, kam jsme se rozeběhli, teď jsme ji ztratili naším pomalým postupem lesem.
"Každá zvlášť poběžíme rychleji." Pustila jsem Trinitinu ruku a kousek od ní odběhla, aby měla víc prostoru. Viděla jsem, jak na mě kývla a po chvilce mě předběhla. Byla mnohem lepší běžec, než já. Přišlo mi, že běžíme už příliš dlouho a můj orientační smysl nikdy nefungoval správně. Nejspíš jsem vyrazila špatným směrem. Mohli jsme doufat, že tomu chvilku zabere vybrat si cíl, když jsme se rozdělili, ale vypadalo to, jako by to mělo jasně stanovený cíl už od začátku. Mě. Ucítila jsem prudký náraz do zad. Zakopla jsem o spadlý kmen a padala dopředu. Proti své vůli jsem vykřikla. Náraz o zem mi málem vyrazil dech. Dostala jsem silnější ránu do zad, než jsem myslela. Doufala jsem, že pokud Trinity můj výkřik slyšela, nevydala se za mnou. Cítila jsem, jak mi po zádech něco teče. Posadila jsem se a rukou sáhla dozadu. Když jsem se na ni podívala, byla na ní krev. Podívala jsem se směrem, odkud jsem přišla. Právě se to prodralo posledními větvemi. Naprázdno jsem polkla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama