Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

9.Kapitola-1.část

23. prosince 2013 v 15:00 | Hejly |  Stopy peří

Ať už jsem čekala cokoliv, tak tohle rozhodně ne. Nevypadalo to jako žádné ze zvířat, jaké jsem kdy viděla. Dokonce to nevypadalo ani jako zvíře. Spíš jako nějaký šílený pokus ještě šílenějšího vědce. Měřilo to asi dva metry na výšku a tělesnou stavbou to bylo stejné, jako člověk, ale tím veškerá podobnost končila. Ze zad tomu trčela velká křídla, porostlá jasně modrým peřím. Kůže byla bílá, celá pokrytá čímsi, co vypadalo jako tetování. Prsty na nohou a rukou to mělo zakončené sice krátkými, ale zato velice ostře vypadajícími drápy. Obličej byl stejný, jako lidský s nepřirozeně zářícíma modrýma očima. Doskočilo to potichu, jako kočka a dokonce se to i trochu pohybovalo, jako nějaká šelma na lovu, ale když jste si odmysleli křídla, mohlo to klidně vypadat jako nějaký šílenec, co se zmaloval a producíruje se po lese jenom v kalhotách. Do chvíle, než se to usmálo. Usměv nebyl ten nejsprávnější popis, spíš to vycenilo zuby. I z dálky bylo vidět, že to má stejné zuby, jako upíři z hororových filmů. Udělalo to krok ke mně. I kdybych nebyla zraněná, pravděpodobně bych se moc nepohnula. Ten tvor mě nějakým způsobem fascinoval. Ne, jako by fascinoval nějakého zapáleného biologa, nebo vědce. Prostě na něm bylo něco co, mě donutilo tam sedět a jen tupě zírat, jak se to ke mně postupně přibližuje. Někde v zadu v mozku byl hlásek, který na mě křičel, ať uteču, jak nejrychleji umím, ale já jsem ho neposlouchala. Všechno na tom tvorovy bylo fascinující. Způsob, jakým se pohyboval, tiše jako kočka. Obrovská křídla porostlá jasně modrým peřím. Při téhle poslední myšlence se mi před očima mihnul obraz Fiony, ležící s rozervaným hrdlem a v ruce svírající chomáč jasně modrého peří. Něco v mé hlavě, jako by se až teď přepnulo na správnou frekvenci a konečně jsem si začala uvědomovat hrozící nebezpečí. To stvoření se ke mně pomalu blížilo. Na tváři pořád něco na způsob úsměvu. Rozhodně to nespěchalo. Skoro jako by nepředpokládal, že se mu jeho kořist pokusí utéct. Měla jsem pocit, že moje srdce musí být slyšet na míle daleko. Nikdy jsem neměla takový strach. To stvoření bylo už jenom dva kroky ode mě. Měla jsem pocit, že bych se aspoň měla pokusit utéct, Nebo se prostě pokusit o něco. Hlásek kdesi vzadu v mé hlavě mi našeptával, že ještě není všechno ztracené. Tenhle hlas se ještě nikdy předtím neozval. Zároveň s ním, jako by se ve mně probudila jiná osoba, která začala přemýšlet, jak by se okolí dalo využít v můj prospěch. Asi půl metru ode mě ležel na zemi tlustý klacek. Žádná pořádná zbraň to sice nebyla, ale mohla jsem se aspoň pokusit bránit. Popadla jsem klacek, napřáhla se a hodila to po tom. Hned vzápětí jsem toho zalitovala. Skoro jsem zapomněla na rány na zádech, které se při nápřahu bolestivě ozvaly. Sněžila jsem se na ně nebrát ohled a co nejrychleji se zvednout. Štěstí bylo na mé straně. Podařilo se mi to překvapit. Trefila jsem se přímo do středu obličeje. Tvor cuknul hlavou dozadu a uslyšela jsem křupnutí kosti. Nečekala jsem, abych zjistila, jak moc jsem mu uškodila, místo toho jsem se rychle rozběhla směrem do lesa a modlila se, ať je to správným směrem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama