Od 23.9 do 27.9 jsem pryč, takže tu nic nepřibude

9.Kapitola-2.část

27. prosince 2013 v 15:09 | Hejly |  Stopy peří

Po pár minutách jsem se opřela o strom, naprosto vyčerpaná a skoro neschopná dýchat. Neměla jsem pocit, že bych se přibližovala k domu, spíš naopak. Porost kolem mě začínal pomalu řídnout. Už pár minut jsem toho tvora nezaregistrovala nikde za sebou, ale to neznamenalo, že mě nechal utéct. Spíš jsem měla pocit, že se rozhodl, že nemá cenu mě honit, když stejně nemám šanci na útěk. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Během chvilky jsem uslyšela na kousek ode mě praskající větve. Přitiskla jsem se ke stromu a modlila se, ať mě to nezahlédne. Za chvilku se ozval hlas.
"No tak, maličká, vylez. Stejně se přede mnou nemáš kam schovat." Ten hlas se ke zjevu toho tvora naprosto nehodil. Byl dokonale lidský, dokonce jsem měla pocit, jako bych ho už někde slyšela, ale nedokázala jsem si k němu přiřadit obličej. Zadržela jsem dech a ještě více se natiskla na kmen stromu. Kůra se mi zaryla do ran na zádech, až jsem měla co dělat, abych nevykřikla. Slyšela jsem křupání větviček pod nohama toho tvora. Dělal to naschvál. Věděl, že mě tím bude jenom víc děsit. Ozývalo se to stále blíž k místu, kde jsem stála. Bála jsem se pohnout, abych na sebe neupoutala pozornost. Ale i přes to jsem měla pocit, že to přesně ví, kde jsem. Přímo přede mnou jsem slyšela, jak se někdo rychle prodírá větvemi. Můj první instinkt mi velel utéct. Co když jsou to další?! Ale kam? Pokud jsem tomu tvorovy nechtěla vpadnout přímo do cesty musela jsem dál stát a doufat, že to, co se sem žene, není další nepřítel. Zvuk se ozýval stále blíž a přidal se k němu další. Tvor se přestal přibližovat, možná naslouchal, nebo se stále přibližoval, ale já jsem o tom nevěděla. Z křoví vyběhla žena se zbraní v ruce. Zastavila se, koutkem oka se na mě podívala, ale nedala najevo, že by si mě všimla. Místo toho se plně soustředila na toho tvora za mnou. Vyděsilo mě, že se dívá mnohem blíž, než jsem si myslela, že měl ten tvor šanci se dostat.
"Tentokrát už jsi to přehnal. Tohle už ti neprojde."
"Ale projde, tak jako všechno předtím. Tebe se totiž nikdo na názor ptát nebude." Skoro jsem nadskočila pře zvuku toho hlasu. Byl sotva dva metry ode mě. Také mi došlo, že další kroky utichly.
"Ale na můj ano. Pořád jsi pod mím vedením, na to nezapomínej, Kamile." z lesa se neslyšně vynořil další člověk. Tohohle jsem znala. Byl to Daniel majitel tohoto místa. Nejednou jsem neměla tak silný pocit, že jsou moje záchrana. Pokud spolupracovali s tím tvorem, jak jsem mohla mít jistotu, že mě prostě neprozradí.
"Máte pravdu, pane. Na vás dva si jeden hned tak nepřijde, to se musí uznat." Něco mě popadlo za vlasy a trhlo mnou dozadu.
"Na vás se prostě musí jinak. A tady slečinka mi určitě ráda pomůže." Poslední slovy byla pronesená spíše ke mně. Stála jsem přímo před tím tvorem. Držel mě za vlasy a jeden z drápů měl položený na mém krku.
"Být vámi bych teď rozhodně nestřílel."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama